Režisér Václav Vorlíček: I blbosti se musejí dělat důsledně

Zanedlouho oslaví osmdesátiny. Svébytný smysl pro humor měl Václav Vorlíček už odmala. V předškolním věku ho však ze všeho nejvíc fascinovaly hrůzostrašné balady Karla Jaromíra Erbena, což mělo v pozdější době bezpochyby vliv na jeho zálibu v černém humoru.

„Když mi bylo asi pět let, byl jsem s maminkou a se sestrou na letním bytě v Harrachově. Na koupaliště jsme chodili společně s dětmi odvedle, mezi nimiž byla dívka, která se učila k maturitě. Erbena mi vyprávěla jako prózu, a jakmile mi to jednou odříkala, chtěl jsem to slyšet znovu a znovu, i když jsem pak v noci vykřikoval ze spánku a maminka nevěděla, co se děje.“

Useknutí ruky hned v úvodním záběru filmu Pane, vy jste vdova nebylo proto pro režiséra nic tak hrozného. Nebyl by to ale on, kdyby vtip neposunul ještě dál. Hadičkou do gumové ruky napumpovali nikoliv červenou tekutinu, která z ní posléze měla vytékat jako krev, nýbrž modrou, neboť šlo o ruku šlechtice.

Václav Vorlíček si pak ale lámal hlavu tím, jestli tenhle vtípek bude srozumitelný i mezinárodně. Naštěstí byl. Smích se ozval v Káhiře i Tallinu.

„Jako malý jsem v Praze chodil do biografu ještě za protektorátu. Byl jsem tenkrát hubený a byla mi vidět všechna žebra. Dodnes si přesně pamatuju den, kdy Prahu obsadili Němci. Šli jsme s maminkou nakupovat a všude jsme viděli jejich mercedesy a v nich zpupné oficíry. Zařekl jsem se, že si auta značky mercedes nebo BMW nikdy nekoupím, a to jsem také dodržel. Jinak jsou moje vzpomínky na dětství strávené v Podskalí pod Vyšehradem moc hezké. Když zamrzla Vltava, jezdili jsme na bruslích až na Zbraslav.“

Otec Václava Vorlíčka pracoval jako úředník v Penzijním ústavu na Žižkově, maminka studovala přírodní vědy a pak byla v domácnosti. Lásku k přírodě zdědil malý Václav zřejmě po ní. Jako malý chodil do skautského oddílu, jenže pak Němci skauting zakázali a nastala vynucená pauza.

„Ale už desátého května po osvobození přijela spojka, že se oddíl zase schází, a hned v létě jsme jeli na tábor. Vedoucím našeho oddílu byl Jaroslav Novák, který mj. napsal scénář k filmu Na dobré stopě. Barrandov jej přijal a v roce 1947 k nám na tábor přijeli natáčet. Byla to taková jednoduchá romantická historka, v níž jsem se objevil i před kamerou, ale důležité bylo, že jsem se tam skamarádil s režisérem a kameramanem.“

Když se pak hlásil na FAMU a nevzali ho, šel rovnou na Barrandov, kde dostal místo, ačkoliv byl stop stav. „Musel jsem je dost ukecávat, ale pak mě dali na výpomoc k režisérovi Martinu Fričovi, který právě natáčel film Bylo to v máji v hlavních rolích s Janou Dítětovou a Jaroslavem Marvanem.“

Po roce stráveném na Barrandově se na FAMU hlásil znovu a tentokrát už zkoušku udělal. Po škole se tam vrátil a v zaměstnaneckém poměru tu byl až do roku 1992, kdy oficiálně odešel do penze. „Pokračování Arabely a další filmy jsem tedy natáčel už jako penzista. S Martinem Fričem jsem se později potkal ještě mnohokrát. Když jsem natočil Kdo chce zabít Jessii, pronesl památečnou větu:,Vorle, máte smysl pro humor, držte se ho!‘ A tak jsem ho poslechl.“

Vůbec prvním Vorlíčkovým filmem byl Případ Lupínek, natočený v roce 1960, ale přelomovým se v jeho režisérské kariéře stal až film Kdo chce zabít Jessii z roku 1966. „Nejdřív jsme udělali zkušební promítání, abychom viděli, co to s lidmi udělá. Odehrálo se v Kralupech nad Vltavou, kde byl zrovna dokončený nový kulturní dům a nové kino.

Promítli jsme to dvakrát od 15 a ještě od 17 hodin a diváci přitom řvali smíchy jako paviáni. A to samé se opakovalo o něco později v Praze, kde jsme jej pro vysokoškoláky zkušebně promítali za jednu korunu. Byl tam i můj otec, a když viděl bouřlivou reakci diváků, měl radost, že se mi to povedlo. Zanedlouho poté zemřel.“

Film Kdo chce zabít Jessii byl jakousi parodií na komiks a vůbec poprvé v historii filmu tu komiksové postavy byly vpuštěny mezi lidi. Nezapomenutelná byla hlavně krásná Olga Schoberová. Film posbíral řadu ocenění a Filmexport dostával objednávky z celého světa. Zájem se objevil i z USA.

„V roce 1967 nás v Praze vyhledal americký filmový producent William Snyder. Chtěl film natočit znovu, a barevně. Vysvětili jsme mu, že u nás se barevný materiál přiděluje jen na filmy nejvyššího státního významu. Pozval nás proto do New Yorku, abychom scénář trochu opravili pro americké publikum, a pak se mělo natáčet v barvách. S Milošem Macourkem jsme skoro tři měsíce bydleli na rohu padesáté deváté u parku v krásném apartmá a psali nový scénář. Jenže než se stačil v Československu realizovat, přijely sovětské tanky.“

V úzké přátelské a tvůrčí symbióze prožil Václav Vorlíček s Milošem Macourkem řadu let a z jejich společné dílny vyšly filmy, které se jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu a u diváků nejpopulárnějšímu, co u nás bylo v žánru komedie natočeno. Kromě Kdo chce zabít Jessii stačí připomenout dnes už vlastně kultovní filmy Pane, vy jste vdova, Dívka na koštěti, Konec vodníků v Čechách aneb Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát si špenát, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko nebo seriály Arabela, Létající Čestmír a Křeček v noční košili.

„Když jsme spolu vymýšleli dějové zápletky a různé fóry, náramně jsme se přitom bavili. Měli jsme notes, kam jsme si třeba zapsali: stárnutí a mládnutí postav. A teprve po letech jsme to použili ve filmu Což takhle dát si špenát. Miloš chtěl být malířem, ale živil se psaním. Byl velmi pracovitý, psal každý den a také byl vášnivý cestovatel. Před osmi lety však bohužel zemřel.“

Už před lety začal Vorlíček s Macourkem také pracovat na pokračování Dívky na koštěti, jemuž dali pracovní název Saxana kontra Badman. Realizace se však Miloš Macourek už nedočkal. „Hranou část jsme natočili v roce 2007, pak se dlouhou dobu připravovaly animace a právě teď se také díky novému investorovi vkládají do děje postavy vytvořené na počítači ve 3D. Premiéra by měla být ještě letos.“

S pohádkou Tři oříšky pro Popelku, v níž do hlavních rolí obsadil Libuši Šafránkovou a Pavla Trávníčka, udělal Václav Vorlíček doslova díru do světa. V Německu má dokonce svůj fanklub a na různých zámcích se každoročně konají plesy přesně v duchu filmové pohádky.

„Když se mi dostal do rukou výborný scénář Františka Pavlíčka, okamžitě jsem do toho šel s velkou chutí. Původní verze od Boženy Němcové připomíná spíš horor, ale Pavlíček to vyřešil skvěle. Od začátku jsem to viděl v krásných renesančních kostýmech, jenže to všechno něco stálo a z Barrandova mi přiklepli kolem tří a půl miliónu. To bylo málo, a tak jsem se obrátil na spřátelenou kinematografii do NDR, kde mi v korunách dali další tři miliony. Díky tomu film dopadl tak, jak dopadl a byl slušně vypraven.

Popelka je klasická pohádka, i když i tam jsem se snažil dostat humor, například už jen tím, že jsem obsadil Vladimíra Menšíka, Jana Libíčka a Helenu Růžičkovou. K mému překvapení se pak film umístil na třetím místě, když se volila komedie století.“

To, co Václav Vorlíček zažil s velkými bardy našeho hereckého nebe, jako byli Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský a mnoho dalších, chce popsat ve svých pamětech. Jsou rozepsané a zřejmě budou dost objemné. „Byla to herecká garda, která začínala ve vymrzlých venkovských sálech a postupně se vypracovala až na vrchol. Lidový humor jí byl vlastní.

Zrovna dneska jsem si vzpomněl na jednu příhodu s Jiřím Sovákem, když jsem ráno startoval auto, a musel jsem se smát. Kdysi si totiž koupil auto a jednou, když ho měl zaparkované na Barrandově, ho Vláďa Menšík poprosil, aby ho svezl do centra. A Sovák se ho na to zeptal, jak je možné, že on auto ještě nemá. A když Menšík oponoval, že má pět dětí a kde by na něj vzal, Sovák suše odpověděl:,Tak ať tě ty tvoje děti nosej.‘ Nasedl do auta a bez mrknutí oka odjel. Samozřejmě ale udělal jen kolečko a pro Vláďu se vrátil. Menšík ten fór ocenil a sám to později vyprávěl na besedách.“

Filmy Václava Vorlíčka jsou proslulé hlavně tím, že v nich není nouze o nejrůznější absurdity a nesmysly. „Byl to náš hnací motor. Když jsme se s Macourkem dozvěděli, že doktor Barnard poprvé transplantoval srdce, hned jsme si řekli, že půjdeme ještě dál a transplantujeme mozek. A tak vznikla bláznivá černá komedie Pane, vy jste vdova.“ Triky, které se objevily ve Vorlíčkových filmech natočených za minulého režimu, mají však ještě jednu unikátní vlastnost – byly totiž takzvaně za hubičku.

„Dali jsme hlavy dohromady a výborný na to byl hlavně kameraman Vladimír Novotný. Dělali jsme různé triky téměř zadarmo.

Například to, jak Miloš Kopecký vklouzne do odtokové roury umyvadla ve filmu Konec vodníků v Čechách, jsme natočili pomocí zrcadla. Jenže to ještě nebylo všechno. Pak bylo jasné, že když do umyvadla vleze, musí se na chvíli zvětšit i sifón pod ním, protože tudy cestoval. A tak jsme tam dali duši z fotbalového míče natřenou nastříbrno, která se nafoukla. Všechno muselo být promyšlené do detailu, jinak by to nebylo ono. Stojím si za tím, že i blbosti se musejí dělat důsledně, a tudíž věrohodně.“

Pohádky i technika mají podle režiséra společné to, že probouzejí fantazii. „Když jsou děti přinuceny vypnout počítač a číst si, pracují se svou fantazií a to je nejvíc.

Děti jsou jako diváci ti nejpozornější pozorovatelé a já věřím, že pokud viděly některé z mých filmů, něco jim z toho v hlavě zůstalo a jednou třeba vymyslí něco ohromného.

Fantazie, kdy lidé přemýšlejí až za hranice reality, je vlastně hnacím motorem veškerého pokroku. Kdyby se někdo nekoukal na Měsíc a nebláznil po tom, že se tam chce podívat, tak se to nikdy nestane.“

Fantazie je podle Václava Vorlíčka obrovská motivace a svým způsobem ji rozvíjí i technika, ale člověk ji musí používat s mírou.

„Sám jsem se mejlovat naučil až před rokem a počítač je pro mě psací stroj, jinak je to strašný žrout času. Mým diářem jsou už léta papírky s poznámkami, které si každý den vkládám do fólie u krabičky cigaret. Podobné poznámky si dělám i do scénářů a často si do nich i kreslím. Kameramanovi pak přesně řeknu, jak to chci natočit.“

A jak režisér ještě dodává, doma si ho obzvláště v některých dobách moc neužili. „Když byly dcery malé, snažil jsem se jim věnovat jako každý správný táta, ale když jsem natáčel film v exteriéru, nedalo se nic dělat. Pak jsem jim to ale vynahradil třeba o rodinné dovolené, když se vyvedla.“ V režisérových stopách pokračuje vnuk Tomáš, který se také věnuje filmu.