Článek
Za hru osudu považuje Moris Issa okolnosti, jak se dostal do Prahy. Někdy kolem svých třinácti let se rozhodl, že bude filmovým režisérem.
„Rodina to brala s humorem, ale když ani v maturitním roce se moje rozhodnutí nezměnilo, spojil se můj tatínek se svým bratrancem, který dlouho předtím emigroval do USA a dotáhl to na post ředitele knihovny Kongresu, a ten mi zařídil studium filmu na univerzitě v Kalifornii,“ vzpomíná.
Téměř splněný sen
O letních prázdninách po úspěšné maturitě to vypadalo na splnění snu. Kufry byly sbalené, letenka rezervovaná, když do hry osudu vstoupil další bratranec, tentokrát Morisův, který v Praze studoval stavební fakultu ČVUT.
„V životě nám nenapsal, Syřané na dopisy moc nejsou. Najednou nelenil, když se mu doneslo, že mířím do Kalifornie, sedl si a napsal mým rodičům: Proč posíláte Morise do Ameriky, když v Praze je slavná filmová škola, kam jezdí i cizinci ze Západu?
Přišlo mi to jako blbost, jezdit do Prahy, když na mě čeká jisté místo v Americe, zaslíbené zemi filmu. Jenomže tento argument neobstál proti argumentům rodiny: Ještě ti není osmnáct, Praha je blíž a máš tam bratrance. Když se přidaly i maminčiny slzy, bylo rozhodnuto. Přijel jsem do Prahy, sen se splnil, i když v trochu jiné variantě,” vypráví.
Po několika letech rutinní režie seriálu, kde je důraz hlavně na čas, jsem cítil potřebu vypnout.
Po jazykovém kurzu složil přijímačky na FAMU. Jeho hlavním pedagogem byl oscarový režisér Elmar Klos, kterého nazývá svým duchovním otcem. Jako cizinec neměl nárok na řádný absolventský film, ale díky Elmaru Klosovi dostal pár metrů materiálu a spolu se spolužákem kameramanem dali dohromady dvacetiminutovou hříčku s třemi dětskými představiteli, která získala cenu na festivalu krátkometrážních filmů v Mannheimu v tehdejším západním Německu. Díky tomu FAMU ten film prodala do celé Evropy.
Konec filmových nadějí
Nakročeno do vysněného světa filmu měl tedy skvěle. Podobně tomu bylo i v soukromém životě, jeho žena herečka Lenka Termerová byla hvězdou jednoho z ostravských divadel, na světě byl už jejich syn Filip.
A v té době ho také kontaktoval Ota Hofmann, spisovatel a scenárista, tehdejší největší jméno v českém dětském filmu, s nabídkou spolupráce na připravovaných seriálech pro děti. A tak se rozhodl ukončit hru na věčného studenta – po FAMU se kvůli pobytu přihlásil na filozofickou fakultu – a podal žádost o trvalý pobyt.
„Dlouho se nic nedělo, což jsem si vyložil optimisticky: musí mě přece prověřovat! Pak přišlo předvolání na příslušný krajský odbor v Ostravě, kde jsme měli se ženou stálou adresu. Zamířil jsem tam s radostnou představou, že vejdu do kanceláře, podepíšu nějaký papír a dostanu vytouženou zelenou knížečku zvanou Povolení k pobytu pro cizince.
Místo toho mě zavedli do velké místnosti, kde u stolu sedělo několik mužů s tím nejvážnějším možným výrazem a jejich mluvčí mi bez okolků řekl: Soudruhu Isso, vaše žádost byla zamítnuta! Na otázku proč, přišla ta nejstručnější odpověď: Nejsme povinni důvody sdělovat. Vrátili mi pas s nenávratným výjezdním vízem na dobu jednoho měsíce. To je přece dostatečně dlouho na to, abych si po třinácti letech sbalil svých pět švestek a vypadl!“
Ztráta iluzí
Hra osudu však pokračovala a Moris Issa nakonec zůstal. Necelých čtrnáct dní před schůzkou na ostravském úřadě ho pozvali na syrské velvyslanectví v Praze. Neměl tušení proč.
„Šel jsem tam celý roztřesený s obavou, že se mě budou ptát, jestli se filmová režie v téhle zemi studuje třináct let. Místo toho mě přivítal mladý velvyslanec s úsměvem a nabídl mi stálé zaměstnání jako tlumočník a překladatel. Já to tehdy s díky odmítl s tím, že potřebuju získat další praxi u filmu. Jenomže po zmíněné epizodě na ostravském úřadu jsem neměl na vybranou.“
A tak se slibně rozběhnutá filmová kariéra Morise Issy změnila ze dne na den v „kariéru“ místního zaměstnance velvyslanectví. Téměř na dvacet let!
„Sedával jsem denně za psacím strojem, psal přehled místního tisku, překládal a tlumočil všechno možné, včetně rozhovorů na nejvyšší úrovni. Prezident Assad starší tehdy navštívil Československo několikrát a já jsem ‚díky‘ tomu měl možnost poznat zblízka největší ‚esa‘ v politice této země. Definitivně jsem ztratil iluze o politice a lidech v ní. A platilo to i ve vztahu k mateřské zemi. Velvyslanectví bylo v té době něco jako malý vzoreček Sýrie. Vláda jedné strany, v rukou jediné osoby, s podporou armády tajných agentů, nemohla po čtyřiceti letech skončit jinak než tragicky,“ říká Moris Issa.
Vypuštěný džin z lahve
„Ono nešťastné arabské jaro, tak jako v řadě zemí Blízkého východu, bylo spontánně protestujícím miliónům doslova ukradeno místními i zahraničními silami, kterým rozhodně nešlo a nejde o blaho a prosperitu mé mateřské země,“ vysvětluje. V Sýrii stále žije jeden z jeho dvou mladších bratrů se svou rodinou. A ve válečných podmínkách se jim opravdu nedaří dobře.
Možná někoho překvapí pohled Syřana Morise Issy na uprchlickou krizi.
„Samozřejmě že bych chtěl, aby svět pomáhal Syřanům, ale rozhodně ne tak, že jich statisíce přemístí do Evropy! To mi přijde jako šílenost. Podle mě je hodně pokrytecké řešit důsledky, když Evropa a svět netečně a dlouho přihlížely příčinám, které vedly k dnešní tragédii. A je lhostejné, jestli to dělaly proto, že neměly zájem ty příčiny řešit, anebo naopak, což je mnohem horší, že ten marasmus, který bujel po celá desetiletí na Blízkém a Středním východě, byl sám o sobě jejich zájmem.
Z toho všeho mám dnes nepříjemný pocit, že evropští politici si uvědomují, že džin byl vypuštěn z lahve, ale žádný z nich se nechce přihlásit ke svému dílu zodpovědnosti za jeho vypuštění a snaží se to všemožně kamuflovat a bagatelizovat. Politika přece nepřipouští přiznání se k omylům a chybám, vždycky to tak bylo a v tom je tragédie politiky a hlavně obyčejných lidí, kteří si nechávají svůj osud určovat politiky.“
Návrat k filmu
Navzdory dlouhé absenci se Moris Issa po roce 1989 vrátil ke své profesi, hlavně díky tomu, že už na FAMU se věnoval nejenom režii, ale i psaní scénářů. To mu pomáhalo v době, kdy byl nucen pracovat na velvyslanectví, udržovat kontakt s branží.
Po návratu a získání českého občanství natočil podle svých i cizích scénářů řadu televizních filmů v širokém žánrovém rozptylu, od dramat po pohádky. Několik let se podílel i na režii seriálů.
Martha Issová
Ani po hořké zkušenosti z velvyslanectví nezanevřel na tlumočení a překládání. V roce 1997 doprovázel prezidenta Havla na jeho blízkovýchodní cestě.
„Takové tlumočení, jako jsem například absolvoval při setkání prezidenta Havla s jordánským králem Husejnem, už bylo o něčem jiném. Když člověk tlumočí myšlenky dvou vysoce kultivovaných lidí v tak sofistikované češtině a arabštině, tak se práce tlumočníka změní doslova v rozkoš.“
Už tři roky si Moris Issa bere oddechový čas. „Po několika letech rutinní režie seriálu, kde je důraz hlavně na čas, jsem cítil potřebu vypnout.“ Teď se věnuje studentům Ateliéru režie na filmové škole v Písku a říká, že díky nim už mu v žilách zase proudí filmařská krev.
„Zase se otevírají šuplíky s dávnými nápady. Také koketuji s projektem divadelní hry pro své dvě herečky – ženu Lenku a dceru Marthu. V partě je, samozřejmě, i Filip, který stříhal všechny mé věci,“ říká Moris Issa.
