Článek
Za svůj vztah s říšským ministrem propagandy a šéfem německého filmu platila herečka Lída Baarová krutě celý další život. V závěru svých vzpomínek, které s ní sepsal na sklonku 70. let minulého století Josef Škvorecký a poprvé vyšly v roce 1983 pod názvem Útěky, poznamenala: „Jako pošetilá, slávou opilá mladá herečka jsem se, takříkajíc, nepěkně zapletla do dějin, aniž jsem tušila, co dělám, a aniž jsem se do dějin zaplést chtěla.
Vědomě jsem však nikomu zle neublížila, snažila jsem se spíš pomáhat. Zůstala jsem celý život Češka, ačkoli málokdo měl, myslím, víc příležitostí vyměnit národnost za kariéru. Snad mohu i říci, že svou pošetilost jsem si odpykala hůř než jiní, kteří ani nebyli pošetilí.“
Ale vraťme se časem zpět a zastavme se u prvních dvaceti let života Lídy Baarové (1914 až 2000). V období jejích filmových začátků a prvních lásek…
Paličatá a vzteklá
Ludmila Babková, kterou svět posléze poznal pod uměleckým jménem Lída Baarová, se narodila 7. září 1914 v Praze v rodině magistrátního úředníka Karla Babky.
„Já i mladší sestra Zorka jsme po něm dostaly do vínku každá něco jiného,“ vysvětlovala v pamětech. „Tatíček měl pěknou postavu a krásné dlouhé nohy – ty připadly Zorce. Já zdědila jeho nos, ústa, jeho tzv. slovanskou tvář. Ta měla ovšem blond vlasy a modré oči, a ty zas podědila Zorka.
Po matce jsme neměly ani jedna, ani druhá nic. Aspoň pokud jde o tělesné vybavení. Jinak ovšem, a to obě, maminčinu velkou lásku k divadlu.“
Ano, maminka budoucí filmově hvězdy měla velké plány. Vystupovala ve sboru Národního divadla a snila o kariéře operní pěvkyně. Místo toho se však stala paní v domácnosti. „To ji dost ničilo a měla nervy k prasknutí,“ vzpomínala Lída. „Ona i tatíček byli krásní lidé, slušelo jim to spolu, ale hodili se k sobě jenom při tanci a při lyžování. Jenže tahle souhra k spolužití nestačila, a tak se jejich manželství rychle vyvinulo obvyklým způsobem: hádky a zase hádky.”
„My obě jsme spory rodičů hodně trpěly. Měly jsme je rády oba a žily jsme věčně v dilematu. Při kom stát? Jednou jsme se zeptaly, proč se nerozvedli, a dostali jsme obvyklou odpověď: ‚Kvůli vám‘. To neustálé napětí, žárlení kvůli nám jeden na druhého, až jsme nakonec raději na nikoho nemluvily, aby se žádný neurazil – to všechno u mě prohloubilo paličatost a vzteklost a přispělo asi k tomu, že ze Zorky vyrostl takový uzlíček nervů.“
Konzervatoř na druhý pokus
Po obecné škole nastoupila Lída v roce 1925 na reálné gymnázium. Přitom stále brala lekce tance a – jak líčí v pamětech – chtěla být původně baletkou. Rodiče byli proti, ale nakonec ji přece jen k primabaleríně do Národního divadla poslali. Nechodila tam dlouho – talent sice má, ale na začínání je už pozdě, měla přijít v sedmi letech. Oplakala to.
Zato se začal projevovat jiný talent. Měla výbornou paměť a pro pobavení rodičů předváděla a parodovala strýčky a tetičky z příbuzenstva. „Od šaškování jsem se dostala k vážnému zájmu o divadlo a gymnázium mě až na češtinu, zpěv a tělocvik přestalo zajímat,“ přiznává, „a tak jsem se v kvartě rozhodla, že do kvinty už nepůjdu a přihlásím se ke zkoušce na dramatické oddělení Státní konzervatoře.“
Ani tentokrát však rodiče neměli pro její rozhodnutí pochopení. Lída si postavila hlavu. Vyhrožovala, že se přestane učit a v kvintě naschvál propadne. Otec se ji snažil přesvědčit, že život herců je těžký, nikde není zaručeno, že udělá kariéru, a může skončit někde u šmíry na provincii. Nečeká na ni jenom sláva, ale taky dřina, patálie, neúspěch a hlavně nejistota.
„Bude lepší, když odmaturuješ a pak se rozhodneš,“ zakončil výklad o nevábném hereckém osudu. „Ale jestli tak moc toužíš po divadle, nebudeme ti bránit. Dávám ti na rozmyšlenou tři dny.“ Když uplynuly, Lída pevně řekla: „Divadlo!“
U zkoušek neuspěla. „Není to špatné,“ uslyšela od komise, „ale je vám teprve patnáct let, zkuste to za rok.“ Vrátila se do kvinty, avšak nezahálela. Vyjednala si lekce u členky Národního divadla a v červnu 1930 stála na chodbě konzervatoře mezi 120 adepty. Přijali jich šest. Byla mezi nimi.
Otec vymyslel pseudonym
Před Vánocemi 1930 uspořádali žáci prvního ročníku recitační večer. V lednu 1931 se v časopisu Rozpravy Aventina objevil krátký sloupek od jeho vydavatele Otakara Štorcha-Mariena.
„Ti před slečnou Babkovou recitovali dobře nebo méně dobře, ale takhle nerecitoval žádný,“ rozplýval se. „Objevil se zcela mimořádný talent, nerodící se každého roku. Bude jednou nadšená dívka pokračovat po cestě, po níž nebylo dopřáno jít Jarmile Horákové? Přál bych to jí i českému divadlu.“
Mnohem později Štorch-Marien v pamětech vzpomínal, jak tímto sloupkem vlastně „vyvolal“ její hereckou kariéru. Zanedlouho mu totiž telefonoval režisér Miroslav Krňavský: „Napsal jste do Rozprav náramnou chválu na jednu konzervatoristku, ale já už zapomněl, jak se jmenovala, a ty Rozpravy také nemám. Nemohl byste mi pomoci? Chci natočit nový film podle jedné Herrmanovy knihy a hledám pro něj nový ženský typ.“
Štorch-Marien jméno připomněl a Krňavský se za několik dní objevil na konzervatoři. Tři studenty – mezi nimi i Lídu – pozval na konkurs. „Ještě jsem nestačila zakotvit v divadelním prostředí,“ vzpomínala téměř po padesáti letech na ty chvíle, „a život mi nabízel jinou cestu. Pochopitelně mě to vzrušovalo a poslušně jsem šla tam, kam mi osud ukazoval.“
V tu chvíli se osud jmenoval Krňavský, neboť sedmnáctileté dívce nabídl roli Viktorky ve filmu Kariéra Pavla Čamrdy. Pro žákyni druhého ročníku to byl slastný pocit, ale zároveň se vyrojil problém. Studenti konzervatoře měli účinkování ve filmu zakázáno. Řešení našel otec: „Zůstaň zatím ve škole, ať se naučíš co nejvíc. Ale musíš si zvolit umělecké jméno. Až bude film hotov, přiznáš se a ze školy vystoupíš.“
A sám i pseudonym navrhl. Inspiroval ho k tomu jeho dobrý přítel Jindřich Šimon Baar. Počátkem dvacátých let jezdily jako malé holky Lída se Zorkou s rodiči do hotýlku v Peci pod Čerchovem, kam často chodíval i tento spisovatel. „Vezmi si jeho jméno,“ navrhl otec při rodinné debatě, „bude to znít pěkně – Ludmila Baarová.“
Sedm filmů v prvním roce
Natáčela v utajení v tehdejších ateliérech na Vinohradech a premiéra byla o Vánocích 1931 v pražském kině Hvězda. Lída viděla v lóži sedět i svou profesorku z konzervatoře. Její účast ve filmu se tím definitivně provalila, a tak opravdu šla do školy, oznámila, že porušila řád a školu opouští.
„Přijali to s pochopením, ale neudělali pro mě výjimku,“ glosovala prekérní situaci v pamětech. Z konzervatoře neodcházela ráda, ale spojit studium a nabídky nových rolí, o nichž se brzy po premiéře začalo mluvit, nebylo možné: „Jako vícekrát v životě dala jsem se cestou, která se mi zdála nejpřímější a nejvolnější.“
Herectví se nyní oddala naplno. Během prvního roku kariéry dokázala natočit hned sedm filmů, byť zpočátku v rolích, v nichž záleželo spíše na vzhledu než na talentu. Představovala typ křehké ženské krásy a její lehce exotický zjev měl v sobě cosi provokativního a poddajného zároveň. To ji časem předurčilo k rolím rozporuplných postav, které s velkou vnitřní silou bojují proti nepřízni osudu.
On to s mláďaty uměl
Muži ji obletovali od prvních okamžiků a ona sama se milostným dobrodružstvím nebránila. První lásky zůstávaly na platonické úrovni. V pamětech například vzpomínala na setkání se slavným tenistou Karlem Koželuhem nebo hokejovým reprezentantem Josefem Malečkem, s nímž se poznala ve Špindlerově Mlýně při natáčení filmu Zlatá Kateřina.
„Moje přísná výchova přece jen působila,“ dodává k tomu s odvoláním na maminku, která ji držela zkrátka. „Měla jsem ráda řadu mužů: herců, režisérů, ale nikdy mě nenapadlo, že by se takové náklonnosti měly nějak pečetit. Byla jsem prostě dobře vychovaná dcerunka z lepší rodiny, a to vůbec nemyslím nijak posměšně. Ovšem lilií jsem zas příliš dlouho nezůstala. A odehrálo se to rovněž v rámci mého filmařského řemesla.“
Tím mužem, který z Lídy udělal ženu, byl režisér Karel Lamač, jehož poznala při natáčení filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese v roce 1932. „Bylo mi sotva osmnáct a on to s takovými mláďaty uměl,“ konstatuje v pamětech. „Pozval mě na večeři k sobě na Smíchov. Měl krásný, starobyle zařízený byt. A tam k tomu došlo, ani nevím jak. Úplně samozřejmě, něžně, a popravdě řečeno, z jeho strany asi taky odborně.”
„Konečně jsem poznala, co je vlastně láska, a s takovým milým člověkem, šarmantním gentlemanem – prostě tak se to mělo stát každé mladé holce, v tom jsem měla velké štěstí. A že to tak hezky uměl, když mě pak nenápadně a elegantně nechal, ani to moc nebolelo.“
Mohla být paní Burianová
Při natáčení Lelíčka se odehrála ještě i jiná romance. Hlavní roli ve filmu, resp. dvojroli ustrašeného panovníka i hochštaplera, bravurně zvládl Vlasta Burian. A jaksi navíc se přitom zamiloval do Lídy Baarové, která rovněž vystupovala v dvojroli královny i její náhradnice.
„Mermomocí si mě chtěl vzít, jenomže mně nebylo ještě ani dvacet let a o nějakých vdavkách jsem nechtěla ani slyšet,“ vyprávěla publicistovi Stanislavu Motlovi, který se s ní v letech 1990–1997 několikrát setkal a o jejích osudech vydal již tři publikace.
V pamětech popisuje scénu z filmu, v níž jí měl Vlasta Burian v roli portorikánského krále obejmout jako královnu a dotknout se jejího ňadra. Měla na sobě jen lehkou průsvitnou látku. Upadl do rozpaků a jako rozený komik se to snažil obrátit v žert: „Proboha, tohle mám obejmout? Takovou krásu! Vždyť já nevím, Lamači, kam mám dát ten palec. Mně ten palec hrozně vadí.“
Další dny se choval jako nesmělý studentík, zval ji na tenis a na projížďku svým autem. A taky do svého divadla, kde jí pak nabídl roli. „Přijala jsem, takže jeho paní měla dost příležitostí studovat nás dva ze své lóže, kde večer co večer seděla,“ vzpomínala Lída. „Nebrala jsem celou záležitost vážně a neměla jsem žádné výčitky svědomí, protože na rozdíl od Lamače náš vztah nikdy neztratil studentský ráz.“
Ovšem Vlasta Burian vše prožíval jinak. Jeho manželka Nina jednoho dne přišla k Babkovým a stěžovala si, že manžel se s ní chce kvůli Lídě rozvést a že mu to musí rozmluvit.
„Naši s ním tedy v klidu promluvili a vysvětlili mu, že stojím na začátku kariéry a takové manželství by nemohlo klapat, už pro ten věkový rozdíl,“ uzavírá Lída v pamětech tuto milostnou aférku. „Burian prý před rodiči stál zkroušeně a červenaly mu uši, ale slíbil, že mě nechá. A nechal. Dál jsme spolu hráli v jeho divadle, ale choval se už naprosto korektně.“
Nechte dceru na pokoji
Jiným mužem, který se o krásnou herečku začal intenzivně zajímat, byl tehdy velmi oblíbený herec a brilantní společník Hugo Haas. Hráli spolu už v roce 1931 v Kariéře Pavla Čamrdy, v příštím roce se sešli ve filmu Zapadlí vlastenci, ale teprve při natáčení snímku Okénko v roce 1933 to mezi nimi zajiskřilo.
„Tehdy si mě poprvé aspoň povšimnul, mně to připadalo jako nesmírná pocta a hned jsem byla zamilovaná až po uši,“ svěřila se v pamětech. Haas mladou dívku pozval do kina s tím, že ji v neděli odpoledne vyzvedne u nich doma. Lída se od rána strojila a krášlila, ale čekala marně. Nepřišel. A druhý den v ateliérech se jí vyhýbal.
I ona se zapřela a neřekla nic. Časem to přebolelo a Haas se mezitím dal dohromady s Adinou Mandlovou. S Lídou zůstali přátelé. Po několika měsících se ho přímo zeptala: „Proč jsi tenkrát nepřišel?“
Zatvářil se udiveně: „Tvoje matka mi to přece zakázala.“ Vyšlo najevo, že si s ním paní Babková sjednala schůzku už v sobotu a důrazně mu vysvětlila, aby nechal dceru na pokoji, neboť je pro ni starý. „Zopakovala si prostě scénu, kterou sehrála už jednou s Vlastou Burianem,“ ohodnotila Lída v pamětech aktivitu své maminky, která její lásku z Barrandova nesmlouvavě utnula.
Tři roky s Gustlem, nahradil ho Goebbels
Té opravdu první vážné lásky se Lída Baarová dočkala příští rok v Berlíně, když si českou herečku vybrala německá společnost UFA pro hlavní roli do snímku Barkarola. Po premiéře v březnu 1935 se z ní stala hvězda a dostávala v Německu mnoho nabídek k natáčení. Jejím partnerem v Barkarole byl slavný filmový milovník Gustav Fröhlich.
„Od školních let byl můj idol a každý film s ním jsem viděla dvakrát nebo třikrát,“ nepokrytě přiznala v pamětech. „Snila jsem o něm, jak jen mladé holky snít dovedou, a představovala si, jak s ním žiji jako milující manželka.“
V roce 1934 se její sen stal skutečností. Téměř tři roky spolu jako manželé v Berlíně opravdu žili, přestože Gustl, jak mu říkala, byl ženatý a zmítal se mezi láskou k ní a pocitem odpovědnosti vůči své maďarské ženě a láskou k dceři. I když se nakonec rozvedl, Lídu si vzít nechtěl.
A když později chtěl, nechtěla už Lída: „Byl zklamán, velice se snažil, pak začal chodit za mou nejlepší přítelkyní Hildou Körberovou a hučel do ní, aby mi domluvila, že mě přece má rád, ať si ho vezmu, a co mi přeletělo přes nos, že se najednou zdráhám. Hilda už věděla o Goebbelsovi, ale zachovala tajemství.“
V té době již bydlela Lída Baarová sama v elegantní berlínské čtvrti a stále častěji tajně jezdila za ministrem propagandy: „Podvědomě jsem hledala záminku, jak poměr s Gustlem ukončit. Navenek jsme to pořád táhli spolu, ale vnitřně jsme už byli cizinci.“
V jiné pasáži pamětí nakonec Fröhlichovi vyčinila, že měl vinu na tom, že Goebbelsovi podlehla: „Proč mě Gustl nezachránil? Kdyby si mě vzal, když já strašně chtěla, nedošlo by k tomu. Ministr by neměl volné pole k dobývání, a jako Fröhlichova žena bych Gustlovi něco takového neprovedla.
Přece viděl, jak mě ministr obléhá. Nebyl slepý. Proč se mě vzdal? Ze strachu o vlastní kůži. Ne, ne. Mám, co jsem si nadrobila. Gustl mohl mít pro mě víc porozumění, měl mi pomoct. Ale nakonec – člověk je svého osudu strůjcem.“