Profese letušek a stevardů aneb Jak to chodí v oblacích

Na recepci Panorama Hotelu Praha přicházejí mladí pánové v oblecích a naleštěných polobotkách a slečny v decentních kostýmcích. Pokud na sobě nemají střevíce na vysokém podpatku, obvykle si je nesou v tašce a nazují je až na toaletě.

Celkem snadné je odlišit, kdo z přítomných je ubytovaný turista a kdo dorazil na nábor palubního personálu aerolinek Emirates, které ho pořádají v konferenčních prostorách hotelu. Jedna z největších leteckých společností na světě, jejíž základnou je Dubaj ve Spojených arabských emirátech, zaměstnává 22 000 stevardů a letušek, z toho 304 Čechů. A další adepty stále hledají, což dokazují průběžně konané nábory po celém světě.

Na několikakolový vyřazovací konkurz, jenž obnáší pohovory v angličtině nebo test týmové spolupráce, bude dohlížet Boyu Hu, Číňanka, která u Emirates působí jako poradkyně pro výběr uchazečů. Sama dříve pracovala na palubě a ve své nynější funkci už navštívila stovku měst.

„Létáme do více než 150 destinací na šesti kontinentech. Úspěšní uchazeči musejí být schopni jednat s lidmi z různých kultur a poskytnout všem perfektní servis,“ zdůrazňuje. Očekává, že budou oplývat empatií, zůstanou profesionály za každé situace a vzhledem k nadnárodnímu charakteru aerolinek se budou cítit v každé zemi jako doma.

Předpoklady se vyjeví až před komisí, některé formality jsou však dané předem a souvisí s bezpečností provozu. Především věk 21 let a výška s nataženýma rukama 212 centimetrů. „Ta je důležitá proto, aby dosáhli na nouzové vybavení v jakémkoli typu letadla,“ vysvětluje.

Z desítek zájemců na každém náboru však nakonec vzlétne jen hrstka. To si teď ale nikdo nepřipouští.

„Je to moje vysněná práce, především kvůli cestování, a chtěla bych ji dělat dlouhodobě,“ netají jedna z adeptek, která nervózně postává na recepci. Na den D oblékla černý kostýmek, blond vlasy stáhla do culíku a ozdobila jej stuhou ve stejném odstínu, jakou má její rudá rtěnka. Jméno si nepřála uvést, prozradila alespoň věk 21 let a práci v cestovce. „Díky ní snad vím, co mě na palubě čeká, pokud mě vyberou,“ doufá.

„Toužím po tom jako každý. V Dubaji už jsem byl a láká mě to, především dálkové lety,“ svěřuje se Sven ze Švédska, jenž zatím nabral roční praxi u norských aerolinek Norwegian.

Jednadvacetiletá Kristýna má papírové předpoklady výborné – sympatické vystupování, úsměv, ovládá angličtinu, navíc si na univerzitě vybrala blízkovýchodní studia se zaměřením na arabštinu. Mimo to působí v sezoně jako delegátka cestovní kanceláře v Tunisku. „Je to můj sen asi od sedmi nebo osmi let,“ připojuje se k ostatním. „Práce s lidmi mě baví, třeba to, jak z naštvaných klientů cestovky udělat šťastné,“ pronáší věty, na které podle mě musí každý dopravce slyšet.

Protože samotný výběr probíhá za zavřenými dveřmi, požádám Kristýnu o kontakt, abych později zjistil, jak dopadla. Už během dopoledne mi však píše zprávu: „Po skupinovém cvičení mě vyřadili, takže jsem nepostoupila.“ Teoretickou přípravu podle svého názoru nepodcenila, a tak spekuluje, jestli větší roli, než se domnívala, nehrál vzhled uchazečů. Při týmovém cvičení se hodnotilo řešení úkolů a diskuze ve skupinkách, přílišná průbojnost ale možná není žádoucí. „Zdálo se mi, že vybírají spíš ty neviditelné,“ mrzí Kristýnu. Odhodlaně však dodává, že bude pokračovat ve studiu a konkurz zkusí někdy příště.

Osmadvacetiletá Jana Kůtová měla před rokem a půl větší štěstí. Anebo lépe zapůsobila na výběrovou komisi, kdo ví. Každopádně od té doby, nepočítáme-li asi dvouměsíční výcvik po úspěšném konkurzu, hrdě obléká béžovou uniformu Emirates s bílým šátkem, typickým rudým kloboučkem a stejně barevnou kabelkou. „Rudá rtěnka je také součástí uniformy, ale odstín si vybíráme samy,“ usmívá se a dělá to po celou dobu rozhovoru, jako by snad byla pořád na palubě.

Před chvílí přiletěla z Dubaje do Prahy, což se jí poštěstilo za více než rok teprve posedmé. „Dneska jsme měli 558 lidí v economy třídě, full house (plno), jak se říká. Nahoře business třída taky plná, takže jsme přivezli přes 600 lidí,“ popisuje proběhlý let. O pasažéry se ve dvoupatrovém Airbusu A380 staralo 25 členů palubního personálu. „Až jsem se divila, kolik z nich bylo Čechů. Dneska pět, přesněji sedm česky mluvících, protože mezi námi byly i jedna Slovenka a jedna Ukrajinka, která se naším jazykem domluví,“ objasňuje Jana Kůtová a dodává: „Teď je přede mnou čtyřiadvacetihodinová pauza. Včetně spánku.“

Patnáctého se obvykle dozvídá rozpis letů na další měsíc. Bývá to kolem sta letových hodin, sedm až osm cest, což se ale odvíjí od jejich délky. Naučila se odpočívat, když je to možné, tím zvládá i dlouhé lety. „Většina posádky se shoduje, že je pro ně těžší vracet se ze západu na východ, protože mají o něco víc rozhozený biorytmus. Záleží na tom, jak si člověk dokáže ve volném čase odpočinout. Pokud se cítíte unavený, je lepší zůstat v hotelu, přestože je to třeba v zemi, kde jste nikdy nebyl a kterou byste rád poznal.“

Jana Kůtová absolvovala konkurz ve Frankfurtu během svých studií v Německu. Tečkou za ním byl finální videohovor se zástupcem Emirates. „Přijela jsem tehdy do svého bytu v Praze, otevřu dveře a slyším souseda nade mnou, jak renovuje podlahu,“ vzpomíná. „Obrátila jsem se proto na kamaráda z hotelu a pronajala si salonek s připojením na internet, abych měla na hovor úplný klid.“

O pár týdnů později obdržela konečné rozhodnutí včetně data nástupu a letenky do Dubaje, jež se stala jejím novým domovem. „Stěhování mi nevadí, i v Dubaji už jsem jednou změnila bydliště. Minulý týden jsem si poprvé koupila domů rostlinu, tak už tam asi doslova zakořením.“

Sice je zatím svobodná a bezdětná, přesto už přemýšlela nad tím, jak dlouho se tato profese dá dělat. „Mluvila jsem jak s lidmi, kteří ji dělají čtyřicet let, tak s těmi, kteří ji vyzkoušeli jen na rok,“ přiznává. „Hodně stevardů má rodinu v Dubaji, je to pro ně domov. Vím i o případech, kdy oba rodiče pracují na palubě. Pak musejí fungovat třeba babičky.“

Nový stevard nebo letuška pozná nejen spoustu zemí, ale především sám sebe. „Zjistí, jaké to je, být závislý sám na sobě, zodpovědný, dochvilný. Cokoli se stává na zemi, se může přihodit i na palubě, třeba různé zdravotní případy. Už jsem se setkala s projevem alergie na ořechy nebo s omdlením. Když se to stane poprvé, zíráte, jak jsou zkušenější letušky pohotové. Podruhé už víte, co dělat a sám běžíte pomoct.“

„Jsem si však jistá, že bych uplatnila všechny techniky, které jsme cvičili v tréninku. Ostatně každý rok z nich děláme zkoušky,“ podotýká a zmíní alespoň základní poučku, kterou musí mít personál vždy na paměti: „Hlavní je zachovat chladnou hlavu.“

První pohled na Ondřeje Jünglinga prozradí, že o své práci stevarda u Qatar Airways bude vyprávět v minulém čase. S plnovousem, který si nyní coby PR manažer pražského hudebního klubu Roxy pěstuje, by totiž jako stevard ani nemohl na palubu. Zvlášť u katarských aerolinek, které jsou pasažéry hodnoceny jako nejlepší na světě, ale zároveň mezi palubním personálem proslulé svou přísností.

„Holit jsme se museli před každým letem, a to i v případě, že následoval dvanáct hodin po předchozím přistání. Někomu už jsou po takové době vousy trochu vidět,“ komentuje jedno z pravidel, jehož splnění komplikovalo samotné prostředí Arabského poloostrova. „Celoročně je v Kataru teplo a z kohoutku teče jen teplá voda. Po oholení jsme se nemohli zchladit, tak jsme používali různé gely nebo jsme vodu nechali odstát přes noc.“

Zdůrazňuje, že čtyři roky u aerolinek vnímá jako nezapomenutelné. První lety do exotických zemí jej naplnily euforií, v niž doufal, když po dvou neúspěšných konkurzech u Emirates zkusil štěstí u Katarců. Do té doby tolik necestoval, teď si s každým startem plnil sny. „Bylo skvělé letět každý den na jinou stranu zeměkoule. To se vám dostane pod kůži.“

Jsou to však zároveň vzpomínky na tvrdou práci, jejíž atraktivitu kompenzuje neustálý stres. „Kdykoli zazvonil telefon, bál jsem se, jestli není něco špatně, třeba jestli si na mě nestěžoval pasažér.“ To mimochodem hovoří o době volna. Ve službě se naopak nesměl mobilu ani dotknout. Vyhazovy za nejrůznější prohřešky bývaly jak časté, tak rychlé.

V době svého působení u Qatar Airways akceptoval Ondřej Jüngling pravidla nastavená zaměstnavatelem bez výhrad. Teprve nyní se dvaatřicetiletý rodák z Přerova nad některými z nich podivuje. „Když jdete ven z bytu, musíte si odchod odpípnout visačkou na krku. Stejně tak když přijdete. Firma ví, kde jste. Před odletem musíte být kvůli odpočinku patnáct hodin doma a v nich máte jen devadesát minut, kdy si můžete odskočit ven.“

Při dvouměsíčním výcviku byli muži a ženy striktně odděleni a jakýkoli vzájemný kontakt hrozil vyhazovem. V praxi na palubě už to samozřejmě neplatilo. K párování docházelo podle něj běžně, ačkoli: „Nechci holkám křivdit, ale víc koukali po pilotech,“ směje se. Sám si mezi letuškami našel přítelkyni původem z Tuniska, teď už bývalou. „Nakonec mi utekla s pilotem, takže modelový příklad,“ konstatuje.

Z výcviku vyšel podle svých slov jako nejlepší student, což ho motivovalo a zároveň předurčovalo k rychlému postupu v hierarchii palubního personálu. Ti nejlepší obsluhují v business třídě a stávají se vedoucími kabin.

Při prvním letu však byl rád, že se nezakoktal, když cestujícím ve svěřeném sektoru odříkával jídelní lístek. Hned první pasažérce po naservírování místo „vychutnejte si jídlo“ popřál „vychutnejte si život“.

Postup mu zatrhly dva incidenty mezi cestujícími, jimž měl podle názoru vedení předejít. Po prvním, strkanici mezi dvěma rodinami, obdržel varovný dopis. To samo o sobě znamenalo černou kaňku v jeho profilu i plánech. Ve druhém případě šlo o rodinu, která prý kradla na palubě a kterou po přistání zastavil u východu. Jenže vedoucí kabiny ani kapitán se nechtěli namočit do problémů a nechali ji odejít. Neusvědčení zloději poté ztropili rozruch u vedení aerolinek. Když si českého stevarda pozvali na kobereček, věděl, že končí.

Než z branže odešel úplně, ještě se loni na tři měsíce uchytil u Českých aerolinií (ČSA). „Lidi v pohodě, žádná přísná pravidla. Akorát se většinou letí na otočku a spí se v Praze.“

„Velmi mě těší sledovat, jakou radost mají cestující, když na ně promluvím jejich rodnou řečí, ať už jsou odkudkoliv. Jazyky mě vždycky bavily a práce na palubě mě lákala právě tím, že bych svoje schopnosti mohla využít,“ vykládá třiatřicetiletá Vladimíra Šálená. Pro největšího tuzemského dopravce Smartwings, jehož mateřská skupina je zároveň majoritním vlastníkem ČSA, pracuje 12 let, nyní na pozici vedoucí kabiny. Výš v hierarchii už jsou jen instruktoři a examinátoři, kteří sice také létají, ale navíc školí nové adepty.

Kromě povinné angličtiny ovládá francouzštinu, španělštinu, italštinu a učí se hebrejsky. To je obzvlášť na pravidelných linkách do izraelského Tel Avivu výhoda. „I když jsou to jen základy, vidím na cestujících z Izraele, jak jsou šťastní a jak se ke mně hned chovají jinak.“

Jelikož pracuje pro tuzemské aerolinky, jejichž doménou jsou lety „na otočku“, obvykle spí ve své posteli. Případné stěhování do exotiky odmítá: „Mám ráda svoji zemi a nedám na ni dopustit. Česká republika je pro mě místem, kde je v dnešní době především bezpečno. Rodina a kamarádi jsou důvod, proč bych nemohla být dlouho pryč.“

Výjimkou jsou podle ní takzvané pobyty, kdy nějaký jiný dopravce potřebuje výpomoc a najme si celé letadlo i s posádkou. Piloty a palubní průvodčí Smartwings tak můžete přes zimu potkat třeba v Kanadě. „V takových případech ráda poznávám kulturu a gastronomii dané země. Hodně času jsem strávila třeba v Ománu nebo Surinamu.“

Kdo má rád pravidelný režim, měl by se podle ní práci ve vzduchu raději vyhnout. Sice zná svůj rozpis směn na další měsíc, ale ke změnám občas dochází a také víkendy mívá pracovní. Co se nemění, je zvuk a respekt, jaký má její profese u veřejnosti. Uniforma palubního personálu je podle Vladimíry Šálené stále známkou prestiže. „Navíc nemusíme řešit, co si obléct,“ usmívá se.

Práci vnímá jako životní styl. „Když budu mluvit za sebe, mám štěstí, že mě práce baví a je mým koníčkem. Málo lidí to dnes může říct.“