Pověsti o krvavé čachtické paní nelhaly

Thurzo si schválně vybral vánoční čas, protože předpokládal, že jej lidé tráví v rodinném kruhu. Navíc se obával, že by šlechtična mohla z Čachtic uprchnout. Alžběta (1560–1614) byla v Čachticích už od poloviny října, ale nezabydlela se na hradě – usídlila se ve svém domě ve městě. A v něm čekalo na Thurza překvapení. Sotva vstoupil do Alžbětiných komnat, uviděl hrozný výjev.

„Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost,“ psal později v dopise své ženě Alžbětě Czorborové.

Přistižená Alžběta byla plná vzteku a Thurzo byl otřesen. Hodlal Alžbětu převézt na čachtický hrad a izolovat ji od vnějšího světa. Měla se stát zajatkyní na vlastním hradě. Kromě rodinných příslušníků, kněze a jedné staré služky, která by jí nosila jídlo, k ní nikdo neměl mít přístup. Hrad už nesmí nikdy opustit. K uskutečnění tohoto rozhodnutí došlo ale až 7. ledna 1611. A mezitím Alžběta ve své odporné činnosti pokračovala.

O Alžbětě Báthoryové bylo napsáno několik knih, dokonce byly natočeny i filmy. Mnohé z nich ji idealizovaly. Ve skutečnosti byla pouhou sadistickou vražedkyní. Konečně, krvežíznivost provázela i její předky.

Předkové Báthoryové podle historiků přišli do Uherska v 11. století ze Skandinávie. Příjmení Báthory začali používat od roku 1279, kdy dostali lokalitu Bátor (dnes Nyirbátor v župě Szabolcs v Maďarsku). Jejich rod se dělil do dvou větví – somlyovské a ecsedské. Členové obou větví patřili ve feudálním Uhersku a Sedmihradsku k nejvyšším hodnostářům, přes sňatky byli spřízněni i s Habsburky a s panovnickým rodem v Polsku.

V obou větvích se po staletí objevovaly určité povahové rysy – samolibost, pýcha, sadismus a krutost.

Alžběta se narodila 7. srpna 1560 v Nyirbátoru. Byla dcerou Juraje Báthoryho z ecsedské větve a Anny Báthoryové ze somlyovské. Alžběta prý byla šikovná a ovládala několik jazyků. Byla pohledná, tmavooká a tmavovlasá. Provdali ji brzy – v roce 1575 si vzala Františka Nádasdye (1555–1602) z významného šlechtického rodu, který se o tři roky později stal hlavním kapitánem uherských vojsk. Rod Nádasdyů měl velký pozemkový majetek a dva paláce – ve Vídni i v Bratislavě.

František měl prudkou a drsnou povahu a vyznamenal se statečností v boji proti Turkům. Turci jej nazývali černým begem. K vlastním poddaným byl ale krutý. To potvrzují stížnosti obyvatel Čachtic císaři Maxmiliánovi v lednu 1575. Ten Nádasdyovi v únoru nařídil, aby nepronásledoval své poddané. Nádasdy reagoval po svém – dal uvěznit čachtického rychtáře jeho přísedící. A to mu bylo pouhých dvacet let.

S Alžbětou zacházel dobře, ba co víc – toleroval její zločiny. Měl s ní pět dětí, z nichž dvě zemřely. Zůstaly dcery Anna a Katarína a syn Pavol. František zemřel v roce 1604 a svou rodinu svěřil do ochrany právě Juraji Thurzovi. Mezitím se u Alžběty začaly projevovat sadistické sklony. Začala vraždit v letech 1585–1610, její řádění tedy trvalo celé čtvrtstoletí. I doba jí nahrávala. V Uhrách na přelomu 16. a 17. století vládl neklid.

Obyvatelstvo sužovala patnáctiletá válka proti Turkům (1590–1605). Nejvíc byla postižená Nitranská stolice, kde „Turci část obyvatelstva povraždili, část odvlekli do otroctví, část zemřela hlady“. Vypálené domy, pobití lidé, množství sirotků, atmosféra strachu a slz pomohla Alžbětě tajit svoje činy. A nezahálela.

Sama přejížděla z jednoho svého panství na druhé, její drábi pro ni unášeli sirotky a mladé ženy. Zavírala je v tajných komnatách a sama je mučila. Vraždila spravedlivě Slovenky i Maďarky. Rodiny zabitých dívek Alžbětu nenáviděly. Její řádění se stalo veřejným tajemstvím. A nikdo nic neudělal. Ke změně došlo až v roce 1608, kdy po Rudolfovi II. nastoupil na uherský trůn císař Matyáš II. A v roce 1609 se stal Juraj Thurzo uherským palatinem.

A právě Matyáš nařídil Thurzovi, aby prošetřil pověsti, které se týkaly Alžběty Báthoryové. Dozvěděl se o nich asi ve Vídni od Imricha Megyera, vychovatele Alžbětina syna Pavola. A také dostával stížnosti od obyvatel Čachtic. Panovník tak získal dost podkladů, aby mohl postavit Alžbětu před soud. A proto příslušné orgány na palatinův příkaz začaly vyslýchat na jaře a v létě 1610 svědky Alžbětiných činů ze stolic Nitra, Trenčín, Tekov, Šoproň, Vas, Ráb, Veszprém a Zala.

A objevily se věci. Proto notář Andrej z Keresztúra vyslýchal 34 lidí převážně z Nového Mesta nad Váhom. Kromě jiného vypověděli, že paní si nechávala svými dráby přivážet děvčata, některá nalákala na slib, že je učiní svými služkami. Uzavřela je v tajných částech obydlí, tam je sama bičovala kopřivami a poté je strkala do ledové vody a v ní je máčela, dokud nezemřela. Upřesnit počet mrtvých se nepodařilo. Kastelán v Sárváru, který také patřil Alžbětě, vypověděl, že z hradu vynesli hradní služebníci 175 mrtvých dívek. Další hovořili o několika stovkách na jiných místech.

Kastelán na zámku Sárvár Baltazar Poky tvrdil, že mrtvých bylo dvě stě, všechny dívky byly surově mučeny, Alžběta „horoucí železo strkala dívkám do genitálií a ruce jim provazem stahovala tak, že zmodraly a z prstů jim kapala krev“.

Kazatel ze Sárváru Michal Zvonarics zase prohlásil, že v domě nikdy nic neviděl, protože služebnictvo všechno pečlivě uklidilo, věděl pouze, že se odtud v noci vyvážely rakve. Thurzo jako pověřený vyšetřující soudce byl ohromen, když výpovědi četl. Mnozí sice ze strachu lhali, ale jedno bylo jisté – Alžběta byla sériová vražedkyně. A podporoval ji vlastní personál a nic proti ní nepodnikl ani manžel. Ten o zločinech dobře věděl, dokonce radil Alžbětě, že když nějaká dívka omdlí, má jí, aby ji probrala, zapálit papír mezi prsty. I on měl sadistické sklony.

Palatin Thurzo byl přesto na rozpacích. Otřesné výpovědi sice stavěly Báthoryovou do odporného světla, ale byla přece jen z váženého rodu. A tak Thurzo dělal všechno pro to, aby Alžbětu zachránil před katem a rodinu před potupou a hanbou. V Szatmarské stolici se sešel 7. června 1610 s Alžbětinými zeti, Mikulášem Zrínským, manželem dcery Anny, který byl od roku 1608 hlavním kapitánem uherských vojsk v Zadunají, a Jurajem Drugethem, manželem Kataríny, hlavním županem Zemplínské stolice.

Dohodli se, že Alžbětin majetek se musí rozdělit na třetiny mezi její tři děti, ještě než budou vydány dokumenty o začátku soudního vyšetřování. Dále bylo rozhodnuto, že Alžběta se musí odebrat do Čachtic, kde bude do konce života internována. A tak se Alžběta v říjnu vydala do Čachtic, aby tam byla přímo při činu, jak bylo uvedeno, přistižena 29. prosince 1610 samotným Thurzem. A na světlo se vynořily další zločiny.

Thurzo ihned jednal. Už 30. prosince poslal před soud do Bytče jednoho muže a tři ženy, kteří Alžbětě ve zločinech pomáhali. Sama hlavní vražedkyně přítomna nebyla. Soudní sbor měl čtyřiadvacet členů. Jejich úkolem bylo zjistit, kolik žen bylo zavražděno, kam paní jejich mrtvoly ukryla a jestli oběti mučila sama.

Ján Ujváry, řečený Ficko, který pomáhal děvčata shánět, vypověděl, že tři zatčené, Helena Jó, Dorota Szentesová a Katarína Benecká, paní pomáhaly. Ta prý sama dívky mučila, „pálila je horoucím železem na různých místech těla“. Pak je nahé vyhnala na mráz a polévala je studenou vodou, dokud nezmrzly. Mučila je všude, kam přijela, ve Vídni i v Bratislavě.

Katarína Benecká uvedla, že Dorota Jó nedávala mučeným jíst ani pít. Spolu s Alžbětou umlátily před jejíma očima pět dívek. Dívky pohřbívaly pod podlahu nebo je pohodily na poli či někde na cestě. Hlavní jednání soudu se odehrálo 7. ledna 1611. Rozhodlo, že čtyři obvinění si zaslouží nejvyšší trest. Palatin to jel oznámit Alžbětě. Opět ji našel, jak ve sklepě v čachtickém domě mučí tři ženy – jedna už byla mrtvá. Nechal ji ihned odvézt do hradu k internaci.

V průběhu dalšího soudního jednání vypovídala i jistá Katarína. Oznámila, že jeden ze sloužících našel v truhle už uvězněné paní seznam zavražděných dívek, na kterém bylo 650 jmen. Soud nakonec rozhodl, že Katarína Benecká, která byla milosrdnější než ostatní, zůstane ve vězení, Helena Jó a Dorota Szentesová byly odsouzeny k upálení zaživa a předtím jim kat měl odtrhnout kleštěmi všechny prsty na rukou. Jána Ujváryho sťali. Také byla zatčena a upálena zaživa jistá myjavská statkářka, která pomáhala Alžbětě při určitých čarodějnických praktikách.

Tím ale vše neskončilo – císař Matyáš II. napsal 11. ledna 1611 palatinovi list, v němž se vyjádřil, že trest pro Báthoryovou je nízký a nespravedlivý a mělo by dojít k dalšímu soudu. Nakonec ale panovník s původním trestem souhlasil – s ohledem na Alžbětinu rodinu. Na jeho žádost byl pouze obnoven nový soudní proces, který skončil v červenci 1611 a odhalil další paniny zločiny – např. to, že děvčata pálila svíčkou, trhala jim maso ze zad a vykloubila jim ruce. A to bylo všechno. Alžběta zůstala nadále pouze internovaná.

Nikdy se také nezjistil přesný počet jejích obětí.

Alžběta zemřela v noci 21. srpna 1614. Podle historika Jozefa Kočiše (Alžběta Báthoryová a palatín Thurzo, Blaha 1996) „trpěla tzv. impulsivním sadismem, pod jehož tlakem se dopouštěla násilí na ženách, které pro ni bylo vzrušující. O důsledku své činnosti ale velmi dobře věděla.“ Tak či tak, Alžběta se stala synonymem pro největší sériovou vražedkyni v dějinách. Proti pověstem nedělala jediné – v krvi obětí se nekoupala.