Poslední lidická žena: Vzpomínky nepřebolely

V nenápadném domku obklopeném záplavou květin mě vítá drobná, vrásčitá paní s živýma očima a vlídným úsměvem. Poslední žijící lidická žena čte ve svých pětadevadesáti letech každý den noviny a sleduje politické dění.

Stále se o sebe dokáže postarat sama, i když se jí špatně chodí. A plynulé, srozumitelné vyjadřování by jí mohl závidět leckterý vládní představitel. Snad na tom mají zásluhu křížovky, jež luští, a pasiáns, který si každý den po ránu vykládá na procvičení paměti.

O svém životním příběhu napsala dvě knížky: Jako chlapce by mě zastřelili a Vzpomínky mě stále tíží. Vypráví v nich strašné věci, stroze a bez emocí. Nestěžuje si a nelituje se. Stejná je i při osobním setkání, přestože vzpomíná nerada. „Já potom nespím, víte?“ říká smutně.

Čas prý zahojí všechny rány. Není to pravda. Stále ji mrzí, že navzdory slibu musela opustit šestiletého bratrance, když nacisté v tělocvičně kladenské reálky oddělili lidické ženy od dětí.

Celý život jí chyběly kamarádky, které se nevrátily z koncentračního tábora. A nikdy se nedokázala smířit s představou milovaného tatínka, stojícího s ostatními lidickými muži před popravčí četou u zdi Horákova statku. Ve čtvrtek 10. června uplynulo od té chvíle 79 let.

Milovaný tatínek Jaroslav Suchánek byl šéfkuchař. Rodina bydlela na střídačku v lázních Luhačovice, kde v letní sezoně vařil pro zotavovnu Všeobecného penzijního ústavu, a v Lidicích, odkud pocházela maminka Anna.

Později byl otec přeložen do sanatoria v Novém Smokovci. Slovenský stát však vykázal v roce 1939 Čechy zpět do vlasti, a tak se Suchánkovi přestěhovali na venkov, aby snáz přežili válku. Do Lidic... Tam strávili v roce 1941 poslední společné Vánoce.

Dopoledne 27. května 1942 provedli výsadkáři atentát na Reinharda Heydricha. Osm dní poté zastupující říšský protektor svým zraněním podlehl. Nacisté rozpoutali zuřivý teror. Když nemohli atentátníky vypátrat, rozhodl se státní tajemník Karl Hermann Frank pro „rázný postup”.

K exemplárnímu potrestání byly vybrány Lidice. Jako záminka posloužil fakt, že synové místních rodin Horáků a Stříbrných sloužili v československém vojsku v Anglii.

Němci obklíčili vesnici už v úterý 9. června večer. Suchánkovy vzbudili v půl čtvrté ráno. S sebou směli vzít jen peníze, spořitelní knížky a šperky, které vzápětí odevzdali. „U vrátek jsem se s tatínkem zastavila. Políbil mě a řekl: Snad dá Bůh, že se ještě uvidíme,” popisuje Jaroslava Skleničková v knize Vzpomínky mě stále tíží.

Na návsi rodinu rozdělili: otec zůstal s ostatními muži, ženy s dětmi odvezli do Kladna. V tělocvičně místní reálky byly zavřené tři dny.

„Pojedete na nějaký čas na práci,” oznámili jim poté s tím, že odjedou vlakem, zatímco děti za nimi pošlou pohodlnějším autobusem.

Děti plakaly, ženy byly zoufalé. „Vedle nás klečí devítiletá Maruška a úpěnlivě prosí maminku: Nedávej mě, oni mě zabijí! Osmiletý synek paní Pekové mámě vyčítá: To jsi máma, že mě dáš?“ vzpomíná paní Skleničková ve svých pamětech. Nastal chaos, který uklidnil až výstřel vojáka do stropu.

Děti vyvolávali po jménech. Kamarádky Máňa a Věňka už odešly. Tehdy Jaří - jak jí doma říkali - slíbila šestiletému bratranci Toníčkovi, že za ním přijde hned, jak na ni dojde řada. Její jméno však nezaznělo. Před měsícem a půl oslavila šestnácté narozeniny.

Necelých sedm týdnů jí zřejmě zachránilo život. S matkou, sestrou a ostatními lidickými ženami byla odvezena do koncentračního tábora Ravensbrück.

„Bylo mi šestnáct, ale vypadala jsem tak na čtrnáct, vytáhlá, hubená holka, ještě nevyvinutá. Když jsme babičky, matky a mladé ženy - celá vesnice - stály v umývárně pod sprchami, jak nás bůh stvořil, vešel dovnitř lékař SS v doprovodu jedné vězeňkyně, aby viděl, co mu do lágru přibylo za nové pracovní síly. Jak mezi námi procházel, všimla si mě právě ta vězeňkyně, Češka Hana Housková: Co ty, štěně, tady děláš?" vypráví paní Skleničková.

Vyfasovala bílý proužek plátna s natištěným číslem 11788, které si musela našít na oblečení. Kromě čísel označili dozorci vězně ještě látkovými trojúhelníky, červenými politické, černými asociálky, fialovými jehovistky. Zelené nosily kriminálnice: zlodějky, vražedkyně, ale také porodní báby, které načerno provedly potrat. Žlutá Davidova hvězda označovala židovky, černo-žlutá ty, které židům pomáhaly.

Lidické ženy umístili do bloku číslo 8: komunistky na stranu A, ostatní odbojářky, manželky vládních činitelů a uprchlíků na Západ na stranu B. Celá vesnice se sešla v jedné místnosti: paní řídící, služebná, selka i slečna z fary.

Zpočátku tam spalo šest stovek žen, později dvojnásobek. Pro všechny fungovalo na chodbě deset umyvadel se studenou vodou a šest záchodů. Šaty se měnily dvakrát ročně, až do října chodily vězeňkyně bosky.

Třípatrové kovové postele se slamníky naplněnými řezankou byly umístěny vždy dvě u sebe, na spodních dvou patrech se spalo po čtyřech a na horním po třech. Po celou dobu v lágru měla každá vězeňkyně jen jednu deku a jedno povlečení.

„Blech bylo tolik, že když se rozhrnuly slamníky..., černalo se to, jako by je tam někdo nasypal,“ popisuje paní Skleničková v knize Jako chlapce by mě zastřelili.

Hlad měly neustále. Ráno vyfasovaly čtvrt litru hořké náhražky kávy, v poledne tři menší brambory a půl litru tuřínu nebo špenátu vařeného ve vodě i s kořínky, k večeři půl litru otrubové polévky. K tomu dvacet deka chleba na den a později polovinu. Ušetřený krajíc byl na černém trhu oblíbeným platidlem.

„Pro pocit, že mám něco v ústech, jsem jedla chleba po malých kouscích a nechávala ho na jazyku rozplynout jako hostii,“ vzpomíná Jaroslava Skleničková ve svých pamětech.

Siréna budila ženy v létě v půl páté, v zimě o půl šesté. Pracovaly dvanáct hodin denně: šily oblečení pro vojáky, pomáhaly u okolních sedláků, obstarávaly chod tábora.

Za sebemenší prohřešek následovaly tresty: nejmírnější představovalo stání před kanceláří v době oběda, přísnější stání v ledové vodě nebo 25 ran býkovcem. A nejhorší byl bunkr: izolace, kde se spalo na holém betonu a jedlo každý třetí den. Tu přežil málokdo.

Jaří se nejvíc spřátelila s Polkami a brzy mluvila plynule polsky. O něco starší Janina se stala její ochránkyní. Díky ní vyřadili maminku třikrát z transportu a ona sama se vyléčila z úplavice i kurdějí. „To máte krvavý jazyk a dásně plné boláků. Neukousla jsem ani vařený brambor,“ vysvětluje.

Od vyčerpávajících dvanáctihodinových nočních šicích směn se dostala k práci u kuchyně: rozvážela kotle s jídlem. Tahání těžkých kotlů, dlouhé apely, celý den na nohou. Výsledkem byly nesnesitelné bolesti. V prosinci 1943 už došly tak daleko, že ji táborový lékař osvobodil od venkovní práce a nošení těžkých břemen kvůli luxaci kyčle. Což znamenalo rozsudek smrti.

„Kdyby moji kartu nezničila v roce 1944 jedna Brňačka, šla jsem do plynu,“ podotýká.

Nejhorší osud měly v Ravensbrücku mladé polské studentky, odsouzené k trestu smrti: vykonávaly se na nich pokusné ortopedické operace. Během nich odebrali kus kosti z nohou a nahradili ji cizím tělesem. Poté ránu buď zasádrovali, nebo zašili a ošetřili sulfonamidy. A čekali...

Rány se po určité době zanítily, cizí těleso vyšlo ven. „Pamatuji si na třiadvacetiletou Jadwigu, které vyhnilo celé lýtko a zůstala jí jen holenní kost. Takto operováno a zmrzačeno bylo přes 80 žen, v lágru se jim říkalo ,králíčci‘,“ vzpomíná poslední lidická žena.

Jak po válce zjistila, němečtí lékaři chtěli pokusy dokázat, že šlo zachránit Heydricha, kdyby mu podali sulfonamidy. Dobře vybaveným operačním sálem se vedení tábora dokonce chlubilo při kontrolách mezinárodního Červeného kříže. O tom, že v něm probíhají pokusy na lidech, ovšem nepadla zmínka. A kontroly se neptaly.

Na jaře 1945 bylo jasné, že Němci válku prohrají. Vedle lágru narychlo vyrostla plynová komora. Nastaly selekce: napřed ženy nemocné tyfem a tuberkulózou. Pak starší padesáti let, unavené, s křečovými žilami. Šediny znamenaly rozsudek smrti, a tak si je ženy začerňovaly sazemi.

„V té době jsme ještě naposledy zahlédly naši tetu, maminčinu sestru. Vybrali ji při selekci. Stála za dráty, už jsme k ní nemohly. Byla velmi zesláblá, se zakaleným nepřítomným pohledem. Nic neříkala, vypadala, jako když nás nepoznává. Podala jsem jí kousek chleba, a to bylo vše, co jsme pro ni mohly udělat,“ vzpomíná paní Skleničková v knize Jako chlapce by mě zastřelili.

Největší solidaritu projevily vězeňkyně, když vedení tábora dostalo rozkaz zlikvidovat operované Polky jako nepohodlné svědkyně zvěrských pokusů. Tehdy všechny ženy sháněly evidenční čísla po mrtvých, aby umožnily „králíčkům“ skrýt se v chaosu, vznikajícím pod přílivem vězeňkyň z východních táborů.

Pro pět žen neschopných chůze vyhrabaly Polky tajně jámu v jednom z bloků. Hlínu nenápadně roznesly po kouskách po táboře a úkryt překryly prkny vytrhanými z podlahy. Tajně jim do něj nosily vodu a jídlo dalších pět dní, než byl tábor 30. dubna 1945 osvobozen.

Tou dobou už za sebou měly všechny tři Suchánkovy ženy druhý den pochodu smrti - podobně jako tisíce dalších vězňů, které přesunovali nacisté před postupující frontou do jiných koncentračních táborů.

Šly okolo třiceti kilometrů denně: vysílená maminka, vážící něco přes čtyřicet kilo. Jaří s kyčlí vykloubenou důsledkem vrozené vady, která v noci nespala bolestí. A sestra Míla, nesoucí věci všech tří.

Oblečené byly v civilu po mrtvých. Spaly bez přikrývek v lese či příkopu u cesty. „Zůstávala jsem obutá - bála jsem se, že bych ráno už nedostala oteklé nohy do bot,“ vypráví paní Skleničková.

Držely se těsně u sebe, aby v případě náletu zahynuly společně. Hrůzu, že jedna z nich zemře ostatním před očima na samém konci války, by neunesly...

Třetí den dozorci zmizeli. Vypařili se před ruskou frontou. Vězeňkyně zůstaly samy - uprostřed cizí země, uprostřed války. Naštěstí narazily v lese na tábor vězňů z pochodu smrti ze Sachsenhausenu. Konečně se cítily trochu v bezpečí. A po pěti dnech, kdy ušly okolo 130 kilometrů, zjistily, že jsou svobodné. Území obsadila sovětská armáda.

Všude vládl chaos, železnice i mosty byly rozbombardované. Pro lidické ženy nakonec poslaly autobus kladenské hutě. Dopoledne 2. června 1945 dorazily do Kladna. Konečně doma! Vojenská posádka jim vzdává čest. Zní hymna. Tečou slzy a ostřílení vojáci pláčou s nimi. Teprve tehdy se lidické ženy dozvěděly pravdu. Žádný z jejich otců, manželů a synů nežije. Nemají se kam vrátit.

Lidice vyrostly znovu, ale už to byla jiná vesnice: plná žen bez mužů a dětí. Tichá. Smutná. „Ještě dlouhá léta po válce chodívaly lidické matky k sousoší Marie Uchytilové a hledaly mezi sochami dětí svou dceru či syna. Nejvíc trpěly ty, jejichž děti se nevrátily - a přitom se denně musely dívat na štěstí matek, jejichž děti přežily,“ vzpomíná Jaroslava Skleničková.

V Ravensbrücku chránila Jaří maminku. Po válce tomu bylo naopak. Uměla přežít v lágru, v civilu byla ztracená. „Jako by mi zase bylo šestnáct, i když jsem se cítila na třicet,“ říká. Dojíst se a dospat, to byly hlavní priority. Klidně snědla k obědu na posezení dvanáct knedlíků.

Návyků z lágru se těžko zbavovala i v práci: „Chleba jsem měla v zásuvce stolu a ulamovala si a dávala do úst, jen když se nikdo nedíval. Pokud vedoucí, který seděl čelem proti nám, zdvihl hlavu, okamžitě jsem přestala jíst. Na klozet jsem chodila jen jednou denně,“ popisuje v pamětech.

Lidé z okolí jim začlenění do normálního života moc neusnadňovali. Když šla maminka pro duplikát Mílina vysvědčení z gymnázia, dostala od pana ředitele vynadáno, že při požáru Lidic nebyla na doklady dostatečně opatrná. Jindy si jí jedna známá postěžovala, jak malé jsou příděly na maso.

„Hlavně že už je po válce a alespoň brambor je dost,“ namítla maminka. Se zlou se potázala. „No jo, vy jste na to zvyklé, ale co my?“ uťala ji paní.

Není divu, že Jaroslava o lágru nejraději nemluvila. Svému budoucímu manželovi Mirkovi zpočátku neprozradila, že je z Lidic. Ani vlastním dětem nedokázala říct všechno - vyprávějte dítěti něco, co nedokáže pochopit ani dospělý!

Jedno jí však Ravensbrück dal: dodnes umí dobře odhadnout lidi. Stačí si představit, jak by se zachovali v lágru.