Plavky: malá věc, velká věda, fascinující historie

„Ty seš už v pracovním?" diví se plavkyně Simona Kubová, když vejde do šatny chomutovského Aquasvěta a zjistí, že její tréninkový kolega Tomáš Franta se už stačil převléct.

„Jo, já jsem už v montérkách," odvětí dvaadvacetiletý držitel českého rekordu na 100 metrů znak, jenž k rozhovoru zasedl takřka nahý, jen v krátkých, přiléhavých plavkách s nohavičkami. Tedy v typickém „pracovním oděvu” závodních plavců.

Oba čeští reprezentanti, pro které je domovským klubem TJ Slávie Chomutov, souhlasili, že si před tréninkem popovídají o tom jediném nezbytném vybavení, které ke svému sportu potřebují.

„Mám si obléct tréninkové, nebo závodní?” dotazuje se Simona Kubová kvůli focení. Když přiznám, že netuším, jaký je mezi nimi rozdíl, poučí mě: „Dost zásadní.”

Zatímco na trénink obléká jednodílné plavky docela běžného střihu, předepsaný závodní overal sahá až ke kolenům a je na těle nalepený jako druhá kůže. Funkce je nadřazena pohodlí.

„Snažíme se, aby nás co nejvíc stáhly a dosáhli jsme co nejmenšího odporu vody,” vysvětluje nejlepší česká plavkyně posledního desetiletí, kterou fanoušci znají pod dívčím jménem Baumrtová.

„Občas v nich trénujeme, abychom si na ně zvykli, ale tlačí především na trapézové svaly a po delší době jsou nepříjemné. Vůbec mi proto nevadí, když si je poprvé obléknu až na závod,“ říká osmadvacetiletá znakařka. Když poznamenám, že na focení tedy postačí tréninkové, oddychne si.

Simona Kubová je ve vodě skoro denně, většina lidí ale oblékne plavky jen párkrát za sezonu. Navzdory tomu je jejich výběr v katalozích ohromný. Z hlediska historie jsou přitom žhavou módní novinkou. Naši předkové se totiž většinou smáčeli v soukromí a nazí.

Koupel se z občasné nutnosti změnila ve společenskou kratochvíli teprve v 18. století, ruku v ruce se vznikem veřejných plováren. Konvence však ženám ani mužům neumožňovaly se odhalovat, takže se nořili pod hladinu skoro komplet oblečení. O úborech čistě do vody, nikoli ještě dnešních plavkách, se dá mluvit až v průběhu 19. století.

„K celkovému uvolnění došlo v okamžiku, kdy se díky prvním železnicím začaly pláže zaplňovat lidmi méně majetnými. Přiléhavé vlněné úbory pro muže měly dlouhé rukávy i nohavice - očividně byly odvozené od celotělových podvlékaček, které se tehdy těšily oblibě,“ píše kolektiv britských autorů v knize Ve jménu módy, kterou u nás v roce 2013 vydalo nakladatelství Mladá fronta.

„Ženy chodily plavat ve dvoudílném modelu tvořeném flanelovými šaty ke kolenům a objemnými kalhotami až ke kotníkům. Výrobci korzetů dokonce přišli se speciálními nerezovými modely vhodnými do vody.“

Na začátku 20. století už mladé ženy toužily na pláži i ve vodě dobře vypadat, což v nepraktických šatech moc nešlo. A tak látky na nich stále ubývalo.

Autoři knihy Ve jménu módy zmiňují v této souvislosti australskou plavkyni a později herečku Annette Kellermanovou, jednu z prvních žen, která se pokusila přeplavat Lamanšský průliv.

Ačkoli svého cíle ani v jednom ze tří pokusů nedosáhla, veřejnost zaujala i pobouřila tím, že „odložila“ kalhoty a do vln se nořila v jednodílném oděvu s ramínky a s délkou nad kolena. Střihem dost podobném tomu, v čem závodí dnešní plavkyně.

Kvůli němu byla dokonce v USA v roce 1907 zatčena. Soud ji zprostil obžaloby za obnažování na veřejnosti až poté, co si postěžovala, že se v běžném koupacím úboru cítí, „jako by plavala v řetězech“.

Dvoudílné plavky se objevily záhy, ovšem nikoli v tak minimalistickém pojetí, jak je v roce 1946 představil francouzský automobilový konstruktér a módní návrhář Louis Réard. Pojmenoval je podle tichomořského atolu, kde americká vláda testovala nukleární zbraně - bikiny.

Ve světě módy to byla skutečně bomba a ostych žen vzal rychle zasvé. Pro první představení svého vynálezu přitom musel Réard najmout striptérku; žádná manekýna nebyla ochotná se tak odhalit.

Společně s rozmachem syntetických vláken, která nenasáknou jako houba, se konečně zrodil pohodlný a přitažlivý koupací úbor, jak jej známe dnes. Z materiálů, střihů, barev a vzorů si dnes vybere každý, což platí pro obě pohlaví.

Protože plavky dají vyniknout postavě ženy, stala se promenáda v plavkách součástí soutěží krásy na celém světě. Dnes si však někteří strážci (či spíše strážkyně) rovnosti pohlaví stěžují, že takové disciplíny ženy degradují na pouhý sexuální objekt.

Z klání Miss America stejně jako z německé obdoby soutěže už disciplína zmizela, a to v souvislosti s hnutím MeToo, v němž ženy poukazovaly na sexuální obtěžování.

Bez plavek odletěla už v roce 2013 modelka Lucie Kovandová (2. místo v České Miss) na celosvětové finále Miss World do Indonésie. Tam si však vyškrtnutí disciplíny vymohli duchovní představitelé této muslimské země.

Zdá se, že plavky zůstávají i dnes pro někoho příliš provokativní. „Je to určitý znak sexuality, to nepopírám, ale proč ne? Vždyť muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a my je obdivujeme - jejich postavu, krásu, šarm. Pokud si na sebe vezmou montérky nebo tepláky, pochopitelně to tak nevynikne,“ říká Miloslav Zapletal, bývalý pořadatel a prezident soutěže Miss ČR.

Když program před více než třiceti lety poprvé sestavoval a inspiroval se zahraničními vzory, vůbec ho nenapadlo, že by plavková disciplína chyběla. Ze zjevných důvodů je tou nejpopulárnější, zvlášť u mužského publika.

„Občas se některé dívky styděly,“ přiznává, „ale není divu, protože vyjít takhle do světel na jeviště není jednoduché. Ale to mluvíme o prvních kolech. Když postoupily do semifinále, neřkuli do finále, už to žádné nevadilo,“ tvrdí.

Soutěže krásy bez promenády v plavkách proto považuje za absurdní. „Bojím se, že v blízké době budou muset plavci do vody v legínách nebo že bude Zuzana Hejnová přebíhat přes překážky v teplákách.“

Zatímco většině z nás mají plavky vydržet minimálně sezonu, nezřídka však mnoho let, dokud je nevyšisuje sluníčko nebo se neprodřou jízdami na tobogánu, pro závodní plavce znamenají spotřební zboží, které nemilosrdně mění.

„Nejsem v tom zrovna šetrná,“ netají Simona Kubová. „Mám ráda, když jsou plavky pevné. Jak ale plavu třeba devětkrát nebo desetkrát týdně, častěji se obnosí a vytáhnou. Za sezonu vystřídám troje nebo čtvery tréninkové. Na vrcholné závody jsem zvyklá mít nové, to dělá tak čtyři až pět kusů.“

Tomáš Franta je na tom podobně, za sezonu alespoň dvoje nebo troje závodní plavky „padnou“. „Dobře se cítím v nových, když jsou pořádně stažené. Jsou prostě lepší a dodají mi větší sebevědomí."

S plavkami je to přesně naopak než třeba s tretrami, které by měly být trochu vyšlápnuté. „Každým závodem se opotřebovávají a ztrácejí vlastnost odpuzovat vodu a stahovat se,“ vysvětluje Simona Kubová, která přehnaným sentimentem vůči nim netrpí. „Je ale pravda, že je schovávám a moc jsem jich nevyhodila.“

„Dokud se závodní plavky neroztrhnou, jsou ještě dobré,“ připojuje se Tomáš Franta. Stává se, že když mu doslouží, věnuje je nebo za symbolickou částku prodá mladším závodníkům. Nejde totiž o levnou záležitost. Hlavně ty dámské totiž podle plavců běžně stojí přes 10 000 korun. Nejlepším závodníkům je však často zdarma věnují sponzorské textilní firmy.

Ani jeden ze zpovídaných plavců neobléká produkt české výroby, ale kdo by takový chtěl, možnosti tu jsou.

Nejznámější českou firmou, která se zpočátku věnovala výhradně plaveckým oděvům, je litomyšlský Litex. Plavky patří i do portfolia tradiční značky spodního prádla Triola, která šije v Horním Jiřetíně. Do nabídky je zařadila také Jitka Kalivodová, zakladatelka společnosti Timo, která se od Trioly v roce 1992 oddělila. Stále zůstává ryze českou rodinnou firmou a plavky šije v závodě v Litoměřicích.

„Vedle spodního a nočního prádla jsou podstatnou součástí naší nabídky a tvoří čtvrtinu ročního obratu,“ říká marketingová manažerka Timo Jaroslava Patermanová a uvádí, že jich každý rok prodají 40 000 kusů. Za nezbytné minimum pro každou ženu považuje dva až tři modely, ideálně každý rok doplněné o nové trendy.

Co se týče materiálů a funkčnosti, vyvíjejí se podle ní neustále. „Přidáváme nové střihy a technologie, například podprsenky - plavkové i normální - až do velikostí košíčků M. Vždy ale musí jít funkčnost ruku v ruce s designem, tedy být funkční i krásné.“

Ohledně některých společenských tendencí ve světě zůstává diplomatická: „Jak moc odhalené plavky žena zvolí, je zcela na ní, alespoň v České republice. Některé ženy preferují méně, jiné zase více zahalující plavky.“

Na oblečení do vody vsadila na začátku kariéry návrhářka Pavlína Miklasová. Když na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byla její profesorkou proslulá návrhářka Liběna Rochová, dostala zadání vytvořit fiktivní módní značku, zvolila plavky a vymyslela rovnou i název - Plove. Tehdy by ji nenapadlo, že záhy po studiu značka skutečně ožije.

„Nejsem moc zimní typ. Vodu mám hodně ráda, moře i jezera, rybníky, bazény,“ zmiňuje podstatný předpoklad pro svou tvorbu.

Nejsou ale plavky pro návrhářku příliš svazující, když je nosíme výhradně u vody a jejich funkce je jasně daná?

„Je pravda, že je to velice konkrétní oděv, který musí splňovat různé nároky, ale o to je to, myslím, zajímavější. Líbí se mi fakt, že zákazníci si ho pak skutečně vezmou na plovárnu a že může být něčím, co jim udělá hezký den. Plavky jsou také osobnější, intimnější než třeba kabát. Navíc spojují relaxaci a aktivitu. Něco mezi leností a radostí z pohybu,“ líčí osmadvacetiletá návrhářka pocházející z Brumova-Bylnice na Zlínsku.

Přednost dává jednobarevným modelům, bez zbytečných nápisů, kamínků a jiných ozdob. Pro plavky s barevným potiskem se pak nechává inspirovat abstraktními obrazy svého oblíbeného malíře Františka Petráka. Řeč je pouze o dámských plavkách, ale jak přiznává, její přátelé už v praxi zkoušejí nově navržené pánské modely.

Pavlína Miklasová si uvědomuje, že ačkoli jsou trendem co nejpřírodnější materiály, do vody si na sebe chtě nechtě oblékáme „plast“. Jen syntetické materiály jsou schopny splnit naše nároky. Návrhářka se tomu nebrání, jde však vlastní cestou. S letošní kolekcí nabízí oděvy ušité výhradně z recyklovaných vláken rybářských sítí, vylovených jako odpad z moře.

„Vývoj šel spíš trošku dozadu,“ vyvrací znakař Tomáš Franta mou domněnku, že i závodní plavky musejí být stále sofistikovanější. Vzpomene na dobu asi před dvanácti lety, kdy z velké míry díky plavkám padaly rekordy jako na běžícím pásu.

„Následný zásah do pravidel se týkal jak materiálu, tak velikosti. Bývaly pogumované, teď se vyvíjejí jiné varianty. Třeba značka Arena používá uhlíková vlákna,“ říká.

Simona Kubová v „době rekordů“ začínala na vrcholové úrovni a je ráda, že se tehdejší plavky už nepoužívají. „Na mistrovství světa v Římě 2009 se závodilo v otevřeném bazénu, venku bylo asi 43 stupňů, a jak se člověk zpotil, neoprenové plavky nešly nandat, takže jsem do nich lezla třeba tři čtvrtě hodiny.“

Změna pravidel potěšila především dámy na tribunách, protože muži-plavci odložili overaly a v krátkých plavkách vyniknou jejich svaly. Plavkyně se nadále „skrývají“ v jednodílných po kolena.

Přestože jsou plavky nejdůležitější pomůckou obou reprezentantů, několikrát se stalo, že je před tréninkem zapomněli doma. Naštěstí se vždy našel nějaký ochotný kolega se stejnou velikostí. Jak oba se smíchem přiznávají, na pláž, kde by si vystačili zcela bez úboru, si ještě netroufli. „A asi tam ani nepůjdu,“ říká Simona Kubová.

Naturistické hnutí má přitom v Česku stálé příznivce, ačkoli pláží a kempů, kde by se mohli pohybovat nazí, u nás není mnoho. „Hodně proto jezdí do Chorvatska, Itálie nebo Francie, kde je takových míst spousta,“ říká předseda Českomoravské federace naturistů Jiří Volák.

Těší ho, že veřejnost v Česku naturisty akceptuje. „U nás se můžete teoreticky koupat nazí v jakémkoli rybníce. Když se to někomu nelíbí, může zavolat policii. Pokud by náhodou přijela, řekne, abyste se oblékl, to je všechno. Proti Spojeným státům je to velká svoboda,“ srovnává.

Ačkoli s manželkou léta vyznávají koupání nahoře i dole bez, na dvoje plavky se jim doma přece jen práší. „Když jedeme někam, kde není vyhrazené místo pro naturisty, tak je holt musíme použít.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: