Oskar Hes: Někdy mám pocit, že přebírám zbytečně zodpovědnost za druhé

Od malička tancoval. V muzikálech, dětském folklorním souboru Valášek, věnoval se hiphopu a brazilskému funku, dělal i balet. Tanec ho provází celý život, a i v hereckých rolích, které dostává, je ho docela dost.

„Je to pro mě přirozený způsob, jak vyjádřit radost,“ říká.

Jeho nejnovější role šumavského převaděče Josefa Hasila, známého jako Král Šumavy, ho zcela pohltila.

„Močály znal jako své boty, ale k převádění přišel jako slepý k houslím,“ tvrdí o legendárním a nepolapitelném dobrodruhovi ze šumavského pohraničí. Mladý herec jej ztvárnil ve třídílném akčním thrilleru, který poběží v televizi na podzim.

Děj minisérie začíná v roce 1948, kdy se mladý Hasil dostal jako mladý voják k pohraničnímu útvaru Zvonková na Šumavě. Sloužil v kuchyni v oblasti Trojmezí, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Bavorska. Původně chtěl chytat nacisty a werwolfy, rozhodně ne krajany toužící překročit státní hranici.

„Myslím, že to bude strhující podívaná. Nejde v něm ani tak o politiku, i když ta tam taky hraje svou roli. Je hlavně o klukovi, který miluje lesy, rád jezdí na motorce, honí holky a miluje dobrodružství. Doba a okolnosti ho však přinutí dělat něco úplně jiného, než co si původně představoval,“ tvrdí Hes, který má za sebou i natáčení náročných nočních scén.

„Někteří kolegové se v nich museli topit ve vodě, která měla pět stupňů. Já se topit nemusel, protože Hasil šumavské slatě dobře znal a věděl, kam šlápnout. Moc chybných kroků neudělal.“

Byl to svérázný člověk, který vyrůstal na Šumavě, bez táty a se svými šesti sourozenci. Malý, mrštný, nápaditý a drzý kluk netušil, že namísto kuchaře, který vařil pro vojenský oddíl, se z něj stane král černých převaděčů.

Nejprve převáděl, protože věřil, že každý si může zvolit, kde chce žít. Později se však dostal do hledáčku americké tajné služby, a začal pro ni profesionálně a za úplatu pracovat.

Příběh Josefa Hasila zpracoval v roce 1959 režisér Karel Kachyňa ve svém legendárním snímku Král Šumavy. „Náš příběh však není primárně ideologický, jde o akční thriller,“ vysvětluje Hes.

Dokonce se sešel se skutečným synem Josefa Hasila a jeho milé Marie Vávrové. „Měl radost, že ve filmu ztvárníme jeho rodiče. Byl rád, že se tím tématem někdo znovu zabývá. Sebe si však na místě jeho otce představit nedovedu,“ kroutí hlavou Oskar Hes.

Je pro něj trochu těžké pochopit, že král Šumavy bral dost věcí na lehkou váhu.

„Tomu musí odpovídat i herecký projev. Režisér Ondříček po mně proto chce, abych i těžké věci říkal s úsměvem na rtech. Chápu, že bylo po válce, atmosféra byla tížívá, na hranicích se střílelo a lidé umírali. Nebylo dost potravin a celkově to bylo složité. Navíc Hasil měl docela složitý osobní život. Byl trochu proutník, měl víc holek najednou. Takže ani v tomto ohledu to neměl jednoduché, a možná právě proto si od mnohých věcí udržoval odstup.

Leckdy se smál i v situacích, které byly vážné. Někdy je pro mě náročné jeho postavu nepsychologizovat a nepropadat se příliš do atmosféry té temné poválečné doby. Celá rodina Hasilů si humorem pomáhala, aby zůstali příčetní. Chápu, že takový přístup může být léčivý. Ale on měl zároveň i velkou zodpovědnost. Za ty, které nebezpečným terénem převáděl za hranice.“

Vypořádat se Hes musel také s kulinářským uměním, neboť Josef Hasil byl kuchtíkem.

„Produkce mi zařídila dvouhodinový kurz krájení zeleniny u profesionálního kuchaře. A já z něj odešel s pořezanýma rukama. No vážně! Vypadá to, že to není žádná věda, ale krájet cibuli jako mistr kuchař je sakramentsky těžké!

Scénu s vařením jsme točili hned druhý den - a já se pořezal znovu na tom samém místě. Ještě mám jizvu, vidíte? Tak raději povolali někoho, kdo má podobné ruce jako já, a scénu dotočili s ním,“ prozrazuje mladý herec.

Král Šumavy mu dal zabrat tak, že na pár dní i onemocněl. „Na tento film jsem se fyzicky nepřipravoval, na rozdíl od snímku o Mašínech, který budeme točit v srpnu. S Honzou Nedbalem, který hraje mého bráchu, jsme kvůli roli cvičili tři měsíce pětkrát týdně, abychom vypadali skvěle.

V Králi Šumavy jsem spoléhal zejména na svou kondičku, kterou mám celkem slušnou ještě od školy, z dob studií. Zatím nemám problém leccos uběhnout. Jsem ještě mladý, ale i tak bylo natáčení náročné. Vlastně nejnáročnější, čím jsem zatím prošel. No vlastně... ona ta Dukla 61 byla taky docela dost obtížná.“

Film Dukla 61 natočil v roce 2018 režisér David Ondříček. Ve dvoudílném snímku o osudech rodiny elitního havíře na pozadí největší důlní katastrofy druhé poloviny 20. století si Oskar Hes zahrál osmnáctiletého Petra, který čeká se stejně starou dívkou dítě. Aby získal byt a zajistil svou rodinu, nastupuje do stejného dolu jako otec. Dne 7. 7. 1961 však vypukne v dole požár.

„Natáčelo se nejprve na Rakovnicku. Podzemní prostor mě fascinoval. Natáčení bylo jedno velké dobrodružství, ve kterém jsme si moc světla neužili, protože jsme trávili mnoho času pod povrchem, v hloubce 100 metrů. I tak to byl úplně jiný svět. Horko v něm nebylo, toho jsme si užili až v jedenácti stovkách metrů pod zemí na Ostravsku. Tam už z nás lilo, protože tam vládlo horko, třicet stupňů Celsia.

Na Rakovnicku bylo jen jedenáct stupňů, tedy poměrně zima. Proto nás pořád líčili, aby to vypadalo, že z nás lije, a mazali nás speciálním olejíčkem. Hráli jsme, že jsme zpocení, a trochu jsme u toho drkotali zuby.“

Pečlivě se také připravuje na roli jednoho z bratří Mašínů ve filmu Bratři, který točí vzdálený příbuzný kontroverzní sourozenecké dvojice, režisér Tomáš Mašín. Moc se těší na dobové kostýmy a rekvizity, kterých si v tomto historickém dramatu užije víc než dost.

„Čekal jsem, že se na to zeptáte,“ odpoví, když položím otázku na jeho názor na bratry, kteří se v roce 1953 prostříleli na Západ.

„Vím, že názor na ně mají lidé různý, a já nejsem ani na jedné straně. Souhlasím s činy, které Mašínové udělali, neboť bylo období studené války. A válka vyžaduje extrémní činy. Na druhou stranu z pohledu dnešní doby je jejich jednání nepřijatelné.

Rád bych, aby film ukázal holou skutečnost a odvyprávěl příběh tak, jak byl, bez zbytečných adorací. Aby nezvyšoval rozkol ve společnosti. Nechci Mašínům přidávat na respektu. Byli to mladí kluci, žádné komando ani vojáci. Dost toho pokazili. Měli však ohromné štěstí a odhodlání.“

Jak se podle něj stalo, že jde nyní doslova z role do role? Vždyť vedle chystaných projektů se objevil ve filmu Bábovky, v Prezidentce či ve snímku Po čem muži touží 2. „Popravdě řečeno, nevím,“ krčí Hes rameny.

„Mám za sebou období, kdy nebylo doslova do čeho píchnout, a já si dokonce s kamarádem založil e-shop, kde jsme prodávali sběratelské předměty pro fanoušky filmů a počítačových her. Bylo to něco jako hračkářství a pro nás bylo příjemné vracet se díky tomu do dětských dob. Jinak to ale tehdy nešlo. Byl covid, jiná práce nebyla a já, abych si vydělal na chleba, něco dělat musel.“

To se však změnilo a nyní o práci nemá nouzi. Například v komedii Po čem muži touží 2 hraje mladého fotbalistu. „Když jsem byl šestiletý, fotbalu jsem se věnoval. Myslel jsem si tedy, jaká to natáčení bude brnkačka. Věřil jsem si. Chyba lávky! Po filmovém fotbalovém tréninku jsem se skoro nemohl pohnout. Nedošel jsem ani na toaletu, tak jsem byl rozlámaný. Na tento typ pohybu není moje tělo už zvyklé. Musel jsem jet na fyzioterapii, abych mohl vůbec pokračovat a rozhýbat se.“

„Spíš se ještě hledám. Chtěl bych poznávat, cestovat, zjišťovat, jak to ve světě chodí. To mi přijde důležité, na rozdíl od honby za penězi, která, pokud jí propadneme, může být nekonečná. A taky se musím naučit odpočívat.

Doteď jsem si myslel, že je moje energie nevyčerpatelná, ale není to tak. Takže se učím stavět si hranice.“

Je šťastný, že má přítelkyni, také herečku, se kterou si velmi rozumí.

„Nežijeme zatím spolu. Jsem ve spolubydlení s hereckým kolegou a kamarádem Honzou Nedbalem. Shodou okolností hraje druhého z Mašínů, tedy mého bratra. Společné bydlení nám vyhovuje. Jelikož oba máme spoustu práce, doma se moc nepotkáváme. Každý máme svou přítelkyni, občas nám některá uvaří. Často si objednáváme jídlo z restaurace. Já opravdu nevařím, nerad bych se zase pořezal,“ směje se a dodává, že o sedm let starší Jan Nedbal je jeho nejlepší kamarád.

„Málokdo mi je tak blízký jako on. Protože se potkáváme tak málo, ani nemáme možnost se vzájemně štvát. Ani jeden druhého nepeskuje, když nestihneme umýt nádobí, a protože jsme oba z branže, máme pochopení pro náš nepravidelný život. Náš byt je taková naše chlapecká jeskyně.“

Do rolí bratří Mašínů oba mladé herce obsadili na základě castingu, když spolu ještě nebydleli. Spolubydlení však přispívá k tomu, že na sebe herecky hezky reagují. Ostatně, jejich spojení je možná osudové - staršího bratra Bohumila mu Nedbal hraje i v Králi Šumavy.

V reálném životě má rovněž bratra, Olivera, který je jeho o dvě minuty starším dvojčetem. „Je úplně jiný než já. Ve všem. Staršího bráchu mi ale nedělá, to spíš já ho někdy usměrňuju. Je trochu rozlítaný, s hlavou v oblacích. Snílek, který moc nevnímá, co se kolem něj děje. Žije si ve svém světě.“

Oliver se věnuje truhlařině a poslední rok i zámečnictví. „Bydlíme každý jinde, protože já se z domova odstěhoval v osmnácti. Rozumíme si, i když se nevídáme úplně často.“

Jméno Hes po otci, známém tanečníkovi a muzikálovém choreografovi, se mu někdy nenosí úplně snadno. Richard Hes byl složitá osobnost. Vyrůstal v taneční rodině a jeho talent byl nesporný.

Zakladatel legendární taneční skupiny UNO získal za svůj pohybový projev a choreografii mnohá ocenění.

Vytvořil choreografii a režii muzikálové show Daniela Hůlky, kterou zhlédlo přes 50 000 diváků, vedl několik představení na Křižíkově fontáně v Praze a nespočet televizních a filmových projektů.

Stejně jako u muzikálu Dracula byl spoluautorem libreta a choreografem i muzikálu Monte Christo. V roce 2007 usedl v porotě taneční soutěže StarDance.

Taneční umění neskutečně povýšil, sláva si však vybrala svou daň - propadl alkoholismu. V roce 2013 mu byla diagnostikována rakovina slinivky, na kterou o rok později zemřel.

„Byl to táta, který s námi moc nebyl,“ přiznává Oskar Hes. „Nosit jeho jméno je výhoda i nevýhoda, podle toho, jaký k tomu zaujmete postoj. Snažím se spíš vidět to jako výhodu, ačkoli dřív jsem se s tím docela potýkal. On totiž táta byl i zatraceně dobrej, laťku nasadil hodně vysoko, a já bych chtěl být v tom, co dělám, alespoň z poloviny tak úspěšný jako on.“

Dnes už se na pomyslný vrchol otcova tanečního úspěchu nedobývá, ale jde si po svojí cestě.

„A víte, že táta chtěl být původně herec? To málokdo ví, ale bylo to jeho tajné přání. Tak ho pomyslně plním já. Výhoda je, že tátovo jméno není u filmu tak slavné. Kdybych šel taneční cestou, potýkal bych se zřejmě s většími překážkami.“

Když Oskar nastupoval na hereckou konzervatoř, byl jeho otec už hodně nemocný, a tak se dost míjeli. Zato maminka, dnes bývalá tanečnice, mu hodně fandila.

„Je skvělá. Když se mnou vyjde rozhovor, schová si ho. Když jsem byl kluk, zvládala v domácnosti a naší výchově sama úplně všechno. K tomu měla náročnou profesi. Uměla nás okřiknout a upozornit, že máme brzdit, stejně jako nám dát spoustu lásky. Že jsem vnímající člověk, který umí lásku dávat i brát, je zejména díky ní.“

A jak se vyrovnával s chybějícím mužským vzorem? „Jelikož taťka funkci otce úplně neplnil, začal jsem přebírat zodpovědnost velmi brzy. Tedy asi od patnácti. Vnímal jsem, že mamka potřebuje podpořit. Moc rád pracuju se staršími kolegy, protože si asi podvědomě mužské vzory hledám, a doplňuju tak svůj deficit v této oblasti.“

I když se v lecčems snaží zůstat klukem, vnímá, že prochází procesem transformace v mladého muže. Je rád, že se o sebe umí postarat a že plně přejal zodpovědnost za svůj život.

Dráždí ho ti mladí, kteří visí na svých rodičích a nejsou ochotni se od nich ani kolem třiceti odpoutat.

„Nebo si něco samostatně vyřídit. Všechno je obtěžuje, nechají se obskakovat rodiči. Nejdou ani na brigádu, nic si nezařídí, reálný život je nezajímá. Chtějí jen zábavu. To mě na mých současnících mrzí. Možná, že kdybych měl cestičku více uhlazenou, motivace se sebou něco dělat by mi více chyběla. Takže jsem za svůj osud docela rád!“

Doba je však podle něj rychlá a moderní, takže není problém sehnat si potřebné informace a nečekat, že vše vyřídí rodiče.

„Je dobře, když člověk brzy zjistí, že mu ledničku nikdo nenaplní, daně za něj nezaplatí a o auto se nepostará. Někdy mám sice pocit, že přebírám zbytečně zodpovědnost za druhé, ale samostatnost se v životě spíš vyplácí.“