Článek
Byla jste už někdy na poušti?
Byla. Dokonce několikrát. Po poušti jsem se prošla třeba v Egyptě nebo při dakarské rallye v Jižní Americe, kde jsem se byla podívat, abych přibližně zjistila, jaké to je. Jednou za dva roky navíc jezdíme s celou rodinou do Dubaje. Tam je taky poušť.
Máte poušť ráda?
Ani ne. Je to hodně drsná krajina. Rozhodně to není místo, kde bych chtěla strávit zbytek svého života nebo dlouhodobě pobývat.
Jsem drsná holka, co odmalička jezdila na vandry a spala pod širákem
Přesto se na takový pobyt chystáte. V lednu chcete jet Rallye Dakar…
To je pravda. Sama jsem zvědavá, jak těch dvanáct dní na poušti snesu. Uvidíme. Zkusit si to ale rozhodně chci, protože Rallye Dakar je můj dávný sen. Je to taky obrovská výzva.
Rallye Dakar je ale jeden z nejdrsnějších závodů světa. Jede se vyprahlou krajinou, spí se málo. Noční mrazy střídají čtyřicetistupňová vedra. Jste na něco takového opravdu připravená?
Já věřím, že ano. Jsem drsná holka, co odmalička jezdila na vandry a spala pod širákem. Takže mě jen tak něco nerozhodí. Z toho, co jste vyjmenovala, mě neděsí skoro nic.
Na vedra jsem zvyklá, protože je zažívám i při běžných závodech v tuzemsku. Auto totiž při rallye vždycky dost topí, takže když je venku třicetistupňové horko, uvnitř auta je i šedesát. V těchto vedrech pak klidně strávíte i celý den nebo několik dní za sebou.
Na noční mrazy jsem si zase pořídila dobrý spacák. Výrobce tvrdí, že v něm přežiju i v minus deseti stupních, tak snad je to pravda. (Směje se.)
Co život bez koupelny? Zvládnete ho?
Pro každou holku je to nepříjemné. Během závodu totiž musíte chodit, kam se dá. Není zbytí. I tady si ale říkám, mám určitou výhodu – pokud se něco děje a já se hodně soustředím a hodně potím, tak prakticky vydržím.
Večer po závodě navíc budeme mít aspoň sprchy. Budou na nás čekat v bivaku. Sice tam poteče jenom studená voda, protože teplou spotřebuje pár šťastlivců, kteří přijedou do tábora jako první, ale aspoň něco.
Takže líčidla si s sebou neberete?
Beru, to je jasný (Smích)! Ale jen pár základních kusů jako je řasenka. Dovedu si představit, že bych se nelíčila vůbec, ale když ta možnost je, a my navíc natáčíme dokument o cestě na Dakar, tak se zkusím i trochu upravit. Uvidíme ale v terénu. Třeba na to nezbude čas.
Ale neexistuje, že bych si nevyčistila zuby. Část svojí vody proto asi vždy věnuju na tyto věci.
Kolik vody dostanete?
V bivaku žádné příděly nejsou, ale na trať každý vyfasuje tři litry. Lépe řečeno – tři litry dostane jezdec a tři litry jeho spolujezdec. To je povinná výbava.
Co dalšího patří k povinné výbavě?
Doplňky stravy s vitamíny. Musíte si vzít třeba tablety s hořčíkem nebo vitamínem C. Jsou na to přímo tabulky, které říkají, kolik čeho musíte během dne nabrat.
Od organizátorů máte zajištěnou i snídani a večeři. Nějaké další zobání na trať už si ale musíte zajistit sami. My toho ale moc nebereme, protože na jídlo není během závodu čas.
Jak dál se na závod připravujete?
Hlavně fyzicky. Chodíme do posilovny Victory Fitness k Jirkovi Vilímkovi a podstupuju fyzioterapii Redcord u Alice Hamáčkové v závěsných provazech. To je takové speciální cvičení, které pomáhá zpevnit páteř. Je to hodně důležité, protože během závodu nás čekají obrovské nárazy.
Dakarská rallye je známá svým náporem na záda. Všichni závodníci, co vystoupí z auta, jsou totálně rozlámaní a bolí je záda.
Vaším hlavním úkolem bude navigování. Zvládnete se zorientovat v poušti?
Na to vám vůbec neumím odpovědět. Snad. Ono se to totiž v českých podmínkách nedá natrénovat. Krajina vypadá úplně jinak, stejně jako itinerář. Ten dakarský je jakási obrázková mapa, ve které jsou zakreslené velmi kusé informace. Dozvíte se tam například, že máte jet pět kilometrů rovně až k nějakému záchytnému bodu, například stromu nebo díře v zemi, a tam odbočit doprava.
Ten záchytný bod je přitom v mapě určitým způsobem označený. Všechny ty značky se musíte samozřejmě dopředu naučit, je jich kolem dvou stovek.
Jak mezi písečnými dunami poznáte, že jedete rovně?
K tomu by měla sloužit GPS a taková speciální krabička, kterou nám dají organizátoři. Pokaždé, když se od daného směru příliš odchýlíme, by měla zapípat.
Takže se neztratíte…
No to možná ztratíme. Hodně lidí během závodu zabloudí. Ta šipka, co ukazuje směr, má totiž obrovský rozptyl. Člověk si proto může zajet i několik kilometrů a ocitnout se úplně mimo trať. Proto je právě navigace a orientace v terénu na dakarské rallye to nejtěžší. Bude to hodně napínavé. Navíc Dakar pojedu poprvé.
Neznervózňuje vás i to, v jaké zemi se rallye jede? Podle ministerstva zahraničí hrozí v Saúdské Arábii vysoké riziko teroristických útoků...
Znervózňuje. Samozřejmě se toho bojím. Letos se sice rallye obešla bez problémů, to ale nemusí nic znamenat. Závod se tam totiž jel jen dvakrát. Do těchto zemí se musí jet s respektem.
Poslední rallye taky provázely mohutné protesty organizace Amnesty International. Té vadí, že jsou v Saúdské Arábii vězněny a mučeny ženy, které bojují za svá práva. Organizace dokonce vyzvala k bojkotu závodu. Co vy na to?
To je mi samozřejmě také líto, přece jen jsem žena. Jsem ráda, že se v té zemi podařilo za poslední rok dosáhnout alespoň drobných vítezství – ženy konečně získaly možnost vlastnit řidičský průkaz nebo cestovat do zahraničí i bez povolení mužů.
Napadlo mě ale, že tyto snahy taky nějak podpořím. Každý den závodu umístíme na auto nějaký inspirativní citát či myšlenku. Třeba ten první bude znít: „Nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě.“
Vy máte vůbec hodně dobrodružnou povahu. Dočetla jsem se, že kromě rallye vás láká i potápění se žraloky...
Potápění mě baví ve všech podobách, ať na nádech, tak i s přístrojem. Tohle potápění se žraloky bylo kvůli natáčení filmu. Potřebovali jsme do něj záběry, při kterých kolem herců krouží skupina žraloků. A tak se vyrazilo do jihoafrického Durbanu a několik dní jsme se k nim potápěli do hlubin.
Jeden z těch žraloků ale prý zaútočil. Je to pravda?
Tak trochu. My si ale myslíme, že to byl jenom omyl. Ten žralok si zřejmě jen spletl blyštivou rukavici jednoho z kolegů se sardinkou, kterou jsme ho krmili. Sardinka se totiž taky trochu blýská. Výsledkem bylo, že ten žralok kousl kolegu do prstu. To kousnutí bylo jenom malé, doktoři to v pohodě zašili.
Žraloků kolem nás plavalo asi pětadvacet. Byli celkem klidní, jenom si nás oťukávali
To jste tedy měli štěstí. Zraněné prsty obvykle dost krvácejí a krev zase dráždí predátory...
Ten kolega celkem rychle zareagoval. Byl blízko u hladiny, a tak se rychle vynořil a zvedl ruku nad vodu. Pak jsme ho hned vytáhli. Navíc to nebyli žádní lidožraví žraloci bílí, ale jen obyčejní černoploutví. Těm prý teplá krev nechutná. Říkal nám to alespoň náš kouč a místní expert.
S kolika žraloky jste se tehdy potápěli?
Bylo jich tam různě, natáčení trvalo sedm dní, takže občas deset, jindy pětadvacet. A vážně byli celkem klidní, jenom si nás trochu oťukávali. Plavali kolem a občas do nás nenápadně šťouchli.
A my jsme s nimi zase udržovali neustálý oční kontakt, protože jsme věděli, že dokud to budeme dělat, nic vážného se nestane. Pokud totiž žralok ví, že ho vidíte, nic si nedovolí.
Dopřáváte si adrenalinu i jinde – třeba v běžném provozu na silnici?
To ne, já jsem v běžném provozu slušná holka (Smích). Nemám zapotřebí blbnout, vyřádím se na rallye. Jezdím sice svižně, to ano, ale opatrně a podle pravidel. Hlavně si vždycky držím velký odstup od ostatních aut. To je podle mě to nejdůležitější.
Už mnohokrát mě dostatečný odstup zachránil od nepříjemností. Třeba když vběhl na dálnici vlčák a několik aut do sebe nabouralo, měla jsem díky odstupu čas zareagovat a dát vědět těm za sebou.
Bourala jste někdy?
Několikrát. Poprvé to bylo už v sedmnácti, to jsem ještě neměla ani řidičák.
Jak jste mohla bourat, když jste ještě neměla řidičák?
Víte, my jsme taková motoristická a závodnická rodina. Oba mí rodiče milujou auta, navíc taťka staví pro zábavu veterány. Sourozenci závodí už od čtyř let v autokrosu.
Už jako malá jsem proto v některých z nich zkoušela jezdit – samozřejmě vždycky jen u nás na parkovišti ve firmě. Ale v sedmnácti jsem začala dělat na gymnáziu skoro s celou třídou řidičský průkaz a týden před zkouškama jsme s tehdejším přítelem převáželi auto přes pískovnu.
No, nevěděla jsem, jak moc písek klouže, takže jsem v té době a poprvé hodila auto na střechu. Naštěstí se mi nic nestalo, jen auto to odneslo. Dostalo novou kastli.
Poprvé? Vám se to stalo víckrát?
Ano, před pěti lety se mi to stalo znovu, ale tentokrát na závodech. Bylo to na Barum rallye. Dva kilometry před cílem! Už jsem byla hodně unavená, bylo strašný vedro a já chtěla udržet první místo v ženském poháru. Takže jsem v jednom lomu v zatáčce zavřela pozdě, neb jsem kopírovala stopy kol, které tam před námi někdo zanechal. Bohužel to byl někdo, kdo se těsně před námi vyboural.
Zatáčka nás taky vynesla a my jsme skončili na střeše. Spadli jsme z dvoumetrového srázu s kládami. Nikomu se opět nic nestalo. Já jsem si ale hrozně nadávala, protože původně to vypadalo, že porazíme i tehdejší mistryni Evropy.
Nadáváte hodně v autě?
Ne, to bylo jen tehdy. Jinak jsem slušná řidička, která si nad prekérními situacemi na silnici jenom lehce povzdechne.
Zpíváte si za volantem?
To ano, zpívám a rozezpívávám se tam. Za volantem i skládám. Nevím proč, ale napadají mě tam texty. Pak musím zastavit a nahrát si je, jinak bych všechno zapomněla. Na tvorbu totiž potřebuju být sama, což v tom autě často jsem.
Řízení je pro mě asi jakousi automatickou činností, během které proud podvědomí záhadně funguje. Vymyslím tak víc věcí, než kdybych seděla doma a snažila se ze sebe něco na sílu vytlačit.
Co jste takto složila naposledy?
Romantický ploužák, u mě dost neobvyklý styl. Jmenuje se „Patříme k sobě“ a už je to na Youtube jako audio. A protože se lidem líbí, tak jsme k tomu natočili i klip a zanedlouho vyjde i stejnojmenná deska. Dokončuju i anglickou desku.
No a konečně jsme doladili písničky k hudební pohádce, na které už sedm let pracuju. Tím pádem to vypadá, že se pohádka třeba konečně natočí. Z toho mám radost, snad se bude dětem líbit.
Když jsme u těch dětí… Před pár lety jste vzbudila rozruch svým veřejným přiznáním, že jste si nechala zmrazit vajíčka. Proč jste to udělala?
Protože jezdím rallye. A nikdy nevíte, co se může stát. Navíc některé firmy to tehdy začaly nabízet svým zaměstnankyním. Hodně se o tom psalo a já na to narazila.
Například Google to měl. No a tak jsem si řekla, že to je dobrý nápad. Takto mám alespoň o trochu větší klid. I kdyby se mi něco stalo, mám někde možnost. Není stoprocentní samozřejmě, ale je tam.
Co všechno jste kvůli tomu musela podstoupit?
Není to nic složitého. Všemu předcházela desetidenní kúra, během které jsem si takovou tužkou s tenkou jehličkou píchala hormony do břicha. Bylo to velmi jemné, skoro jsem to necítila. Pak přišel na řadu samotný odběr. Ten jsem podstoupila ve slaboučké, asi tříminutové narkóze.
Byla by škoda, kdyby právě ženy, které dřou a něčeho dosáhnou, nemohly mít děti
Ve vašich stopách se vydala řada dalších žen. Překvapilo vás, jakou lavinu jste spustila?
Překvapilo. Ale jsem za to ráda. Doba je složitá a tlačí ženy k obrovským výkonům. Řada z nich musí tvrdě pracovat a odsouvá kvůli tomu mateřství na později.
Jakmile se ale přehoupnou přes pětatřicítku, začne jejich reprodukční schopnost klesat. Každým rokem spadne o pár procent. Nakonec mohou zjistit, že už se jim děti přirozeně počít nepodaří. Byla by škoda, kdyby právě takové ženy, které dřou a něčeho dosáhnou, nemohly mít děti.
Kolik dětí byste chtěla mít jednou vy?
Aspoň dvě. Ale uvidíme, jestli se to povede. (Klepe si na zuby.)
Ještě mi řekněte, co v nejbližší době připravujete…
Na jaře chystáme besedy s promítáním dokumentárního filmu o Dakaru, který zrovna natáčíme. Bude to i s koncertem. Do dvou let chystám taky velký koncert v O2 universu, se scénou navrženou Martinem Hruškou, který vytvořil třeba i neskutečnou show Queenie, Marpa nebo Leoše Mareše v O2.
Kromě toho se chystám na jaře do Washingtonu. Pojedeme tam spolu s herečkou Anetou Kernovou a dalšími několika lidmi z týmu Nanomax. Budeme tam představovat krátký film, se kterým jsme nedávno vyhráli soutěž „48 Hour Film Project“.
To je taková zvláštní soutěž, během které si různé týmy nejprve vylosují zadání a podle toho pak natočí krátký film. Musí to ale stihnout během osmačtyřiceti hodin. Pokud s naším filmem uspějeme i ve Washingtonu, čeká nás ještě i účast na festivalu v Cannes.