Neřešitelné dilema Magdy Goebbelsové

Z výslechů německých zajatců vyšlo rychle najevo, že chlapce a pět děvčátek nechali usmrtit jejich vlastní rodiče. Šestinásobnou vražedkyní byla nejznámější osobnost mezi ženami nacistické elity a neoficiální první dáma třetí říše - Magda Goebbelsová.

Narodila se v listopadu 1901 v Berlíně jako nemanželská dcera dvacetileté služebné Augusty Behrendové. Dodnes nelze s jistotou říci, kdo byl Magdiným otcem. Podle vyprávění matky se jmenoval Oskar Ritschel a byl to zámožný stavební podnikatel, který se s ní krátce po porodu oženil. Faktem však bylo, že po dobu tříletého manželství dceru za vlastní neadoptoval.

Po rozvodu s tímto katolíkem se v roce 1906 Augusta Behrendová znovu vdala, tentokrát za židovského obchodníka Richarda Friedländera. Ujal se dcery své ženy jako nevlastní otec a dal jí své jméno.

Pro Magdu byl něčím víc než jen manželem její matky. Viděla v něm ve svých mladých letech otce, k němuž ji poutal opravdový vztah. Ačkoli Friedländer nebyl příliš nábožensky založený, dostala se dosud katolicky vychovávaná dívka do styku s židovským světem.

V roce 1907 se rodina přestěhovala do Bruselu, kde žil tou dobou také Oskar Ritschel. Ten se postaral, aby šestiletou dívenku poslali na vychování do kláštera voršilek, kde pobývala až do svých čtrnácti let. Zde dostala ctižádostivá žačka nejen základy svého výborného vzdělání, ale přinesla si odtud také umění sebeovládání a vnitřní disciplínu.

Se svými „otci“, kteří se navzájem znali a vážili si jeden druhého, se Magda stýkala o prázdninách. Oba se v péči o ni předháněli, plnili jí snad každé přání a očividně ji rozmazlovali. Po vypuknutí první světové války musela rodina Friedländerova opustit Belgii a vrátila se zpět do Berlína. Magda studovala na gymnáziu a po maturitě v roce 1919 byla poslána do elitního dívčího penzionátu.

Zůstala tam však pouze několik měsíců. Náhodné setkání v kupé vlaku při cestě na internát rázně změnilo její život. Aniž by tušila, že mluví s jedním z nejbohatších mužů Německa Güntherem Quandtem, svým upřímným zájmem o jeho práci odstartovala román v duchu červené knihovny.

Osmatřicetiletý Quandt, který před rokem ovdověl a zůstal sám se dvěma syny, se do atraktivní dívky zamiloval. Svěží a chytrá žačka se mu svým vzhledem, půvabem a vzděláním zdála být nečekaným andělem pro obnovu rodinného štěstí.

Snahy vdovce nezůstaly bez účinku. Magdu lákala vyhlídka provdat se do rodiny s vysokým společenským postavením, které by jí za jiných okolností nebylo přístupné, ale o kterém tolik snila. Vyhlídka na materiální zabezpečení a mateřské štěstí měla mnohem větší přitažlivost než pobyt v dívčím penzionátu…

Konzervativní Quandtova rodina si však kladla určité podmínky. Především jí vadilo, že Magda byla nemanželským dítětem a měla katolickou víru. Musela ji proto zaměnit za jeho protestantskou a místo židovského příjmení Friedländerová přijmout jméno Ritschelová.

Naštěstí se první manžel Magdiny matky pohyboval ve stejných společenských kruzích jako Quandt a oba muži se domluvili. Oskar Ritschel v polovině července 1920 podepsal listinu, která dodatečně - 18 a půl roku po narození - rušila Magdin status nemanželského dítěte, a uznal ji za vlastní.

Když se Magda podrobila požadovaným konvencím, mohlo se v Berlíně na konci července uskutečnit oficiální zasnoubení a v lednu 1921 slavila v Bad Godesbergu svou první svatbu - stala se z ní Magda Quandtová.

Život v idylicky položené vile u jezera v Neu Babelsbergu nabídl Magdě lesk a vzestup. Deset měsíců po svatbě porodila syna, který dostal jméno Harald. Po několika letech se však život ve zlaté kleci začal měnit. Všechny příjemné věci nemohly odstranit propast mezi manželi, jejíž příčinou nebyl jen velký věkový rozdíl. Jako obchodník byl Quandt neustále na cestách, a i když přijel domů, byl duchem ve svých továrnách.

Tato realita se promítala i do intimní oblasti. Po počátečním rozmazlování Quandt Magdu notoricky zanedbával. Po sedmi letech požádala o tzv. uvolnění z manželství. To však pro šéfa hospodářského impéria nepřicházelo ze společenských důvodů v úvahu. Zřejmě i proto se pustila do milostného poměru s přítelem, u něhož hledala vyrovnanost a útěchu.

Když se Quandt o manželčině nevěře dověděl, neovládl se, Magdu vyhodil a služebnictvu nařídil, aby jí zabránilo v návratu domů. Nastěhovala se k matce a hledala možnost, jak se z nezáviděníhodné situace dostat. Věděla, že veškerá vina za rozpad manželství leží na ní a že si tím zkomplikovala „nárok“ na výživné a alimenty pro syna.

Našla rafinované řešení. Vzpomněla si, jak kdysi při slídění v Quandtových věcech objevila ve stole štos dopisů od manželových ctitelek z dob jeho mládeneckého života. Přes zákaz se jí podařilo do babelsberské vily ještě jednou dostat a korespondenci získat.

Z právního hlediska byly dopisy zcela bezcenné, ale odhalení takových vztahů mohlo v rodném městě poškodit průmyslníkovu pověst a tomu se chtěl raději vyhnout. Navíc stačil mezitím získat nadhled a uvědomil si chyby, které ve vztahu s Magdou udělal.

Rozvod v létě 1929 proběhl bez problémů a jindy spořivý průmyslník se zachoval velkoryse: Magda získala apanáž ve výši čtyř tisíc marek měsíčně, pěkný byt v Berlíně a právo péče o syna Haralda až do jeho čtrnácti let.

Magda Quandtová byla nyní v každém směru zcela nezávislá, ale nešťastná. Odchodem z lesklého světa dobře situované paní domu ztratila devětadvacetiletá žena smysl života. Dosud obvyklý nadbytek a přesycenost nahradila vnitřní prázdnota.

Právě ta byla jedním z popudů, které ji přivedly k politice. Začala v Berlíně chodit na setkání výlučného klubu „Nordický kruh“, kde přišla poprvé intenzivně do styku s nacionálně socialistickými myšlenkami a s Hitlerovou stranou.

Ze zvědavosti se šla koncem srpna 1930 podívat na předvolební shromáždění v berlínském Sportovním paláci, aby si mohla sama udělat představu o programu NSDAP. Jedním z řečníků byl i Joseph Goebbels. Střízlík s nepřiměřeně velkou hlavou měl na sobě špatně padnoucí sako a při chůzi za sebou vlekl nepřehlédnutelně znetvořenou pravou nohu.

Působil jako živoucí karikatura tribuna lidu, ale jakmile pozvedl svůj sonorní hlas, dokázal ostrými formulacemi, nespoutanou útočností a populistickými údery publikum zcela získat. I Magda poslouchala jako očarovaná, když vyřvával své tirády o Hitlerovi jako zachránci německého národa z bídy a vůdci budoucí říše německé velkoleposti.

Odcházela nadšená pro nacistickou věc. Hned druhý den, 1. září 1930, vstoupila do NSDAP a dostala legitimaci s číslem 297442. S důkladností sobě vlastní prostudovala Hitlerův Mein Kampf a Rosenbergův Mýtus 20. století (světonázorovou „bibli“ národního socialismu).

Rozvedenou paní Quandtovou přitáhlo nacistické hnutí nikoli proto, že nabízelo rozptýlení nebo změnu, ale proto, že v něm nalezla naplnění své touhy něčemu věřit. Dostala náplň, která ji zaměstnávala, a cíl, jenž ji osvobozoval od neschopnosti se orientovat.

A zdaleka nebyla sama. Hákový kříž vyjadřoval trend doby.

Příslušný blokový vedoucí nabídl exmanželce milionáře řízení ženské sekce v místní skupině. Schůze však Magdu nudily, a tak se obrátila s nabídkou spolupráce přímo na vedení strany. Díky svému vzdělání a jazykovým znalostem dostala ihned místo v archívu župního vedení NSDAP.

Za několik dní potkal Magdu na chodbě sám župní vedoucí Joseph Goebbels. Byl jejím zjevem unesen. Když u spolupracovníků zjistil, že pro něj pracuje jako pomocná síla, nechal si ji ihned zavolat: „Potřebuji osobu, na kterou je stoprocentní spolehnutí. Musíte mi zřídit soukromý archív.“

Nepronesl ani slovo, které by vyjadřovalo jeho sympatie. Očima se však do Magdy doslova vpíjel. „Myslela jsem, že pod tím hltavým pohledem shořím,“ vyprávěla později matce. „Už v této chvíli jsem věděla, že se do mě na první pohled zamiloval. A já do něho také.“

Neuměla si pod pojmem soukromý archív nic konkrétnějšího představit, ale rychle poznala, jakou důležitost mu Goebbels přikládal. Věděl, že znalosti mají v intrikářské politické hře velkou roli a že podrobné záznamy o národních i mezinárodních událostech, o politických protivnících a zvláště o vlastních stranících se mohou stát účinnou zbraní v boji o moc.

Magda Quandtová od této chvíle zažívala manipulace a lži svého nového nadřízeného jako přímý účastník. Byla zasvěcena a zatažena do tajů jeho mocenské politiky.

O jejich osobním vztahu vypovídají záznamy v Goebbelsově deníku. Čtou se jako kronika dobyvatelova tažení. Magda posléze jeho bouřlivou náklonnost opětovala, neboť vědomě hledala užší svazek s mužem, o němž jí její instinkt napovídal, že má auru moci a charisma, ale byla také přesvědčena o svých kvalitách. Chtěla být víc než předmět k předvádění.

Rozhodnutím vdát se za Goebbelse narazila ve svém okolí na odpor. Odrazoval ji Quandt i Ritschel a od první chvíle byla proti i matka. Naopak, vážným vztahem svého vedoucího propagandy byl nadšen Adolf Hitler. Magda nejen ztělesňovala nacistickou představu o dokonalé německé ženskosti, ale sama neochvějně věřila ve vůdce a jeho učení. Navíc se její přesvědčení pojilo s intelektem a duchem.

Brzy dal Hitler svému okolí najevo, že ta vzorová národně socialistická žena náleží vlastně jemu. Jako budoucí vůdce národa si ovšem uložil, že se neožení, a svého berlínského místodržitele (Goebbelse) pověřil, aby s Magdou v jakémsi zastoupení uzavřel sňatek, aby krásnou múzu mohl i v budoucnu vídat ve své blízkosti.

Magda zase v Hitlerovi našla otcovskou postavu, kterou od dětství postrádala, a byla šťastná, že se jí v tak krátké době podařilo dostat tam, kam vždycky chtěla.

„Jsem přesvědčena, že pro Německo jsou jen dvě možnosti,“ vysvětlovala matce před svou svatbou v prosinci 1931. „Buď nás pohltí komunismus, nebo se z nás stanou nacionální socialisté. Pokud nad Berlínem bude vlát rudá vlajka, nebude existovat kapitalismus a já přijdu o rentu od Quandta. Když se ale k moci dostane Hitlerovo hnutí, budu jedna z prvních dam Německa.“

A neoficiální „první dámou říše“ se v letech Hitlerova státnického období Magda Goebbelsová časem skutečně stala. Byla nejznámější nositelkou „Kříže německé matky“ a všechny děti z jejího manželství s Goebbelsem (první Helga se narodila v září 1932, šestá Heide v říjnu 1940) byly často filmovány a fotografovány - jako modelová nacistická rodina, v níž Magda hrála roli ideální matky a hospodyňky.

Na podzim 1938 se však kvůli přetrvávajícím a stále méně skrývaným nevěrám svého manžela ocitla na rozcestí. Jeho známost s českou herečkou Lídou Baarovou přerostla v takový skandál, že se rozhodla ukončit vše rozvodem.

O něčem takovém však mohl rozhodnout pouze Hitler. A jeho postoj byl jednoznačný: vzorová rodina třetí říše musí být v zájmu propagandy uchována.

Pozval si rozhádaný pár na Berghof, aby je tam usmířil, a oni mu skutečně slíbili, že budou ve společném životě pokračovat. Goebbels dostal přísný zákaz stýkat se s Baarovou a na nějakou dobu ztratil vůdcovu přízeň. Řeči, které v německé společnosti kolovaly, měl eliminovat čerstvý snímek celé Goebbelsovy rodiny rozeslaný do všech novin.

V průběhu dobyvačné války, kterou Hitler rozpoutal v roce 1939, k sobě Magda a Joseph Goebbelsovi znovu našli cestu. I nadále oba žili v mystické mánii, že celé jejich bytí je spjato s existencí Hitlerovy říše. Když však počátkem roku 1945 po prohrané bitvě v Ardenách zmizely poslední naděje na obrat ve válce, točily se hovory u krbu jejich venkovského domu už jen kolem scénáře odchodu.

Počátkem března 1945 Magda v Drážďanech naposledy mluvila se svou důvěrnou přítelkyní, švagrovou Ello Quandtovou: „Vyprávěla jsem ti o zázračných zbraních, které brzy přijdou. Lhala jsem. Je to nesmysl, nic než švindl z Josephovy kuchyně. Totální porážka je otázkou několika týdnů. Život, který potom povedete, už nebude stát za žití. My, elita třetí říše, musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a s jinými národy jsme jednali s nesmlouvavou krutostí. Za to se nám vítězové tvrdě pomstí. Všichni ostatní mají právo žít, my ne. Selhali jsme. Všichni zemřeme. Ale vlastní rukou, ne cizím zásahem!“

Když se jí švagrová zeptala, co bude s dětmi, Magda Goebbelsová - jak také po válce Ello Quandtová řekla do protokolu - odpověděla: „Vezmeme je s sebou, protože jsou příliš krásné a dobré pro svět, který přijde. Bude tolik pomstychtivosti. Jen můj Harald přežije. Není Goebbelsův syn a naštěstí je právě v anglickém zajetí.“

Katastrofická představa pomsty vítězů a skutečnost, že ví o zločinech, které se udály, a dokáže se na ně dívat očima těch, kteří je budou soudit, uvrhly Magdu Goebbelsovou do neřešitelného vnitřního konfliktu. Viděla už jen jediné východisko - smrt.

Vzala si však na svědomí i životy dětí, které neměly nárok na budoucnost nezávislou na jejím světě. Bylo pro ni nepřijatelné, že by musely postupně objevovat, jak se fasáda životních lží jejich rodičů hroutí. Chtěla udělat tlustou čáru za vším, co vybudovala a co jí patřilo.

Do Hitlerova bunkru pod říšským kancléřstvím přijela se svými dětmi 22. dubna 1945. V příštích dnech jí někteří funkcionáři a dvakrát i sám Hitler nabízeli evakuační možnosti. Ještě 28. dubna pilotka Hanna Reitschová Magdu prosila, aby směla s dětmi odletět z obleženého města.

Magda zůstala neoblomná. Večer prvního května, den po Hitlerově sebevraždě, oblékla všechny děti do bílých nočních košil a pečlivě je upravila. „Ničeho se nebojte, pan doktor vás musí očkovat, to se teď dělá všem dětem a vojákům,“ uklidňovala je podle výpovědi Helmuta Kunze, který jim aplikoval injekci morfia. Potom řekl, že v sobě nenajde dost vnitřní síly, aby dětem podal jed.

Magda Goebbelsová ho tedy požádala, aby vyhledal a poslal za ní Hitlerova osobního lékaře Ludwiga Stumpfeggera. Když děti usnuly, vrátila se s ním do místnosti a společně vložili dětem do úst cyankáli…