Neblahý osud studentů, kteří před téměř dvaceti lety zmizeli v Albánii

Začalo to jako cesta, jakou o prázdninách roku 2001 od nás podnikaly desítky kluků a holek toužících po dobrodružství. Bratři Michal (23) a Jan (22) Pavelkovi a Michalova dívka Lenka Tučková (23) vyrazili v srpnu s batohy do Albánie.

Jako zkušení a fyzicky zdatní turisté měli za sebou přechody mnoha hor. Tentokrát je lákalo Prokletije, vápencové pohoří zvané Albánské Alpy, rozkládající se poblíž hranic s Kosovem a Černou Horou.

„Když se na cestu chystali, řekla mi Lenka: ,Hele, Péťo, pojedeme do Albánie, nechceš jet s námi? Nikomu to ale neříkej.‘,” vzpomíná Petr Tuček, Lenčin o dva roky mladší bratr.

„Aby se o ně rodiče nebáli, řekli, že jedou do Rumunska do hor, tam už párkrát byli. Já měl plnou hlavu svých plánů, holky, brigáda... Slíbil jsem ale, že to našim neřeknu.“

Lenka studovala medicínu a od října měla pokračovat ve studiích v Německu. Kvůli odjezdu na zahraniční univerzitu se měla vrátit dřív než Michal a Honza, proto Lenčini rodiče nahlásili dceřino zmizení dřív než Pavelkovi, jejichž synové měli přijet až 18. září.

Když se tak nestalo, také se obrátili na policii, ale bylo jim řečeno, že musí počkat, než vyprší vízum, které jim platilo do konce září. Jediné, co se pak přes konzulární sekci ministerstva zahraničí dozvěděli, bylo, že albánské hranice překročili 7. srpna na přechodu Božaj.

„Žádná akce se nekonala, všechno se odbývalo od stolu. Nikdo nezvedl zadek, aby jel pátrat po třech spoluobčanech,” konstatuje Petr Tuček.

„Začali jsme shánět informace přes mezinárodní organizace, církev, politiky, kde se dalo. Cítili jsme se bezmocní a bez pomoci.“

Mezitím se v Řevnicích, odkud Pavelkovi jsou, začala organizovat záchranná mise, angažovali se i spolužáci Lenky a Michala z pražského gymnázia, kde se oba poznali.

„Hrozně jsem s nimi chtěl jet, ale rodiče mě po tom, co se stalo, nechtěli pustit,“ líčí Petr Tuček ono září roku 2001.

„Když se kluci nevrátili, jejich táta to spíš chtěl nechat na úřadech, na ministerstvu zahraničí, ambasádě, my se ženou a švagrovou Helenou, jejich mámou, jsme na pomoc úředníků tolik nespoléhali,“ konstatuje strýc bratrů Pavelkových Petr Kubásek, vedoucí mise.

Přes internet se dala dohromady parta dobrovolníků, kteří byli ochotni se vydat do Albánie, a se čtyřmi offroady, horolezeckým vybavením i satelitním telefonem vyrazili. Sedmého října překročili albánské hranice. Tam je čekalo překvapení: dostali ozbrojený doprovod.

„Dvojice s kalašnikovem nás hned varovala, že v horách funguje zákon krevní msty a že tam jsou místa, kam vede pouze cesta tam. Že při jízdě musí být v autě zřetelně vidět, že jsme ozbrojení. Pak že se nemáme pohybovat za tmy,“ líčí Petr Kubásek příjezd do země.

„Každý den jsme se vraceli do Skadaru (největší město na severu Albánie), kde jsme byli ubytovaní. Když nám to jednou do setmění nevyšlo, ubytovali jsme se u nějakých lidí v horách a náš doprovod celou noc hlídal auta, abychom ráno měli čím odjet.“

V horách narazili ve vesnici Theth na hotel, který vlastnila učitelka z místní školy. Když jí řekli, proč přijeli, potvrdila, že hledaná trojice v Thethu byla, a slíbila, že se ve škole poptá dětí, zda něco nezaslechly. Jmenovala se Mira a její role v příběhu tří českých studentů tím zdaleka neskončila.

Jeden ze žáků si skutečně vzpomněl, že před časem na jednom místě u říčky přespávali tři cizinci. Řevničtí hned vyrazili do vesničky Nderlysaj, která tomu byla nejblíž. Jeden chlapec jim přinesl kus papíru, na kterém byla napsaná mailová adresa Honzy Pavelky jeho vlastní rukou.

„To byla jediná hmatatelná stopa. Kluk si ani nevzpomněl, kdy to bylo. Prý někdy předtím, než přišel ten velký déšť,“ vzpomíná Honzův strýc.

Od té chvíle se jejich pátrání ponořilo do neproniknutelné mlhy. „Kdykoli jsme se ocitli na místech, kde se zřejmě trojice pohybovala, začaly se dít zvláštní věci. Řekli nám třeba, že někde o padesát kilometrů (což bylo na místních komunikacích několik hodin cesty) dál někdo viděl nějaké Čechy, odváděli nás pořád do míst, která se ukázala jako mylná,“ vypráví Petr Kubásek.

„Pak se náš doprovod z vysílačky doslechl, že nedaleko uvízli tři cizinci a že pro ně letí jedna helikoptéra ze Skadaru, druhá z Tirany. Když jsme tam dojeli, zjistili jsme, že tam jedna helikoptéra skutečně přistála. Nevyzvedla však Čechy, ale nějaké filmaře, kteří tam točili o horách a zřejmě zabloudili.“

V tu dobu zazvonil u Kubásků v Řevnicích telefon. „Ten člověk vzrušeně mluvil albánsky a jediné, co jsem rozuměla, byla tři jména: Jan, Michal, Lenka. Snažila jsem se mu říct, aby kontaktoval ambasádu v Tiraně,“ vzpomíná Anna Kubásková, teta obou chlapců.

Přes tlumočnici vyšlo najevo, že Albánec sděloval, že ty tři našli a nakládají je do vrtulníku. Tato neověřená nepravdivá zpráva se přes naši ambasádu v Tiraně bohužel dostala do českých médií, která 10. října ohlásila, že se studenti v pořádku našli.

Když se pak v listopadu vypravila do Albánie zoufalá Helena Pavelková, aby vystoupila v televizi a poprosila o jakékoli informace vedoucí k nalezení svých synů a Lenky, hovořila i s albánskou policií. Ti měli informace jen o jednom vrtulníku. O druhém, o němž mluvil v telefonu Albánec, nic nevěděli. Ani odkud přiletěl a kam případně trojici odvezl.

V této situaci bylo členům záchranné mise jasné, že je vodí za nos, a šance, že by hledané našli živé, se rovná nule. Poslední kapkou bylo setkání v jedné vesnici v údolí Valbone, kde je místní boss bez okolků varoval, aby se sebrali, s nikým ve vesnici se nebavili a vypadli, jinak by mohli také zmizet jako ti studenti. „Poslechli jsme,“ přiznává Petr Kubásek.

„Policajti, kteří nás doprovázeli, nám říkali, že se tam všude pěstuje konopí, jsou tam sklady kradených zbraní, vede tudy trasa obchodu s bílým masem mezi Albánií a Kosovem. Kluci měli dobré foťáky s teleobjektivy, mohli zachytit něco, co vidět neměli. Byl jsem si jistý, že v té vesnici věděli, co se stalo, ale z nikoho bychom nedostali jedinou informaci. Kdo by něco řekl, skončil by hodně špatně.“

„Pořád jsem doufal. Zdály se mi sny, že se Lenka objevila ve dveřích a já jí strašně vynadal, co vyvedla, jak nás vyděsila,“ líčí Petr Tuček podzim roku 2001. „Když se vrátila mise, pochopil jsem, že se Lenka už nevrátí. Přišel jsem o nejlepšího kámoše. Všechno jsme podnikali spolu, měli jsme společné kamarády. Byli jsme fakt parťáci.“

Rodiče událost zničila. „Neustále někam psali, apelovali, dotazovali se. Nikdo je nekontaktoval, aby jim pomohl, poradil, vysvětlil, co se podniká. Jednou za rok přišel papír, že vyšetřování pokračuje, ale litují, žádné nové poznatky nejsou,“ pokračuje Petr.

České úřady však o sobě daly vědět v podobě exekutora. Poslala ho k Tučkovým VZP kvůli tomu, že za Lenku neplatili zdravotní pojištění. Nenastoupila na vysokou školu a tím pádem přestala být státním pojištěncem. A oficiálně byla živá, respektive nebyla prohlášena za mrtvou.

„Mamince sice hodně pomáhala víra, ale stejně se zhroutila a skončila v léčebně. Deset let se hrozně trápila, než se utopila na zájezdu v Itálii, kam jela jako zdravotní sestra s výpravou potápěčů. Tatínek se úplně zavřel do sebe, ztratil chuť do života a začal pít. Utrpěl pod vlivem alkoholu těžký úraz, na půl těla ochrnul, přestal být soběstačný. Pět let po mamince zemřel v psychiatrickém ústavu.“

„Pro jejich mámu je nejhorší to, že neví, co se stalo,“ říká teta chlapců Anna Kubásková. „Neví to dodnes. Neví, zda své děti bude někdy moct pohřbít. Pohřbem by se uzavřela i ta nejhorší tragédie. Někdo z vašich blízkých zahyne při dopravní nehodě, strašné neštěstí, ale víte, co se stalo. Uzavře se to. Takhle je ta rána pořád otevřená.“

Helena Pavelková nadále odmítá prohlásit své syny za mrtvé, trvá na tom, aby byli vedeni jako pohřešovaní a pátrání muselo pokračovat. Lhůta dvaceti let je však neúprosná.

V roce 2016 pověřila spolu s Petrem Tučkem pátráním po zmizelé trojici Josefa Habase Urbana. Spisovatele, scenáristu (mimo jiné autora scénářů k filmům Habermannův mlýn, 7 dní hříchu, Tenkrát v ráji), dokumentaristu, bývalého reprezentanta ve sjezdu na divoké vodě.

„Tu oblast jsem dobře znal, léta jsem tam jezdil jako raftový průvodce a tvrzení, že se tam ti tři ztratili, mi přišlo absurdní," kroutí hlavou Urban.

„Kdyby mi někdo řekl, že se na Aljašce ztratila celá třída a nenašla se po nich ani tkanička od bot, budu tomu věřit. Jenže pohoří Prokletije se dá přejít za jediný den. Takže říkat, že tam trojice zmizela v divočině, je asi jako tvrdit, že se po třech mladých turistech, kteří se v horách uměli pohybovat, slehla země třeba v Jeseníkách. Líčení některých novinářů, že zmizeli v neprostupné divočině nebo že spadli všichni tři do propasti, je prostě zavádějící.”

Své pátrání začal s kolegou Romanem v osadě Theth, odkud se vydali směrem na osady Nderlysaj a Nicaj Shale. „Jednoho večera jsme narazili na boudu, jejíž okolí bylo plné nábojnic 7,62. Kolem stěn se válely plechovky od piva. Uvnitř spal zfetovaný muž bez nohy, pod postelí ležel kalašnikov,“ líčí J. H. Urban.

„Právě na takových místech docházelo k detencím a přepadům. Starosta nedaleké vesnice nám potvrdil, že chlapík přišel o nohu při přepadení banky v Řecku. V roce 2001 se po studentech pátralo i zde, jak říkal, bylo to jen tak naoko. Právě zde jsme se poprvé doslechli o člověku jménem Micun Carku.“

Byl to právě on, kdo zavraždil učitelku Miru, která byla jeho sestřenicí. Byl za to odsouzen na patnáct let. Stalo se tak nedlouho po jejím setkání s řevnickou záchrannou misí. „Albánská policie se nás pak dotazovala, zda nám nesdělila něco, co by s vraždou mohlo souviset," potvrzuje Petr Kubásek.

Josef H. Urban se při rozhovorech s domorodci opakovaně doslechl, že to byl právě Micun, kdo se studentům vnutil jako průvodce a odvedl je z vesnice. Bylo to jedno z míst, kam kosovsko-albánská mafie na přelomu milénia odvlékala srbské zajatce z války v Kosovu, kde se odehrával byznys s lidskými orgány? Jeho sestřenici po setkání s českou výpravou mohlo dojít, co se tenkrát stalo, a svého bratrance s tím konfrontovala.

„Zjistil jsem, že v těch horách zmizelo mnohem víc lidí, troufnu si říct, že stovky. Podle zprávy srbského prokurátora šlo kromě srbských zajatců z Kosova (válka mezi etnickými Albánci a Srby 1998-1999 skončila vojenskou intervencí NATO) o několik desítek Rusů a tři Čechy,” konstatuje Urban.

Díky Emiru Kusturicovi (známý srbský režisér a hudebník, absolvent pražské FAMU) získal spojení na prokurátora vyšetřujícího válečné zločiny v Kosovu, které v té době stále spadalo pod bělehradskou jurisdikci.

„Po několika pokusech mi od něho přišel dopis, kde potvrzuje, že pracoval na případu obchodu s lidskými orgány, k němuž docházelo na přelomu tisíciletí v severní Albánii a Kosovu,” líčí Josef Urban.

Dnes penzionovaný prokurátor Vladimir Vukčevič (podílel se mj. na dopadení srbského válečného zločince Radovana Karadžiče) mu v dopise potvrdil, že zjistil, že tři oběti, dva muži a jedna žena, byly z České republiky.

„Potvrdili to svědkové, ale nebyli jsme schopni zajistit jejich tělesné ostatky. V Albánii bylo vytipováno jedenáct míst, kde byla zanechána těla. V Tiraně jsem navrhl spolupráci našich a jejich vyšetřovacích týmů. Spolupráce byla odmítnuta,“ stojí v prokurátorově dopise.

„Žádal jsem o písemné podklady, které leží na prokuratuře v Bělehradu, ale jako soukromé osobě mi je nemohou poskytnout. Muselo by o ně požádat naše ministerstvo spravedlnosti. Pokud by dokumentaci vydali, mohla by naše policie případ dořešit,“ je přesvědčený Josef H. Urban.

Napsal dopis ministryni Benešové, kde ji žádal o pomoc. Odpověď nepřišla. V případu se angažoval poslanec Jaroslav Foldyna, který letos v únoru ministryni interpeloval v Poslanecké sněmovně.

„Rodiny studentů by si po dvaceti letech zoufalství a ústrků zasloužily, aby byl případ uzavřen. Napsal jsem o tomto příběhu alespoň knihy Návrat do Valbone a Stíny Valbone. Chtěl bych, aby zvlášť mladí lidé věděli, že než někam vyrazí, měli by si zjistit, jak to v dané destinaci opravdu vypadá, a nespoléhali se, že jim v případě nouzové situace náš stát pomůže. Nepomůže,“ apeluje spisovatel.

„Během naší mise jsme nic o odebírání lidských orgánů nevěděli. Vyplulo to na povrch později, když byl odhalen systém únosů a detenčních center,“ upřesňuje Petr Kubásek.

„Jsem přesvědčený, že chlap, který nám řekl, abychom z jeho vesnice ihned vypadli, věděl, co se stalo. Nemyslím, že je v té vesnici zabili. Měli v tom ale prsty, i kdyby jen někoho upozornili, že tam přišli tři mladí Evropané.“

Petr Tuček k tomu přidává jediné: „Asi dva roky po zmizení doručila britská policie českým orgánům Lenčin pas s tím, že ho zabavili u zadržené osoby, která se jím prokazovala.“

Jménem rodin zmizelých se Josef Urban s kauzou obrátil znovu na mistryni spravedlnosti i na prezidenta republiky. V jeho dopise se mimo jiné píše:

„Policie případ odložila, neboť nemá důkazní materiály, Vy je ale můžete získat. Prosím Vás jménem zoufalé matky, která mne k jednání ve věci zmizelých synů pověřila, abyste nám pomohla. Jistě by se mohl angažovat v celé záležitosti i pan prezident Miloš Zeman, kterému tento dopis dávám na vědomí.“

Prezidentská kancelář reagovala tímto sdělením:

Na pokyn pana prezidenta jsme se spojili mj. s konzulárním odborem MZV. Ten potvrdil, že náš zastupitelský úřad případu věnuje neustálou pozornost.

V listopadu 2019 při návštěvě zástupců Ústřední služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR proběhlo v Tiraně jednání s ředitelem služby kriminální policie a vyšetřování albánské státní policie. Ředitel Vocaj potvrdil, že vyšetřování není uzavřeno, ale pokračuje dál.

Na jaře 2020 měli navštívit Albánii zástupci odboru pátrání z Útvaru služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR. Navštívit měli také oblasti, kde byli studenti naposledy viděni. Vzhledem k situaci s covidem-19 však byla cesta zrušena a momentálně se hledá nové datum její realizace.

V červnu je plánována návštěva vedení Policie ČR v Albánii a toto téma bude jedním z bodů jednání s vedením albánské policie. Zastupitelský úřad téma stále sleduje, je v kontaktu s příslušnými policejními orgány a zástupce ambasády bude přítomen i u jednání policejních prezidentů.