Moskva 1980: Příběh Češek, které nečekaně vybojovaly stříbrnou medaili v pozemním hokeji

Velkému sportovnímu příběhu nechybí nic, co má mít. Připomíná dojemný filmový scénář, v němž podceňovaní dříči, respektive dříčky všem ukážou, že se talenty rodí všude. A úspěch nezpochybní ani fakt, že jim historické události tak trochu nahrály do karet.

Jízdenku na hry si Čechoslovačky, amatérky, zprvu nevybojovaly. O účasti na olympijském turnaji se rozhodovalo v roce 1978 ve španělském Madridu, na mistrovství světa.

„Mezi nejlepších deset jsme postoupily z kvalifikace. Skončily jsme deváté, účast na hrách zajišťovalo umístění do šestky,“ líčí Jiřina Kadlecová.

O tom, že do Moskvy nakonec poletí, se pak určilo jinde: v Afghánistánu, který Sověti napadli v prosinci 1979. Reakcí na invazi byla blokáda LOH v Moskvě, do níž se zapojila většina vlivných států tehdejšího „kapitalistického tábora“. Naše sportovkyně tak měly jízdenku v kapse. Co ovšem neměly, byl čas.

Souhra popsaných okolností rozjela asi čtyři měsíce před zahájením her tvrdou přípravu. Patřila do ní soustředění v Dobřichovicích, v Nymburce, přípravná utkání, makání na fyzičce, psycholog. Domů k rodinám se hráčky dostávaly sporadicky, a to ještě tak na dva až tři dny. Cíl byl jasný: důstojné umístění na LOH, kde měl ženský pozemní hokej navíc v roce 1980 premiéru.

Zatímco dřely, o jejich sportu se v ČSSR moc nevědělo. Předseda Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) Antonín Himl dokonce nedlouho před startem her navrhl, aby se ho narychlo naučily házenkářky. „To nás vážně pobavilo,“ směje se Alena Mejzlíková, další z vynikajících hráček.

Upřesní, že do SSSR jich odletělo šestnáct: čtrnáct Češek a dvě Slovenky. Nejstarší bylo 34, nejmladší 16. „Nejmladší byla Iveta Šranková ze Zlatých Moravců,“ zmíní pravidlo, že za federace musely být v reprezentaci hráčky z obou států.

„Já jsem byla s Jiřinou Čermákovou nejstarší. Bohužel už nežije. To vám byla sportovní rodina,“ podotýká Jarmila Králičková, legendární slávistická brankářka. Tento klub mívá v reprezentacích dodnes největší zastoupení.

Vyprávění se stočí k jiné tradiční rivalitě: ČSSR a SSSR. Pozemní hokej prý minula.

„Před OH jsme se Sovětkami hrávaly přáteláky v Moskvě. Braly jsme je jako kamarádky. To nebyla rivalita jako u ledního hokeje... A doteď si z té doby taky pamatuji Lenina,“ vypráví další ze stříbrného týmu Jiřina Hájková.

„A víš, že tam pořád leží?“ odpovídá jí další a zavzpomíná, že jí v „mauzoleu hrozně klapaly dřeváky“, za což dostala vynadáno.

Na sovětskou realitu tak byly údajně připraveny dobře ještě před olympiádou. Některé tušily, že by to na ní „cinknout mohlo“, nejčastěji však tipovaly, že budou čtvrté. Přece jen základna tohoto sportu u nás nebyla veliká.

„Pozemní hokej byl a je u nás malý sport, i když ve světě patří mezi nejrozšířenější. Uživit se s ním doma nejde. Musíte ho milovat, proto se v rodinách často dědí,“ srovnává Mejzlíková. Ostatně její dcery Tereza a Adéla to rovněž dotáhly do reprezentace. Syn Jakub se účastní her v Tokiu jako rozhodčí.

Diskuse u stolu se vzápětí znovu stáčí k létu 1980, k odletu do Moskvy. Holky si pořád vybavují olympijský stejnokroj: „Ty děsné modré šaty a kostým, který se unosit dal“. Šili jej v Praze Na Příkopech, v salónu, jenž za 1. republiky zakládala legendární Hana Podolská.

Do letadla na pražské Ruzyni nastupovaly vesměs v kostýmu, s obavami i nadějí. Čekaly je tři neděle plné sportu, bez příbuzných, manželů, dětí. „Já jsem byla zrovna na mateřské, porodila jsem čtyři měsíce před odletem,“ zmíní Jiřina Křížová.

Dodá, že další spoluhráčka byla – aniž to tušila – těhotná. Shodují se, že moskevská olympijská vesnice je od prvních chvil nadchla. Bylo v ní vše, co potřebovaly. Od kina po koncerty, jídelny, obchody... Mimo areál se ale individuálně jít nedalo.

Ubytovali je v třípokojových bytech, v ženském panelovém domě. Muži a ženy se totiž míchat nesměli. A z toho taky vznikl jejich jediný průšvih.

„Pár holek šlo na posezení k vodákům, s nimiž se znaly díky Jiřce Čermákové. Její manžel Petr je olympijský medailista z roku 1964, jako člen osmiveslice získal bronzovou medaili,“ vysvětlují mi, co se stalo. Vzápětí ještě upřesní, že by k potížím možná nedošlo, kdyby na sobě neměly dresy s čísly. Následovaly tresty spojené se zákazy účasti na různých akcích na LOH.

V tu dobu již měly rozehraný olympijský turnaj. Než začal, nastoupily k přátelskému utkání se Zimbabwe. Porazily je 2:0. Což byl bezesporu úspěch. Africký tým totiž tvořily bílé naturalizované Britky, kde je tento sport doma.

„Ten přátelák byl možná chyba. Okoukly si naši hru a v turnaji pak zabraly a my s nimi remizovaly 2:2, což jim stačilo na zlato,“ líčí Mejzlíková. Záhy realisticky doplní, že i to konečné československé stříbro byl – vzhledem k okolnostem – obrovský úspěch.

Turnaj začaly nevalně, porážkou se SSSR 0:2, následovala zmíněná remíza, senzační vítězství s Indií, Rakouskem, vítězně dotáhly i „trápení“ s Polskem. „Ta stříbrná byla vlastně tak akorát. Ještě na stupních vítězů jsme úspěchu nemohly uvěřit,“ shodují se po 41 letech.

A jak medaili oslavily? Prý nijak bujaře. Večer po vyhlášení výsledků trávily jako mnohé před tím: někdo šel na koncert, někdo do kina, na balet, další hrály Člověče nezlob se. „Byly jsme báječná parta, v níž šlo čistě o sport, o výsledky, ne o peníze,“ shodují se.

Čas zbývající do konce LOH využily k fandění jiným: našim atletům, vzpěrači Otovi Zarembovi, fotbalistům a volejbalistům. Domů se pak vracely ve speciálu vezoucím medailisty.

„Na letišti nás vítaly davy. Všichni volali, mávali a my jsme koukaly po svých blízkých. Promluvily jsme na tiskovce a vyrazily za rodiči, za dětmi, manželi, partnery,“ zmiňují ty, kteří jim u televizních obrazovek drželi palce nejvíc.

Za LOH si vybraly volno. Zaměstnavatelé jim jako bonus přidali diplomy a jedna získala ještě pětisetkorunovou odměnu, od Kovošrotu. Koupila si hrnce, používá je dodnes...

Obrovský úspěch s sebou přinesl zvýšený zájem o jejich sport. Dokonce prezident Gustáv Husák – již v Moskvě – slíbil, že do něj půjde víc peněz. S jinými funkcionáři se řešilo, že by podle britského modelu mohl proniknout do škol.

Za rok si nikdo na sliby nevzpomněl. Holky to prý moc neřešily, chodily do práce, staraly se o rodiny, studovaly, hrály za své kluby. U pozemního hokeje zůstaly některé ještě dlouho. Třeba Jarmila Králíčková končila kariéru ve 44 letech. Sportu se věnovala i v práci, na Českém ústředním výboru ČSTV.

„Ženy to měly a mají ve sportu těžší. Vedle tréninků musejí stíhat vyprat, vyžehlit, uklidit... Na tréninky si chodí často odpočinout,“ říká.

Spoluhráčky jejím slovům přikyvují. Zmíní i to, že za olympiádu dostaly štědré odměny, asi třicet tisíc, což tehdy byl velký obnos. První část tvořila suma podle odehraných minut, druhá – dvacet tisíc – přišla od prezidenta.

„Trochu jsem si zahýřila, něco koupila blízkým a za devět tisíc si pořídila na radu budoucí tchýně kožich. Oblékla jsem ho dvakrát, mám ho pořád,“ směje se Mejzlíková.

Holky ještě shrnou, že nejlepší odměnou byl stejně „dobrý pocit, že světu ukázaly, že hokejkou se umějí ohánět i ty, které vyrostly v socialistickém bloku“. Vzpomínky běží dál. Chvíli vede „plačící Míša“, maskot olympiády, jenž se na závěrečném ceremoniálu na stadionu Lužniki rozplakal.

Členky stříbrného týmu se také shodnou, že dívat se budou i na olympijský turnaj v Tokiu (rozhovor vznikl před olympiádou). Tenhle sport v jejich rodinách stále žije. Vždyť i jejich vnoučata ho často hrají. A budou jednou stejně úspěšná? Prý možná, pokud to vyjde, zacinká to opět spíš u holek:

„Chybějí peníze. Velkou konkurencí je i technicky jednodušší florbal. Navíc se mu podařilo to, o čem jsme my kdysi jen snily: dostal se do škol...“ Český pozemní hokej tak na svůj další úspěch na olympiádě stále čeká.