Miřenka Čechová: Čas, kdy jsme jeden s druhým, se bohužel stále zmenšuje

Většinu svých projektů zatím realizovala ve Spojených státech, kde studovala, příležitostně učí, režíruje, vystupuje a kde získala několik prestižních ocenění. Jejím posledním domácím projektem je inscenace Obraz Doriana Graye podle slavného dekadentního románu Oscara Wildea. Uvádí ji pražské Švandovo divadlo a Miřenka Čechová se ujala jejího pohybového ztvárnění. „I když se spíš pohybuji v prostředí nezávislé scény, ráda ukročím i do kamenného divadla: ve Stavovském divadle jsem spolupracovala na Donizettiho Poprasku v opeře, v USA mám za sebou několik produkcí včetně tří barokních oper v jednom večeru v newyorském Lincoln Center,“ připomíná a dodává, že by byla nejraději, kdyby se umění nedělilo do kategorií a žánrů. Jejím ideálem je vytvářet díla mimo kategorie, kde se mísí hudba, text, pohyb, výtvarné umění.

Její příběh se začal psát v západočeské Aši, kde na sebe jako malá upozornila pohybovými schopnostmi. Rodiče tehdy po těžkém rozhodování přistoupili na to, aby odešla v deseti letech do Prahy na taneční konzervatoř. „Prožívala jsem to dětsky naivně, bylo to pro mě báječné dobrodružství,“ vzpomíná. „Do Prahy jsem přišla na počátku divokých 90. let, všude byla nesmírná energie, na každém kroku se dalo něco objevovat, což bylo v kontrastu s přísnou disciplínou na konzervatoři, kde se zakazovaly všechny aktivity, které se netýkaly výuky. Za to, že jsem vydávala školní časopis, jsem dostala dočasné podmínečné vyloučení.

Nejvíc mi vadilo, jak se tam potírala individualita. Pořád do nás vtloukali, že nic neumíme, že z nás nic nebude. Žili jsme v permanentním strachu, jestli perfektně vytočíme všechny piruety, jestli neztloustneme, jestli nás nevyhodí. Na druhou stranu mi to dalo neuvěřitelnou disciplínu, bez které bych pak asi nedokázala studovat dvě vysoké školy najednou, pracovat dvanáct hodin denně,“ bilancuje.

Postupně zjišťovala, že baletní dráha není to, co by ji naplňovalo. „Aby se člověk dostal v baletu na vrchol, musí mít perfektní fyzické dispozice – velké nárty, vytočené kyčle, menší vzrůst –, když je nemá, může pracovat a dřít sebevíc, a neprosadí se. Brzy jsem dospěla k přesvědčení, že nechci být pouze interpretem a že balet pro mě není dostatečně tvůrčí. Měla jsem hlad po dalším vzdělání. To mi zůstalo.“

A zůstalo jí i nezvyklé jméno: „Když jsem v deseti odešla od rodičů na konzervatoř, jako by mi začínal život znovu. Miřenka mi říkaly spolužačky na internátu, takže jsem nový život začala s novým jménem, které jsem si už nechala.“

Po konzervatoři se tak dlouho rozhodovala mezi DAMU a HAMU, až začala studovat obě: na divadelní akademii alternativní herectví, na hudební nonverbální divadlo (u Borise Hybnera). „Po konzervatoři to byl ostrov naprosté svobody. Profesoři nás neponižovali, přátelsky se s námi bavili, inspirovali nás. Byla jsem najednou na škole šťastná.“

Studium ukončila doktorátem v oboru režie fyzického divadla a podala si žádost o prestižní Fulbrightovo stipendium. Získala ho a zamířila na American University ve Washingtonu, kde zavedla výuku tzv. fyzického divadla. Pro to má jednoduchou definici: na jevišti má fyzická akce převahu nad slovem.

Hned v roce 2012 dostala výroční cenu listu The Washington Post v kategorii současného tance. (V kategorii klasického baletu ji tenkrát udělili moskevskému

Bolšomu těatru.) Zároveň získala angažmá ve washingtonském Synetic Theater, kde za roli Blázna v pohybovém zpracování Shakespearova Krále Leara byla nominována na Cenu Helen Hayesové, přezdívané první dáma amerického divadla.

Obdivné kritiky sklidila za svá autorská představení Hlas Anne Frankové, která představila i divákům v Jihoafrické republice a Izraeli, či za inscenaci S/He is Nancy Joe, jejímž tématem je transgender, tedy lidé, kteří svoji pohlavní identitu cítí odlišně od té, v níž se narodili. „Je to pocta jejich boji s tělem, do kterého se narodili, ale jako by jim nepatřilo, boji o identifikaci s pohlavím, v němž se cítí doma. To se tancem dá snáze popsat než slovy, protože to je tělesná zkušenost. Je to pro mě velmi osobní téma – moje sestra je transgender,“ dodává.

Nezaskočil ji úspěch? „Nijak jsem s ním nepočítala, dělala jsem prostě to, co mám potřebu dělat. Byla jsem z nezávislého divadla zvyklá, že jsme zavření někde ve sklepě, pořád hodně pracujeme a nikdo o nás moc neví. Pak vyjdeme ven a najednou se všichni diví, odkud jsme se vzali a proč o nás už dávno nevěděli,“ směje se.

„Úspěch mi každopádně dodal sebevědomí. Tady v Čechách máme tendenci se neustále podceňovat, předstírat falešnou skromnost, kdy se nesluší říkat, že něco umíme, v něčem jsme dobří, protože by to znamenalo, že jsme nafoukaní. V Americe to je naopak, od dětství se tam učí se sebevědomě prezentovat a říct o sobě během pár sekund to nejlepší.“

V současnosti se vrací do USA jako performerka i jako vyučující na univerzitách na Floridě, v Missouri a Pensylvánii. A jak si Američané poradili s jejím jménem? „Uváděli mě na scéně jako Mišenku Kekovou, Mirženku Kečovou, slyšela jsem nejrůznější zkomoleniny,“ směje se. „Američtí přátelé mi říkají Mimi, pár se jich krásně naučilo ř, to vždycky ocením.“

Svoji americkou zkušenost přetavila v knížku s názvem Miss Amerika, která vyjde v květnu v malém artovém nakladatelství wo-men: „Je o tom, co znamená být v Americe cizincem a zda ještě existuje americký sen,“ vysvětluje autorka. „Vytvořila jsem své alter ego McKenzie Tomski, což je východoevropská imigrantka v New Yorku. Po prvotní fascinaci městem, kdy si přeje stát se jeho součástí, přestat být cizí, uspět, si uvědomuje, že nemá ten správný přízvuk, rodokmen, nepatří k té správné třídě.“

Podobá se to i její zkušenosti? „Zprvu jsem byla do Ameriky naprosto zamilovaná. Moje zkušenost byla ovšem jiná než u většiny jiných cizinců nebo imigrantů, protože jsem fungovala buď v univerzitním prostředí, nebo později jako programová ředitelka Českého centra v New Yorku. Byla jsem tam tedy, na rozdíl od hrdinky mé knížky, legálně. To byl velký rozdíl. I tak jsem si prošla deziluzí, především po Trumpově zvolení. To na druhou stranu vyvolalo silnou protireakci, umělecké prostředí se zaktivovalo, vyvolalo to sílu, která mě fascinuje. Současné americké umění je hodně politické a skutečně se mu daří veřejné mínění ovlivňovat.“

Ke křtu knížky připravuje stejnojmenné představení v pražském Paláci Akropolis: „Půjde o mikropovídky z knihy převedené do poezie slova a těla. Spolupracuji s hudebníkem Martinem Tvrdým, známým jako rapper Bonus – učím se s jeho pomocí rapovat, což se mi asi nezdaří a vytvořím z toho úplně jiný žánr,“ poznamenává s úsměvem.

V červnu se pak těší do Ostravy na festival Dny nové opery, pořádaný v prostorách bývalého Dolu Hlubina. Ujme se režie světové premiéry opery v Británii žijícího mladého čínského skladatele Daniela Lo Ting-cheunga. Jeho komorní opera vznikla na základě povídky jedné z nejznámějších současných čínských autorek, píšící pod pseudonymem Xi Xi.

Na uvedení nové opery bude spolupracovat se svým manželem Petrem Boháčem, s nímž před deseti lety založili soubor Spitfire Company. Jak mají rozdělené role? „Petr je umělecký šéf, stará se také o organizační záležitosti, oba režírujeme.“

Seznámili se, jak jinak, v divadle. „Petr vystudoval bohemistku a zabýval se českou poezií. Napsal divadelní hru, ve které jsem ještě na DAMU hrála. Přišel na první zkoušku a okouzlil mě. Jsme spolu dvanáct let.“ Společně už vystoupili i v představení jejich souboru Fragmenty milostných obrazů: „Začíná jako vernisáž: během představení přinášíme na scénu nejrůznější umělecká díla a kolem každého z nich vytváříme nějaký pohybově vyjádřený vztah. Předkládáme tomu druhému své chápání uměleckého díla skrze tělo. Je to hodně osobní.“

V klasickém baletu bývalo zvykem, že baletky odcházely do důchodu v pětatřiceti, tedy v Miřenčině věku.

Jak by dopadlo porovnání toho, co uměla se svým tělem, když končila konzervatoř, a nyní? „Jsem na tom mnohem líp,“ odpovídá. „Tehdy jsem byla fyzicky zavřená v rutinním jednostranném pohybu. Trvalo mi mnoho let, než jsem to z těla dostala. Vím teď, jak s tělem pracovat, vybírám si pohyb, který mi sedí a svědčí. Potřebuji ho. Když dlouho nezkouším, začínám pociťovat úzkost, snáz podléhám stresu. Když s tělem pracuju, cítím, jak se obnovuje a ozdravuje. Cítím se v pohybu šťastná,“ zdůrazňuje a dodává, že věk tanečníků se prodlužuje i v důsledku toho, že nedělají jen balet. „Současný tanec je otevřený i pro starší. Důraz na mládí a výkon už není tím hlavním, počítá se i prožitek a zkušenost.“

Jako příklad uvádí o 20 let starší německou tanečnici Sabine Seumeovou, s níž loni v červnu absolvovala na piazzettě u pražského Národního divadla 30hodinový (!) pohybový maratón s názvem Momentum: „Žijeme strašně rychle, produktivně, hekticky, pořád spěcháme. My jsme se rozhodly jít proti tomu a čas zpomalit. Všechno jsme dělaly zpomaleně, v tomto tempu jsme na scéně, připomínající otevřený pokojíček s nábytkem bez stěn, jedly, pily, odcházely do přenosné toaletní budky,“ líčí spoluautorka představení a dodává, že spánek nebyl během oněch 30 hodin problém: „Nijak jsme se neomezovaly, ale představte si, že ulehnete do postele a dívají se na vás desítky lidí. Mně se podařilo asi hodinu a půl spát, kolegyně nespala vůbec.“

Krizi zažily při noční prudké průtrži mračen: „Několik hodin lilo, ale nesměly jsme se rychleji pohnout. Už jsem to chtěla vzdát, ale povzbuzovala nás přítomnost diváků. Každá hodina byla nějak pojmenovaná, obecenstvo vědělo, že třeba v osm večer je večeře v japonském stylu, pak je párty melancholiků. Měly jsme množství kostýmů z Národního divadla, jež bylo partnerem, jejich prostřednictvím jsme se proměňovaly v různé postavy,“ vzpomíná na unikátní představení, kdy se hektické místo uprostřed velkoměsta, kde neustále proudí davy, proměnilo v oázu klidu. „Někteří diváci se zdrželi chvíli, jiní vydrželi několik hodin. Když odcházeli, říkali, že jim všechno kolem připadá hrozně rychlé.

Až v momentě, kdy se zpomalíme, máme možnost vnímat věci, které jsme dosud v té rychlosti neměli šanci vidět. Což je hrozná škoda. Je moc důležité mít čas na lidi kolem sebe, fyzicky s nimi být, ne jen s nimi komunikovat rychlými vzkazy na sociálních sítích. Čas, kdy jsme jeden s druhým, se bohužel stále zmenšuje, a divadlo je jedno z posledních míst, kde spolu něco prožíváme.“