Mirai Navrátil: Japonštinu zvládám čím dál tím hůř

Pět rádiových hitů, platinové album Konnichiwa, ceny v Českém slavíkovi i Andělovi, to je výčet toho nejdůležitějšího, co v hudební branži zatím tenhle 27letý absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity a jeho kapela dosáhli.

Původně našeho bubeníka (Šimon Bílý – pozn. red.), ale mně se to nezdálo, pak zas jemu, a tak jsme hledali asi rok název, a to už v době, kdy jsme měli x písniček. No a nakonec to rozhodla Majkova kartářka. (smích)

Neděláme to, nic podobného si na plakáty nepíšeme. Myslím si, že by to bylo dost narcistní. Anděla si ovšem vážíme. Protože je to vzkaz odborné veřejnosti, nikoliv masy, že to, co děláme, má pravděpodobně smysl.

Myslím si, že je to jeden z mnoha střípků, které pak tu vaši hodnotu, cenu na trhu určují. Ale ve finále je vše jednoduchá matematika, která je jen o tom, jestli jsou lidi ochotni zaplatit za lupen na váš koncert. To je nejupřímnější podívání se realitě do očí.

Já vám nevím. Asi jo… Lidi si někdy myslí, že jsem chytrej, ale spíš jsem průměrnej analfabet.

Asi bych to spočítal, ale to by chtělo velký research (výzkum – pozn. red.). První se určitě jmenovala Stonefree. Tehdy mě vzali mezi sebe jako čtrnáctiletého caparta už zkušení špílmachři. Letí to…

Obří fesťáky jsou nenahraditelná věc, kde je třeba tu blízkost vytvořit ještě o trochu explicitnější energií kapely. Kluby a kulturáky jsou zase hodně bezprostřední, v nich je snadnější pohltit všechny. Obojí má svoje.

Je to prostě přirozený koloběh. Po čase vám vždycky chybí to, co nemáte.

Já v podstatě japonskou výchovu ani pořádně nezažil. Řekl bych, že jsem mentálně Čech, protože jsem tu prožil pubertu, vysokou a v podstatě všechno. Ovšem na knedlíky si musím zajít k babičce. Mamka sice vaří skvěle, ovšem hlavně japonskou a jinou západní kuchyni.

To je dlouhý příběh, ale pokusím se ho převyprávět v long story short (ve zkrácené verzi – pozn. red.). Rodiče se potkali ve škole v Londýně na Oxford Street. Táta urpuťák, který si musel sám vyšlapat svou cestu, máma japonská pohodářka. No a po nějaké době jeli oznámit do Japonska, že se jim narodím já.

V Japonsku jsem se tak nakonec narodil, byl tam nějakou dobu a pak táta ukecal mámu, páč mu chybělo Česko a kámoši. No a dneska mám dva mladší bráchy a rodina drží pospolu i po skoro třiceti letech.

Japonštinu zvládám čím dál tím hůř. V podstatě jsem ustrnul na takové dětské japonštině, kterou aplikuju i s mámou celý život. Znaky? To je prů… Je jich moc, a pokud tím trochu nežijete, hned zas všechno zapomenete. A jestli bych složil písničku v japonštině? No, Seifert by to tedy nebyl.

Se Sajmonem (přezdívka Šimona Bílého – pozn. red.) už jsme spolu hráli v předešlých kapelách a Majka s Tomíkem (Michal Stulík a Tomáš Javůrek) jsme dodraftovali. Muzikanti se znají mezi sebou. To je hned.

Řekl bych, že to bude deska v pravém slova smyslu. Ta první je spíše kompilát singlů, protože na úplném začátku vlastně deska nikoho nezajímá. Potřebujete aspoň jeden song, který se chytí, a tak je velký tlak na singly. A album jako takové vůbec neřešíte. Když už se trochu etablujete, začne být více prostoru pro „nesinglové, albové“ věci.

Druhou desku tak děláme s jedním producentem, kamarádem Ondrou Fiedlerem. Je téměř hotová. V podstatě nám ji chybí domíchat, zmastrovat a dodělat. Pro srovnání. Na té předešlé desce se podílelo producentů snad pět.

Způsob tvorby. Neomezujete se nijak slovy, slabikami, jazykem, který má vždycky nějaká svá pravidla. Prostě si pobrukujete nějaký nesmysl s nějakým pocitem, který vás navede na to, o čem by to mělo být, a pak píšete text. Ale někdy začnete i textem. Je to různé.

Podle různých statistik a údajů, které máme k dispozici, máme aktuálně cílovku „všichni“. Nějak nad tím moc nepřemýšlíme a nesnažíme se to kalkulovat, páč to je smrt, ale aktuální situace je moc fajn.

To je tedy otázka. Každá kapela „frčí“ na jiných kanálech. Někdo Instáč, někdo rádio, někdo YouTube, někdo na to „prdí“ a sází na svou sílu skrz koncerty. Celkový výsledek závisí na x neznámých…

Síla na sociálních sítích je něco, co vám sice může hodně pomoct, ale nezaručí výsledek. Znám spoustu příkladů silných Instagramů bez konverze na počet lidí na koncertu a taky naopak. My jsme silní v rádiích, na YouTube, ale na sociálních sítích bych řekl, že jsme spíše průměrní, ač se snažíme jít aspoň trochu s dobou…

Já bych obecně sociálním sítím nepřikládal přílišnou váhu. Zase třeba za pár let utichne Instáč, jako teď skomírá Facebook, a začne se od nuly. Bůhví.

Čím více lidí na nás chodí, tím větší zodpovědnost to je, tím větší péči musí každý koncert dostat, a proto jich bude do budoucna míň a míň. Tohle souvisí s popularitou.

Každý koncert jedeme na sto dvacet procent. V roce 2018 jsme jich hráli snad 160. Letos je jich polovina a myslím si, že jich ještě trochu ubude, ale to záleží na plánu pro konkrétní rok. Přece jen, chceme si zachovat určitou vzácnost, exkluzivitu a musí nás to bavit.

To je spíš takový sen než plán, ale myslím si, že je třeba sny mít, aby se jednou splnily. Uvidíme. Nevíte, co bude za rok, natož za půl dekády.

Pro mě vždycky Frýdek-Místek bude městem, ve kterém jsem vyrůstal, kde jsem toho prožil nejvíc.

Ano, pracovní povinnosti mě přinutily mít byt na přespávání i v Praze, ale můj Hometown je FM city (v nadsázce říká o své domovině Frýdecko-Místečan). V srpnu vydáváme na to téma písničku i s klipem. Věřím, že to bude velký.

Těch zlomů bylo rozhodně víc. A ten první? Je to asi podpis s vydavatelstvím Universal Music, na které nás tehdy upozornil Richard Krajčo jako skaut a hledač talentů, první hit Cesta z města, Když nemůžeš, tak přidej, spolupráce s Ondrou Fiedlerem, Slavíci, Andělé.

Je to různé. Od podprsenek, dopisů po dortíky. Je toho dost. Je to milé. Já se ale snažím držet, moc sladkého nejíst. Už tak mi dost chutná drink Cuba Libre.

Může se Vám hodit na Zboží.cz: