Mirai Navrátil: Chválit se? Spíš na sobě hledám chyby

Když už jsem se jednou rozhodl a dal se na to, tak to nebudu vzdávat.

Nevím, zda jsem brilantní tanečník. Vedle profi tanečníků si nepřipadám nejlíp. Jsem zvyklý věci, které dělám, dělat dobře, aby fungovaly, ale vedle profesionálů, co jsou několikanásobnými mistry republiky v tanci, a to jeden vedle druhého, vypadám zkrátka jako dřevo. A smířit se s tím není jednoduché.

Chtěl bych tedy tančit tak, aby ten rozdíl nebyl tak velký. Vím, že se od nás bůhvíjaké výkony nečekají. Ale já fakt nechci vypadat jako dřevo.

Dnes jsem zjistil, že jive je latina. Domníval jsem se, že patří ke klasice. A ten mě bavil. Je energický, muzika je rychlejší a nabíjí mě. Stejně jako quickstep, který není latina, ale rychlostí a tempem mi přijde podobný.

A pak jsou latinskoamerické tance, které jsou hodně o „vykrúcání sa“. Hodně se při nich dělají pohyby pánví, což je věc, která mi dělá trochu problém. Bolí mě z toho kyčle, ač jsem mladý. Je to nepřirozené a přijde mi to trochu nechlapské.

I když mám pocit, že ty pohyby dělám na sto padesát procent, že je skoro přeháním, při pohledu na video, které točíme pro kontrolu a zpětnou vazbu, mi přijde, že vedle mé taneční partnerky Lenky vůbec netančím. Že jen tak chodím.

V mých očích jsem jel úplný strop, šel do tance naplno, pohyby jsem jel ostře, a pak se podívám na video a zjistím, jak to skutečně bylo. Rozdíl v tom, jak člověk vidí věci ve vlastní hlavě a jaká je realita, je bohužel často dost velký.

Účast ve StarDance jsem s nikým nekonzultoval, ale na jednom koncertě jsem se potkal s Matějem Ruppertem, který mi o tom něco říkal, a taky s Kovym.

Prohodili jsme pár slov a oba mi řekli, že to bylo fajn a že do toho mám jít. Ale nic víc.

Vždyť já ten pořad nikdy ani celý neviděl! Párkrát to možná doma probliklo a já se koukl na dva tance, ale vůbec nic víc. Ne že bych chtěl být zajímavý, ale vlastně mám strach si to pustit, aby mě to nestresovalo. Raději se nechám překvapit a nějak tím propluju. Přímý přenos pro mě ale bude španělská vesnice. Jsem v tom zcela nepolíben.

Že jsem tanečník, jsem si nemyslel, a o žádnou iluzi jsem tím pádem nepřišel. Možná to prohloubilo mou skepsi, že to tančení vůbec není lehké. Včetně standardu, latiny a jakýchkoli jiných tanců. Zkrátka tanečník nejsem. Ale jen chvíli počkejte!

Nejsem. Po otci mám tendenci věci vnímat trochu kriticky a spíše než se chválit hledat chyby. Ale že bych na sebe byl po tréninku přísný, dal si dvě stě kliků a pět otčenášů, to zase ne. Po tréninku mám spíš dost.

Myslím, že to neflákáme, jsme dost intenzivní. Trénujeme naplno, kdykoli je to možné. Tréninky ještě kombinuju s koncerty.

Zaplať pánbůh kapela hrála v posledních dvou měsících velmi intenzivně. Kombinovat v tu dobu koncerty s tréninky, to byla docela pakárna. Bylo to náročné. Kluci z kapely po koncertě přespali třeba v Českých Budějovicích nebo Olomouci a já sedl do auta a jel ještě v noci do Prahy, abych ráno mohl jít na trénink.

Když srovnám D1 v noci a přes den, je to rozdíl. Když mohu něco v noci dát za hodinu, ve dne to trvá minimálně dvě, a ještě k tomu je zasekaná Praha. Člověk ztratí další hodinu jen na příjezdu. Místy tyhle noční jízdy byly až nebezpečné. Jednou jsem skoro usnul a jindy mi došel v autě benzín. Ale naštěstí jela kapela Ewy Farné pár kilometrů za mnou.

Potkal jsem se s kapelou na benzínce. Jsou to kámoši. Věděl jsem sice, že mi kontrolka ukazuje, že musím natankovat, ale jak jsem je potkal, tak jsem se s nimi místo toho zakecal.

Koupil jsem si energetickou tyčinku a jel dál, aniž bych natankoval. Po patnácti kilometrech mi došla nafta a auto už dál nejelo. Takže jsem okamžitě volal, jestli jsou ještě za mnou a mohou mi v kanystru dovést naftu. Což se stalo a mě zachránila kapela Ewy Farné.

Ano, to je. Zrovna dnes se na ni chystám. Většinou jezdím vlakem do Ostravy. Je to pohodlnější, odpočinu si a někdy se i prospím. Není to jako čtyři hodiny za volantem. V Ostravě mě vyzvednou a jedu do Frýdku. Tam teď zrovna organizuju svůj festival. To chci dořešit a užít si ho a pak mě tam čeká ještě pár koncertů. Jinak se plně věnuju StarDance.

Nevím, zda vyloženě severomoravský, ale frýdecko-místecký region mám hodně rád a rád se do něj vracím. Mám tam kamarády, aktivity a rodinu.

Já už trochu přesunutý jsem. Žiju tak půl na půl. Kvůli svým povinnostem a práci žiju i v Praze, kde mám byt. A z důvodů, o kterých jsem mluvil, jsem stále i ve Frýdku. Víc než z půlky jsem teď v Praze, hlavně kvůli StarDance. To je extrémní situace. Člověk musí trénovat každý den a u toho nejde jezdit sem a tam.

Když se zastaví, tak navaří.

Tam jsem se chystal v rámci olympiády přes český olympijský výbor. Měl jsem tam jet něco jako reportér, abych na sociálních sítích informoval českou veřejnost spolu s poloviční Japonkou Naomi Adachi o tom, co se v Japonsku děje.

Přístup cizincům znemožnili, olympiáda měla být dostupná pouze Japoncům. Jenomže oni to pak zakázali i Japoncům, takže olympiáda byla nakonec zcela bez diváků. I přesto, že jsem měl letenku i zaplacený hotel a vše bylo připravené, pro mě výlet padnul. Mám japonské kořeny a měl jsem dohodu s tehdy ještě žijící babičkou, že se sejdeme v Tokiu.

Měl jsem tedy velkou motivaci skutečně odjet. Hodně jsem se těšil a říkal si, že bůh to asi chce, když přišel ten nápad českého olympijského výboru. Nicméně v kontextu covidu jsem dostal stopku. Bylo mi to líto. Kolik strastí a peněz to Japonce muselo stát! Kdo ví, zda se japonské olympiády ještě někdy dočkáme. To je smutné.

Do Japonska jsem před covidem jezdil docela pravidelně. I teď se tam chystám znova i přes všemožné patálie. Platí tam stále přísný režim.

Třídenní vládní karanténa na pokoji tři krát dva metry, kde nemůžete otevřít okno a kam vám borec ve skafandru přijde třikrát za den udělat PCR test. Pak postoupíte ještě do čtrnáctidenní normální karantény.

Hodně opatření bylo kvůli olympiádě, teď se to asi trochu rozvolní. Nicméně chvilku bude trvat, než člověk zažije normální Japonsko. Ne každý tam může jet na tak dlouhou dobu, aby ho ta karanténa nezničila. Je to ztráta času. Při čtrnáctidenní karanténě tam musíte jet aspoň na dva měsíce.

Cítím se tam jako cizinec, ale s vnitřním nostalgickým přesahem. Necítím se jako typický turista a necítím se tam ani doma. V hloubi duše vnímám, že tam mám rodinu a kořeny. Vždy když přiletím do Japonska a stojím na letišti, prožívám něco víc, než když jedu na dovolenou třeba na Srí Lanku.

Něco to se mnou vnitřně dělá, mám to tam rád. A těším se i na rodinu a pár lidí, s nimiž jsem v kontaktu. Japonsko ve mně rezonuje, i když Japonec nejsem a atributy Japonce v sobě nemám.

Ne, bushido ani kodex samuraje a nějaká disciplína mi nic moc neříkají. Asi mě zkazil český národ a roky strávené tady. Jsem prostě Čech.

Čajový obřad není zrovna moje silná stránka. Ale mám rád japonskou kuchyni a japonské jídlo. Myslím, že v tom je Japonsko světová jednička.

To ano, ale pestrobarevnost a paleta možností japonského stravování jsou neuvěřitelné. Když tam budu měsíc a na snídani, oběd i večeři budu jíst něco jiného, tak nezkusím ani polovinu toho, co ta země nabízí.

Všechno možné. Dlouho tažený bůček, všemožné druhy nudlí, ramen, udon, japonská pizza neboli palačinka OkomiJaki. Možností je moc. Zkuste je někdy.

První koncerty po uzávěrách měly pro všechny náboj návratu. To se dělo v minulosti, bylo to nostalgické a byl to pocit, že žijeme, že jsme zpátky, a bylo to silné.

Pak se to vrátilo zpět. V posledních měsících lidi chodí neuvěřitelně hodně, každý koncert je vyprodaný. Nevím, zda je to tím, že se kapele daří, nebo je to kompenzace za dobu, kdy si lidi nemohli kulturu dovolit. Ale je to skvělé a kéž by to tak bylo navždy.

Mé taneční plány znáte. Nezklamat fanoušky a neudělat ostudu mému regionu. No a co se týče hudebních plánů, jedenáctého listopadu chceme vydávat desku a mělo by následovat oznámení velkého koncertu, který chystáme na příští rok v největší pražské hale.

Jestli bůh dá, tak snad ano.

Může se vám hodit na Zboží.cz: