Milan Peroutka: Lidem se někdy víc líbí, když se mi něco nepodaří

Konečně jsem dostudoval, trochu se zpožděním, ale přece. Pak jsem taky dokončil desku Žij a tancuj. První koncert na Střeleckém ostrově v Praze bych rád spojil s jejím křtem. Jsou na ní písničky, které fanoušci znají z našich koncertů, i zcela nové. Posluchači budou možná překvapení, jak se proměnily naše aranže.

Měl jsem už dávno představu, že udělám klip ve stylu hororu a klip, kde bych byl nahý. Přitom jsem se při focení s Robertem Vanem nechtěl ani svléknout z tílka. Ten klip spojuje obě mé představy a stojím si za ním. I kdyby si ho lidé pustili jen kvůli tomu holému zadku.

Líbil se dokonce i mé babičce (spisovatelka a textařka Aida Brumovská). Každý den mi sleduje ohlasy na internetu, vede pečlivě statistiky sledovanosti všech mých věcí, včetně palců, komentářů...

Sociální sítě mě v zásadě baví, ale teď jsem třeba měl týden, kdy jsem tam nic nedával. Nechci být jejich otrokem, i když k tomu doba svádí. V karanténě jsem si udělal i TikTok, řekl jsem si, že se trochu omladím. Dávám tam videa, která pobaví.

Pravda je, že bez sociálních sítí se dnes neobejde žádný začínající kumštýř, ale vlastně si tu své renomé může vybudovat kdokoli v jakékoli profesi. Anebo se rovnou živit sdílením svého žití.

Je to ale hrozně křehká záležitost. Před nedávnem mi nějací ruští hackeři vybílili YouTube, veškerou videotvorbu za osm let, a dali tam video o bitcoinech. V tu chvíli jsem si uvědomil, že většina hodnot, které vytváříme, je někde ve vzduchu online, a rázem tu být nemusí. Docela mi zatrnulo.

Naštěstí se mi to díky známým, kteří se vyznají v sociálních sítích, podařilo všechno získat zpátky. Dodnes jsem nepochopil, jak se to i přes zabezpečení, které tam mám, stalo.

Od nějakých třinácti let jsem na svoje narozky byl smutný, že už nejsem dítě. V momentě, kdy se všichni radovali, že už můžou být konečně za dospěláky, já trpěl. Teď se to otočilo: zatímco moji vrstevníci začínají věk řešit, já to vůbec neprožívám. Už jsem si to odbyl a vím, že nemá cenu si lámat hlavu něčím, co stejně nemůžu ovlivnit.

Žiju aktivně, pořád se snažím něco vytvářet. Možná kdybych toho moc nedělal, začal bych nad tím víc dumat. I tak se občas sám sebe ptám, jak dlouho mě vystavování se před foťáky a kamerami bude bavit. Zda to není nedospělé nebo nechlapské.

Po tom roce půstu se skoro bojím, jestli jsem z toho, co jsem dosud dělal, nevyrostl. Tenhle pocit má v branži víc lidí. Spadl nám řemen, odvykli jsme.

Když jsem tam byl několikrát pozvaný jako host, měl jsem z toho obavy, nebyl jsem si jistý, jestli budu umět takhle po ránu v přímém přenosu pohotově reagovat. Samotného mě překvapilo, že mi to docela mluvilo.

Někdy před třemi lety mi nabídli, abych zkusil kamerové zkoušky. Rok se nic nedělo a pak si vybrali mě s Nikolou Čechovou (známá youtuberka Shopaholic Nicol). Bylo fajn, že jsme už spolu moderovali v hudební televizi Óčko a byli jsme kamarádi.

Ve čtyři. Ranní ptáče jsem nikdy rozhodně nebyl, ta čtvrtá je pro mě něco jako vstávání v noci. Nevadí mi to, adrenalin z rozsvícených kamer bezpečně funguje. Jakmile po třech hodinách zhasnou, jako by na mě padla kocovina.

Jednou jsem se během zpráv, které se tam pravidelně vysílají, prošel před kamerou. Strašná bota, krve by se ve mně nedořezal. Bál jsem se průšvihu, ale televize si to naopak přidala na své sociální sítě. Dal jsem si to tam taky a je to nejúspěšnější příspěvek na mých účtech.

Tahle zvláštní logika se mi potvrdila i po úrazu kolena: měl jsem ten večer představení, produkce byla neústupná, musel jsem to odehrát - s berlemi. Měl jsem strach, aby si diváci nestěžovali, že si koupili drahý lístek na muzikál, a na jevišti se jim belhá někdo o berlích. Oni ale byli nadšení, větší potlesk jsem snad nikdy neměl.

Až si říkám, proč se vždycky tak snažím, když se lidem daleko víc líbí, když se něco nepodaří. Zatímco v opačném případě spíš hledají, co je špatně.

Byla a přijal jsem ji s tím, že už jsem holt dospělý a je na čase sledovat dění i v těchhle vodách. Přiznávám, že jsem byl vždycky až hrdě apolitický člověk. Přijde mi, že lidé mají politiku za takový hromosvod, aby se měli proč rozčilovat. Navíc nerad hodnotím něco, o čem nemám dostatečné znalosti.

Když mám ve studiu nějakého herce nebo zpěváka, úplně rozkvetu, uvolním se, baví mě improvizovat, vtipkovat. Přiznám se ale, že před každým rozhovorem s politikem mám trému. Připravuju se na něj jak na prezentaci ve škole. Jako někdo, kdo má řidičák na auto, a posadí ho za volant kamionu.

Tuším ale, že s každou další konfrontací to bude o něco lepší a uvolněnější.

Takhle nad tím vůbec nepřemýšlím, ale je zajímavé sledovat, jak to vnímá veřejnost. Když jsem vystupoval ve Tváři, lidé mi fandili a měli mě rádi.

Se Snídaní se to trochu zvrtlo, zažil jsem hodně nepříjemných komentářů a útoků včetně bulváru. Může mi být útěchou, že většina lidí, na které je vidět, je na tom stejně. Internetová špína dopadá na všechny a těžko se jí vyhnout.

Pro lidi je zásadní, co je zrovna nejvíce vidět, takže chvíli jsem pro ně více herec, chvíli moderátor, zpěvák, chvíli všeuměl a chvíli nikdo...

Kariéru formují příležitosti, nikdo nemá nic jisté. Buď můžu doma dumat nad tím, jaká práce by pro mě byla ideální, anebo být otevřený novým příležitostem, trošku zariskovat, nebát se vystoupit ze své komfortní zóny. Být vytrvalý, pracovitý a také platí to známé „být na správném místě ve správný čas“.

Mám rád bezproblémové vztahy, rád se s kolegy slušně pozdravím, zasměju, a pokud pak někdo pomlouvá za zády, je to jeho vizitka.

V showbyznysu se asi člověk bojí neupřímnosti, přetvářky, zištnosti. Určitě v něm funguje rivalita, poměřování se. Ten náš rybníček je ale trochu navoněná bída a po závěrečné party se všechno smyje.

Ano, a špatně - vykradl jsem v kamenické nemocnici, kde jsem jako medik pracoval, sklad léků. Trochu jsem se bál, aby lidi toho dosud hodného Peroutku nekamenovali. Naštěstí jsem spolupracoval s policií a pomohl dopadnout hlavního zloducha.

Před 14 lety jsem tam začínal jako dětský pacient, který několik dalších let procházel různými zdravotními problémy a školními průšvihy. Před čtyřmi lety jsem se znovu objevil jako medik a syn jedné ze zdravotních sester.

Budu se snažit dělat všechno, co dělám, co nejlíp umím. Dál to nechám na výzvách, které přijdou. Cítím pořád zapálení a touhu nasbírat si ještě pár vzrušujících událostí do svého životopisu, ať je pak o čem vyprávět.

V další dekádě bych chtěl založit rodinu, jestli míříte tímhle směrem. Je to jedna z životních úloh, které bych nechtěl opomenout.

Je, skoro rok. Ale moc na to netlačím, ta dekáda mi teprve začala.

Ano, moc si nedovedu představit, že bych měl vedle sebe někoho, kdo má úplně jiné uvažování a nemá pochopení pro moji práci. Seznámili jsme se při zkoušení v divadle.

Kde jinde má být člověku lépe než doma? Takže jsem se hodně našel v rekonstrukcích a úpravách domova, baví mě i design. Bydlím v domě s mámou, mladším bráchou a babičkou, každý tam ale máme soukromí a prostor.

Občas se někdo diví, proč nechci vybudovat úplně nový domov, ale ono je opravdu pořád co vymýšlet a nemyslím, že někdy přijde bod, kdy už nebude co. Dům postavili babička s dědou před čtyřiceti lety.

Na téhle ne. Poprosil jsem ale mamku, aby mi napsala text, a chystám se ho zhudebnit. Babička, která psala texty třeba pro Evu Olmerovou, už sice nepíše, ale jeden její starší text, myslím že pro Antonína Gondolána, chceme se ségrou a s bráchou zhudebnit. Brácha je muzikant, ségra se nikdy neosmělila, ale nadání má.

Maminka (spisovatelka Ivana Peroutková) píše dál pro děti. Mám radost, že se její knížky dětem líbí. Jednou bych rád některou z nich adaptoval pro divadlo. Mnohé z toho, co napíše, je inspirované naším dětstvím, třeba Anička a divadlo vychází z toho, jak jsme doma hráli s bráchou divadlo.

S předčasným odchodem rodiče se asi nesmíříte nikdy. Já jsem s ním spojený pořád nejenom díky tomu, že mě zplodil, ale taky symbolicky díky naší zahradě. Táta tam hrozně chtěl vysadit cedr himálajský. Při dodání došlo k nějakému zdržení, táta mezitím zemřel. Těsně před pohřbem s tím stromem přijeli, zasadili ho, ale řekli, že u takového stromu není jisté, že se ujme.

Po pohřbu jsme k němu symbolicky vysypali půlku taťkova popele. Stromu se na zahradě neskutečně daří, museli jsme dokonce vedle něho pokácet jiný. Dívám se na ten cedr rovnou z ložnice a je mi dobře.

Když mě taťka poprvé slyšel zpívat na mikrofon, nijak to nekomentoval. Musím se někdy zeptat mamky, co si o tom mysleli. Já to chápal spíš tak, že mě nepodporují, a rostly ve mně pochybnosti, jestli na to vlastně mám.

Změnilo se to v posledním roce jeho života, kdy jsem začal psát písničky. Musela v tom tehdy být cítit ta energie a vůle, že to budu dělat, ať o tom má pochybnosti, kdo chce. A táta to vzal.

Ten poslední rok s tátou byl skvělý. I když odešel nenadále, nezůstala mezi námi žádná nevyřízená věc. Odešel v pěkném životním období, které jsme si spolu užili, a všechno hezké jsme si stihli říct.