Článek
To, že máte nový pořad o vaření, mě trochu překvapilo. V posledních letech jste totiž vystupoval spíš tak, že už zástěru před kamerou neobléknete. Říkal jste, že herci a další známé osobnosti už by vařit neměli, že ty doby jsou dávno pryč…
To je pravda. Teď ale nastala úplně jiná situace. Máme tady lockdown a s ním i zavřená divadla. Nemůžu hrát, nemůžu točit, nemůžu nic. Po jedenácti letech pro mě skončila i Ordinace v růžové zahradě – v únoru jsme dokončili poslední díly. Ocitl jsem se proto v naprostém vzduchoprázdnu.
No, a tak moji ženu Kateřinu napadlo: „Neseď jen tak na zadku a něco dělej. Zkus lidem třeba uvařit něco dobrýho a udělat jim radost. To přece umíš!“
A mě to hrozně baví! Už jsem natočil asi jedenáct dílů Jako k ohni, každý z nich má dvanáct až patnáct minut a chystám další. Vyrábím je spolu s dvanáctiletou dcerou, ona je totiž zdatná v nových technologiích a natáčí mě na mobil.
Nový kulinářský pořad navíc může zalepit část výpadků v rodinném rozpočtu. Nebo ne?
Pokud se najde placený partner, který se bude chtít do projektu zapojit, tak se tomu samozřejmě bránit nebudu. (směje se) V tuto chvíli je to ale jenom v mých nákladech.
„Chci se dělit hlavně o recepty, které mám rád. Je ale pravda, že to budou často jídla svěží a jednoduchá,“ říká Martin Zounar.
Využil jsem pouze svůj instagramový profil. Už ho mám sice tři roky, doteď jsem ale pořádně nevěděl, co s ním. Založil jsem si ho totiž na radu kamaráda, sám jsem na tyto věci naprostý antitalent. Teprve až teď nás s Kateřinou napadlo, že bych tam mohl dát taky video s naší bláznivou scénkou.
Jakou scénkou?
Kačka přišla domů a řešila, co si udělá s hlavou, když jsou teď kadeřnictví zavřená. Byla z toho celá nešťastná. Chvíli jsem na ni koukal a pak říkám: „Hele, já ti to máznu!“ Kdysi dávno jsem totiž chodil s kadeřnicí a nějaký grify jsem od ní odkoukal.
Navlíknul jsem si zástěru, namíchal barvu a pustil se do díla. Přitom jsem k tomu dělal trochu show. Dcera to celé natočila a vznikla scénka „bláznivé kadeřnictví La-Rochelle“.
Hned první den to mělo asi dvacet tisíc zhlédnutí a dodnes to vidělo skoro 140 tisíc lidí. Všichni se u toho dobře baví a píšou mi, jak mi děkují, jak se v téhle době odpoutali od starostí. Tak jsem se rozhodl, že v tom budu pokračovat. Budu přidávat další skeče, dokud mi nedojdou nápady – ať už se scénkama, nebo s mým milovaným vařením.
Vy jste ale na svém Instagramu vyhlásil ještě něco – válku obezitě. Znamená to, že se můžeme těšit hlavně na dietní recepty?
Dietní přímo ne, pořád se chci dělit hlavně o recepty, které mám rád. Je ale pravda, že to budou často jídla svěží a jednoduchá.
Přítelkyně Kačka přišla domů a řešila, co si udělá s hlavou, když jsou teď kadeřnictví zavřená. Chvíli jsem na ni koukal a pak říkám: „Hele, já ti to máznu!“
Válku obezitě jsem skutečně vyhlásil, už jsem se na sebe nemohl dívat. Mám 117 kilo a chtěl bych to stáhnout na 98. Už přitom nechci sahat po žádných dietách, to mám dávno za sebou. Jediný výsledek, který to vždycky přineslo, byl jojo efekt s bonusem pět kilo navíc. (směje se)
Takže tentokrát to beru vážně a podstupuju skutečnou léčbu pod dohledem skutečného lékaře. Pokud někdo chce, může se přidat. Ta kampaň se jmenuje Tloustneme.cz.
Co konkrétně to obnáší?
Pokud jde o jídlo, tak jím vlastně úplně všechno. Platí ale tři zásady: kdy, kolik a jak často. Pomáhá mi kalorická tabulka. Kromě toho chodím pravidelně do rehabilitačního ústavu a cvičím tam pod dohledem trenéra. Zrovna můj koníček to sice není, protože já jsem zvyklej spíš na železný závaží, zatímco tady jsem si sám sobě činkou, ale to se nedá nic dělat.
Pomáhá to?
Pomáhá. Tělo má totiž jeden vzácný dar – svalovou paměť. Pokud člověk v minulosti něco dělal, tak si poradí. Už mám za sebou dvanáct tréninků a všechno mě příjemně bolí – kozy, zadek, břicho, záda…
Každej pohyb intenzivně cítím. Je znát, že jsem posledních pět let proseděl hlavně za volantem a cestoval autem na zájezdy. Přitom dřív jsem býval docela velkej sportovec.
První tři roky svého života jsem strávil sešněrovanej v železech jako Forrest Gump.
Vy jste se věnoval závodně plavání, že?
Na to už si skoro nevzpomínám! (směje se) Ale ano, plaval. Taky jsem hodně jezdil na lyže, s dcerou milujeme freeride. Rád vzpomínám i na období čtyř let, kdy jsem trénoval spolu s Pepou Rácem, což byl několikanásobný mistr republiky a světa v kulturistice. Sport mě zkrátka vždycky hodně bavil. Jediný, co jsem nikdy nemohl, bylo běhání. To pro mě nebylo dobrý ze zdravotních důvodů.
„Zvířata miluju. Nejvíc asi psy, celý život jsem nějakého měl. Zhruba před pěti lety jsem si splnil velký sen a konečně si pořídil německou dogu.“
Těmi zdravotními důvody myslíte svou vrozenou vadu dolních končetin?
Přesně. Když jsem se narodil, měl jsem deformovaný nohy. Odborně se tomu říká pedes equinovari, lidově čertovo kopyto. Miminka s tímto postižením mívají paty otočený dopředu.
Nohy mi proto museli srovnat a první tři roky života jsem strávil sešněrovanej v železech jako Forrest Gump. Nohy se mi sice daly do normální polohy, ale jak šel čas, tak chrupavky v kloubech pomalu mizely. Dnes je každý moje ráno bolestivý, protože chodím prakticky jenom po kostech. Je to kloub na kloub.
Proto pro mě není běhání ideální sport a proto bych si měl taky udržovat váhu. Kila navíc mě ničí.
Jak moc toto postižení ovlivnilo vaše dětství?
Prví tři roky jsem probrečel. To si samozřejmě nepamatuju, vím to z vyprávění rodičů. Pak už to bylo docela dobrý. Musel jsem jenom pořádně cvičit a došlapovat. Máma mě kvůli tomu hodně peskovala. Pořád jsem slyšel: „Došlapuj! Na paty!“ Byla na mě drsná, zaplať pánbůh za to.
Martin Zounar jako transvestita ve hře Osm eur na hodinu v Divadle Palace. Ve hře alternuje i herečka Daniela Šinkorová (vpravo).
Celý dětství jsem taky musel nosit takový hnědý boty, který mi speciálně šili. Cítil jsem se kvůli tomu trochu méněcenný, protože to všude budilo pozornost. Všichni měli v tělocviku obyčejný tenisky nebo jarmilky, jenom já jsem se musel obouvat do těchto hnědých bot.
Bylo to stejný, jako kdybych měl tátu lampasáka – i tyhle děti musely nosit hnědý kožený boty, protože se fasovaly zadarmo. Možná i proto mám tolik rád film Pelíšky. Viděl jsem ho nesčetněkrát a klidně si ho kdykoliv pustím znovu.
Kdy jste mohl nenáviděné hnědé boty odložit?
Už od sedmý třídy, kdy jsem začínal běhat za holkama, to bylo dobrý.
Prozradíte nám něco o vaší první lásce?
Bylo mi necelých šestnáct a zoufale jsem se zamiloval do Lucie Zedníčkové. Dokonce si pamatuju, že jsem kvůli ní v záchvatu prvního vzdoru odešel z domova. Asi tři měsíce jsem spal pod mostem a psal tam pro ni básně.
Pod mostem?
Jasně, připadal jsem si děsně dospěle. Řekl jsem tehdy tátovi, že už přece vím, jak mám žít, a odešel jsem. Seděl jsem pod mostem na bedýnkách, pil Šumavské Bylinné a nechodil do školy… Nemohl jsem, protože jsem přece miloval a trpěl!
Do školy jsem zavítal jenom po ránu, když jsem se potřeboval ošplouchnout a navonět, abych mohl jít na natáčení nebo na milované hodiny herectví s profesorem Pepíčkem Vinklářem. Ten most byl totiž kousek od Pařížské ulice, takže konzervatoř byla hned za rohem – Na Rejdišti.
Co na to Lucie Zedníčková?
Chvíli jí to imponovalo, ale nakonec mi dala kopačky. Zatímco já jsem s ní chodil čtyři roky, ona se mnou dva. (směje se) Ale pak přišly jiné lásky a ta první přestala bolet. Ve vzpomínkách ovšem vždy zůstala tou největší.
A rodiče? Ti nesli váš pobyt pod mostem jak?
S tátou jsem díky tomu začal mít úplně jinej vztah. Už jsme nebyli jako otec a syn, ale jako dva rovnocenní chlapi, kteří si můžou o spoustě věcí normálně popovídat.
Martin Zounar
Jezdili jsme do údolí Zlatýho potoka v Orlických horách, celý víkend tam chytali pstruhy do ruky a kecali. Bylo to krásný. Ještě dneska vezmu každý rok motorku, spacák a karimatku a jedu se tam nabít a pokecat s tátou.
Váš tatínek byl taky hercem. Mluvil vám do hraní? Dával vám na začátku nějaké užitečné rady?
Táta mi řekl jednu jedinou věc. Když jsem nastupoval do Národního divadla, tak pravil: „Martínku, prosím tě, až budeš v tom divadle, nic neříkej. Jenom slušně zdrav a poslouchej. A pokud budeš potřebovat vědět, co si lidé o tvém hraní myslí, obrať se na paní uvaděčky nebo šatnářky. Protože ony tam jsou každý večer.“
Ještě před deseti lety jsem vážně uvažoval o tom, že půjdu dálkově studovat veterinu!
Maminka byla naopak lékařkou. Jaký vztah jste měl s ní?
Já jsem měl skvělý vztah s oběma rodiči. Máma byla pevná nátura, skvělá ženská, byla nesmírně silná. Proto mi moc chybí, před dvěma lety jsem ji pochoval. Bohužel onemocněla amyotrofickou laterální sklerózou, kterou měl i někdejší premiér Stanislav Gross. Nebyla pro ni žádná pomoc. Byla to bezmoc…
To mě moc mrzí… Co nakonec rozhodlo o tom, že se profesně vydáte ve šlépějích svého otce? Původně jste prý toužil jít studovat veterinu…
Původně? Já jsem ještě před deseti lety uvažoval o tom, že půjdu studovat dálkově veterinu! Ale bez matiky a chemie by to asi fakt nešlo. Jsem na to blbej… (směje se)
Vidím ale, že milovníkem zvířat jste zůstal. Během celého rozhovoru se kolem nás motají dva obří psi, venku zase stojí voliéra s papoušky…
To je pravda, zvířata miluju. Nejvíc asi právě psy, celý život jsem nějakého měl. Zhruba před pěti lety jsem si navíc splnil velký sen a konečně si pořídil tuhle německou dogu. Jmenuje se Limpy a od začátku mi byla velmi drahou – hned první den mi dokonale pročůrala sedačku v autě a zkratovala veškerou elektriku. A další škody na sebe nenechaly dlouho čekat. (směje se)
Na premiéře muzikálu Čarodějka v Goja Music Hall v roce 2019. Martin Zounar na představení přivedl i svou rodinu – dceru Claudii (vlevo) a přítelkyni Kateřinu Kantovou s její dcerou.
No a později k doze přibyl i tenhle cane corso, což je zase pes mojí přítelkyně. Jsou to fakt velká zvířata, která dohromady váží asi tak sto dvacet kilo. Museli jsme si proto nechat vyztužit postel, protože na ní spíme všichni společně.
Řekl bych, že když si do ní lehneme všichni najednou, uděláme tak tunu. (směje se) Teď mi navíc dochází, že moje dcera Klaudinka jezdí od malička na koni a dva už má. Takže kdybychom chtěli spát úplně všichni dohromady, asi bychom museli jít do stáje.
Limpy s vámi prý hraje i divadlo…
Hraje. Jezdí se mnou na všechny zájezdy, chodí do divadla i na natáčení, je zkrátka pořád se mnou. No a párkrát se stalo, že nečekaně vyšla i na jeviště a začala tam mohutně mávat ocasem. Samozřejmě na sebe okamžitě strhla veškerou pozornost diváků, kteří se z ní mohli zbláznit a nadšením málem zbořili divadlo. (směje se)
Ordinace v růžové zahradě 2 skončí v roce 2021
Ještě poslední věc: se svou přítelkyní jste se měli loni v létě brát. Svatbu jste ale kvůli koronavirovým opatřením odložili. Už máte náhradní termín?
Zatím nemáme. Čekáme, jak se situace vyvine. Tváříme se ale tak, jako by ta svatba skutečně proběhla. Já Kačku považuju za svou ženu a jako svou ženu ji i oslovuju.
Jsem s ní šťastný. Ten papír si k tomu později nějak opatříme. Bude to ale až v době, kdy budeme stát před oddávajícím nejenom my a svědci, ale k tomu ještě i psi, dcery a všichni přátelé, kteří k nám patří.
