Martin Šonka: Chtěl bych si zaletět do kosmu

Velice dobře. Bylo to zrovna tady na letišti v Táboře. Bylo mi sedmnáct a letěl jsem motorizovaným větroněm. Zaplatil jsem si pětistovku za vyhlídkový let a oni mě svezli. Splnil jsem si tím obrovský sen, který jsem měl už odmalička. Současně jsem se utvrdil v tom, že chci být jednou stíhacím pilotem. S uspokojením jsem totiž zjistil, že mi v letadle není špatně, což mi udělalo obrovskou radost. Ulevilo se mi.

Bál. Celé dětství jsem totiž bojoval s nevolnostmi. Bylo mi zle úplně ve všem, co se jen trochu hýblo – od kolotočů přes auto až po autobus. Na každém školním výletě jsem musel sedět na předním sedadle a mít u sebe kinedryl. Bylo to nepříjemný.

Ne, pominulo to celkem brzo. Myslím, že kolotoče mi přestaly vadit, když mi bylo asi tak osm nebo devět let. Přesto jsem se šel před maturitou raději ujistit, že se mi to v letadle znovu nevrátí. Chtěl jsem si totiž podat přihlášku na vojenskou akademii.

Ne, tu jsem neměl. Ale znám docela dost pilotů, kteří ji měli a mají dokonce doteď. Jsou to skvělí profesionálové, kteří bezvadně lítají se stíhačkou, ale jakmile mají vyměnit kus okapu u střechy, dostávají závratě.

Nejdřív jsem prošel jakýmsi základním vědomostním kurzem, kde jsem si osvojil třeba meteorologii nebo to, jak funguje letadlo. No a pak jsem se přihlásil na kurz létání. Začal jsem na obyčejných kluzácích a pak jsem přidával další letadla.

Jak které. Když letíte okolo komínu obyčejným kluzákem a neděláte žádné otočky, tak to náročné není. Jen se kocháte. Ale jakmile se pustíte do soutěžní akrobacie nebo Air Race (mistrovství světa, při kterém musí piloti proletět trať vymezenou vzdušnými pylony v co nejkratším čase), tak tam už dobrou fyzičku potřebujete.

Když totiž letíte rychle a najednou změníte směr, vznikne odstředivá síla. To znamená přetížení. Čím rychlejší pohyby děláte, tím je toto přetížení vyšší. Třeba já lítám od nulové rychlosti až do 420 kilometrů za hodinu. A když v tu chvíli změním směr, pěkně mě to přimáčkne do sedačky.

Nebo mě to z ní naopak vyrve ven a já visím jenom na pásech. V takovém případě dostává tělo pořádně zabrat.

Třeba při kladném přetížení 10 G, tedy když jsem zatlačený do sedačky, se z mých pětaosmdesáti kilogramů najednou stane 850 kilo. Všechno je totiž desetkrát těžší. Hlava najednou váží místo pěti kilo padesát kilo a krk ji musí pořád udržet. Je to obrovský nápor na páteř.

Desetkrát těžší je i obsah mého žaludku, tedy všechno, co jsem předtím pozřel. Musím si proto dávat pozor na to, abych jedl střídmě. I krev je desetkrát těžší, takže ji srdce nedokáže vytlačit nahoru až k mozku. Místo toho se hrne dolů do nohou.

Pro člověka, který není trénovaný, to nebezpečné samozřejmě je. Někdo bez zkušeností by v takovém stavu letadlo asi neuřídil. Cvičený pilot si ale poradí. Ve stíhačkách má navíc antigravitační oblek, který se při přetížení automaticky nafoukne a stlačí mu nohy jako citron, aby se všechna krev z hlavy nedostala ven. Jinak by totiž mohl omdlít.

Při akrobacii na sobě nic takového nemáte, takže musíte nohy stlačovat sama. Musíte co nejvíc zatínat svaly na nohou i na břiše a tím mačkat žíly. Proto první věc, kterou se musí člověk při akrobatickém létání naučit, je zatínat dobře svaly a dělat to pak v kokpitu úplně automaticky.

Říká se, že dvacetiminutový let je stejně fyzicky náročný jako složit deset metráků uhlí. Něco na tom je, já bývám po dvaceti minutách v letadle opravdu úplně vyšťavený. Půl hodiny pak jen sedím a celé to vydýchávám. Přitom jsem byl odjakživa aktivní sportovec.

Celé dětství a mládí jsem se věnoval sportovní gymnastice. To je nádherný sport, kterému jsem úplně propadl. Kdybych se nestal pilotem, asi bych u ní i zůstal, létání u mě ale nakonec zvítězilo. Teď ke gymnastice vedu alespoň svoje děti, starší dvě začaly chodit do stejného oddílu, kam jsem kdysi chodíval i já.

V mládí jsem taky chvíli dělal bojová umění, protože jsem se chtěl umět dobře prát.

To víte, že se mi to stalo. Mnohokrát se mi to stalo. Při té nejvyšší a nejnáročnější akrobacii totiž děláte tak těžké figury, že se tělo rychle vyčerpá. Vaše odolnost taky není každý den stejná – někdy jste ve formě a jindy ne, stačí se jen špatně vyspat.

Zkušený pilot na to ale umí zareagovat. Jakmile zjistí, že se mozek odkrvil a blíží se problém, musí trochu povolit páku a ubrat na přetížení. Pak se srdce zase rozpumpuje a mozek rozsvítí.

Většinou tak, že se mi zhorší vidění. Přestanu vnímat okraje zorného pole a místo toho se mi vidění zúží na tunel. Vidím třeba jen jeden budík na palubní desce před sebou a nic víc. Ztrácím taky barevné vidění, všechno kolem je najednou šedivé.

Jakmile tedy začnu mít černobílý obraz jako na staré televizi a k tomu mám tunelové vidění, je mi jasné, že je mozek na hraně toho, co vydrží.

Já už si s tím stavem dokážu docela hrát. Samozřejmě si musím dávat pozor, ale samotný zúžený pohled už mi nevadí.

Pokud bych ale na přetížení neubral a pokračoval v manévru se vší razancí dál, mohlo by to dopadnout špatně. Ztratil bych vědomí. Pak už bych nebyl pilot, co řídí letadlo, ale balík, který se s ním jenom někam řítí.

To se hodně dělo za války. Piloti při nějaké vzdušné operaci, při které s manévry přestat nemohli, omdleli a zřítili se dolů. Dalším se alespoň zapnul autopilot, takže se probudili kdesi vysoko v modru a letadlo s nimi letělo někam do výšky.

Poměrně rychle. Jakmile povolí páku, srdce začne znovu okamžitě pracovat. Trvá to jen pár vteřin. Pak u něj ale může nastat jev, kterému se říká funky chicken. Nedostatečně okysličený mozek zkrátka začne dávat tělu nesmyslné a zvrácené rozkazy. Pilotům se třeba samy vykopávají ruce a nohy, vůbec to neovládají. Tělo si chvíli dělá, co chce.

Může. Znám piloty, kteří to přehnali s tréninkem a nedali mozku dostatek času k regeneraci. Výsledkem bylo, že se jim porouchalo centrum rovnováhy a museli skončit s létáním. Dodnes se navíc potýkají s motolicemi, problém jim dělá dokonce i cesta v noci na záchod – musejí ručkovat po zdi. Návrat k normálu v takovém případě trvá i léta.

Mozek akrobatických pilotů je zkrátka jako mozek boxerů. Ti ho mají taky přetížený – tím, jak jim do něho pořád někdo buší. (směje se)

Bohužel ano. Umřel mi kamarád z práce i pár kolegů akrobatů. Vždycky to ale bylo jejich vinou – nevyřešili situaci tak, jak měli. Nebo dokonce udělali řízenou blbost, kterou už nezvládli napravit. Tomu se já snažím předcházet.

Pokaždé je to jiné, záleží na mnoha okolnostech. Ale když je nejhůř, přichází na řadu mé druhé já. Říkám mu Cecil. Je to takový stresař, na kterého hodím všechny problémy, ať si je řeší pěkně on. Cecil pak zůstane s problémy v hangáru a já se můžu odebrat na let – čistě soustředěný. Když se pak vrátím, doufám, že už tam nebude.

Ona má pro mou vášeň pochopení, sama je totiž letuška. Lítá navíc na větroních, tedy na bezmotorových kluzácích. A baví ji to.

Prozatím ne. Párkrát se jenom nechala svézt, samozřejmě se mnou. Dělá se jí ale při otočkách ve vzduchu docela špatně, takže vydrží jenom pár manévrů.

To nevím, ale asi moc ne. U nich je to totiž jiné než u nás, pro ně letadla nejsou nic výjimečného. Na letišti prakticky vyrůstají. Motor letadla poprvé slyšely, když byly teprve v kočárku, vrčel jim dvacet metrů od hlavy, když spaly.

Vedle trupu letadla dělaly i svoje první krůčky. Zatímco já jsem na letadla koukal s otevřenou pusou a nezamčený hangár byl pro mě svátek, pro ně je to asi nuda a šeď. Je docela možné, že se v budoucnu stanou třeba kadeřníky. Nebo učiteli.

Mám! Chtěl bych si někdy zaletět do kosmu. Odmalička mě to láká a nikdy mě to nepustilo. Takže když nedávno vypisovala ruská agentura nový konkurz na kosmonauty, tak jsem koukal, jaké tam mají požadavky...

No a možná bych i prošel. Nakonec jsem to ale zavrhl kvůli rodině, přece jen bychom se museli odstěhovat na mnoho let pryč. Budu si muset spíš naspořit na nějaký ten turistický let do vesmíru. Líbí se mi zkrátka, když lidi dělají věci, které nás všechny posouvají dál.

Bylo by super, kdyby se mi podařilo nadcházející mistrovství světa Air Race. Bude to ale hodně těžké, protože se dva roky nekonalo, takže se musíme všichni znovu uvést do kondice. A to včetně letadla, které stálo po celou dobu v hangáru a jen občas jsme mu zavrčeli motorem, abychom z něj vyhnali pavouky.

Dáváme ho proto postupně dohromady, pracujeme na tom spolu s celým týmem. První závod má být už v květnu, tak uvidíme.