Marta Nováková: Nejvíc nešťastní jsou lidé, kteří si pořád stěžují

Připouští, že ty boty jsou asi úchylka, a tuší, odkud pramení. Narodila se v Turzovce na Kysuci. To je ještě i dnes chudá oblast, natož když tam jako malá vyrůstala. Její matka je ze šesti sourozenců, otec také, spolu měli tři děti. Žili na kotárech, což jsou osamocené dva tři domy uprostřed políček.

„Mamka má tři třídy základní školy. Vyprávěla mi, jak nosila krpce, ručně šité měkké kožené boty, které se dříve běžně používaly v hornatých oblastech. Dnes jsou součástí tradičních lidových krojů a historických středověkých kostýmů. Neměla pořádné boty a strašně se za to styděla, tak radši chodila bosa. I ve sněhu.“

Marta navštěvovala nejprve vesnickou pětitřídku v Turkově. Dvacet minut pěšky z kopce a pak zase do kopce domů. Stihla jen první třídu, protože táta byl voják a často se stěhovali. Bydleli v Holešově, Lipníku nad Bečvou, Hranicích na Moravě, v Boru u Tachova, ve Frenštátu pod Radhoštěm.

„Tam nás tehdy zastihl osmašedesátý rok, táta nesouhlasil se vstupem vojsk, odešel do zálohy a rok nato zemřel. Když jsem viděla film Pelíšky, měla jsem pocit, že se točil u nás doma. Také jsme měli nástěnku, kde byly rozdělené práce, ráno jsme dostali rozkazy a večer se kontrolovalo splnění úkolů,“ směje se dvaašedesátiletá podnikatelka.

Na Moravě se stala prvňáčkem podruhé, aby se naučila pořádně česky. Její mladší bratr nastoupil do školy až tam, stejně jako její o deset let mladší sestra.

„Ve Frenštátu jsem ukončila základní školu, pak jsem studovala Střední ekonomickou školu spojů v Opavě. Na vysokou mě z politických důvodů nevzali, tak jsem po maturitě rok pracovala. Nejprve na poště, odkud mě brzy jako průšvihářku vyhodili, a pak v Tesle Rožnov v administrativě. Díky tomu, že jsem vstoupila do ROH, mě nakonec přijali na Vysokou školu báňskou v Ostravě, na obor systémové inženýrství.“

Po promoci v roce 1979 nastoupila do ostravského obchodního domu Prior. Tehdy tam žádná výpočetní technika ani informatika neexistovaly.

„Když se ředitel po čase zeptal, jak se mi tam líbí, řekla jsem, že se nudím. Naštval se a poslal mě za pult, pak do skladu na příjem zboží, dělala jsem také inventurnici. Konečně moje práce dávala smysl. Po roce a půl mě znovu vytáhli na ředitelství, abych se podílela na projektování nových obchodních domů v Karviné, Orlové, Opavě a v Ostravě na Masarykově náměstí. Nakonec jsem skončila jako obchodní náměstek. Když přišla revoluce, nastala ideální doba na změnu.“

Na studiích se seznámila s budoucím manželem, který si vybral stejný obor a na rozdíl od Marty ho bavilo programování. Vzali se a ještě s kamarádem v roce 1989 založili firmu. Vytvářeli aplikační software pro obchodní organizace.

„Bylo to trochu naivní. Obdivovali jsme americkou databázi Oracle. Tenhle ukradený nelegální software se prodával pod názvem RUDS 32 v jedné bratislavské firmě. Napsali jsme majitelům Oraclu do San Franciska v Silicon Valley, že bychom s nimi rádi spolupracovali. Do čtrnácti dnů nás pozvali na pracovní oběd do Vídně. Bylo to před Vánoci 1989. Rychle jsme vymysleli název firmy SLUNO, vytvořený z našich jmen Sluka a Novák, a odjeli jsme na schůzku.

Američany ukradená verze nezajímala, měli už jiné, lepší. Ptali se na naše představy a na náš kapitál. Jenže my jsme nevlastnili ani počítač. Ten tehdy stál 280 tisíc a prodávali ho pouze ve Slušovicích. Měli jsme s mužem dvě malé děti a starou škodovku stodvacítku na půjčku. Nicméně nám řekli, abychom jim – až si pořídíme počítač – sdělili číslo výpočetní jednotky. Pak že nám poskytnou licenci. Z prodeje tu investici budeme splácet.“

Počítač koupili v roce 1990 na černém trhu ve Vídni. Byl to laptop za 80 tisíc, těžký a velký přes půl stolu, a licenci opravdu dostali.

Marta však stále ještě pracovala v obchodním domě. S novým ředitelem se naštěstí dalo mluvit, a tak v Prioru zavedli počítačové pokladny. Jenže veškeré zboží museli polepovat čárovými kódy, které si sami tiskli.

„Vytvářeli jsme kompletní databázi produktů. Představte si, jak polepujete za dva milióny korun tisíce párů bot! Ale jinak bychom ten systém nemohli rozběhnout,“ vzpomíná Marta, která časem odešla na volnou nohu, aby se vyhnula střetu zájmů.

„V roce 1992 koupil americký řetězec K-Mart vybrané Priory v republice a to byl náš další významný zákazník. Měli jsme americký software, proto nás vyzval ke spolupráci. Velmi se mu dařilo, a tím jsme se finančně trochu zvedli i my. V roce 1995, kdy K-Mart prodal obchodní domy anglické firmě Tesco, jsme vydělali první milión. Tehdy jsme už měli asi 30 zaměstnanců.“

V současnosti má U & SLUNO roční obrat 180 miliónů a 120 zaměstnanců. Písmeno „U“ společníci přidali k názvu v roce 1997. Převzali ho z firmy Unibase, s níž připravovali fúzi. Působí na Slovensku, v Maďarsku, Polsku, Německu, Finsku, Francii, Ukrajině, Rusku a Kazachstánu.

Ne vždy se ale jediná žena ve vedení radovala. Například v roce 1997 uložila všechny peníze do banky Universal. Banka padla a ona neměla ani na výplaty lidem.

„Bylo to moje rozhodnutí a špatné. Nesla jsem za to zodpovědnost jen já sama. Moji kolegové totiž se mnou nesouhlasili, a já si přesto prosadila svou. Tehdy jsem si řekla klientovi o zálohu na práci, kterou jsme ještě nedodali. Měl odvahu a dal mi ji. Tím jsme přečkali dva kritické měsíce, pak už jsme přešli do provozního financování.

Ještě předtím téhož roku jsme koupili v Ostravě firemní dům, zrekonstruovali jsme ho a v červenci přišly povodně. Vodu jsme měli až v prvním patře. Na podzim padla banka. Byl to výživný rok! Pak se mezi mnou a tehdy už třemi společníky zhoršovaly vztahy. Já chtěla peníze investovat do firmy, oni je chtěli vyplácet. Nekonečné diskuse o tom, co dělat a nedělat, mě neskutečně vyčerpávaly. Neshodli jsme se, až jsme se nakonec rozešli. Já s manželem nejprve jako podnikatelé a před sedmi lety i jako manželé. Musela jsem jeho i kolegy vyplatit a mně zůstala firma. Od té doby se držím kréda, že podnikat se nemá s kamarády a s rodinnými příslušníky.“

Ještě dva a půl roku bude Marta Nováková prezidentkou Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Loni tam vyhlásili 1. ročník Diamantové ligy kvality. Přihlásilo se 19 prodejen. Nezávislý tým posuzoval vzhled prodejny, kvalitu zboží a služeb. Zvítězil Globus v Ostravě v Opavské ulici před druhým Albertem ve Znojmě ve Vídeňské ulici.

„Obchod je takový otloukánek, každý si do něj kopne. Ne za všechno ale může. Takže chceme zlepšit povědomí o obchodu, ukázat, co všechno se změnilo. Vzpomeňme si, co se dalo koupit před revolucí, jak jsme záviděli zboží u sousedů na Západě. Zahraniční společnosti do obchodu u nás velice investovaly, je z čeho vybírat. Každý to dnes bere jako samozřejmost, ale není to samozřejmost. Proto ta soutěž,“ pokyvuje hlavou prezidentka.

Když převedu řeč na cestovní ruch, kterému také „šéfuje“, prozradí, že kdysi trampovala v Beskydech a Hostýnských vrších, u ohně zpívala a hrála na kytaru. Teď se baví jinak.

„Mám ráda i Vysočinu. Jezdíme do Nového Města na Moravě v zimě na běžky, v létě na kola. Někdy vyrazíme na sjezdovky do rakouských Alp, oblíbila jsem si lezení v Dolomitech, jinak dvakrát až třikrát týdně hraju tenis, jezdím na kolečkových bruslích a miluji operu. Teď zrovna se chystám na Salomé do Berlína.“

Na důchod si chce postavit dům v Beskydech: je tam krásně a má tam kamarády. Ke Zdeňku Chlopčíkovi například chodila do tanečních. Než ji požádám o radu pro ty, kteří chtějí být úspěšní, ptám se, jestli něčeho lituje. Dlouho mlčí a pak řekne:

„Kdybychom se společně s mužem nedali do podnikání, tak jsme dodneška spolu. Synové mi vyčítají, že jsem práci obětovala rodinu.“ Má slzy v očích, a tak rychle namítnu: „Asi to jinak nešlo.“

„Šlo, jen jsem to neuměla, nechtěla. Nechtěla jsem ustoupit ze svých plánů, pravidel a cílů. Manželství je vždycky o kompromisech. Ve vztahu je udělat můžete, ale v podnikání ne. Tohle je moje životní prohra. Je to tak.“

Je nutné převzít odpovědnost za sebe, za své chování, za své vzdělání, za své zdraví, nelze se spoléhat na stát, na rodinu, na to, že někdo pomůže, pak můžete být nejen úspěšný podnikatel, ale i spokojený člověk.

Každý člověk má v sobě nějaké nadání, ale ne vždycky ho dokáže využít. Když se mu to povede a přidá k tomu odpovědnost, nemůže být neúspěšný.

Nejvíc nešťastní jsou lidé, kteří neustále brblají, kteří si pořád stěžují, očekávají, že jim někdo pomůže, něco dá, že na to mají nárok. To je možná to, čemu Václav Havel říkal „blbá nálada“.