Markéta Šichtařová: Jako máma šesti dětí musím ovládat logistiku a plánování

Na schůzku dorazila s půlroční Viktorkou, kterou chvílemi kojila a houpala, občas jsme se houpaly obě i s diktafonem a malá si hrála s jeho obalem nebo propiskou.

Z maminky přitom padaly fundované názory na politiku i vize budoucnosti spojené s umělou inteligencí.

Asi psaní, je nejkreativnější. Moje základní práce – ekonomické analýzy pro klienty – mě samozřejmě taky baví a dělám je pořád s chutí, ale jsou svázané striktními pravidly, musím se držet faktů.

Nelze si pustit pusu na špacír, říct svůj názor. Když píšu knížku, povolím uzdu fantazii a přidávám trochu humoru. A špetku rodiny.

No… Samozřejmě, kdyby došlo k nějaké nehodě, tak ano. Těšili jsme se teď na holčičku, protože před ní máme čtyři kluky a dceru jen jednu, úplně na začátku. Proto jsme do toho šli pošesté.

Je legrační, jak jsou nám děti (v rozpětí 13-0,5 roku) podobné na přeskáčku: první byla po mně a poslední je tedy po Vladimírovi. Fyzicky bych ještě další zvládla, ale mám už obavu kvůli věku a vrozeným vadám. Riskovat jen kvůli tomu, že si přijdu málo vymazlená…

To se ptá každý, ale mně na tom nepřijde nic zvláštního. A pořád jsem se nenaučila pohotově odpovídat. Technicky vzato musím ovládat logistiku a plánování, ke všemu přistupovat manažersky.

Když potřebuju dát nádobí do myčky, zaúkoluju někoho, kdo je zrovna volný. Prostě řídím domácnost trochu jako firmu. A každý den má svůj harmonogram.

Ráno obstarám děti, starší jsou už samoobslužné a odcházejí do školy samy. Před osmou usedám k počítači, začíná moje pracovní doba. Ostatní se prdelkují kolem, chůvu nemám. Občas mi některé vytuhne v náručí a klidně dvě hodiny spí.

Pak uvařím oběd. Po něm zase usedám k počítači a zvedám se v půl páté. Mezitím se vrátí velké děti a napíšou si úkoly. Já s nimi pak projdu školu ještě jednou, po svém. A jdu vařit večeři.

Vařím v poledne i večer pro všechny. Jedeme totiž bezlepkovou dietu – u tří dětí byla potvrzená po manželovi alergie na lepek.

U dalších jsme to zatím nezjišťovali, ale držíme s postiženými basu. Kdyby viděli, že máme jiné jídlo, mohli by získat pocit, že to je něco lepšího. Což by působilo protimotivačně. Takhle berou, že jíme normálně, a nemají cukání to porušovat.

Buď se z takové situace zhroutíte, nebo se jí postavíte čelem. Celiakie je zákeřná v tom, že testy prokážou jen pozitivní výsledek. U negativního se nikdy neví, zda se nemoc neprojeví později. A může podnítit vznik některých psychických poruch, třeba schizofrenie. Proto neexperimentujeme.

Dnes už není problém sehnat pro celiaky suroviny. Vařit bez lepku, který tělo nepotřebuje a není dobrý pro nikoho podobně jako alkohol, mi vyhovuje. Je to dokonce módní dieta i pro zdravé.

Pak se věnuju dětem, dávám spát malé, povídám jim pohádku. Nebo se k tomu objeví dcera Bára a probíráme něco dospěláčtějšího. Kolem deváté už všichni spí a já si jdu konečně dělat něco svého.

A věnovat se manželovi. To prostě musím, jinak by nám oběma hráblo a rozpadlo se manželství. A měla bych pocit, že jsem úplně zakrněla.

Sama jdu do postele před půlnocí, ale protože stále kojím, xkrát za noc se částečně probudím. Kolik uspím v celku, raději posledních třináct let nepočítám.

Viděla jsem se docela blízko tomu, kde dnes jsem. S tím rozdílem, že jsem neplánovala tolik dětí. Myslela jsem, že budu mít jedno, dvě. Splnilo se, že první se mi narodilo před třicítkou – stihla jsem to o dva měsíce.

Pracovně jsem se trefila, tušila jsem taky, že budu něco psát. Představovala jsem si, že budu bydlet v domku za Prahou, jako holka z vesnice přesídlená na sídliště jsem chtěla pryč z města. I to se splnilo.

A díky novým technologiím nemusím ani dojíždět, ale využívám home office.

Pozor, nebyla. Akční jsem začala být až na gymplu. Jako dítě jsem byla strašný záprdek. Ve škole jsem seděla v koutku, bála se mluvit s dětmi a nebyla se mnou žádná zábava. Typ, který ostatní rádi šikanují. A taky jsem se dost vztekala.

Nechodila jsem moc do kroužků, nesportovala, vyhýbala se tělocviku. Cvičím až poslední tři roky, pokud nejsem těhotná, abych se dostala do kondice. A zjišťuju s úžasem, že jsem ohebnější a pohyblivější než v patnácti.

Nebaví mě posilovny s činností pro činnost, ale přirozený pohyb, kdy něco vytvářím. Vezmu třeba motorovku a jdu na zahradu.

Určitá zuřivost ve mně byla vždycky. Na gymplu mě jednou učitelka obvinila z opisování, což nebyla pravda. Vydržela jsem do konce hodiny, ale jak za ní zaklaply dveře, popadla jsem židli a vzteky s ní flákala o zem. Hluk přivolal učitelku zpět – to už jsem zase klidně seděla a usmívala se.

Dnes dokážu zlost přetransformovat do pozitivní roviny. Učím se hrát na elektrickou kytaru, to je přesně ta kreativní činnost, při které se můžu vybít. Mám ráda trash metal. V příštím životě se chci narodit jako kytaristka.

Další usměrnění vzteku přináší psaní – když mě něco opravdu hodně naštve, je výsledný text dobrý.

Rok 1989. Bylo mi třináct čili věk, kdy intenzívně nasáváte dění kolem, i politiku a ekonomiku. Objevili se ekonomové typu Singera, což mě fascinovalo a chtěla jsem rozumět tomu, co říkají. Přišli mi jako architekti státu – ne ve smyslu řídit, ale navrhovat a vytvářet.

Zdálo se mi hezké pracovat v centrální bance a s tím cílem jsem šla na VŠE. Časem jsem pochopila, že bych byla víceméně státní úředník, ale já chtěla zasahovat do ekonomiky co nejméně.

Zajímaly mě finanční trhy – právě pro větší živelnost. Tak jsem se stala ekonomickou analytičkou. Ale pocit architekta, poradce, člověka v pozadí, ne aktivního v politice, ve mně zůstal. Po zkušené v bankách jsme s manželem založili vlastní konzultační společnost.

(směje se) Ne, ne. Nechci dělat prezidenta, nebavilo by mě to, obtěžuje mě už jen ta myšlenka, natož skutečnost. To by se fakt muselo dít něco apokalyptického, abych měla pocit, že se musím sebeobětovat a jako Johanka z Arku se pokusit o záchranu.

Ale neumím si takovou situaci představit, moje touha po výkonné moci je naprosto nulová. A stejně by mě asi nikdo nezvolil.

Myslím, že ano. Ženy jsou obecně schopnější dialogu bez zbytečných konfliktů. Ale řeknu nekorektně, že pro určité typy politických a manažerských funkcí jsou ženy nevhodné.

Měla byste za velitele ozbrojených sil v případě války raději ženu, nebo muže? Já tedy chlapa. Jistě, povedou se výjimky typu M. Thatcherové, která si poradila bravurně i s válkou.

Už na gymplu. Vybrala jsem si specializovanou školu na programování u Libeňského zámku a jezdila kvůli ní přes celou Prahu. Jednou o přestávce jsem si Pikory všimla na chodbě, seděl schlíple se sluchátky a učil se na písemku. Vlastně nevím, proč mě zaujal, nebylo na něm nic zajímavého. Asi vnuknutí, chemie.

Pochopila jsem, že toho člověka chci. On mě nejdřív nechtěl vůbec, ale během roku jsem ho utáhla. Evidentně to bylo správné vnuknutí, protože k sobě pasujeme. Máme stejné zájmy i stejný pohled na společenské dění, tím pádem jsme schopní si hodně povídat.

A všechny naše texty si čteme a editujeme navzájem. Jsme schopní se i pohádat, ale základem je komunikace. Partnerství, kde si nemáte co říct nebo si sebe nevážíte, nemůže fungovat.

Tvoří, ale hlavně proti cizím. Na dovolené u Balatonu šel třeba nejmladší do vody, kde ho obklopili cizí kluci a cákali na něj. Zmerčili to naši tři starší kluci, zvedli se z písku jako jeden muž a šli ho bránit.

Přitom doma se řežou neustále a přetahují se o moji pozornost. Řeším to tak, že se věnuju jen jednomu a ostatní trochu ignoruju. Pak ho nechám, ať jde po svých, a přejdu k dalšímu.

S třináctiletou Bárou mlátí puberta, už je jinde, ani jako chůvičku ji neužiju. Chůvák je spíš jedenáctiletý Martin.

Celý zvěřinec. Právě kvůli dětem, každé dostalo své zvířátko. S podmínkou, že se o ně budou starat. Takže máme tři psy: buldoka, bernardýna a neapolského mastina, tři nalezené kočky plus na silnici zachráněnou želvu. A manžel chová včely. Občas už mi ta havěť leze na nervy, ale nehnu prstem.

Vychovávám děti tak, jak to přirozeně cítím – ani volně, ani striktně. To jsem zažila v dětství, musela jsem chodit nabalená jako pumpa a neměla prostor pro vlastní úvahu nebo vůli.

Každý z mých potomků má své povinnosti, zároveň i svůj čas, kdy může dělat cokoliv. Samozřejmě ne skákat po stole. Ale neokřikuju je pořád, když sletí ze stromu, pochopí, že to byla chyba a příště si dají pozor.

Ve společnosti jiných dětí působí samostatně a hbitě. Můžu v klidu sedět. Zatímco matky jednoho dítěte stále vstávají, pobíhají, utírají nos. A když dítě zakopne a vidí přibíhající matku utěšitelku, začne natahovat.

Vedle té kytary a pohybu po chvilkách čtu, i beletrii. Už dávno nevím, co to je mít pro sebe třeba půlden. Šla bych možná pracovat na zahradu, pak s mužem na dobrý koncert, taky bych se setkala s kamarádkou. Ale asi by se mi brzy začalo stýskat a vrátila bych se k dětem.

Neumím si představit, že bych hlavně ty nejmenší neměla u sebe. Jsem zvyklá je všude tahat s sebou bez pocitu omezení.

Před třinácti lety bylo obtížné domácí porod zorganizovat, chyběly informace, porodní asistentky. Dnes je to snazší, ale stejně každý nezasvěcený odpůrce vyrukuje s větším rizikem. Což je nesmysl. Jde o něco úplně normálního, přirozeného.

Když chodíte v těhotenství na kontroly a vše je v pořádku, jste nízkoriziková rodička. Statistiky ukazují, že doma dochází ke stejnému počtu komplikací u dítěte jako v nemocnici, ale k menšímu počtu poporodních poranění u ženy. Takže dotaz, co když se něco stane, je irelevantní.

Já byla pokaždé připravená jet v případě nejasnosti do porodnice. Ale vím, že jakékoliv vyrušení, neustálé dotazy špatně vyspalých sester… by můj porod zastavilo, a musela bych rodit císařem.

U mého třetího porodu doma stačilo, aby proběhla pokojem kočka. Házela jsem po ní vzteky vším, co mi přišlo pod ruku, včetně budíku. A trvalo dlouho, než jsem se zase propadla do toho krásného vnitřního pocitu, kdy nevnímáte bolest ani čas, zvláštní extáze. Jistě, každý to může mít jinak…

V osobní sféře bylo jednoznačně nejhezčí narození Viktorky. A nejhorší chvíle? Na ty se snažím rychle zapomenout. Určitě byly, ale když se mi něco nelíbí, nebabrám se v tom a jdu dál.

V širším společenském kontextu mě pro změnu nenapadá žádný nejhezčí okamžik, i když bych byla ráda. Dění v ekonomice a politice mě spíš zarmucuje, lidi jsou úplně zhlouplí.

Mám pocit, že letošní rok byl trochu zlomový. K environmentálnímu a levicovému alarmismu se to sbíralo už deset let, ale letos toho vylezlo na povrch mnohem víc než dřív.

Strach nemám, je to do značné míry marketingový podvod. Daleko větší problém jsou pesticidy na našich polích a pěstování řepky vedoucí k nezadržování vody a suchu.

Celkově se asi trochu otepluje, ale to by krajina zvládla, kdybychom se k ní líp chovali. Tyto lokální problémy včetně lesů a kůrovců vidím jako zásadní. A do čeho rostou děti? Nějakou cestičku si vždycky najdou, jen musí být přizpůsobivé a přemýšlet.

Nesmějí být „sněhové vločky“, které roztají pod nárazem prvního pofidérního problému. Což je dnes obecný trend, hlavně na amerických univerzitách – když studentovi někdo dá facku, rozbrečí se, místo aby ji vrátil. Absurdní sebedestrukce.

Civilizace, která se neumí bránit, zanikne. Ale zatím pokaždé to lidi zvládli. Někdy líp, jindy hůř.

Je nutné mít co největší rozhled, používat selský rozum a porovnávat zdroje mezi sebou. Ostrakizování některých webů, že jsou dezinformační, a proto je nečtěte a zůstaňte závislí jen na jednom správném, to je cesta do pekla.

U nás ten správný hlásá: jsme pro euro, větší integraci v rámci EU, genderovou korektnost, podporu imigrace, environmentální žal a alarmismus… Když tato témata někdo zpochybní, je označován jako Putinův agent atd.

Roboti patří už i k současnosti. V Saúdské Arábii získala dokonce robotka Sofie státní občanství! U nás pracuje android například v pražském hotelu jako recepční. Běžný je už i sex s roboty. A časem lidi zastoupí ve většině profesí, ne ovšem v povolání psychiatra nebo zdravotní sestry. Lidský kontakt nenahradí.

Ze statistik bohužel vyplývá, že život ve virtuálním světě preferuje 20 procent lidí, extrémní je v tom Japonsko, kde přestává fungovat rodina, nerodí se skoro děti, celá společnost je v divné fázi zániku. A Západ k tomu směřuje taky.

To nelze naplánovat na úrovni celé společnosti. Každý musí začít u sebe, uvědomit si, co se děje a jestli na to chce nebo nechce naskočit, chce nebo nechce mít děti.

Jestli propadne enviromentální úzkosti, nebo bude žít normálně, mít s nadsázkou doma prase, kravku a osm dětí – a ostatní nechá koňovi. Úvaha: co udělat pro dobro celku, je chybná. Je to princip totalit.

Moje hlavní ekonomické poznání je, že svět nejlíp funguje, když každý jsme trochu sobečtí, děláme si život hezký sami pro sebe. Výsledkem je, že se to neviditelnou rukou trhu spojí a funguje celospolečensky.

Nepřestávám věřit, že svět celkově směřuje k lepšímu. Pohybuje se po spirále, a i když chvíli jdeme malinko dolů, dlouhodobě jsme pořád trošku dál.

Může se vám hodit na Zboží.cz: