Markéta Hrubešová: Když děláte jídlo s láskou a těšíte se na něj, je to poznat

No, kdybych v kuchyni zahlédla nějakého anorektického „týpka“, na kterém je vidět, že nemá rád jídlo, tak by mě to asi dost odradilo. Kuchař má jídlo milovat a při vaření pořád ochutnávat.

Zase na druhou stranu je pravda, že doba se dost posunula. Všechny pokrmy už nemusí být založené na sádle a zadělávané jíšce, leccos už se dá odlehčit. Takže i kuchař si dnes může udržet přijatelnou váhu.

Je pravda, že se snažím být živým důkazem toho, že lze milovat jídlo a vaření a přitom netrpět obezitou. Zatím se mi to daří. Recept na to je podle mě jednoduchý: používat poctivé ingredience, udržet si v jídle míru a nezapomínat na pohyb. Třeba já často chodím pěšky a plavu.

Na to neumím jednoznačně odpovědět. Ale mám hodně ráda maso. Ráda s ním pracuju a ráda ho i jím. Miluju i ryby.

Pokud chcete být kuchařem, musíte vyzkoušet všechno. Měla byste ochutnávat i nové a neobvyklé chutě, neměla byste se ničemu vyhýbat.

Je ale pravda, že bych asi měla problém s čímkoliv, co předtím zabili přímo před mýma očima. A moc nemusím ani sladké. Ke kávě si dám radši chlebíček než dortík.

Zkusila jsem i hmyz a nevadilo mi to. Že bych si ale dělala cvrčka na kari každý den, to fakt nehrozí. Já spíš pochybuju o tom, že by mohl být hmyz potravinou budoucnosti. Protože pokud vím, tak jeho chov není vůbec jednoduchá věc.

Jsou na to speciální superfarmy, kde se cvrčci drží v extrémně hygienickém prostředí. Servírují se jim tam jablka, která se předtím taky musela někde vypěstovat. A nakonec se ještě cvrčci nechávají týden před přípravou vyprázdnit. Je to docela složité a nejsem si jistá, jestli skutečně ekologické.

Sushi si dám ráda. Ale ani to nemusím každý den. Čím jsem starší, tím mám zkrátka radši potraviny, které se vypěstují lokálně. Tedy někde v blízkém okolí.

Mnohem přirozenější mi přijde dát si mrkev třeba z Polabí a k tomu kousek masa z malé místní farmy.

V takových okamžicích je nejlepší poslouchat vlastní tělo. Protože pokud ho neposloucháme a dáváme mu věci, které vůbec nechce, tak nám to spočítá.

Já jsem během těch nešťastných dní potřebovala zklidnit a „uzemnit“. Bytostně jsem toužila po jistotě a tradičních českých pokrmech. Takže jsem pořád dokola vařila kachnu, svíčkovou nebo knedlo vepřo zelo.

Dcera se smála a říkala: „Mami, tolik zelí jsem nesnědla za celej svůj dosavadní život!“ Mě to ale uklidňovalo. Pekla jsem i domácí chleba, ale to dělám vlastně pořád.

Je to velmi pravděpodobné. Babička byla naprosto excelentní kuchařka a děda byl ještě k tomu myslivec. Takže jsme doma mívali často i zajíce, bažanty a srnčí. Bylo to vynikající. Já se teď k té báječné chuti babiččiných pokrmů z dětství snažím přiblížit, ale pořád ji tak trochu hledám.

Ona nás jako děti ani nenechala. Všechno dělala sama. Měla takovou maličkou kuchyňku a nechtěla, abychom se jí tam pletly. Pamatuju si ale, s jakou lehkostí to všechno dělala. Skoro nic k tomu nepotřebovala. Dodnes mě mrzí, že jsem si ty její recepty alespoň nenapsala.

Vymyslet úplně nový recept už je dneska prakticky nemožné. Ale dá se něco upravit nebo malinko pozměnit. To občas dělám.

Pro příklad: nemám moc ráda papriky. Když je to tedy možné, tak je úplně vypustím, případně přidám něco jiného. A tím si vlastně vymyslím nový recept.

Vařím s láskou. Když totiž děláte jídlo s láskou a těšíte se na něj, je to poznat. Pochutnáte si na něm. Naopak když jste při přípravě naštvaná, smutná nebo unavená, nikdy to nebude ono.

Tohle bylo podle mě tajemství našich babiček a maminek. Pokud nám jídlo chutnalo, tak hlavně proto, že nám ho vařily s láskou.

Ne, to vážně ne. Pokud bych něco takového udělala, tak už bych tady s vámi rozhodně neseděla. Místo toho bych byla zavřená na psychiatrické klinice, kam by mi rodina nosila pomeranče. (směje se)

Víte, já chci strávit ještě pár klidných let. A to by mi vaření v restauraci neumožnilo – je to samý stres, logistika, papírování… Nechci si tím kazit svou lásku k vaření. Nechci ani přijít o svou profesi herectví. Bohatě mi stačí moje gastronomické pořady a festivaly.

To víte, že lákají! O tom, kde budu vystupovat, ale bohužel nerozhoduju já. Jsem ten poslední v celém řetězci. Televize Paprika mě zkrátka před pěti lety oslovila, takže vařím tam. Už vznikly čtyři celkem úspěšné série. Hodně jsem se během natáčení naučila, byla to velká škola, a to jak v kuchyni, tak v moderování.

Jo, tak to je hrozně vtipný. (směje se) Natáčí se většinou v Budapešti, kde nikdo ze štábu nemluví jinak než maďarsky. Takže za kamerami stojí pár bezradných kluků, kteří vám nerozumí ani slovo a vůbec nechápou, co zrovna děláte. Nepoznají ani, kdy větu začínám a kdy končím. Nebo kdy potřebuji třeba na chvíli záběr zastavit.

Chvíli jsme to dávali dohromady, ale nakonec jsme se sehráli. Později už byl na place Maďar, který se trochu orientuje aspoň ve slovenštině.

Částečně ano. Myslím, že dobré jídlo je jedna z mnoha hezkých součástek každého vztahu. Takový malý šroubeček, který může vztah upevnit. I když samozřejmě ne ten nejdůležitější.

To byla krásná práce a krásný film. Můj osudový.

To byl asi vážně osud. Pan režisér Karel Kachyňa tehdy začínal přípravy na nový film a hledal někoho do hlavní ženské role. Původně kvůli tomu vypsal obří casting, tenkrát se tomu ještě říkalo konkurz, nikoho ale nevybral. O roli se přitom ucházelo přes sto mladých hereček. Pátrání proto pokračovalo dál.

Pan Zeno Dostál (pomocný režisér) začal obcházet různá divadla a jednou se vypravil i do Žižkovského divadla na absolventské představení žáků konzervatoře. Tam mě uviděl v hledišti a hned mě pozval na kamerové zkoušky.

Když mě přivedl před pana režiséra Kachyňu, řekl: „Jen nevím, jestli by mohla být Ulrika zrzavá.“ A pan režisér odpověděl: „A proč by nemohla?“ A šli jsme na to.

Jasně, Lukáše jsme přece milovaly úplně všechny. (směje se) Neměla jsem sice jeho plakát nad postelí, to ne, ale idolem pro mě samozřejmě byl. Stejně jako Sagvan Tofi.

Natáčení jsem proto prožila v jakémsi transu a částečném bezvědomí. Vzpomínám si, že když jsem Lukáše poprvé uviděla, tak jsem skoro omdlela.

Musel to vědět. A dodnes jsem mu nesmírně vděčná za to, jak ke se mně choval. Byl milý, ohleduplný a v těch mých šestnácti letech mě hezky opečovával, abych to celé vůbec vydržela. Nikdy mi navíc nedal najevo, že jsem začínající herečka a že o herectví ještě nic nevím, že ho zdržuju nebo že něco nezvládám. Byl vážně skvělý.

Občas ano. Dodneška je mezi námi něco, čemu já říkám „něžné přátelství“. Vždycky když se spolu znovu potkáme, tak se tomu všemu smějeme.

Před rokem při natáčení Temného kraje. Před kamerou jsme se díky tomu setkali po neuvěřitelných třiceti letech. Bylo to hrozně dojemné.

Je pravda, že i po těch dlouhých letech se mi občas stane, že za mnou přijde nějaká dáma a oznámí mi, že mě její manžel tajně miluje. Pak si připadám hrozně provinile, jako bych jim rozvracela manželství. (směje se)

Ale vážně: jednu generaci pánů to asi opravdu zasáhlo. Nicméně ten film je opravdu mimořádný. Od těch dob se natočily kilometry dalšího filmového materiálu, a přesto si ho lidi pořád pamatují.

Samozřejmě se všechno točilo s jejich souhlasem. Uvědomovali si, že jde o umělecké dílo. Nahota byla součástí role a krásného příběhu. Navíc… To by asi neudělala žádná maminka, že by zakázala své dceři hrát ve filmu slavného režiséra Karla Kachyni. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší.

Mě vždycky hrozně baví ten moment, kdy zahraniční filmaři rozpoznají, že za sebou už něco máte. Protože oni sem často jedou s tím, že vás podceňují. Vnímají Česko jako bezvýznamnou malou zemi někde ve východní Evropě a naši kulturu a herce vůbec neznají. Pak ale přijdete na casting a najednou se všechno změní.

Vyhovuje mi taky to, že mě nemají nijak zaškatulkovanou. Nic o mně nevědí, jsem pro ně jenom herečka – buď dobrá, nebo špatná. Samotné natáčení je pak většinou bezproblémové, a pokud podáte dobrý výkon, tak to všichni ocení.

No tak třeba pan Depardieu, to byla kapitola sama pro sebe. Ten musel mít při natáčení celý obrovský karavan s vlastním kuchařem a několika asistenty. Na plac to nesměl mít dál než dvě stě metrů a i tam ho vozil řidič.

Nikdo na něj nesměl mimo natáčení promluvit. Já jsem udělala tu chybu, že jsem se s ním šla na konci rozloučit, jako to vždycky dělám na všech natáčeních. No se zlou jsem se potázala. Ve dveřích karavanu se objevil jeden z těch jeho asistentů a rozezleně mi oznámil, že pan Depardieu spí a nikdo ho nesmí budit.

Ne, s ním si skutečně nepíšeme. (směje se)

U nás v rodině to máme tak, že si koupíme lístek v tombole, všichni kolem nás něco vyhrajou a my jediní nemáme nic. Tohle je u nás dědičný. Všechno si musím odpracovat.

Nejsem si jistá, jestli bych něco takového vůbec chtěla. Moje zkušenosti totiž říkají, že velké peníze lidem přinesou víc neštěstí než radosti. Ale pokud už bych něco takového vyhrála, tak bych si asi koupila domek u moře. Miluju totiž moře, dokážu na něj koukat celé hodiny. Tam bych byla, samozřejmě s celou svou rodinou, a střídavě bych vařila, koukala na vlny a plavala. Zbytek peněz bych dala potřebným a nemocným dětem.

To, že se denně probudíme a jsme zdraví. Zdraví máme totiž jenom jedno a měli bychom si ho chránit.

Hraju tam mrchu. Ale mrchu par excellence! Strašně dobře se mi to hrálo. Navíc jsem si užila práci s Karlem Zimou, se kterým jsme se zase setkali po dlouhých letech – studovali jsme spolu kdysi na konzervatoři.

To nevím… V tomto je herectví hrozně nemilosrdné. Někdy zkrátka příležitosti nepřijdou. Nebo přijdou, ale ne ty pravé.

Před pár lety jsem se navíc rozhodla, že se budu snažit dělat takové věci, které mě baví nebo které mi něco přinášejí. Abych nebyla jenom loutka, která bez duše a bez názoru plní příkazy. Chci se do práce těšit, chci kolem sebe mít fajn lidi a pozitivní energii, kterou vydávám, bych ráda dostávala zpátky.

Mám spoustu dalších aktivit, které bych nestíhala. A možná bych to už ani neuměla. Na volné noze jsem vlastně celý svůj profesní život a svou svobodu mám ráda. Vyhovuje mi, že si organizuju čas sama. I to, že si za všechno sama zodpovídám.

Nemusím dělat věci, které nechci, a pokud se něco nepovede, tak je to jenom moje chyba. Navíc je pro mě vždy na prvním místě rodina. Mám čtrnáctiletou dceru a chci být mámou, která jí bude nablízku, když bude potřebovat.

On je ten mediální „úspěch“ hodně ošemetná a nestálá věc. Ale hlavně – rodinné zázemí, vztahy a s tím související pohodu vám vážně nenahradí.

Asi nic z toho. K herectví netíhne vůbec, protože je hrozný introvert. Navíc věci vidí i z té druhé strany. Ví, že herci chodí z práce utahaní jako psi, že se někdy vracejí domů i o půlnoci nebo ve tři ráno, protože měli představení mimo Prahu, a ráno už musí být třeba zase v dabingu nebo na zkoušce v divadle.

A taky vidí, že se někdy na hezkou příležitost čeká… A vaření? Dcera sice vaří dobře, ale na profesi kuchařky to taky nevypadá. Nicméně na rozhodování má ještě trochu času. Nejdůležitější je, aby byla šťastná.

Může se vám hodit na Zboží.cz: