Makedonka ze Samotářů Labina Mitevska: Nežijeme v lehkém světě

Je milá, podobně jako Vesna, uvědomuji si při osobním setkání. Má stejný úsměv, tón řeči, vypadá křehce. Zdání klame. Rodačka ze Skopje od začátku kariéry přesně ví, co chce i nechce. A snaží se dělat jen to, co skutečné cítí.

Procestovala desítky zemí, včetně Pákistánu. Z prostoru před kamerou se přesunula také do filmového zákulisí, je nejen herečkou, ale i producentkou. Natočila dokument o Matce Tereze, porodila dceru a z velkého světa se před časem vrátila zase domů, do Makedonie.

Náhodou. V šestnácti jsem se pohybovala s velkým nadšením ve světě umění. Prošla jsem všechny výstavy široko daleko kolem Skopje, nenechala si ujít jedinou divadelní a filmovou premiéru. A v tomhle rozpoložení jsem se dozvěděla, že se bude natáčet film. Chtěla jsem proces vidět naživo. Vypravila jsem se proto jednoho dne na místo, kde se pohybovali filmaři, a nabídla jim, že je chci chvíli sledovat, že jim za to na oplátku uvařím kávu… Jenže oni mě nechtěli, na tu kávu tam byl catering.

Prohlídli si mě líp. Udělali pár snímků a jedna z castingových agentur si mě pak zařadila do databáze, což jsem hned hodila za hlavu. Jenže nabídka poměrně záhy přišla! Dali mi do ruky text, mučili mě nad ním snad tři měsíce.

Říkala jsem si: To je hrůza, kvůli jednomu dni hraní mě tak dlouho prudí. Nějak jsem je přesvědčila. Když jsem dostala scénář, pochopila jsem, že si mě vybrali pro roli makedonsko-albánské dívky Zamiry do filmu Před deštěm (1994 – pozn. red.). Měl obrovský úspěch, získal nominaci na Oscara, v Benátkách Zlatého lva.

Můj život se doslova otočil naruby. Byla jsem sice zvyklá cestovat i předtím, ale najednou jsem byla „hvězda“. Objížděla jsem festivaly. Tleskali nám vestoje. Říkali, jak jsme výjimeční. Tenhle svět se mi ovšem zdál neskutečný, až falešný.

Někde uvnitř jsem si nebyla pořád jistá, jestli tohle od života vážně chci. Nechtělo se mi na povel smát, být krásná, dávat rozhovory, tvrdit v nich nějaká moudra.

Já jsem ho studovat šla, ovšem do Dánska a do Spojených států. Doma, ve Skopji, jsem se ale na univerzitě věnovala umění a archeologii. Jsem dodnes ráda, že nejsem „jen“ herečka. Sice herectví miluji, ale ty situace, kdy jste všem na očích, mě skutečně vysilovaly. Navíc mě něco táhlo hlavně do filmového zákulisí, které je klidnější. Proto jsem se už jako hodně mladá rozhodla: budu točit, ovšem jen věci, které se mi opravdu, opravdu líbí.

No, můj agent z toho zrovna nejásal. Ale pro mě to bylo nejdůležitější rozhodnutí v životě. Vyjmulo mě to z honby za rolemi motivované penězi a slávou… Teď je mi přes čtyřicet a mohu s čistým svědomím říct – do všech rolí jsem ze sebe dala to nejlepší.

To byla přímo srdeční záležitost. Scénář k nim napsal Petr Zelenka. S jeho tvorbou jsem se prvně setkala jako porotkyně na filmovém festivalu v německé Chotěbuzi. Viděla jsem tam jeho Knoflíkáře a úplně se zamilovala. Byla v nich hloubka, jemnost, pochopení, humor. Všechno. Samozřejmě jsem znala českou, československou starou filmovou školu, ale on byl pro mě zjevení. Zástupce nové vaší vlny, jež se drala do života.

Samozřejmě, Petr tehdy za ně získal i cenu, která nás vlastně seznámila. Okouzlení bylo asi vzájemné. Řekl mi, že právě píše scénář k jedné věci, jestli by mě herecky zajímala.

Šlo skutečně o roli Vesny. Původně ji měla hrát nějaká vhodná Američanka. Jenže to všem přišlo nějak klišovité, proto vsadili na mě, Makedonku. Scénář v angličtině mi pak Petr poslal do Londýna, kde jsem žila. A než začalo natáčení, mohla jsem do něj drobně zasahovat.

Víte, že ani ne? Čeština je podobně jako makedonština slovanský jazyk. Když se trochu zaposloucháme, budeme si rozumět. Proto pro mě Samotáři nebyli problémem. Horší je, když se učím text v němčině. To je vážně výzva.

Leccos, jak jsem teď zjistila. Zastihla jste mě v Plzni, na filmovém festivalu. (Byla předsedkyní poroty Finále Plzeň – pozn. red.) V posledních dnech koukám jen na české snímky.

Říká je Vesna! Já vás ani váš jazyk takhle ale nevidím. Moc se mi naopak, vy Češi, líbíte! Občas na festivalech potkávám Petra Zelenku nebo Davida Ondříčka (režisér Samotářů – pozn. red.). Máme si stále co říci. Nevadí, že se roky nevidíme. V době natáčení jsem v Česku žila tři měsíce. Obklopená stejnými lidmi, takovou rodinou, stále se řehtajícím gangem.

Vesna byla mou jedinou českou rolí. Žádná další nabídka nepřišla.

Ano, pocházím z velmi intelektuální rodiny, jež mi dala do života opravdu moc. Teď už je máma v penzi, galerii pustila. Užívá si zaslouženého volna, pomáhá mi s domácností, s výchovou dítěte.

Vrátila jsem se totiž před časem ze světa do Skopje. Porodila jsem dceru, potřebovala jsem mít pro nás jedno stálé místo. Navíc mám díky rodičům, zejména mámě, pro Vegu zajištěné tolik potřebné hlídání.

Čtyři. Ještě vám o ní řeknu, že je nejšikovnější, nejchytřejší a nejkrásnější holčička. Jsem typická pyšná máma. Měla jsem ji poměrně pozdě a o to více si to, že vůbec je, užívám.

Nepletete. Snažím se podobně vychovávat rovněž dceru. Je skvělé, že jste vy hrdá Češka a já hrdá Makedonka, ale hlavně obě musíme vnímat, že jsme občanky jednoho světa. Musíme ho stále poznávat, neuzavřít se jen v malé komunitě vnímající jakékoli změny jako ohrožení. Nacionalismus v podobě, která narůstá v Evropě i jinde ve světě, je hrozný. Ničí svobodu, hubí tvůrčí myšlenky. Nesnáším jej!

Tam, kde to jde, ano. Podobný styl života jí vyhovuje. Než jsem jela do Plzně, ptala se mě: Kdy zas pojedeme domů, do Istanbulu? To místo ji nějak fascinuje…

Ona tam nikdy nebyla! Možná má tuhle ideu z pohádkových knížek, v nichž si tak ráda listuje. Zeptala jsem se jí proto, co myslí slovem „domov“. Nezaváhala ani chvíli a s krásným úsměvem odpověděla: S tebou v hotelovém pokoji. To je přece krásné, že se poutá jen na své blízké, nikoli hmotné věci. Jestli bude i v budoucnu brát svět stejně, budu velmi ráda. Jinak, do toho Istanbulu ji musím vzít. Bude z něj nadšená.

Ne, ne, opravdu. To oproštění od hmotných věcí je i můj pohled na svět. Před pár lety jsme se sestrou dostaly nabídku natočit dokument o Matce Tereze, která také pocházela z Makedonie. Rády jsme souhlasily, ale měly jsme podmínku, že musíme jet do Kalkaty, kde působila.

Zrazovali nás, že nás do kláštera stejně nepustí, protože se to dvacet let nikomu nepodařilo. My se nedaly. Ve Vatikánu sice trvalo šest měsíců, než jsme ideu prosadily, ale vyšlo to. A my se ocitly ve vysněné Indii. V klášteře, kde Matka Tereza žila, jsme posléze strávily měsíc při natáčení vzpomínek nejstarších řádových sester. Vysvětlily jsme předem jejich matce představené, že když nezůstanou zachované v podobě záznamů, brzy se nenávratně ztratí.

Hodně věcí, jež se o Matce Tereze vyprávějí, jsou legendy. Ony nám svěřovaly své skutečné vzpomínky. A víte, co mi řekla jedna sestra o dnech, kdy Matka Tereza vyrazila pomáhat indickým žebrákům?

Obešla pokoje sester a přerovnala jim věci. Ptaly se jí znepokojeně, proč to dělá. Odpověděla: Protože nikdo z nás by neměl být spojený s hmotnými pozemskými statky. Jsou tím nejhorším vězením pro tělo i mysl. Krásné, že? Přitom jeptišky toho mají v klášteře z minulého života velmi málo, jen pár věcí.

Ano a zjišťovala jsem zároveň, že mě čištění mého světa mění, posouvá kupředu. Mám některé věci, kterých bych se nezbavila nikdy, ale velkou část oželet mohu. Zkuste to! Já už vím, že nepotřebuji zážitky poutat k hmotným předmětům. A tohle bych chtěla předat i dceři: nejdůležitější jsou lidé!

Asi vás zklamu, ale skutečně dobře ovládám jen angličtinu. Bohužel. Jinak, jsem profesí herečka. Když mi zavolají z Německa, ze Srbska, Itálie, že mají pro mě roli, a já ji přijmu, dřu ji pak nazpaměť. Mám podobný proces ostatně ráda. Prostřednictvím nových slov můžete hladce proniknout do jiných kultur, do dalších světů. Miluji objevování neznámého, proto jsem vystudovala již zmíněnou archeologii a umění.

Naše shledání provází nepřetržitý proud slov. Všichni jsme velicí diskutéři. Nemluvíme, my na sebe přímo řveme. Každý chce říct svůj názor. Zasvětit ty druhé do politiky, popsat jim novou knihu, kterou četl… Ale dokážeme si i naslouchat. Jsme jen prostě velmi hluční.

Když mám teď dceru, vidím, jak je potřebné, aby lidé mluvili. Třeba o blbostech, ale aby je sdíleli tváří v tvář. Podívejte se na mladou generaci, nejen makedonskou. Nečtou! Nepřijímají názory starších. Svět vnímají přes obrazovky počítačů, internet, což je hodně smutné.

Má spoustu knih v obří knihovně, to jí stačí. Chci, aby se nejdřív naučila kriticky myslet. Proto tedy neví, co je mobilní telefon, tablet a další moderní vynálezy. Má je dokonce přísně zakázané, na což si nijak nestěžuje… Miluje vyprávění příběhů. Jsem moc hrdá, že pořád čte.

Ne, prochází obrázky. Když nás budí kolem sedmé ranní, prosíme ji s přítelem: Ještě chvíli nás nech spát. Milostivě se uměje a řekne: Jdu číst. Když za půl hodiny vstaneme, najdeme ji v jejím pokoji obklopenou jejími milovanými knížkami. Vytahá jich z regálů desítky. Myslím si, že právě díky nim má velkou představivost.

Pracujeme všichni spolu, což nám vyhovuje. Vuk se teď vrhl naplno do světa filmu, vnímá ho po výtvarné stránce. Děláme už rok na jeho třetím aminovém snímku, což je hodně těžké. Jinak naše sourozenecká společnost se jmenuje Sestry a bratr Mitevski a já jsem v ní producentkou, čímž jsem se dostala do filmového zákulisí, kam mě to vždy táhlo.

Se sestrou chceme v lednu spustit natáčení o příběhu z Makedonie nazvaném When the Day Had No Name. Vypráví o vraždách muslimských mladíků, spíše chlapců v roce 2011. Víte, v Makedonii jsou náboženské třenice poměrně časté. Čtvrtina populace vyznává islám, což s sebou přináší určité napětí. A tahle událost je pro nás zvlášť citlivá.

Čtyři kluci vyrazili ráno na ryby a někdo je tam popravil. Dodnes nevíme, kdo a proč. Makedonie se kvůli tomu ocitla na pokraji náboženské války. My bychom se sestrou chtěly filmařsky sledovat, co se dělo 24 hodin před jejich smrtí.

Tohle bude skutečně těžké, ale věřím, že výsledek bude stát za to. Nežijeme v lehkém světě. Ani vy, ani já. Nechceme proto točit věci jen o lásce.

Ano i ne. Podívejte se, nikdy jsem – jako vy – nechodila denně do redakce. Psávala jsem šest let každý týden sloupek do jednoho z největších makedonských deníků. Měly veliký úspěch. Komentovala jsem v nich, co mě zajímalo. Jejich tvorbu mi ulehčovala skutečnost, že jsem hodně žila v cizině, měla potřebný nadhled, odstup od své domoviny, což přinášelo mou otevřenost a upřímnost.

Po narození Vegy jsem ovšem musela část aktivit omezit. A jako máma dítěte ve vyšším věku jsem se rozhodla: teď už budu „jen“ s dcerou a producentka a herečka. Noviny jsem opustila.

Ne, díky bohu, ne! Ačkoliv jsem v ní potkala některé velmi zajímavé osobnosti. Některé dokonce velmi chytré. Je jich nicméně z mého pohledu menšina. Ta většina nestojí za řeč. Když situaci vidíte zblízka, padne na vás až smutek.

Čtu si. A nikdy nezapomenu navštívit muzeum. No a právě cestování je mým dalším velkým koníčkem. Je-li nějaká dobrá kulturní akce v Paříži, neváhám, zaletím si tam. Podobné je to s hudbou. Ještě přímo miluju dobrou kuchyni. Ne že bych vařila. Kuchyni vládne přítel. Já jsem taková pomocná kuchařka typu podej, nakrájej, zamíchej.

Rozhodně asijským. Nemám na mysli jen vietnamské, čínské pokrmy. Před čtyřmi roky jsem byla v Pákistánu. Nadchla mě ta jeho neuvěřitelná pestrost surovin – od jehněčího po koření a bylinky, které vytvářejí skutečné delikatesy.

Jako turistka. Můj bratr tehdy dokončil filmovou školu ve Spojených státech a měl spolužáka z Karáčí. Pozval nás a my jsme pak strávili celý měsíc poznáváním Pákistánu. Museli jsme být sice opatrní, kam jedeme, země je bezpečnostně nestabilní, ale zároveň nesmírně krásná.

Proč dobrodružné? Chtěla bych vidět Afriku. Je nádherná, jenže také zároveň hodně poničená všemi těmi mocenskými zájmy. Viděla jsem to nedávno na Zanzibaru…

Zjistila jsem, že na některé země musíte být uvnitř opravdu dobře připravená, abyste zážitky z nich vůbec unesla. Já po Indii, po natáčení dokumentu o Matce Tereze, tři týdny plakala. Nebrečela jsem, že bych byla nešťastná. Naopak. Slzy mi pomohly vyrovnat se s novými, neznámými pocity.