Magdalena Kožená: Byla jsem divná holčička

Když jsem byla malá, dokonce mě chválili, jak jsem hezky hrála. Ovšem zkušenost, že můžu lézt někomu na nervy, mám. V dospělosti můj brněnský soused dokonce u nás několikrát zvonil se sekyrou a hrozil, že mě zabije, jestli nepřestanu zpívat…

Můj zahradní altán, hudební domeček, jak tomu doma říkáme, je luxus, bez kterého bych se neobešla. Mám tam naprostý klid na práci a komu se zpěv nelíbí, poslouchat mě nemusí.

Zprvu jsme se dohodli, že všechny budou mít jeho příjmení. V rámci spravedlnosti jsem si pak přála, aby měly křestní jména česká. Jonáš tak nějak vyplynul. Miloš se jmenuje po mém tatínkovi, který zemřel, když jsem byla malá. Vždy si přál syna a měl „jen“ dvě dcery…

A Anežka? Líbila se mi i jiná jména. Jenže doma mě převálcovali. Synové si vymysleli, že sestra musí mít ve jméně také š. Ještě netušili, že se Anežka píše se ž.

Chtěla jsem Luisu. Ovšem manžel byl proti, protože v angličtině tohle jméno zní hrozně staromódně. Navíc musím uznat, že nakonec se k mé dceři Anežka opravdu hodí nejvíc.

Musela jsem být hlavně důsledná. Stále na ně česky mluvit. I u večeře, kdy by bylo jistě nejjednodušší mluvit celou dobu anglicky, aby rozuměl i muž, jenž se česky moc nenaučil. Musela jsem tedy všechno u stolu říkat dvakrát. Ale za tu práci mi to stálo.

Navíc děti často hlídala moje máma nebo česká chůva, což bylo pro znalost češtiny také zásadní. Tedy, slovo chůva nemám moc ráda, nejsem žádná princezna.

Jménem. Nenajímám si pomocnice proto, abych měla volno, opečovávala se. Jsou součástí rodiny, abychom mohli s mužem pracovat. Ted máme dvě, Češku a Polku. Anežka tak díky nim mluví česky i polsky, plus anglicky a německy. Až jí závidím, jak snadno k tomu přišla.

Mívali jsme tři želvy, ale jedna bohužel letos nepřežila přezimování v ledničce. Ještě máme sedmdesátikilového psa, švýcarského salašnického. Toho jsem sice nechtěla, protože jsem věděla, že při našem kočovném životě je starost o něj velmi problematická. Jenže před třemi roky maminka zemřela a já jí slíbila, že se o jejího miláčka postarám.

Vypadá skutečně jako malý poník. Ani do auta se nevejde, respektive vešel by se, kdybych nevezla vůbec nic, nikoho. Což se obvykle neděje. Proto zůstává většinou doma, v Berlíně, kde spolu chodíváme na procházky. Za pandemie jsem na ně měla času dost.

To byla spíš taková improvizace vymyšlená pro online svět, v němž jsme všichni dlouho žili. Každý z oslovených měl doma nazpívat písně tak, aby se v nich odrazil jeho žánr, jenž ho živí.

Já jsem k nim tehdy přistoupila jako zpěvačka klasické hudby. Můj kolega Ind se jich zas chopil po folklorní stránce. Poté přišel ke každému z nás štáb a vše nahrál.

Na hodiny jsem to nepočítala… Čas jsem ovšem měla, podobný experiment mě lákal. Každý národ k těm skladbám totiž přistupuje jinak. Podle svých tradic.

Například La Paloma je někde pohřební píseň, jinde svatební. V posluchačích vyvolává rozdílné emoce. Což je i cíl zmíněného projektu. Ukázat různorodost Berlína, hudebníky, kteří se tam usadili.

Absolutně ne! Tohle se dělá na počítačích a já jsem naprosto netechnický typ.

Melodie, hudební útržky, co jsem slyšela v rádiu, v televizi. Máma to chápala, ráda si sama zpívala, třeba u umývání nádobí. Milovala lidové písničky, díky ní jsem se je naučila.

To asi ne, hudební sluch tak úplně neměla, dokonce jsem jí občas nadávala, že zpívá falešně. Ale měla tu správnou vášeň, navíc znala hrozně moc lidovek. I ona v nich vyrůstala, protože i můj dědeček s babičkou stále zpívali. Když jsme u nich bývali na prázdninách, notovali jsme často spolu dvoj i trojhlasně. Bylo to naše hobby, zábava.

Mě minula většina hudebního mainstreamu. Tím neříkám, že ho nevnímám. Díky synům jsem se například setkala s rapem. Když se zaposloucháte do kvalitní produkce, občas slyšíte pod mluveným slovem zajímavé harmonie, hudební nápady. Zapnu-li ale v autě rádio s mainstreamem, přiznám se, že mi to spíš leze na nervy.

Nedobrovolně. Každé ráno všedního dne, jsou-li otevřené školy, vozívám dceru, která miluje komerční Radio Energy. Díky němu opravdu často poslouchám současné hity. Většinou anglické, sem tam španělské, výjimečně německé, ale bohužel stále těch deset, dokola. Kvůli Anežce vše vydržím. Vím, že rádio vypnu hned, jak vystoupí.

Když jsem byla menší, poslouchala jsem všechny jmenované. Některé věci se mi dokonce líbily. Ale jak jsem říkala, byla jsem „divná holčička“ zpívající odmala ve sboru Kantiléna. Proto u mě od první třídy vítězila opera.

Jakmile jsem dostala možnost vybrat si, sáhla jsem po jménech osvědčených staletími. Místo Karla Gotta jsem si pustila Clauda Debussyho…

Hodně mě bavila skupina Nerez. Ze světa legendy typu Beatles, Jethro Tull či Deep Purple…

Jak kdy. Někdy mám náladu na úplné ticho, jindy si pustím kulturní rádio vysílající nejlíp jazz střídaný mluveným slovem. Jedu-li cestu Berlín–Praha, což je tři a půl hodiny, stihnu obojí.

Abych to upřesnila, jednu ruku jsem si zlomila nad zápěstím, druhou narazila. Těsně před přijímačkami na konzervatoř jsem tak na jedné měla sádru, na druhé obvazy…

Stalo se to na hodině tělocviku. Mladý učitel nás nechal běhat ve skupinách, pozadu na betonu. Já jsem byla v družstvu poslední. A jak mi všichni fandili, nešťastně jsem škobrtla. Při pádu dozadu jsem pod sebe dala ruce, což mi vzápětí znemožnilo dělat talentovky do klavírní třídy.

Do tohohle nástroje jsem se zamilovala ve třech letech, hrát jsem se začala učit až v osmi. Nebyla jsem žádný zázračný talent. Jen mě to bavilo. Naopak, že budu jednou profesionálně zpívat, mě ani nenapadlo. Ovšem poté, co mi vypadl klavír, zkusila jsem zpěv. K mému překvapení mě na konzervatoř vzali hned.

Bavila, už jsem vám říkala, že jsem byla divná holčička. Noty jsem znala díky sboru ještě před nástupem do lidušky. A na klavír jsem poté cvičila pořád. Doma běžně padaly věty: Už toho nech, pojď se najíst.

Protože u nás máme naprosto unikátní systém, který není společností dostatečně doceňován. Je to i jeden z důvodů, proč jsem založila nadační fond, rozjela projekt ZUŠ Open. Chci na české zušky upozornit. Jsou skutečně ojedinělé, ač to nevnímáme. Nejde jim „jen“ o to, vychovat virtuosy, důležitější je, že jsou dostupné pro většinu dětí. Což se v důsledku významně odráží na celé kulturnosti našeho národa.

Otevírat dětem dveře do světa umění je totiž bezpochyby nezbytné, a přesto jde o otázku dlouhodobě zanedbávanou.

Tam je srovnatelných s liduškami jen pár hudebních škol, takže pokud se chce někdo učit hrát na nástroj, zpívat, musí platit soukromé hodiny. Naopak v Česku máme v každém menším městečku základní uměleckou školu, kde se děti mohou učit v hudebním, tanečním, výtvarném nebo dramatickém oboru, což je mimořádná výhoda.

Je, ale někdo to musí platit: stát, kraje, ministerstvo školství… ZUŠ Open se tak snaží, aby se na umělecké vzdělávaní nezapomínalo. Aby šly vedle mládežnického sportu, který je dotován běžně, peníze taky na umění. K výchově, zdravému vývoji je to podle mě zcela nezbytné.

Minulý rok na to poukázal ještě výrazněji. Sice běžela online výuka, jenže lidský kontakt, vazbu na pedagoga nenahradíte. I proto část nováčků své snažení vzdala. Jak chcete přes kameru, přes počítač vysvětlit, kam má dítě správně dát prsty, jak má otočit zápěstí, postavit ruku? Vymizí pak i základní emoce spojené s hudbou: sdílená krása, když se konečně zadaří.

Máte-li základy techniky a dlouhodobý vztah s učitelem, dá se pár virtuálních měsíců přežít. Pedagog je zpravidla schopný pomoci „na dálku“, ale dlouhodobě to smysl nedává. Všichni proto teď hlavně věříme, že v září začneme na liduškách s výukou živě.

Neveřejně ano. Studuju-li hudební roli, občas se doprovázím. Ale že bych si zahrála něco složitějšího jen tak? Každý, kdo na klavír hrál, ví, že se musí hlavně hodně cvičit. Jinak prsty přestanou poslouchat. Za pandemie jsem si takhle párkrát sedla k Beethovenovým sonátám, ale brzy jsem toho nechala. Nemám techniku na to, abych je zahrála podle svých představ.

Dohlížíte není možná to správné slovo… My s manželem dětem hudbu nenutíme, ale byli bychom rádi, kdyby si k ní vytvořily vztah. Nejstarší syn tak hraje na kontrabas, mladší na cello a dcera začala letos s klavírem. Jestli z nich budou profesionální hudebníci? To vám neřeknu.

Po pravdě, nevím, zda bych si to přála. Povolání je to sice krásné, ale pokud se nedostanete na úplnou špičku, uživit se není úplně jednoduché.

Letní kulturní akce zatím běží podle plánů… A můj diář? Ten je zaplněn pár let dopředu jako dřív. Velmi nabitá je hlavně příští sezona, v níž se sešly naplánované akce s těmi odloženými. Na papíře z toho jde po roce a půl minimálního cestování až strach. (smích)

Zůstávám ale realistka. Platí nejrůznější omezení a ti, kteří je vymýšlejí, většinou náš svět nechápou nebo jim nepřipadá dostatečně důležitý. Když jede člověk na turné a každý druhý den přejíždí z jedné země do druhé, nemůže být pokaždé v karanténě.

Oni ano, proto po otestování normálně hrají, soutěží. Na hudebníky se zatím nikdo neohlíží. Je to až zvláštní. Nikdo se nepohoršuje nad osmdesáti tisíci fanoušky namačkanými vedle sebe bez roušek na fotbalovém utkání, ale naočkovaní a denně testovaní hudebníci museli hrát na koncertech dva metry od sebe v rouškách. Aspoň víme, jak si ve společnosti stojíme. Možná se tak můj diář hodně promaže.

Naštěstí ne. Já v roušce zpívat neumím, a hlavně si myslím, že dýchat vydýchaný vzduch, zvlášť při fyzické námaze, jakou operní zpěv je, je mimořádné nezdravé.

Ale mnoho mých kolegů v roušce zpívat muselo, alespoň při zkouškách. Měla jsem navíc i to štěstí, že – ač většina práce odpadla – něco zbylo. Dokonce jsem asi dvakrát do měsíce z domova vyjela. Třeba do Itálie. Samozřejmě za přísných opatření: za týden jsem měla osm testů, noty nám podávali v rukavicích.

Nebo jsem například loni v červenci pobývala ve francouzském Aix-en-Provence, kde jsme nazkoušeli, bez orchestru a sboru, operu Nevinnost finské skladatelky Kaiji Saariaho. Letos jsme ji pak konečně, po roce, představili divákům.

V poslední době čím dál častěji. Jsem za to ráda. Operní zpěvačky zpívají převážně skladby mrtvých autorů. Nemůžeme se jich zeptat, jak tohle či tohle mysleli, zpěvní part popřípadě upravit v místech, která úplně nesedí.

Naopak s žijícími skladateli můžete vést dialog, znají váš hlas, a proto většinou píšou interpretům role na míru. Což je samozřejmě na výsledku znát.

Ano, můj muž dirigoval některé její skladby. Takže příležitost popovídat si jsme měly. Pak přišla na pár mých pařížských koncertů. Než Nevinnost odevzdala, něco jsme i konzultovaly.

Kluci jsou velcí. Ale občas si ještě vyžádám Anežku. Chodí na první stupeň, na waldorfskou školu, kde se podobné „výlety“ dokonce podporují. Obecně tam kladou důraz na fungující rodinu, k čemuž patří možnost být spolu. Bohužel uplynulý rok jsme toho moc nenajezdily.

Musela jsem si kdysi vybrat: buď budu mít na práci absolutní klid, ale neuvidím děti vyrůstat, nebo kus pohody obětuju a budu s nimi. Všechny se mnou totiž cestovaly záhy po narození. Chtěla jsem mít jistotu, že když se jim cokoli stane, budu tam, budu moci zasáhnout. Jejich dětství je příliš krátké, za chvíli mi vylétnou z hnízda…

Tím neříkám, že by to někdy nebylo o nervy. Zpívala jsem a hlavou mi běželo, zda je stihnu o dvacetiminutové přestávce nakojit, aby nekřičely dalších čtyřicet pět… Ano, možná bych bez nich na jevišti podala lepší výkon. A možná ne. Jak se znám, stejně bych myslívala na to, jak se mají beze mě.

Ne, Berlín je náš domov. Práce šéfdirigenta s sebou navíc přináší i to, že nemusí být na místě, kde je zaměstnán, celý rok. Diriguje i jiné orchestry a mnoho času tráví stejně na turné. Proto stěhování nemá velký smysl.

Příští rok. V květnu s Colem Porterem a Melody Makers Ondřeje Havelky a v červnu na festivalu Concentus Moraviae v komorním projektu se Simonem a s několika dalšími úžasnými kolegy.