Lucie Výborná: Život v Rusku každého psychicky prověří

Na to jde odpovědět jednou větou: Jako v Rusku. Ale pochopení té odpovědi vyžaduje vidět Rusko takové, jaké je teď, ne žít příhodami, které vozili naši příbuzní a známí v osmdesátých a devadesátých letech. Život v Rusku každého psychicky velmi prověří. Já jsem částečně porozuměla ruské duši a dost jsem se dozvěděla o své vlastní. Teď snad budu na Radiožurnálu při rozhovorech lépe rozumět lidské samotě.

Kdybych nechtěla, nemusela jsem dělat vůbec nic. Pracovala jsem pro Český rozhlas 2 Praha, když bylo třeba tak i pro Radiožurnál, který jinak zpravodaje v Rusku má. Pro Českou televizi jsem natočila tři díly cyklu Na cestě – dva dokumenty z Karélie a z Oněžského jezera a jeden z holandských provincií, přípravy byly dost náročné. Dnes už nemůžete někam odjet a natočit dojmologii, jak se to dělávalo kdysi, musíte se pečlivě přichystat a přijít s něčím novým.

Ano, nakupovala jsem, vařila, starala se o dceru, ale to všechno dělám i tady. Jenže Moskva má jiné dimenze. V Praze si sednete do auta a vyřídíte za den několik věcí, kdežto v Moskvě musíte počítat s tím, že se dostanete do zácpy, ztratíte i čtyři hodiny a nestihnete vůbec nic. Dopravní kolapsy jsou tam legendární. No, spíš příšerné.

Jezdila jsem metrem. Dceru jsem vozila třeba na plavání a do kroužků. Naštěstí jsme bydleli v bytě v centru města.

(dlouhý hlasitý smích) To víte, že jo! Ale pozor (zvážní), skoro pětina obyvatel bohaté Moskvy bydlí v tak zvaných komunálkách, tedy například v bytech 4+1, kde žijí čtyři rodiny, každá v jednom pokoji, a mají společné příslušenství – kuchyň, koupelnu, záchod a předsíň. To si tady už nikdo neumí představit, a to hodně nadáváme na poměry. Ale přesto podle toho nelze Rusko soudit.

Souhlasím. Když jsme natáčeli v Karélii, hledali jsme vesnice, kde se ještě mluví původní karelštinou. Dostali jsme tip, a tak jsme vyrazili z Petrozavodsku asi 300 km obytným náklaďákem a zabloudili jsme. Pak jsme našli zbytek nějaké téměř vylidněné vesnice a v dálce jsme uviděli dým z komína. Otevřela nám osmdesátiletá babka a řekla, že místo, které hledáme, je úplně jinde. Byla už noc, tak nás pozvala dovnitř.

Na stůl vyndala všechno, co doma našla k jídlu – brambory s koprem od oběda, sýr, bylo to dojemné. Pak nás uložila. Já spala vedle ní v posteli a moji dva kolegové – kameramani – zůstali v náklaďáku. Marie Ivanovna nás přijala s takovou přirozeností, až z toho šla hlava kolem. Rusové takoví jsou. No a ten druhý pól?

Stáli jsme v moskevské zácpě, venku sněžilo, bylo skoro minus dvacet a k našemu autu přišla shrbená babička, v ruce panenku, kytičku a prodává. Na kabátě měla zapíchnuté veteránské medaile z války. To mě bralo za srdce nejen tehdy, ale drží mě to dodnes – když něco podobného vidím, musím si od toho člověka něco koupit, i kdybych to pak měla vyhodit.

Jsou velké. Nikde jsem neviděla tolik drahých aut jako večer na Tverské ulici nebo tolik krásných děvčat, protože ta se stahují z celého Ruska do Moskvy, aby našla uplatnění. Když máte peníze a vymyslíte si, aby k vám ve tři ráno přišel muž s maskou Mickeyho Mouse na hlavě a přinesl vám pizzu s ančovičkami, není to problém. Jenže Moskva není Rusko. Víc je poznat celou zemi, která je neuvěřitelná.

Ano a teď přichází století Číny. Mluvili jsme o tom s naším rodinným přítelem Janem Petránkem, novinářem par excelence, že po století Číny přijde století Ruska.

Ani naše děti. Ty se budou nejvíc muset srovnat se stoletím Číny.

Úplně v pohodě. Chodila do české školy, i když jí ruština nedělá problém. Chtěla jsem ale, aby šla do české třídy, protože je důležité, aby uměla výborně česky. Aby byla ukotvená a věděla, kam patří a kde má kořeny. Jinak chodila na kroužky a hodně ji navštěvovali kamarádi. Pořád u nás někdo běhal a byla to zábava.

Je ekonom a pracuje v bankovnictví.

Sumo už tři roky nedělá. Je vicemistr světa a sportovní kariéru ukončil.

Samozřejmě. Třeba ve chvílích, kdy jsem si uvědomila, v jaké samotě jsem se ocitla. To není tak, že by vás kamarádi odepsali, ale prostě jste daleko. A oni zrovna nemají čas nebo řeší něco důležitějšího. Navíc já působím hodně soběstačně, jako že všechno zvládnu. Takže ty, kteří se mi občas ozvali, bych spočítala na prstech jedné ruky. Ale samota je i užitečná. Dost se toho o sobě dozvíte.

Doma jsem seděla tak často, jak to bylo nutné. V Moskvě je co vidět, ale na druhou stranu, když připravujete natáčení dokumentu, musíte sedět hlavně u telefonu a počítače, shánět informace a psát na všechny strany. Stejně se často stane, že vaše povolení k natáčení jsou k ničemu nebo že v dané oblasti narazíte na zajímavější téma než to, které jste si vybrali… Vytvořila jsem si proti samotě systém práce a těšení se na cokoli. To pomáhá.

Třeba obrazy obrazů. Když se v Treťjakovské galerii zahledíte na obrazy geniálních krajinářů a pak se na Uralu díváte na stejný obraz v přírodě, je to fenomenální. Nádhera. Víte, že vidíte něco archetypálního. Byli jsme ve městě Velký Usťjuk, asi 1200 km od Moskvy, a já jsem vyšla s fotoaparátem k řece, po které pluly ledy, za ní stál kostel se zlatými báněmi, vedle lesíček, nikde žádné elektrické vedení. A najednou mi zleva do toho obrazu vešel mužík v děsivém vaťáku a ve válenkách, v ruce držel láhev vodky. Jen jsem se nadechla a řekla jsem si, že to snad není možné!

To byl přesně obraz, který tady někdo před dvěma stoletími namaloval! Ten chlap vypadá úplně stejně a krajina taky. Byl to samozřejmě jen úhel pohledu, protože kousek dál už byly elektrické dráty a osvětlení, domy, kostely a žigulíky, ale pořád těch obrazů v krajině najdete hodně.

To těžko. Navíc jsem člověk, který se nerad vrací do minulosti. Mně je teď opravdu hodně dobře. Hlavní rozdíl je ten, že si už mnoho věcí tolik neberu. Naučila jsem se něco, co se mi moc v Rusku hodilo. Vytvořila jsem si šuplík a do něho dávám věci, se kterými neudělám nic. Buď je přijmu, nebo je odložím. Hlavně s nimi nebojuji, protože stejně nic nezměním. Prostě tam ty věci strčím, šuplík zavřu a už se tím netrápím. To jsem před dvaceti lety neuměla. Nelze se rozčilovat nad věcmi, které nemůžeme změnit, jen si tím krátíme život a otravujeme ostatní. Je to tak, jak to je, a nazdar!

(dlouho přemýšlí) Vím, že v rozhlase neovlivním hudbu. Nejsem ale odborník a nechci hodnotit výběr písní v rádiu, i když mě občas něco rozpálí doběla. Při rozhovoru s Honzou Budařem jsem třeba směla pustit jen ukázku jediné jeho skladby. Naléhání ani prosby nepomohly, tak jsem to dala do šuplíku a dál to neřešila.

To neříkejte! Začínala jsem na Bontonu a v City, ale pak jsem byla třináct let na jediné stanici. Nemám pocit, že bych něco začala a pak šla jinam. Od roku 2006 jsem v Českém rozhlase – jen jsem ze stanice Praha přešla do Radiožurnálu. A ve státním bych ráda zůstala. Televize střídám, protože jsem na volné noze. Zvažuji nabídky tak, jak přicházejí. Ale rádia nestřídám.

Ano, cestování je moje vášeň, ráda si povídám s lidmi, ráda fotím, ale i cizí země si už vybírám a vždycky se těším domů.

Rozhlas je pro mě taková vášeň, že snad ne. Ale poznala jsem lidi, kteří v branži vyhořeli. Kdyby se i mně něco takového stalo, věřím, že bych uměla odejít a dělat něco jiného. Člověk má právo na druhou i na třetí kariéru a já na médiích nelpím. Ale zatím se ve studiu cítím výborně a neustále mě zajímá, co moji hosté dělají a proč.

Nebojím, je to fér, je to lidské, někdy to může být zajímavé a posluchače to pobaví. Že bych měla být na nervy z toho, že mě někdo utře, to asi ne. Naopak ráda si zvu lidi, kteří mě neustále pošťuchují. Baví mě sedět ve studiu třeba s Ester Kočičkovou, s Petrem Čtvrtníčkem, s lidmi, kterých se často moderátoři bojí.

Ale jsou i hosté, kteří vás „dostanou“ jinak – například dirigent Libor Pešek. Má pohled, kterým se nedívá na vás, ale do vás. Má temné hnědé oči, vy sedíte proti němu, ten buddhista se do vás vpije a vy nejste schopna se soustředit. To nejde. Tak jsem ho poprosila, aby to své charisma vypnul, protože jsem nemohla pracovat.

A víte, že za poslední rok žádné nemám? Vlastně jeden ano. Byli jsme na dovolené na Havaji a já jsem se tam učila surfovat. Když vás vezme skutečně větší vlna, je to úžasný zážitek – rychlost, dynamika. Konečně se postavíte na prkno a jedete, je to, jako když vás vystřelí z děla. Často ovšem také do té vlny spadnete a pak je to, jako kdyby vás tak na minutu hodili do mixéru.

Havajci vymysleli i něco, co se jmenuje paddle surfing, tedy surfovací prkno, které je silnější a širší než to běžné, je k němu pádlo. I s tím se dají sjíždět velké vlny, ale dá se použít i jako kajak. Jednou bylo bezvětří, moře bylo rovné jako stůl a Vanessa chtěla, abych ji vzala na prkno. Tak jsem ji posadila, postavila jsem se za ni a pádlovala jsem asi kilometr od pláže do místa, kde byl pod vodou útes a tam žily želvy.

Zahlédla jsem ve vodě krunýř, tak jsem přestala pádlovat. Připluly jsme v tichu blíž a pak se asi deset centimetrů od ruky Vanessy vynořila obrovská želva. Podívaly se na sebe, doslova se do sebe vpily. Na ten čistý pohled dítěte a zkoumavé oči želvy nikdy nezapomenu. Stála jsem bez hnutí nad nimi. Byl to nádherný společný zážitek.