Lucie Šteflová: Běhání na podpatcích mě udržuje v kondici

Na rozhovor přichází do kavárny - na herečku nezvykle - o deset minut dřív. „Dochvilnost ke mně patří,“ vysvětlí mi.

Hodinu na povídání má pak vymezenou přesně. Čas jí už čtyři roky určuje dcera Emma, jež čeká nedaleko. Teď si spolu zahrály i ve filmu režiséra Tomáše Vorla st. Cesta domů. Do kin šel 9. září.

A také ona se na jednu složitou cestu nedávno vydala. Chce očistit své jméno. Před lety ji bulvární média nařkla z prostituce. „Články byly vylhané. U soudu požaduji jejich stažení,“ říká.

Pět. Tehdy jsem začala natáčet seriál Místo nahoře (hrála Haničku Lukešovou - pozn. red.). Šel pak v televizi, když mi bylo osm.

Já na něj cíleně ani nešla. Vše rozhodla náhoda. Táta kdysi dělal chvilku modela, poměrně úspěšného. Zrovna fotil nějaké oblečení a neměl pro mě hlídání. Tak mě vzal s sebou. Fotografovi jsem se zalíbila, nabídl tátovi, že by mi dal taky práci. Hodila jsem se mu na kolekci dětských svetrů pro časopis Praktická žena.

No a fotografií si v ní všimli lidi od filmu, konkrétně z produkce seriálu Místo nahoře. Zavolali našim a pozvali mě na casting.

Tam jsem se těšila. Vybavuju si, že jsem vyšla z místnosti, kde probíhal, celá ubrečená. Máma se hned ptala, co mi proboha dělali. Já jí už klidně odpověděla: Chtěli po mně, abych se rozbrečela, tak jsem to udělala. Někdy tam pochopila, že mám pro herectví vlohy. (smích)

Stát „jen“ před fotoaparátem mě nebaví. Nejsem ani typ, co obesílá fotografy s přáním: chci něco nafotit. Nabídky zvažuji, hodně si vybírám. Rozhodující je, v jakém jsem rozpoložení, jak mi je kdo sympatický. Rozhodně mám radši kameru.

Odmalička jsem byla ráda natáčená. Milovala jsem a miluju příběhy se zápletkami, jež ve filmech, v seriálech ožívají.

Pár let ano, před více než dvaceti roky. Byl dokonce pracovně v Itálii. Myslím si, že mu profese sedla. Je v něm kus exhibicionisty. Teď ale dělá úplně něco jiného, podniká.

S tímhle jsem problém neměla. Na žádnou závist jsem jako holčička nenarážela. Žili jsme na maloměstě, ve Vtelně, do první školy jsem chodila do Mostu.

Spolužáky i jejich rodiče tak spíš zajímalo, jak to na natáčení vypadá, jací jsou ti a ti herci. Ani učitelé mi nijak nepřilepšovali. Nemuseli. Byla jsem vždycky trošku šprt, učila jsem se dobře.

Naši se během mé základky rozvedli. Já jsem se pak s mamkou a sestrou odstěhovala do Prahy. Proto jsem - asi v jedenácti - nastoupila do další školy. Ani tam jsem velké ústrky nezažívala.

Horší to měla mamka. Ta sbalila ve Vtelně dvě děti a vyrazila někam, kde to neznala a kde neměla ani nikoho známého. Myslela přitom hlavně na nás. Chtěla, abych to já měla blíž na natáčení, plus věděla, že ve velkoměstě jsou i lepší školy. V tomhle byla velmi odvážná.

V mé kariéře naštěstí vše navazuje. Nikdy jsem neměla vyloženě dlouhou hereckou pauzu. Ač mě strašili, že práce pro malé herce poté, co dospějí, moc není, já jsem se s tím nesetkala. Navíc jsem záměrně po základce nešla na konzervatoř.

Chtěla jsem mít jiné vzdělání, vystudovat si sama něco pro sebe. A jelikož jsem nemusela před natáčením, castingem dokazovat, že hrát umím, nastoupila jsem na obor diplomacie a mezinárodní vztahy.

Počkejte. Rozhovorů? Ty sice mnohdy vyšly, ale se mnou nikdo z těch novinářů nemluvil. Nebo jsem jim i telefon zvedla, ale nic z toho, co psali, jsem nechtěla komentovat. Šlo tak vyloženě o nesmysly.

Promiňte, nechala jsem se unést, mluvím rychle. Položte mi radši konkrétní otázku. Ráda vám na ni odpovím.

Ne, celé to bylo úplně jinak. V době, kdy jsem se stala terčem bulváru, jsem měla velmi komplikovaný vztah s mužem, který byl velmi žárlivý, až agresivní. V momentě, kdy jsme se rozešli, poslal jednu z mých intimních fotek do Blesku. Sice to chtěl poměrně brzy stáhnout, protože jsme se dali znovu dohromady, ale už to nešlo.

Kauza pak začala žít svým životem. Jiní na ní evidentně dobře vydělávali, podobné věci se prodávají dobře. V rámci toho publikovali i mou údajnou zpověď, kterou si prostě vymysleli. Bylo to „veselé“ období.

Protože jsem byla mladá. Myslela jsem si, že to přejde. Řešila jsem i zmíněný nelehký partnerských vztah. Dostala jsem se do špatného psychického rozpoložení. V jednu dobu jsem se úplně složila. Nechtěla jsem nic řešit. Odsouvala problémy na pozdější dobu. Sílu bránit se jsem v sobě našla poměrně nedávno.

Celá věc je teď u soudu. Chci, aby všechny vymyšlené články, mé fotografie zmizely z webu. Zejména proto, že mám dceru a nechci, aby si jednou tohle o své mámě četla.

Ano, v jistém období svého života jsem promiskuitnější byla, ovšem peníze za sex jsem nikdy nebrala. Proto žádám stažení všech článků, jež to tvrdí. Ještě k tomu dodám, že proti provozování prostituce obecně nic nemám. Každý z nás se musí něčím živit.

Ne, stačí mi, když zmizí ty lživé články, soukromé fotky. Někteří lidé mi sice radí, abych žádala od bulváru i peníze, mně o ně ale nejde. Vážně jen chci, aby vše ze sítí zmizelo.

Jsem obecně velmi spořivý, až neutrácivý typ. Pro herečku se podobná vlastnost velmi hodí. Takže jsme ji v pohodě přežily. Jak by vám asi každý z oboru řekl, nabídky chodí ve vlnách. Jednou jich máte nad hlavu, pak rok nepřijde skoro nic. Umím s tím žít. Výdělky ukládám, nerozhazuju...

Navíc jsem měla i to štěstí, že mi práce moc neubyla ani za pandemie. Natáčela jsem například zmíněnou Cestu domů.

Režisér Tomáš Vorel mi scénář poslal v době, kdy jsem byla v šestinedělí. Rovnou si přál, aby v Cestě hrála i dcera. Ani nevím, jak na nás přišel. Vzhledem k jeho předešlé práci je ale evidentní, že má ve svých filmech rád zrzky. Obrazově mu na kameře, na plátně ladí.

Dost jsem váhala. Hlavně kvůli dceři. Tak jsem mu nejdřív napsala, že si tím nápadem nejsem úplně jistá, že nevím, jestli ji k herectví mám vést doslova odmalička.

Nakonec mě ukecal na to, že si natáčení nebude ještě uvědomovat, a pak bude mít krásnou vzpomínku na více než rok svého života. Bude mít záznam toho, jak před kamerou rostla. Sama jsem se na film z tohoto pohledu moc těšila. Viděla jsem ho prvně až ve Varech, na festivalu.

Rok. A hrozně si to užívala. Je velmi společenská. Doma ji to moc nebaví, je to „nuda“. Pořád se ptá, kdy půjdeme ven. Chodila by i za deště...

Na natáčení tak byla ve svém živlu. Jeho princip, tempo, pochopila záhy, včetně toho, že se věci opakují. Až jsme nechápali, jak to dává. Třeba u scény, jak klepe do vajíčka. Vždy se řeklo: Kamera, akce, ona klepala. Pak padlo: Stop, ona přestala. Tohle dala klidně dvacetkrát za sebou. Čímž sklidila velký obdiv štábu, označili ji ze ideální filmové dítě. (smích) Všichni mi radili, aby se jím stala.

Rozhodně ne. Podobnou nabídku bych nyní spíš odmítla. Dostává se do věku, kdy by ze všeho už měla rozum, a já chci, aby měla na dětství klid. Aby si užila školku, školu jako její vrstevníci. Aby to zase nevyznělo tak, že já si na dětství stěžuju, to ne. Až bude starší, ať si klidně jde na konzervatoř, na DAMU. Jestli se rozhodne být herečkou, nebudu jí bránit.

Hodně můj partner. Ještě studuje vysokou školu, konkrétně Fakultu tělovýchovy a sportu, proto má volného času poměrně dost. Navíc, školy byly v posledním více než roce dost zavřené, takže byl stejně doma a Emmu má rád. Dalo se to tedy vždy zařídit tak, aby byla spokojená a já mohla rodinu živit.

Natáčení má navíc i tu výhodu, že sice pracujete velmi intenzivně dny, týdny, ale poté máte volno. V něm se dceři naplno a ráda věnuju.

Někdy ano, když pracuju na zakázkách pro zahraniční produkce. Ovšem ty jazyky se učím ne kvůli práci, ale kvůli tomu, že mě vždycky bavily. Samozřejmě ne každý ze zmíněných šesti ovládám úplně dokonale.

Většinu jsem se pak učila ve škole, ale například svahilštinu jsem přibrala až po dvacítce. Tehdy jsem plánovala, že vyrazím do nějaké africké země starat se o děti. Zvládnutí svahilštiny byla jedna z podmínek, abych vůbec mohla vyjet.

Nezdá se mi. Opakují se v ní často stejná slova, slovní spojení. Horší bylo najít v Česku způsob, jak se ji učit. Nejdřív jsem si dávala slova do Google překladače, moc učebnic svahilštiny u nás nebylo. Poté jsem si je začala spojovat, vše dopilovávala s pomocí cédéčka.

Chtěla jsem se posunout. Jisté věci změnit. V tomhle rozpoložení jsem si našla norskou neziskovou organizaci Bez mámy. Vybrala jsem si její šestiletou misi. Část z ní strávíte v Norsku, tam žijete na začátku a na konci, jedete taky na dva roky do Indie, a až poté následuje Afrika. Není to ani úplně zadarmo. Počáteční investice byla tehdy asi dvě stě tisíc.

Dávno vědí, že jsem umanutá, že když se rozhodnu, tak se mnou nehnou, proto neříkali nic. Jenže těsně před odjezdem mi vše nakonec rozmluvil bývalý přítel... Škoda. Ale asi to tak mělo být. Nakonec to přirozeně vyřešila Emmča, která se rozhodla narodit. (smích) Tenhle můj velký sen tak je nenaplněný. Zůstala mi po něm svahilština.

Já ne, jiní občas ano. Nedávno jsme se dívali s přítelem na seriál, kde část postav svahilsky mluvila. Já se pak radovala, že jim rozumím. Někdy se vám tedy v Česku hodí i svahilština.

Nový film Davida Baldy o sektářství, o církvi, Manipulace. Kvůli roli jsem se dokonce učila hrát na kytaru, pilovala zpěv. Mělo se točit od září. Zatím se ale vše odložilo kvůli covidu. Televizní diváci mě budou moci vidět v seriálu Marie Terezie III, hraju milenku Josefa II.

Pro mě to byl spíš nezvyk. Můj herecký partner na mě mluvil německy. Já mu odpovídala česky. Mimo scény jsem zase mluvila anglicky. Zjistila jsem, že naučit se v jazycích přepínat vyžaduje jisté úsilí, ač je umím. Stálo to ale za to.

Třeba ty kostýmy byly nádherné! Sice dost těžké, ovšem skutečně krásné. Úplný nezvyk pro mě byl pak korzet. Řeknu vám, velmi nepohodlná věc, v níž se moc nedalo dýchat. Ani boty se mi nezdály.

Špatně se v nich chodilo. Přece jen jsme všichni dávno zvyklí, že jsou tvarované. Jenže tady odpovídaly své době, nijak se noze nepřizpůsobovaly. Měly i podpatky, které sice velmi miluju, ale v těchhle jsem se musela učit znovu chodit.

Většinou ano. Přirozenou ženskost v sobě mám, chci o sebe pečovat, chci se líbit. Což se nezměnilo ani tím, že jsem porodila dítě. Mám pocit, že krásné boty vám v tomhle hodně pomůžou a podpatky vše podtrhnou. Přítel se mi až směje, kam všude v nich vyrazím.

Kam se dá. Ale jeho zaujaly hlavně situace, kdy takhle vyrážím na dětská hřiště. Ale pozor! Pár podobně smýšlejících maminek, upravených, v šatech a lodičkách, jsem tam už potkala. (smích) I když je pravda, že jich zase tak moc není.

My už naštěstí s Emmčou na pískovišti nesedíme. Ty bábovičky neplácáme. Je větší, chce víc běhat s kamarády, lézt po prolézačkách. Já jsem tak na hřišti spíš jako doprovod, připravená ji vyprostit, když uvízne...

Běhání za dětmi na podpatcích má ještě jednu nespornou výhodu: udržuje mě v dobré fyzické kondici. (smích) Nejsem typ na posilovnu, na jógu, jiný pohyb, tak si vše vynahrazuju vysokými botami.

Nemám problém si je zout a chodím bosa. Ne každý to sice chápe, asi je to i nehygienické, sem tam padají otázky typu: Kde máš boty? Ale mně to vyhovuje. Cítím se volně.

Ano, jsem Blíženec, ráda dělám věci tak, jak je cítím. Klidně jdu proto bosá ulicemi několik kilometrů. Nebojím se ani toho, že si poraním chodidla, chůze naboso vás vycvičí pokládat nohy na povrch trochu jinak.

Samozřejmě v momentě, kdy dorazím domů, si je pečlivě umyju. Do rukou beru v rámci očisty i pemzu. Koupelnu mám za dveřmi, ani si nenašlapu.

Řeším, jsem žena. Například v Marii Terezii III jsem byla ve spodním prádle a v podvazcích, proto jsem i nad tímhle při přípravě na roli zauvažovala...

Nastane-li podobná situace, omezím se v jídle a pití. Místo tří knedlíků k obědu si dám dva. Nijak tím netrpím. Pomáhá mi i to, že hodně, pravidelně vařím. V kuchyni se jídla „načichám“, nemám pak takový hlad. Vaření je pro mě obecně dobrá dieta. (smích)

Teď mě napadlo ještě k vaší otázce, za co nejvíc utrácím - vedle dcery je to určitě kvalitní jídlo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: