Luboš Veselý: Každý kontakt s blízkým člověkem mě nutí přemýšlet o sobě

Ano, velmi. Mám dvě dcery, jednu vyženěnou z exmanželčina prvního manželství a tu druhou jsme měli spolu. Mám s nimi hezký vztah. Jen je problém, že ony zůstaly v Brně a já se přesunul do Prahy.

V situaci, která nastala, nejezdím skoro nikam, radši nenavštěvuji ani svoji maminku. Takže se se všemi vídám míň.

Moc hezky. S Bisim Arichtevem, který to režíroval, už jsme se na nějakém projektu sešli a vím, že se s ním pracuje dobře. Vždy si najde čas pro herce. Není to direktivní režisér, spíš pokládá otázky a vychází z charakteru herců.

Ve scénáři byla ta moje postava původně ráznější. A přesto mě obsadil a vycházel ze mě. Uznal, že i když chlap vede stavební firmu, nemusí být tvrďák. A to se mu hodilo.

Na základní škole to byl jeden z těch, o kterých jsme se učili, nic víc. Bližší vztah jsem k němu získal až někdy v osmdesátých letech, kdy se v Divadle Husa na provázku uváděla hra Labyrint světa a lusthauz srdce. To představení jsem viděl dvakrát nebo třikrát a moc se mi líbilo. Ta poetika i myšlenky, které zazněly, mě oslovily. Ale že bych si sedl a četl Komenského, to zas ne.

Když vloni vypukla epidemie, odjeli jsme zrovna na víkend na Šumavu, kde má moje přítelkyně rodiče. Zastihly nás tam zprávy, ať zůstaneme, kde jsme, že se ruší zkoušky i představení. Tak jsme místo hraní připravili zahradu na sezonu.

V červnu jsme odehráli asi osm představení, vrátili se na Šumavu a na podzim jsme zahradu zase uklidili. Naštěstí se pořád něco točí, nějakou práci mám. Což je dobře, situace už na mě taky doléhá. Každý kontakt s lidmi zvenku je teď pro mě obohacující.

To v zimě až tak nešlo. Šumava byla zasněžená a já mám navíc ústřel krční páteře. Byli jsme na chatě a v bytě ve Volarech, ale vlastně jsem měl radost.

Z toho, že se potvrdil náš vztah s mojí přítelkyní Bohdankou. Od rána do večera jsme byli spolu, a v naprosté pohodě. Vlastně se i tím prohloubil.

Ano, je. Když mi bylo deset, měl jsem úraz kolene při fotbalu. Tenkrát mi to nechtěli operovat, protože mi tím mohli zastavit růst nohy. Dostával jsem injekce, měl často sádry a pořád tam něco cpali a zase vybírali. Tím tu chrupavku úplně zničili.

Nabídli mi, že mi dají endoprotézu, ale já odmítl. Nějakou bolest neustále cítím, ale už jsem na ni zvyklý.

Pan doktor se mě zeptal, zda chodím a zda ujdu aspoň pět kilometrů. Řekl jsem, že ano, že jsem se zrovna vrátil z pochodu s výsadkáři z Chrudimi a ušli jsme pětaosmdesát kilometrů. Endoprotézu mám připravenou, ale zatím o ni nestojím.

Měl jsem skvělé prarodiče. Ti od maminky žili v Královském Poříčí u Sokolova. Půlka té vesnice je dnes vybagrovaná, musela ustoupit povrchovému dolu. Takže říkám, že mi ukradli dětství.

Je tam krásná a romantická krajina, kde se mluvilo dvojjazyčně. Při odsunu Němců zjistili, že tuhle vesnici zachovají kvůli nedostatku horníků. Těžilo se tam tehdy hnědé uhlí, ale hlubinně, takže šachty byly 20 metrů pod úrovní země.

Stály tam důlní věže s krásnými názvy Svatá Anna či Svatý Jakub. Do šachet jsme lezli a někdy se v nich sesula půda a naplnilo se to tam vodou. Pinky se tomu říkalo. Byly to průzračné tůně, kde jsme se koupali a chytali ryby. Nedaleko byla střelnice, kde jsme nacházeli náboje. S dědou jsme chodili hodně na houby. Bylo to hezké.

No a druhá strana, ta od otce, byla z Damic, což je asi šest kilometrů od Ostrova nad Ohří. Tam jsem v lesích nacházel německé helmy a torby na plynové masky. Bylo to tajemné.

Občas jsem tam pobýval i sám, bez bratranců a sestřenic, a toulal jsem se. Bylo to bezpečné. Jen jsem oznámil, jakým směrem se vydávám, a hodiny jsem měl v hlavě. Ráno jsem vypadl a přišel přesně na oběd i večeři.

Za to může paní Soňa Pejskarová Pavelková, maminka Ondřeje Pavelky. V Ostrově nad Ohří vedla literárně-dramatický obor. Byl jsem aktivní děcko, a když jsem nesměl pokračovat ve sportu kvůli tomu úrazu, přihlásil jsem se na dramatický obor a na housle.

Stupnice zahraji, ale virtuos nejsem. Občas hraju i v představení, jednodušší věci zvládnu.

Svou aktivitu jsem potřeboval někam dát. V osmé třídě se rozhodovalo, kam dál, a já chtěl být řidičem kamionu. Na první místo jsem si dal učební obor s maturitou v Plzni. Byl to automechanik nákladních aut, ale paní Pavelková se mě zeptala, jestli to není škoda. A ať zkusím konzervatoř. Připravila mě na zkoušky, hodně se mi věnovala. No a vzali mě.

Jak mám ty toulavé boty a byl jsem v Praze bez dohledu, udělalo to své. Nejprve jsem žil na intru, kde se mi ale nelíbilo, a já se začal toulat. Chodil jsem sice do školy, ale byl jsem prakticky bezdomovec. Na Kampě byl krásný opuštěný barák, tak jsem v něm bydlel. Později se tomu říkalo squatting.

Na Staromáku byl taky takový opuštěný dům, a protože bylo všechno otevřené, dalo se tam vlézt a já se usídlil na půdě. Kamarád, který se to dozvěděl, mi pronajal byt, ale já neměl žádný dohled. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Když jsem přijel na víkend domů, rodiče mi dali peníze.

Byl jsem docela rozmazlený a přestal jsem chodit do školy. Ve třeťáku mě vyhodili. Já šel pracovat na stavbu, kde jsem si po dvou měsících uvědomil, že to na škole bylo lepší. Vzali mě zpět a já doufal, že to zvládnu, možná jsem měl i pocit, že jsem k něčemu dospěl. Jenže situace se zopakovala znova. Pak po mně sáhli vojáci a já šel na dva roky na vojnu.

Ne, už během studií na konzervatoři jsem udělal konkurz do nově založeného A studia v Rubínu, kde si mě pak všimli i z Divadla na okraji. Po vojně se za mě postavila paní Jiřina Švorcová. I díky ní jsem mohl pokračovat v divadle.

Hrál jsem do roku 1989 v Rubínu. V roce 1987 se mi narodila dcera Johanka, ale rodinu jsem měl v Brně, a tak jsem pendloval. Byla tam ještě starší dcerka Verunka z prvního manželství mojí tehdejší manželky. V roce 89 jsem si řekl dost a odešel do Brna.

Tam jsem zkoušel v Ha divadle a vystřídal i hodně jiných scén. Kromě baletu a opery snad všechny. Měli jsme rozestavěný domek, ale peněz moc nebylo. A tak jsem se trhnul a v roce 1990 odjel s kamarádem do Německa, kde jsme pracovali jako zedníci, gastarbeitři. Byly to pěkné peníze, co jsem vozil domů.

Jenže jsem byl pryč měsíc, šest neděl a přijel jen na víkend. Vyměnit si prádlo, dát peníze, přivézt hračky dětem. A už jsem zase musel odjet. Vztah to poznamenalo, nevydržel.

V Rakousku jsem pracoval na farmě. Ráno před šestou se už muselo být u zvířat a postarat se o býky, krávy a prasata. Jezdil jsem tam i s traktorem. Pracoval na poli, v lese. Bylo to docela náročné.

Člověk pořád sbírá zkušenosti, ať je v jakémkoli oboru. Nemusí být separovaný jen v jednom. Zkušenosti, které jsem nabral jinde, mohu použít i v divadle.

Ne, na tom jsem nelpěl nikdy. Několikrát jsem z divadla i odešel, když mi něco vadilo. Většinou to bylo chování kolegů nebo moje. Bývá to tak padesát na padesát. Na tom, co se mi nelíbí, taky nesu svůj podíl.

Tehdy jsem to ale nedokázal takto analyzovat a končilo to často mým zkratem. Ze dne na den jsem odešel, nechal vše být. Ve třeťáku, který jsem opakoval, nás učil pan Brabec.

Měl jsem to štěstí, že jsem ho rok před tím, než zemřel, potkal. Bylo to v televizi na Kavčích horách a já se mu omluvil, že jsem mu způsobil potíže a odešel od rozdělané práce. Ze dne na den jsem to zrušil, bez pocitu viny nebo zodpovědnosti. On moji omluvu přijal a mně se ulevilo.

Asi jo, i když tohle pojmenování zavání i násilím, a to se mě opravdu netýká. Ale prudké jednání, to jo, to jsem měl.

Určitě, přestal jsem přemýšlet a pustil emoce. Tak to bylo a teď se to vyvíjí jiným směrem. Jsem klidnější.

Ano, a taky věkem. Stárnu. S Bohdankou, s mojí poslední partnerkou, budeme mít brzy desáté výročí. To je na mě úspěch. Mnoho nových věcí u mě je díky ní a taky mi pár věcí došlo. Každý kontakt s blízkým člověkem mě nutí o sobě přemýšlet.

Neříkám, že to nemůže nastat, ale nerad bych. Moje důvody k odchodu, ať už v partnerství, či z divadla, jsou už vážnější. A tak nevím, co by se muselo stát, aby mě to donutilo odejít odtud, kde teď jsem.