Lída Rakušanová: Byla jsem ve správný čas na správném místě

Pochází z jižních Čech, a jak říká, do emigrace ji po roce 1968 zavedla láska. Konkrétně k fotografovi Josefovi, s nímž po invazi sovětských vojsk původně odešli z vlasti na rok s tím, že počkají, jak se doma situace vyvine.

Po krátkém pobytu ve Francii zakotvili v Německu. Domovem se jim stal na desítky let Mnichov, kde ona nastoupila do rádia, on fotil.

Život mě hlavně poučil v tom, že náhody neexistují. Věci se dějí tak, jak mají. A zrovna já jsem na tom nebyla zas tak špatně. Byla jsem ve správný čas na správném místě a nezvorala jsem to.

(pauza) Já jsem ty události vypustila z hlavy. Spíš si říkám, jestli na mně nezanechaly stopy. Sebevědomím totiž zrovna netrpím. Mám ho asi menší, než bych mohla mít, což mě hendikepuje. Zároveň si myslím, že jsem dopadla docela dobře. Srovnám-li to s bratrem, který zůstal u otce, dokonce výborně.

Otec se brzy znovu oženil, rychle si pořídil jiné děti a bratr vyrůstal v rodině, kde podle mě nebyl šťastný. Nikdy, opravdu nikdy si nestěžoval, ale myslím, že jeho macecha byla macechou, jak si ji nejbarvitěji dokážete představit.

Ne, vazby se přetrhaly v dětství. Po roce 1989 se obnovily, ale nesblížili jsme se. Celý život na sebe nemáme tak nějak čas.

Jako svobodná v Evropě se cítím pořád, i když teď samozřejmě – pokud vše vztáhneme jen na svobodu pohybu – jsem omezená jako všichni ostatní v Evropské unii. Žiju hlavně na chalupě v Bavorském lese. Ale pokud jde o moji vnitřní svobodu, tak ta funguje dál.

Ano, jsem tu doma. S manželem Josefem jsme si ji koupili v roce 1979. Žili jsme tehdy v Mnichově, kde jsme pracovali a vychovávali dceru, a chyběla nám příroda. Najednou jsme se ocitli v síti obecného česko-slovenského po(d)vědomí.

Stejně jako řada lidí v socialistickém Československu jsme odjížděli na chalupu. Zatímco oni tam utíkali do svých vnitřních emigrací, my jsme potřebovali „jen“ odpočívat mimo město.

Zpočátku na nás koukali divně, protože chalupaření není v Bavorsku běžné. Němci většinou jezdívají na letní byty, do statků, které jsou na to vybaveny. Ani neuvažují o tom, že by si kvůli touze strávit čas na venkově koupili dům a začali ho opravovat. My s Josefem, majíce československé kořeny, jsme to udělali.

Chalupa ve výspě Bavorska se stala naším přístavem. Nedávno jsem si zrovna uvědomila, že z celého života tady žiju nejdéle.

Tam jsme měli byt asi třicet let. Pustili jsme ho na přelomu tisíciletí, když z něj odešla dcera Lucie. S Josefem jsme zjistili, že v něm skoro nejsme. Já se navíc stresovala, že pokaždé, když se do Mnichova vrátím, musím uklízet. Josef na něm visel rozhodně víc. Dlouho míval živé sny, jak v něm pořád bydlí.

V Praze, na Břevnově. Má tu nejlepší společnost. Hroby tam mají kromě nezapomenutelného arciopata Opaska například Ivan Diviš, Karel Kryl, Ivan Medek… Samí naši staří dobří známí ze Svobodky.

A především jsou ale v břevnovské bazilice sv. Markéty, v jednom z výklenků, zazděny ostatky našeho Vintíře z Bavorského lesa a Šumavy.

Ne, teď už mám na střeše satelitní přijímač, který nabízí větší výběr kanálů, než potřebuji. Obyčejně stejně sleduji zpravodajství, vybírám si filmy, naopak na seriály nemám trpělivost. Jsou na můj vkus šíleně rozvláčné. Většinou bych v nich stříhala a stříhala.

Kdysi mě takhle zaujal Příběh služebnice. Jenže přišel díl, v němž dáma hodinu rodila v opuštěném domě, na samotě, bylo to nekonečné.

Ty už jsme demontovali. Ovšem kdysi nám umožňovaly kontakt s domovem. Díky nim jsem se dívala na zprávy, měla přehled o socialistické realitě.

Dokonce jsem tenkrát sledovala i ty mnou haněné seriály. Jednak je dělali solidní tvůrci, teď mluvím například o Nemocnici na kraji města, pak jsem v nich reálně viděla chování lidí v Československu.

Mimo jiné způsob, jakým seriály zobrazovaly ženy. Bylo až neuvěřitelné, co považovaly za běžné. Na manželce leželo úplně všechno: od zaměstnání přes starost o domácnost a děti, jejich výchovu až po péči o manžela.

Zcela běžně zachycovaly situace, kde všichni sedí u stolu: tedy muž a děti, a žena, která přišla z práce, stačila vyzvednout děti z družiny, uvařit večeři, a ještě kolem nich kmitá, běhá mezi sporákem a stolem. Socialistické seriály byly oblíbeným zdrojem mých rozhlasových komentářů.

To určitě ne, ale alespoň od ní nikdo nečekal, že zvládne levou rukou dvojí zátěž. Zaměstnání i rodinu. Naopak ty československé ženy to v zaměstnání maximálně dotáhly na sekretářky šéfů.

U socialistické ženy se automaticky předpokládalo, že pokud se dobře stará o rodinu, nemá na vlastní kariéru čas a vlastně po ní ani netouží. Takovou degradaci si dnes ani neumíme představit. Podívejte se na oblíbené Chobotnice z II. patra, jak tam rodina funguje.

Máte pravdu v tom, že na mé pozici v Německu ženy v době, kdy jsem do rádia nastupovala, běžně nebývaly. Já jsem tam ale rozhodně nebyla jedinou redaktorkou. Už dlouho přede mnou tam byla například slečna Olga Kopecká, silně věřící katolička. Kariéře věnovala úplně všechno… Já jsem takhle nepřemýšlela. Chtěla jsem dělat pořádně svou práci u mikrofonu.

Hodiny. O tématu komentáře jsem přemýšlela ještě před tím, než jsem dorazila do práce. S plánem jsem šla do našeho úžasného archivu a v něm poctivě hledala.

Dnes tohle dělají novináři na internetu, nám tehdy sloužily kartotéky, přihrádky, v nichž se nacházely nejmenší podrobnosti o lidech, kteří měli něco společného s komunistickou stranou.

Podklady pro svůj příspěvek jsem si dala dohromady před dopolední poradou, načež jsem ho napsala. Příspěvky do pořadu Události a názory se předtáčely pár minut před vysíláním.

Myslela jsem si, že se nebojím. Ale v knížce popisuju okamžik, kdy jsem strach měla. Tři čtyři měsíce po atentátu (únor 1981 – pozn. red.) jsem měla nedělní službu. Seděla jsem u okna, úplně sama, v kanceláři s krásným výhledem do anglického parku. Najednou z větve na větev skočila veverka a větev se s rachotem zlomila. Tehdy jsem se lekla jako nikdy v životě, což asi s atentátem souviselo…

Taky vím, že vyřadit mě z vysílání by pro StB tak složité nebylo. Stačilo naznačit, že je v ohrožení naše dcera. V tu chvíli bych novinařinu ve Svobodce zabalila.

Tohle podle mě úplně neproběhlo, ale po sametu nastal jakýsi tichý smír. Sice nenastalo žádné objímání, ale lidé byli k sobě mnohem, mnohem vstřícnější.

Pomohlo k tomu určitě to, že se generaci z roku 1948 podařilo to, o co usilovala. Komunismus z Československa zmizel. Musím ještě dodat, že komunismus nezmizel z hlav lidí. Tohle jsem zase tušila já, emigrantka po roce 1968.

V roce 1948 utíkali lidé před komunistickým režimem. Naopak mezi emigranty po roce 1968 byli často reformní komunisté, kteří v 50. letech pomáhali tento režim budovat, což jim uprchlíci z roku 1948 nezapomněli.

Já jsem se snažila do podobných bojů nevstupovat. Podle mě to byl nejen ideologický, ale i generační spor.

To jsem do knihy napsala v nadsázce. (smích) Ten dopis totiž začínal mým křestním jménem. Ale co vím jistě, je to, že jsem ho věnovala do charitativní dražby. V Plzni tehdy vydávali kalendář Ženy bez hranic, mezi něž jsem se dostala i já. Ocitla jsem se mezi esy typu Martina Navrátilová. Ta do dražby věnovala tenisovou raketu a já ten Clintonův dopis.

Asi za dvě stě tisíc. Ale přesnou částku vám neřeknu.

Líto? Když jsem to zjistila, při natáčení dokumentu s Olgou Sommerovou, spíš mě to zaskočilo. Na místě našeho československého křídla teď stojí univerzitní aula, nahradila také mou kancelář. Ostatní křídla Svobodné Evropy zůstala, kdo si chce zavzpomínat, může.

Z Bavorska jsem do Prahy přijela 14. prosince 1989. V první polovině 90. let začala v Praze fungovat kancelář české redakce Svobodné Evropy, v níž jsme se zprvu střídali. Pak ji převzal Petr Brod, který byl v tu dobu bez rodiny. Což se samozřejmě záhy změnilo. (smích) V Praze se seznámil se svou budoucí ženou, ale to jsme úplně jinde…

Abych to zkrátila, ano, od prosince 1989 jsem si zvykla pendlovat mezi Prahou a Mnichovem. A když se česká redakce Svobodné Evropy v Mnichově v roce 1994 rušila, následně se celá stanice přesouvala do Prahy, já už byla novinářkou na volné noze. Začala jsem pendlovat mezi chalupou v Bavorském lese a Prahou, kde jsme si pořídili byt.

Nevynechávala. Ráda tam jezdím. Vím, že kdykoli dorazím do Budějovic, do Zborova, jsem doma. Ve Zborově jsem zažila krásné dětství u dědy. Je to taková malá ves, dneska už tam skoro jezdí městský autobus. A Budějovice? Tam byl mým milovaným domovem dům u slepého ramena řeky Malše.

Po roce 1989 ho přestavěli na hotel. Mé vzpomínky tím nezmizely. Vedle romantiky v nich funguje také realita: jak jsme se do domu bez kanalizace nastěhovali, jak jsme měli záchod na dvoře a jak se naši nadřeli, aby téměř středověké podmínky vylepšili.

Za svobodné slovo se musí pořád bojovat. Občas zírám, jak rychle se dá na věci, jež kdysi byly běžné, zapomenout, jak rychle se mohou vrátit autoritářské pořádky. Vidíme to nejen u nás, ale také kolem nás. Základem demokracie je, aby fungovala občanská společnost.

Nejenže si nepamatoval mě, on si ani moc nepamatoval, že jsme tam hostovali s jeho hrou Zahradní slavnost. Což mě – když jsem to před ním později zmínila – naštvalo. (smích) Taktně k tomu poznamenal: Jo, to je zajímavý.

Protože jsem věděla, že na DAMU je strašný nával. Měla jsem pocit, že bych se trapně cpala tam, kam nepatřím. Možná v tom byl můj nedostatek sebevědomí, který si s sebou nesu. Vše ukončila přihláška na pražskou filozofickou fakultu, kam mě vzali na češtinu a dějepis a kde jsem pak přestoupila z dějepisu na jihoslovanské jazyky a estetiku.

Říkám si „z rádia hlas“… Když mi zavolali kvůli Koljovi, trochu mě to zaskočilo, ale pak mi to přišlo zajímavé, po čase se to mezi filmaři zaběhlo. Vedle filmů zním také v divadle. Konkrétně ve hře Andělé v Americe v Městských divadlech pražských.

Odpovím záměrně také v nadsázce. Můj život je takový balet. Tanec na horké plotně.

Hodně, jsou v několika bednách. Vždycky říkal, že v nich má pořádek, systém, s ničím jsem nesměla hnout…

Na každý pád, jestli v tom systém měl, tak mi k němu neodkázal klíč. Teď tedy stojím nad bednami, snažím se jejich obsah třídit. Něco málo jsme udělali ještě spolu. Třeba jsme do jedné velké obálky dali všechny velké osobnosti, z rádia, exilu. Jenže pak někdo něco od Josefa potřeboval, fotka se do obálky nevrátila…

Josef mě fotil hodně a často. Tak často, že mi to bylo nepříjemné. Říkávala jsem mu: Už mě nefoť, už mě proboha nefoť! A vidíte, tyhle fotky jsou teď v mé knížce a jsem za ně ráda.

Může se vám hodit na Zboží.cz: