Laďka Něrgešová: Mám krize velikosti paneláku

No jasně, že žiju! Pro mě je to důležitá věc. Samozřejmě nesmíte být ve svých přáních bezohledná, nesmíte ubližovat ostatním. Je až dechberoucí, kolik toho člověk dokáže, když si umí srovnat hlavu. Vidíme to všude kolem sebe, moc hezky je to ukázáno taky ve Star Wars. Popíšu vám svoji oblíbenou scénu z epizody Impérium vrací úder, jo?

Luke Skywalker se učí u Yody. Stojí spolu u lodi uvízlé v bažině a Yoda ho vyzve, aby tu loď na dálku vyndal z bahna, za pomoci své mentální síly. Nezvládne to. Pak to udělá Yoda. Luke fascinovaně konstatuje: „Nemohu tomu věřit.“ A Yoda mu suše odpoví: „Proto to nedokážeš.“ Je to samozřejmě jen příměr, ale fakticky to funguje ve všech oblastech našich životů.

Tohle vzniklo vážně jen náhodou. Nečekala jsem, že by to mohlo mít takový úspěch. A protože mě to baví, a zjevně nejsem jediná, tak jsem se teď tímto směrem vydala.

Vůbec ne. Mám v povaze vidět všechno v katastrofických scénářích. Ale zároveň mám silnou záklopku, která tomu zavčas udělá přítrž. Čili má první reakce na průšvih je: „Pane bože, to je hrůza!“ Naštěstí pak přijde ona sekundární reakce: „To dám!“

Myslím, že tohle bylo náročné pro každého rodiče. Adam před rokem končil první stupeň základní školy a ten střemhlav do online výuky byl skutečně tvrdý. Medulka byla v létě minulého roku úspěšně přijata do mateřské školky, ale zkusila si to tam jen v září. Od října ji do školky nedávám.

Snažím se jako máma kličkovat. Dělat jim to oběma lepší. Udržuji dobrou náladu na palubě stůj co stůj. Ale přiznávám, že někdy mám fakt krize velikosti paneláku. A myslím, že právě kvůli těm dětem se snažím v takových těžkých chvílích brzy vzpamatovat.

Ano, taky jsem to četla. V některých ohledech to tak opravdu je. Nicméně mít sourozence je myslím velké plus v jakémkoli věku. Pravda je, že musím vymýšlet aktivity a zábavu pro obě děti tak, abych těch osm let rozdílu smázla. Někdy to dá práci, je to trošku jiný level, ale nejsem první ani poslední, kdo právě tohle musí řešit.

Vždycky jsem si říkala, že nechci vodit jedno dítě do školy s kočárkem, že to už je moc velký odstup. Ale po tolika letech marného snažení o druhé dítě jsem byla vděčná i za to. Teď se tomu spíš směju a hlavně děkuju bohu, že je oba mám.

On ten věkový rozdíl má taky něco do sebe. K miminu a batoleti máte významného pomocníka, parťáka, který pomůže. A musím říct, že i když Adam toužil po bráchovi, tak sestřičku přijal rychle a úžasně. Milují se.

Samozřejmě, jako všichni sourozenci. Adam svoji sestru ochraňuje a je tím velkým bráchou, ke kterému Meda vzhlíží, ale samozřejmě se spolu nebojí jít do konfliktu. No a pak nastupuje rozhodčí máma, která trpělivě vysvětluje jedné i druhé straně, kde a proč jsou hranice.

Dá se to tak říct. Sama jsem nebyla vychovávaná formou „drž hubu a krok“. Neslýchala jsem takové to: „Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“ To je přístup, kdy dospělý dává najevo svoji vyšší autoritu. Mě rodiče ničím neponižovali. A především se u nás nepoužívaly fyzické tresty, teda až na asi dvě výjimky, kdy našim cákly nervy. Měli nás s bráchou ve dvaceti, takže respekt!

A možná proto, ale nejenom proto, jsem absolutně proti jakémukoliv fyzickému trestání dětí. Pro mě je to jenom obyčejné selhání role rodiče. Důvěra mezi lidmi, a platí to i pro vztah mezi rodiči a dětmi, zkrátka neexistuje, pokud je to postavené na strachu a ponižování.

Ale jistě, měla jsem výchovu s jasně danými hranicemi a pravidly, a i moji rodiče podle nich žili a jednali. Pokud jsem někdy měla pocit, že je potřeba vyzkoušet, kam až mě nechají zajít, pak přišlo rázné promlouvání do duše a důsledné vyžrání si následků svých činů.

A protože rodiče vždycky drželi spolu a byli nám parťáky, tak pro mě vlastně největším trestem bylo, že jsou z toho smutní.

I já se snažím být svým dětem parťákem. Sice parťákem s autoritou, ale ne vládcem všehomíru. Poslouchám je, vysvětluju, ptám se jich na názor. Ale rozhodně to není ve stylu – dělej si, co chceš. Buduju si s nimi vztah, ve kterém není potřeba je mlátit, fackovat nebo jakkoli ponižovat.

Přesně tak. V civilizovaných zemích už naštěstí padly ty hrůzy, kdy chlap může svoji ženu beztrestně zmlátit. Už ani učitelé nesmí bít své žáky tak, jako tomu bylo dřív. V tom kontextu nechápu, jak je vůbec možné zastávat názor, že se někdo může, nebo dokonce musí dopouštět násilí na vlastních dětech.

Pardon, ale za mě je to rozhodně selhání a známka nevyspělosti. Taky mi občas ujedou nervy a zařvu tak, že se třesou obrazy u sousedů. Ale pak pokračuju vysvětlováním a diskusí. Nikdy bych je neuhodila. A přesto, světe, div se, z nich nerostou rozmazlení spratečci.

Naši byli a jsou opravdu milující rodiče, prožila jsem díky nim krásné dětství. Ve všem mě bezpodmínečně podporovali. Občas tam ale samozřejmě proběhl zásah typu – rozumím, fandím ti, ale byl bych rád, kdybys...

A právě tak to bylo ve chvíli, kdy jsem po základce trvala na konzervatoři. Tatínek mi tenkrát vysvětlil, že by byl rád, kdybych si udělala maturitu na „normálním“ oboru a pak si dělala kraviny. Tak jsem si tu normální maturitu udělala a přišla s pokračováním své story: „A teď už můžu studovat herectví?“ (směje se)

Nezbylo jim nic jiného než mi požehnat a moje studia po maturitě náležitě podporovat. Mám zlatý rodiče, jsou prostě úžasní!

Vlastně ani nevím... Vadí to? (směje se) Těžko říct, z čeho ta touha někdy kolem desátého roku mého života vznikla. Žádné dramaťáky ani časté návštěvy divadel se nekonaly. Zato si velmi dobře pamatuju výrazy ve tvářích svých pedagogů i rodičů, když jsem je skálopevně přesvědčovala, že to tak opravdu chci.

Jediné, co mě s herectvím svým způsobem spojovalo, byla účast na recitačních soutěžích, které jsem pravidelně vyhrávala. Neříkám, že to bylo vždy první místo, ale vyhrávala. Nic dalšího mě nenapadá, kromě té zvláštní posedlosti. A jsme opět u toho – všechno máme nastaveno ve své hlavě.

Strašně! Srdce rodilého Pražáka dostalo parádně na frak. Ale mohla jsem hrát, dostala jsem svůj první byt a začalo mé první osamostatňování se. Bylo mi dvaadvacet, a to už je načase žít sama, starat se o sebe, vydělávat si svoje vlastní peníze, mít zodpovědnost.

V té době jsem taky pochopila, že peníze jen z divadla mě asi neuživí, a tak jsem přijala nabídku pracovat jako moderátorka v místním rádiu Vysočina. Dodneška na ty dva roky v Jihlavě s láskou vzpomínám.

Pro mě to byl po těch dvou letech na oblasti celkově velký šok. Vracela jsem se bez nabídek k práci, jen s vědomím, že už potřebuju změnu. Stěhovala jsem se na čas zpátky k rodičům a začala si hledat práci, bydlení...

Ale znovu jsme u té hlavy – zkrátka jsem si v ní nastavila, že to půjde rychle a hladce. A tak se to taky stalo.

Přišla nabídka z Činoherního klubu, protože mě na oblasti viděli hrát. Postupně se přidalo moderování v rádiu, muzikál Tančírna a dostala se ke mně informace o castingu na živý pořad České televize Letadlo, který jsem vyhrála.

Žádný konkrétní moment uvědomění asi nebyl. Na škole jsem byla přesvědčená o tom, že se chci věnovat primárně herectví. Moderování pro mě bylo jen zajímavý doplněk stravy. Ale zkrátka to vzniklo, vlastně už na škole, kdy mě překecali k moderování v rádiu. A přesto, že jsem to tehdy viděla jen jako příjemnou brigádu na vydělání peněz, dneska musím pokorně konstatovat, že obě tyto role, moderování i herectví, vnímám jako zásadní pro svůj život.

Musela bych se pustit do hodně obsáhlé odpovědi, kterou si nechám ještě pár let pro sebe. Ale jednu věc vám k tomu řeknu: jsem vděčná, že tento pořad můžu stále dělat, že mám tu příležitost a že mě to pořád baví.

Víte... Jak to říct... Stálé divadelní angažmá má svá plus i minus. A já momentálně se dvěma dětmi vidím jen ty minusy. Ta otázka by neměla znít, jestli mi chybí angažmá, ale jestli mi chybí divadlo. A to mi chybí. Chybí mi spousta věcí, které jsem dělala před dětmi.

Nicméně je fér se na to podívat v rovnici se známými činiteli. Teď mám děti. A není nic, co by mi chybělo víc než právě ti dva piškoti. Čili ano, dokázala bych sestavit seznam věcí, které bych ráda znovu dělala, ale... Žádná z těch položek pro mě není víc než být máma na plný úvazek.

Především jsem ráda, že jsme zdraví. Že mám svůj Showtime a že nemusím zatím řešit šílenosti týkající se holého přežití, které spousta lidí řešit musí. Samozřejmě že i mně padly projekty, které se teď dělat nemůžou. Na každém z nás se tahle situace mentálně i finančně podepisuje. Ale co chcete dělat?

Jsme součástí dané historie, nemá cenu nad tím hořekovat. Tak to prostě je, tečka. Vždycky si opakuju, že mohlo být hůř. A především jsem neskonale vděčná za všechno, co i tak můžu. Děkuju za to každý den.

Pořád můžeme dobíjet baterky spánkem, pečením a spoustou jiných kreativních činností, taky pohybem a jógou. Jóga je geniální výmysl. Dává mi velkou sílu, protahuje všechny svaly a motivuje mysl.

Trápí, vyhlížím světlo na konci tunelu! (směje se) Tu hodinovou sestavu si sice můžu zacvičit doma, což je taky fajn, jenže já před třemi lety začala ujíždět na hot józe, která se cvičí v místnosti vytopené na 42 stupňů. To vám nic jiného nenahradí!

Taky jsem se toho dlouho bála a přesně tohle si říkala. Ale kupodivu to pro mě už bez toho horka není ono. Po druhé lekci si zvykne každý. Cvičit se chodí po sprše čili z vás i z ostatních teče převážně voda, není to nijak zásadně cítit.

V tom horku rychle vypnete hlavu, po deseti minutách vám nedovolí myslet na kraviny a problémy. Teplo vám během chvilky prohřeje svaly tak, že jdete do poloh úplně automaticky, až se divíte, čeho všeho je tělo schopné. A jako vedlejší produkt je tu rychlejší spalování. Pane bože! Ať už to máme zase otevřené. (směje se)

Velmi vtipná otázka. A omlouvám se, že na ni odpovím všeobecným klišé. Nic ve svém životě bych neudělala jinak. Každá věc či zdánlivá chyba mě posunuly tam, kde jsem dnes. A zaplať pánbůh za to! Všechno v našich životech má hluboký smysl. I když to třeba nejdřív vypadá jako tragédie.