Kristina Kloubková: Výchova dětí je složitá, její výsledek uvidíte až za dvacet let

Slýchám. Zamilovala jsem se a hodně mě to nakoplo. Když mi bylo třicet, myslela jsem si, že už nikdy nepřijde to pravé bušení srdce. A ono přišlo. Pluju si na růžovém obláčku, ale protože jsem už velká holka, tak bez růžových brýlí. A to trvá půl roku.

Tuhle jsme počítali, že se musíme znát asi osmadvacet let. Na konzervatoři jsme o sobě jen věděli, i když jsme nafotili společné fotky do Tanečních listů. Nikdy mezi námi nic nepřeskočilo. Až teď. Když jsem tu fotku našla, přefotili jsme ji v současnosti a třeba za dvacet let nafotíme další.

V baru o půlnoci. Já do barů moc nechodím a on taky ne, byla to opravdu náhoda. Všimla jsem si ho, šla za ním a zeptala se, zda je to on. Přeci jen jsme se dlouho neviděli. Za půl roku mi přišla zpráva, jestli bych nechtěla přijít na jeho představení. Tam jiskra přeskočila. I díky tomu, co jsem viděla.

Vašek má svůj soubor 420PEOPLE a já z něj byla vedle. Moje macecha a nevlastní ségra se na mě dokonce obořily, jak to, že jako bývalá tanečnice neznám 420PEOPLE. Ale já dělala muzikály, takže je to pochopitelné. Nu a teď jsem ambasadorka a velká fanynka souboru.

Vždycky jsem současný tanec brala jako rej černokněžníků, kteří pobíhají beze smyslu a máchají rukama a nohama. Vašek do pohybu umí dát duši i příběh. Poslala jsem na představení i svého bratra, který nemá s uměním nic společného, je to ajťák. Jeho žena mi po představení napsala, že se nesmál, což znamená, že to bylo dobré.

Velmi. Na Nově máme štafetu, kde si lidé předávají různé úkoly, a já dostala od Reye Korantenga zatančit Labutí jezero. Mimochodem, teď mě proklínal Roman Vojtek, kterému jsem zadala, aby skočil salto vzad a udělal gymnastickou sestavu.

Dlouho jsem řešila, jak na to Labutí jezero jít. Nemůžu už jít do baletních špiček. Nakonec mi Vašek dal svoje tanečníky, včetně sebe, udělal choreografii a za dva dny jsme to natrénovali. Bylo to fajn, moje tělo dostalo šok, nemohla jsem potom chodit ani vyjít schody. Myslela jsem, že umřu. Ale bylo to krásné, ten adrenalin, který tělo zná, mi udělal dobře. Přemýšlím, že bych zase někam začala chodit tančit.

Chci chodit na Vaškovy hodiny. Jeho tanec vede k znovuobjevení přirozené spojitosti mezi tělem a hlavou, k uvědomění, že každé tělo je originál. Nebo na nějakou modernu. Moje maminka tvrdí, že kdybych byla v pravidelném tréninku, tělo si rychle vzpomene na pohyb, který zná. Ale přeci jen je mi jedenačtyřicet. Klasiku už nedám.

Někdy jsem měla pocit, že jsem některá životní období neměla zapotřebí. Tady jsem ztratila pět let, tady sedm. Ale zpětně vidím, že to bylo potřeba, musela jsem to prožít. Že jsem se vdala, rozvedla a pak měla dítě s člověkem, se kterým nežiju, což jsou bolestivé věci. Byly to zkušenosti.

Říkali jsme si s Vaškem, že potkat se dřív, tak spolu buď nejsme, nebo už spolu rovnou bydlíme. Teď je to jiné. Jsme už starší a vzájemně se vnímáme jinak, nejsme tak vznětliví a neděláme ze všeho problém. Hodně mu naslouchám a snažím se ho pochopit, stejně jako on mě.

Máme k sobě úctu, vážíme si práce druhého. Vašek nevěděl, co dělám, stejně jako já o něm. Museli jsme se znovu seznámit. Že máme děti z předchozích vztahů, je taky přínosné, pro oba nová zkušenost.

Ano, moc se jí líbil. Slyšela jsem, jak říká kamarádce, že přijde Vašek, ten fešák. Jeho dceru Aine jsem ještě nepoznala, protože žije v Japonsku s maminkou. Tak to asi nebude tak rychlé. Vaškova bývalá žena je totiž Japonka. On má Asii rád a vaří skvělá asijská jídla.

Ano, žil dlouho v zahraničí, působil jedenáct let jako tanečník u choreografa Jiřího Kyliána, soubor byl hodně kosmopolitní. Nedávno jsem viděla Kyliánovo představení East Shadow na Tanci Praha (mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla – pozn. red.), to je tak krásný člověk!

Měl s sebou tanečníky Sabine Kupferbergovou a Garyho Chrysta, kterým je kolem osmašedesáti, a co ti předvedli na jevišti! Jaké moudro! Ryju trochu do Vaška, aby pro nás udělal představení, dokud se ještě hýbu. Zjistila jsem však, že je to jedno, že se dá udělat představení i pro sedmdesátileté lidi a může být luxusní.

Ano, dělá to dodnes. Tuhle jsem měla přeřek, kterému se zasmála. Každý z nás umí číst, ale stane se, že člověk přečte něco jiného, než stojí na čtecím zařízení. Přečetla jsem Opavu, ale byla to Ostrava. Máma říkala, že se dějou i horší věci, a pobavilo ji to.

Ano, když jde o týrané děti nebo smrt. To se neříká snadno, ale od toho bych měla být profík, abych se s tím uměla srovnat. Zasahuje mě to však. Jsem třeba vděčná, že existují babyboxy. Díky nim bylo zachráněno už 171. miminko.

Tragédie a teroristické útoky se taky nehlásí dobře. Negativních zpráv je spousta. Poprvé za devět let, co moderuji zprávy, se mi nedávno stalo, že v nich nebyla ani jedna špatná. Když jsem se pochlubila svému kolegovi Martinovi, prohlásil, že všechny špatné ten den má on.

Martin Pouva je skvělý parťák. Známe se dobře, víme, jaký kdo používá slovosled a jak kdo mluví. Když píšeme jeden pro druhého zprávy, myslíme i na to, jak to řekne. On je v naší dvojici klidovou silou. Můžu se o něj opřít.

Hodně spolu komunikujeme a průběžně přepisujeme měnící se informace i během relace zpráv. Nedám na něj dopustit. Na partnery, teď už i životní, mám štěstí.

U mě ve chvíli, kdy mám rozhovor s politikem. Jednou mi tak bušilo srdce, že mi skákala celá halenka. Martin prohlásil, že to ještě neviděl. A pak v situacích, kdy se děje něco aktuálního. Přehazuje se celý plán, já čtu Martinovy zprávy, on moje. Někdy přinesou nový, neznámý text, jindy nedoteče materiál, chybí obrázky nebo se přeruší spojení. Je toho hodně.

Máme v uchu port a dostáváme pokyny. Ale někdy nefunguje spojení. Z pěti živých vstupů nevyjde ani jeden. Nedostanu žádný pokyn. To pak jen sedím a čekám.

Komunikujeme o tom, co bude následovat, a čteme si pro sebe další zprávy. Někdy vypadáme jako dva blázni, kteří sedí za stolem a každý si něco povídá.

Je jiná než já. Taky ji trochu jinak vedu. Výchova je složitá, její výsledek uvidíte až za dvacet let. Byla bych ráda, aby byla zdravě sebevědomá, což mně chybí. Chválím ji, ale nechci, aby byla nafoukaná. Hodně si povídáme, líbí se mi dětská bezprostřednost a otevřenost. Jak to vidí, tak to řekne, a za pět minut o tom neví.

Zatím je to nezatížená holčička, i když řeší, proč nežije s tátou. Stále se opakují nářky, že s ním chce bydlet. Řeší to už tři roky. Přesto je to veselá holčička.

Ano, pravidelně, miluje ho a on ji. Jen musí pochopit, že spolu už všichni bydlet nebudeme. Nikdy jsem však o něm špatně nemluvila a nikdy to neudělám. Věřím, že děti si vybírají rodiče, proč si vybrala ona nás, netuším.

K tomu mám historku. Když byla maličká a byla ještě, jak se říká, napojená, tak mi vyprávěla o svém početí. Vzpomínala, jak přišla na svět. Říkala, že tam byl velký anděl a že ji bral za maminkami a tatínky. Vybrala si Kristinku a Karla. Ptala jsem se jí, kolik mi bylo, když si mě vybrala. Mami, to jsi ještě byla malinká, odpověděla.

Ptala jsem se jí taky, co si pamatuje, než se narodila. I když se nikdy netopila a nic se jí nestalo, měla obrovský strach z vody. Říkala, že když byla v bříšku, strašně kopala a křičela. Chtěla ven, dusila se. Pak se narodila císařem. Teď už si nic z toho nepamatuje.

Přes můj odpor chodí na balet. Vydupala si to, stejně jako kdysi já. Moje maminka je baletka, táta baleťák, její tatínek taky tančil. Jasmína tančí zatím rok, ale myslím, že ji to oproti mně nechytlo. Stěžovala si, že ji bolí, když dělají provazy. Nutit ji nebudu. Vlohy má, ale raději bych byla, kdyby studovala a tancovala si pro radost.

Na konzervatoři patřil. Už jsem o tom mluvila víckrát a maminka mě prosí, ať už toho nechám, ale je to můj názor. Některé spolužačky to vidí stejně, ale třeba Vašek s tím nesouhlasí. Možná je to tím, že je kluk, a těch bylo málo. Chodil do ročníku s bratry Bubeníčky, měli talent, byli hýčkaní.

Já možná neměla tolik talentu v nohách, šla jsem do toho srdcem, což nikoho nezajímalo. Vzalo mi to sebevědomí, které si buduju právě od školy. Až ve 34 letech jsem začala nosit sukně, protože jsem osm let poslouchala, že na moje nohy se nedá koukat a že jediné štěstí udělám, když se dobře vdám. Záseky to byly obrovské. Škoda že tam nebyli lidi, kteří se zabývají psychologií dítěte.

Tanec je náročný sám o sobě a na tohle nikdo nedbá. Dost dlouho jsem navštěvovala i psychology. I když stále řešit minulost nemá cenu, tu nezměním. Má však následky, a tak se snažím, aby Jasmína měla dětství co nejlepší.

Jak v čem. Nedávno jsem se bavila s kuchařkou ze školky, říkala, že děti jsou dnes jiné, jinak si hrají, jinak se k sobě chovají. Doba se změnila, nepamatuju si například, že by máma byla doma. Přes den zkoušela a po večerech tančila v divadle. Hlídala nás často babička.

I komunikace s dětmi spíš připomínala povely, tak to ale tenkrát bylo. Já se na vše Jasmíny ptám, dávám jí na výběr, aby získala zodpovědnost za svá rozhodnutí. V kombinaci s drilem na baletu jsem si připadala jako na vojně. Slyšela jsem povel udělej a já ho splnila. Dnes je to volnější, ale do jaké míry je to správně, nevím.

Zastánce volné výchovy nejsem. Moje dítě má řád. I když je teplo, sluníčko a ostatní ještě běhají venku, jde spát v osm. Je zvyklá i pravidelně jíst, vybíravá není. V některých věcech jsem striktní. Můj bratr se smál, že ani na Vánoce ji nedám spát později. Mám zkušenost, že když to nastane, je to s pláčem, a trvá hodinu, než usne. A popravdě, já taky potřebuju mít večer volno, čas pro sebe a na úklid.

Nejčastěji. Pamatuju si, že v dětství jsme smýčili v neděli, tak to dělám po večerech, abych se tomu vyhnula. Jsem s Jasmínou o víkendech raději venku, miluju, když je špinavá. Jako vesnické dítě. Nedávno byla celá od zmrzliny, prachu, trávy. A v hlavě květinky, co má ráda. Tak má podle mě vypadat šťastné dítě.