Kristina Kloubková: Jsem nervák, ale výzvu přijmu vždy

Vstávám v půl čtvrté, abych zkrotila svoje složité kudrnaté vlasy, z domu odjíždím ve čtvrt na pět, ve tři čtvrtě se scházíme ve studiu a namlouváme upoutávky. Pak se do práce pustí maskérky, ve čtvrt na šest máme poradu a za pět minut šest vysíláme.

Jsou dny, kdy se rozmluvím bez problémů, jindy to jde hůř. Mám sérii cviků na rozmluvení a uvolnění celého obličeje. Kdyby mě někdo ráno pozoroval, co dělám v autě za ksichty, tak si bude myslet, že jsem na hlavu.

Naštěstí ve studiu nejsem sama, mám vedle sebe zkušeného Pavla Svobodu, který je neskutečný pohodář. Ve Snídani s Novou je už 26 let, jeho nemůže nic překvapit.

Mám na partnery před kamerou neskutečnou kliku. Martin Pouva, se kterým uvádím Televizní noviny, je oproti mně nesmírný kliďas, vím, že se na něj mohu spolehnout. Já jsem občas třeštiprdlo.

Náročné, protože jsem musela absolvovat dvojnásobnou přípravu. Bála jsem se, jestli to utáhnu. Já jsem trémistka při startu každého živého vysílání, tady se to umocnilo, protože jsem měla jinak kamery, musela jsem jinak překukovat. Taky jsem se při tom osamění skamarádila se stolem, za kterým sedíme.

Potřebovala jsem nějakou berličku. Povídala jsem si s ním před začátkem, sdělovala jsem mu, že tam budeme jen my dva a musí mi dodat sílu. Víc jsem se do něj rukama opírala. Byla jsem moc ráda, že se Martin vrátil. Jsme na sebe zvyklí, jsem s ním mnohem klidnější.

Nejnáročnější jsou pro mě tragédie týkající se dětí. Vím, že někdo zase trpí u zvířat. Po těch dvanácti letech se umím ovládat, dokážu to doříct, ale pak potřebuju chvíli, abych se srovnala. O to víc jsem rozjásaná, když mohu ohlásit pozitivní zprávu. Možná až moc. Hodně lidí mi říká, že je na mé mimice vidět, jestli přijde veselá, nebo smutná zpráva.

Zásadně, jako všechno v našem životě. Lidé se často ptají, jestli o covidu nemluvíme moc, ale já obsah zpráv nemůžu nijak ovlivnit. Je ale zajímavé, jak vám tato situace změní pohled na jednotlivé zprávy. Úplně jednoduše řečeno: když nehlásíte, že někdo umřel, pociťujete klid a téměř radost.

Kdo mě dobře zná, to asi pozná. Zprávy se snažím polidštit, aby lidé tomu, co říkám, rozuměli. Jsem ráda, když dostávají prostor všechny strany. U některých se však občas bavím.

Mám pocit, že se mi zastaví srdce a postaví vlasy na hlavě. Nejhorší je, když mi do sluchátek nikdo neřekne, co mám udělat. Omluvit se, nebo dělat, že se nic nestalo? To, co ve skutečnosti trvá pár vteřin, vám v tu chvíli přijde jako dlouhé minuty. Když pak skončí vysílání, cítím se úplně vyčerpaná.

Jednou jsem místo „píše“ řekla „píče“. Hrůza, protože si v tu chvíli uvědomíte, že to už nikdy nevezmete zpátky.

Nezapomenu ani na tříminutový záchvat smíchu ve Snídani s Novou. Byla jsem pak na koberečku, že se to už nesmí opakovat. Neumím si představit, co by se stalo, kdyby se mi to povedlo v hlavních večerních zprávách.

Občas se mi ve Snídani s Novou podaří hosty ve studiu odbourat. Jeden pan doktor valil oči, když jsem mu řekla, že dávám dceři proti horečce brambory do ponožek. „Vařené?“ žasl. Ubezpečila jsem ho, že syrové, a jak on, tak kolega Pavel Svoboda se tím až do konce vysílání bavili.

Stalo, mám propady jako každý jiný. Je ale skvělé, že mám kolegy, kteří to pochopí a podrží mě. Měla jsem hodně těžký rok 2019: skoro mi umřela maminka, na čas jsem se rozešla s partnerem, malá měla otřes mozku. Zhubla jsem na 48 kilo. Nakonec se mi potvrdilo, že všechno zlé jednou přejde a mnohdy se v dobré obrátí.

Byly doby, kdy mě lidé podezírali, že stále nemám dítě, protože myslím jen na svou kariéru. Bezdětná jsem však nebyla kvůli kariéře, ale kvůli tomu, že nebyl tatínek. Rozhodně nejsem bojovná.

Jako holka jsem toužila být baletkou, to se mi úplně nesplnilo, byla jsem tanečnicí, s odstupem let si troufám říct, že dobrou.

Po dvaceti letech přišlo téměř náhodně herectví, pak moderování. Samotnou mě udivuje, že jsem šla do něčeho, co jsem neuměla. Přitom o mně všichni vědí, jaký jsem nervák. Jenže když přijde výzva, nedá mi to a zkusím to. Baví mě pořád se učit něco nového. Až někdy překvapuju sama sebe.

Teď třeba studuju koučink podle neurovědy, učím se, jak funguje mozek, co je prefrontální kortex, co dělá limbický systém. Je to moc zajímavé, mám už za sebou jednu zkoušku.

Kam mě životní cesta zavede, netuším. Na druhé straně mi je tolik, kolik mi je, kdo ví, jak dlouho zůstanu na obrazovce. Až přijdou kamery s ještě vyšším rozlišením…

Mezitím byly ještě choreografie muzikálů Adéla ještě nevečeřela, Je třeba zabít Davida, Baron Prášil, Golem. Je to ale profese, která vyžaduje neuvěřitelnou přípravu, těžko bych ji mohla dělat s dítětem.

O mém osudu rozhodla v roce 2002 nabídka od režiséra Viktora Polesného. V pohádkovém seriálu O ztracené lásce jsem nejen tancovala, ale i mluvila. Tehdy jsem stála poprvé před kamerou.

Poté mě pozval na konkurz do filmu Milenci a vrazi, kde jsem hrála lehkomyslnou Maddu. Následoval seriál Poslední sezona, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vratné lahve.

K moderování jsem se vlastně bezděčně dostala přes taneční show Bailando, kde jsem měla původně vystupovat jako účinkující. Řekla jsem ale, že mi to nepřijde fér, protože jsem profesionální tanečnice, a tak mě pozvali na konkurz na moderátorku vedle Dalibora Gondíka. Klaplo to.

Tancovala jsem třicet let, pořád se ráda hýbu a podvědomě tlačím na svého partnera (mezinárodně uznávaný choreograf Václav Kuneš), který má úžasnou taneční skupinu 420PEOPLE, aby udělal něco pro tanečníky 40+.

Jednou mi dovolil, abych si s nimi šla zacvičit. Když jsem přišla, jedna z tanečnic, která mě neznala, si mě změřila a zeptala se: „A Vašek to ví?“

V jeho skupině jsou ti nejlepší z nejlepších od nás i z jiných zemí. Nepřestávám koukat, co se svým tělem dovedou. Dělají na mě už moc akrobatických věcí, které jsem nikdy nezkoušela. Byli fajn, povzbuzovali mě, že to dám. No, dala, ale na třetím tréninku mi ruplo koleno a já si uvědomila, kolik mi je let.

Už na konzervatoři jsem věděla, že na klasický balet nemám fyzické dispozice, a tíhla jsem k modernímu tanci. Na piškoty (baletní obuv s vyztuženou přední částí) jsem se postavila šest let po škole, v pardubickém divadle, a hodně to bolelo.

Když přestal tancovat táta, stal se choreografem, maminka, bývalá baletka, skončila jako servírka. Nevím, co bych dělala, ale práce se nebojím.

Když se na Jasmínku dívám, vidím, že ona ty fyzické dispozice má, ale strašně bych si nepřála, aby se tomu věnovala. Zatím naštěstí dává přednost atletice.

Hrozná. Srážení sebevědomí, poznámky, jak mám tlusté nohy, jsem nešikovná, nemotorná, hloupá. Přitom můj partner, který byl o dva roky výš, na konzervatoř nedá dopustit. Jako bychom nenavštěvovali stejnou školu.

Jenže na kluky se pohlíželo trošku jinak, navíc byl v ročníku s bratry Bubeníčkovými, dohromady byli silná a šikovná trojka.

Úplně náhodou jsme na sebe natrefili v jednom baru, kam normálně ani jeden nechodíme. Já na něho koukala a zeptala se, jestli je ten ze školy. Neviděli jsme se pětadvacet let.

Po několika týdnech si na mě sehnal telefonní číslo a pozval mě na představení svého souboru. Na oplátku jsem mu nabídla, aby se mnou šel na předávání Českého slavíka. Do té doby ani nevěděl, co vlastně dělám. Teprve tam mu to došlo. Byla jsem v tu dobu sama a klaplo to.

Důležité je, že jsme začali nanovo. Zjistila jsem, že ho miluju takového, jaký je, a nestyděla jsem se to říct. Už spolu rok a půl bydlíme. Sestěhovali jsme se, Jasmína změnila školu. S Vaškem vycházejí výborně. Máme se všichni tři rádi jako rodina. Moc jsem si přála, aby malá konečně viděla model dobrého soužití muže a ženy, a to se mi splnilo.

Rýsuje se hlavně v mé hlavě. Já bych se vdávala hned. Tři roky jsme s Jasmínkou žily samy. Bylo to komplikované v tom, že jsem byla hodně v práci, včetně brzkých rán, večerů a víkendů. Vždycky jsem toužila mít kolem sebe rodinu, hodně mě ta situace trápila. Jasmínka v tom plave, s jejím tatínkem jsme svatbu neměli, tu jsem měla s někým jiným. Sama nedávno řekla, že by chtěla, abychom se s Vaškem vzali.

Říká, že kdybych se na to několikrát denně neptala, už by mě požádal. (směje se)

Vašek to teď nemá lehké, nemůže dělat svoji práci, ruší se představení, nemůže se cestovat, posouvají se premiéry, dobíhají granty, pro takové malé soubory, navíc mezinárodní, je to dost zoufalá situace. Já vím, že těžké to má víc odvětví, ale kultura přece nemůže vymizet.

Osobně to má komplikované i tím, že jeho dcera žije s matkou v Japonsku. Každý rok za ní létal, teď je odkázaný jen na internetovou komunikaci. Rády bychom se s ní potkaly, Jasmína se učí jíst hůlkami a vždycky si povzdychne, že Aine to určitě umí líp.

Já nikdy moc necestovala, jsem Čech jak poleno. Vašek objel celý svět, zažil neskutečné věci, když vypráví, koukáme na něj s Jasmínou s otevřenou pusou.

Zarytě jsem se snažila, aby byl partner spokojený, potlačovala jsem samu sebe, nedokázala jsem projevit svůj názor. Možná to bylo tím, že se naši rozvedli, nežila jsem s tátou.

Moc oceňuji, že s Vaškem jsme k sobě naprosto otevření, a když máme neshody, dokážeme o nich s nadhledem mluvit a neberu je jako zásadní problém, což jsem dřív dělávala. Z mé strany to vždycky bylo všechno, nebo nic.

Nikdy jsem se tak necítila. Jestli je u nás někdo moderátorská hvězda, tak Lucka Borhyová. V tom nejlepším slova smyslu. Stává se mi samozřejmě, že mě lidé poznávají. Je vtipné, že mi často říkají, že vypadám líp naživo.

Pro mě jsou hvězdy ti, kteří něco dokázali. Nevím, jestli to můžu říct, ale můj idol, což přijde mnoha lidem zábavné, je třeba Arnold Schwarzenegger. Miluju ho od dětství. Teď taky Pokáč (český písničkář), protože ho zbožňuje moje dcera.