Kolik dát dětem svobody a jak je vést k samostatnosti

„V útlém věku s vámi vaše dítě prostě počítá. Nemluvňata na vás spoléhají s výživou, udržováním v čistotě i s mobilitou. S tím, jak rostou, se stávají samostatnějšími v mnoha oblastech života, ale i tak na vás spoléhají, že jim poskytnete lásku, ochranu, radu i podporu,“ vyjmenovává Jim Taylor, psycholog zaměřený na problémy rodičovství.

Velká změna podle psychologa nastává v době adolescence, kdy se pohybují blíže k dospělosti. Tehdy se stávají méně závislými na rodičích, a to ve všech oblastech života. Proces separace ovšem může jejich opatrovníkům přivodit i smutné chvíle, na druhou stranu ale rodiče obvykle vědí, že jde o proces nezbytný.

Problém je, že se v posledních desetiletích velmi rychle a razantně změnilo nejen prostředí a společnost, ve které žijeme, ale i mnohé stěžejní náhledy na výchovu a vývoj našich potomků. Dnešní rodiče děti opravdu chrání. Podle průzkumu magazínu Slate, kterého se účastnilo šest tisíc respondentů, nedávají rodiče dětem ani z daleka tolik svobody, kolik měli v jejich věku sami.

„Ptali jsme se rodičů, co by dělali, kdyby své děti přistihli při tom, co dělali oni sami. Typická odpověď zněla, že by se strašně vyděsili a změnili svůj domov ve vězení,“ říká autorka Jessica Groseová.

Ochota pouštět děti k potenciálně rizikovým činnostem se opravdu snižuje. Ještě v padesátých a šedesátých letech u nás bylo i ve městech celkem běžné, že děti odmalička, obvykle ve společnosti starších sourozenců a party kamarádů, trávily volné chvíle hrami na ulicích, na venkově pak v okolí vesnice.

O tom, do čeho se pouštěly a jaké z dnešního pohledu nebezpečné „lumpárny“ prováděly, si není třeba dělat iluze. Stačí se zeptat svých prarodičů. Děti ale toto období dětských her, toulek, lotrovin, ale i důslednější a náročnější pomoci v domácnosti přežily obvykle bez úhony.

S růstem, zahušťováním a anonymizací měst i jejich částí, se zvyšováním hustoty automobilového provozu a mnoha dalšími jevy ve společnosti se ale situace měnila. Venkov (tradičně tzv. u babičky) a menší města stále zůstávala jakousi oázou svobodného pohybu a samostatnosti, ve větších městech už však rodiče své děti více kontrolovali a hlídali.

Ovšem pohled na kompetence malých dětí k různým činnostem, a to zejména v domácnosti, se proti minulosti tolik neměnil - z dnešního pohledu snad nemůže být rozdíl větší. Výzkum hovoří jasně.

„Skupina narozená v sedmdesátých letech uvedla, že jim bylo dovoleno používat sporák už ve čtvrté, páté třídě a celkem běžně jim bylo dovoleno ve stejném věku používat nářadí. Ti narození v devadesátých letech se ke stejným věcem dostali až na vyšším stupni,“ uvádí Jessica Groseová s tím, že se strach rodičů postupně začal promítat do přesvědčení, že jejich děti jsou příliš křehké a jemné na to, aby zvládly náročné emoční a fyzické aktivity.

Zároveň se ale podle mnohých výchova uvolňuje v tom smyslu, že na své potomky klademe méně povinností, než kolik měli v minulosti.

„Je to logické vyústění výchovného stylu předchozí generace. Každá doba má svůj trend, který vychází evolučně právě z této předchozí generace a snaží se vývojově odstranit prvky, které se v ní zdály nevhodné. Zároveň však nasazuje nějaké prvky nové,“ vysvětluje psycholog Jan Svoboda. „Takže výchova současných dětí je důsledkem výchovy jejich rodičů jejich prarodiči.“

O tématu, která generace vychovávala lépe, by se dalo diskutovat určitě dlouho, koneckonců spory o výchovu dětí mezi prarodiči a rodiči rozhodně nejsou ničím novým, jsou snad tak staré jako lidstvo samo.

Všechny generace se ale shodnou na tom, že chtějí vychovat někoho, kdo se o sebe bude umět postarat.

„Pokud jsou vaše děti přiměřeně nezávislé, byli jste jim schopni poskytnout pocit, že jsou kompetentní a schopné,“ říká psycholog Jim Taylor.

„Pomohli jste jim najít aktivity, které jim samotným připadají smysluplné a uspokojivé, a také se vám povedlo dát jim svobodu k tomu, aby mohly plně prožívat život a učit se jeho důležité lekce.“ Ale jak poznat, že rodiče v tomto úsilí neselhali? Psycholog uvádí čtyři poznávací znamení, na základě kterých můžete usoudit, že se vaše děti vyvíjejí správným směrem:

To vše by se mělo odehrávat v jasně daných hranicích. Děti samozřejmě musejí být něčím limitované.

„Limit, na rozdíl od sankce, je prvek, který nás v tutéž chvíli před něčím chrání a v něčem nám brání. Sankce jen zabraňuje. Příkladem limitu je třeba oblečení: chrání nás před prudkými změnami teplot, brání nám ve volnějším pohybu,“ vyjasňuje psycholog Jan Svoboda.

To jistě neznamená, že byste dítě neměli k ničemu pouštět, právě naopak. Každé dítě má ovšem svou vlastní individualitu, takže jednotný manuál, nakolik povolit uzdu, zkrátka neexistuje. Rozhodně ale není na škodu s dětmi zkoušet, co by mohly zvládnout.

„Čím více je zapojíte do samostatných aktivit příhodných věku, tím více budete překvapeni, jak moc jsou schopné,“ říká pediatrička a rodičovská poradkyně Sue Swansonová.

Nechte je chvíli u kamaráda doma. Dáte jim tak šanci, aby si začaly vytvářet vztahy i mimo domov, aby viděly, že to jde i bez vás. Pokud pochybujete o tom, že to bez maminky zvládnou, vyberte někoho v sousedství, abyste si je mohli rychle vyzvednout.

Ať používají nůž, tedy samozřejmě ten příborový. Nejen kvůli rozvíjení šikovnosti, ale i proto, že tím děti zapojíte do přípravy jídla a povzbudíte je, aby si samy mohly vybrat a připravit zdravou svačinku. Děti Swansonové si mazaly chleba už v předškolním věku a v šesti letech uměly používat větší nůž na bagetu.

Nebo je pošlete kempovat s vrstevníky (s dohledem jiného dospělého), ať už se bude jednat o akci s přespáním, nebo ne. Některé děti zvládnou spát mimo domov a bez rodičů dřív, jiné později. Nejenže budou bez rodičů, jejich samostatnost podpoří i nutnost čelit novým výzvám v přírodě a v kolektivu.

Pokud je to možné, zkuste je ve městech nechat jít několik bloků samotné. Sice už z nich těžko bude generace, která dostane klíč na krk „a běž ven“, ale i tak se trochu otrkají.

Nechte je vybrat a nakoupit pár položek v potravinách. I když je budete zpovzdálí pozorovat, přidá jim to na sebedůvěře.

Pusťte je s kamarády do nákupního centra, do kina či knihovny. Budou mít nejen příležitost vyzkoušet si, jak vyjít s určitým množstvím peněz, ale také jak vyjít s omezeným časem, který jste jim určili. Pokud se příliš bojíte, začněte tak, že půjdete nakupovat společně, ale v centru si dáte na hodinku „rozchod“.

To může z krátkodobého hlediska fungovat, nicméně výsledky vícero studií ukazují, že takový postoj neprospívá psychice náctiletých. Mají pak nižší sebevědomí, menší emoční stabilitu a jsou méně šťastní, chybí jim i chuť se prosadit. Podle mnoha odborníků je úkolem rodičů spíš učit je, jak se chovat bezpečně a zodpovědně.