Když se z havěti stanou miláčci

Nejspíš se budete divit, ale mezi chovateli potkanů příslušnice něžného pohlaví jednoznačně dominují. A důvody, proč našly zalíbení v hlodavcích, před nimiž spousta jiných žen naopak za hysterického jekotu uskakuje, jsou u všech zřejmě podobné.

„Probouzejí ve mně něhu a jejich přirozený pach, pokud jsou čistotní, mi voní. Pohledem na holky, které jsou akčnější, se bavím a s klukama se zase můžu pořádně pomuchlat," říká Veronika, která žije s maminkou, bratrem a přítelem v domku v malé vesnici na Mladoboleslavsku.

Díky tomu, že už doma chovala ledacos, může srovnávat. „Potkani jsou inteligentnější než třeba morče a králík, a hlavně je s nimi větší sranda, protože nežijí na jedné ploše v jednom patře, ale mají rádi šplhání," rozpovídá se s pohledem upřeným na klec se samicemi. Připomíná několikaposchoďový dům.

Mezi jednotlivými patry mohou zvířata přecházet po žebřících a odpočívat v plastových ošatkách nebo v závěsných látkových „postýlkách", kde se jich někdy mačká i víc najednou. Nedivím se, že pozorování jejich družného života je pro Veroniku zábava.

„Nejsou fixovaní ani tak na mě jako spíš na sebe navzájem. Jakmile nějaká myška (takto mluví o svých potkanech) odejde, což se stává většinou po dvou a půl letech, bývá smečka smutnější." Smrt každého mazlíčka sice taky obrečí, ale vzhledem k tomu, že už její chovatelskou stanicí Amour de Rat prošly stovky potkanů, zármutek netrvá dlouho. Vždyť se musí věnovat těm živým, zvlášť když přijdou mláďata. „Pamatuju si jméno každého svého odchovance," tvrdí mladá žena, které starost o zvířata spolkne veškerý volný čas.

A nejde jen o krmení a čištění klecí. „Kontakt s člověkem je u nich potřeba udržovat už od narození, takže zhruba pětkrát do roka, kdy máme nový vrh, se z domova téměř nehnu. Mezitím, co mám miminka několik hodin denně u sebe, se samice může aspoň v klidu najíst a umýt. Později je ráda, že si od mladých, kteří po ní skáčou a tahají ji za uši, na chvíli odpočine. Důvěřuje mi, a pokud by jí vadilo, že se hrabu v hnízdě, dala by to najevo."

Veronika o potkanech tvrdí, že jsou jakousi zmenšeninou psa. „Pokud má na ně člověk čas, je možné naučit je třeba aportovat. Se svým prvním potkanem jsme zvládali otočku a na povel na mě dokázal vyšplhat."

Chovatelka se může pochlubit i několika oceněními z výstav, kde se posuzuje úplně všechno - uši, oči, srst, stavba těla i barevnost. Všechna její zvířata mají průkaz původu, v němž lze dohledat předky až do páté generace.

Přestože chovatelskou stanici zakládala před téměř čtyřmi lety společně se svým přítelem, je to ona, kdo k potkanům citově nejvíc přilnul. „Při mazlení se každému líbí něco jiného, ale obecně mají nejradši šimrání na bříšku. Lidi si naše mláďata chválí, že jsou to opravdoví mazlíci. Asi to bude tím, že je takhle ‚šikanujeme‘ hned od začátku," vysvětluje Veronika. A jak se vlastně u potkana pozná, jestli mu kontakt s člověkem dělá dobře? „Hodně spokojená myš vrže zubama a koulí očima."

Jakmile mě moje hostitelka ujistí, že ke kousnutí může dojít leda omylem, pokud bych například hlodavcům podávala pamlsek přes mřížku klece, jednu holku si zkouším pochovat. Po chvíli, co ji ukazováčkem drbu za krkem, ucítím, jak její tělo slabě vibruje, podobně jako když kočka přede. Že by skřípot zubů z blaženosti?

Petra Koppová také patří k ženám, které se svými preferencemi, co se týká domácích mazlíčků, vymykají průměru. Má sice i psa a jezdeckou licenci, jenže taky dvě místnosti nacpané terárii se sklípkany a štíry.

Její bližší seznámení s prvním pavoukem by přitom kdekdo považoval za horor. Nechme vyprávět mladou chovatelku, která s manželem a šestiletou dcerou žije ve vesnici poblíž Berouna.

„Když byl manžel ještě na základce, trpěl arachnofobií (nepřekonatelný strach z pavouků - pozn. red.) a jeho škodolibá starší sestra mu jednou přinesla mírného sklípkana. Pavouk se mu zalíbil, tak si jich pořídil víc. Když jsme se v roce 2005 potkali, měla jsem k nim naprosto neutrální vztah, ale on mi stejně nejdřív ukázal fotky, abych se nevyděsila a vybrala si, které bych ráda viděla naživo. Vůbec si nebyl jistý, jak to vezmu, jestli mu náhodou neuteču," usmívá se Petra.

„Přinesl mi krásný kus, odrostlejší mládě černě zbarveného druhu s oranžovými plamínky na nohou. Otevřel krabičku a sklípkan vystrčil nožičky, jenže zrovna ho vyplašil vítr a on hbitě, jak to má v genech, vyskočil a plavným letem mi přistál na rameni. Martin ztuhl, protože nevěděl, co nastane - takhle si moje seznámení s pavouky nepředstavoval. Ale já jsem to vzala sportovně a nakonec se stali naší společnou zálibou."

Jaká záliba, když sklípkani jsou kvůli svému jedu vesměs nebezpeční, takže i znalci si vezmou do ruky nanejvýš mládě, které jim, pokud nejsou alergici, většinou nemůže ublížit?! Navíc pavouci coby bezobratlí bez vyšší nervové soustavy nejsou schopni navázat s člověkem vztah.

„Zvyknou si maximálně na určitý způsob manipulace, o kterém vědí, že pro ně neznamená riziko, ale nikdo nezaručí, že si třeba nespletou vaši ruku s cvrčkem, jejich přirozenou kořistí. Proto jim potravu vždy servíruji pinzetou," zdůrazňuje Petra.

Co jí tedy na chlupatých tvorech s osmi nohama tak fascinuje? „Líbí se mi některá zbarvení i to, jak si staví pavučiny. Dokážu si vyhrát se skládáním terárií, abychom z nich měli i estetický zážitek. Pavouček je prostě další obyvatel našeho domova."

Nad mláďaty, která někdy nemají víc než pár milimetrů, se umí i rozněžnit. A podle toho, co občas pozoruje na teraristických burzách, není mezi ženami sama. „Když kolem našeho stánku procházejí páry, muži mnohdy odskakují, ale jejich partnerky je táhnou za rukáv zpátky: Podívej, jak je to krásné!"

Jako úplně malou drželi dceru od terárií stranou, ale dneska už ji pod svým dohledem nechají pavouky klidně nakrmit. Pokud ale dorazí návštěva s dětmi, místnosti se štíry a sklípkany pro ně zůstávají zamčenou třináctou komnatou. „Snažíme se pečlivě hlídat každou nohu, aby se nic zlého nestalo," říká žena, která má doma na 150 druhů pavouků z celého světa.

„Většina lidí, když si poprvé vezme hada do ruky, je překvapena, že není slizký, ale naopak velmi příjemný na dotek," začíná své vyprávění o plazech, kteří se pro ni stali nejenom koníčkem, nýbrž i profesí, chovatelka z pražské zoo Nataša Velenská. Tvrdí, že neexistují zvířata, která by nebyla jedinečná nebo nezajímavá, ale kolem hadů panuje řada mýtů a předsudků.

„Kdekdo nemá hada rád hlavně kvůli tomu, že na vás nezamrká. My lidé totiž upřený pohled považujeme za hrozbu, a tak hadovi přisuzujeme různé ošklivé vlastnosti. Jenže on jednoduše nemůže zamrkat, protože má srostlá víčka," vysvětluje odbornice. Během 15 let, co byla na mateřské se svými čtyřmi dětmi, vedla teraristický kroužek a měla i spoustu plazů doma. Jejím favoritem je vejcožrout.

„Taky miluju vajíčka, a kdyby mi to doma dovolili, klidně bych je polykala syrová," směje se.

V případě hada coby domácího mazlíčka vidí několik výhod. „Například ho nemusíte venčit, což je úleva, a pokud nedostane denně najíst, taky se nic neděje - můžete mu zhasnout, aby přešel do klidového režimu. Navíc had je skladný, terária se dají postavit na sebe."

Když v zoo před čtyřiceti lety začínala, panovalo přesvědčení, že jediná zvířata, která jsou schopna komunikovat s lidmi, jsou savci.

„Mělo se za to, že plazi jsou studenokrevní živočichové, což teď v naší rodině (manžel Petr je v Zoo Praha kurátorem expozice plazů - pozn. red.) považujeme za sprosté slovo, a podle toho se s nimi zacházelo, takže se vlastně nemohli přirozeně projevit. Jakmile jim ale dovolíte, aby se vyhřáli na provozní teplotu, pak se předvedou v celé své nádheře. Vím, že někteří mě už poznávají, ale kdybych na ně třeba sahala ledovýma rukama, koledovala bych si o to, aby mě leknutím kousli. Had totiž nejdřív koná a až potom myslí."

Když si před deseti lety vzala na ruce více než metrového Pupíka, všechny předsudky týkající se hadů vzaly zasvé.

„Předtím jsem moc nechápala, proč je lidi chovají, myslela jsem, že jenom chtějí být zajímaví. U přítelovy tety jsem se ale osmělila a krajtu královskou, o které tvrdila, že je to její miláček, jsem si pochovala," vzpomíná milovnice zvířat Marie Šindelková.

Zpočátku napjatě pozorovala, jak na ni bude Pupík, který své jméno získal díky světlejšímu bříšku, reagovat. Jakmile však viděla, že je v pohodě, také se uvolnila.

„Poznala jsem, že je zvyklý na člověka. Ačkoli mu asi bylo jedno, kdo si ho zrovna bral, obecně měl rád lidské teplo." Po chvíli se odvážila dát si ho kolem krku.

„Příjemně se ke mně tiskl. Pokaždé, když vidím něco živého, chci si to hned pochovat a osahat, proto jsem byla nadšená, že mám nového zvířecího kamaráda."

Když ho později teta přivezla s sebou na návštěvu - běžným autobusem v povlaku od polštáře - bylo horké léto, kdy s přítelem uvítali, že se hadem můžou trochu zchladit.

„Málem jsme se o něj přetahovali a vychutnávali si ten nikdy nekončící chlad. Teta u nás bydlela asi 14 dní a už tehdy měl Pupík bakteriální infekci, na kterou později zemřel. Bylo mu nejméně dvacet let," vypráví Maruška. Sama by si hada nepořídila ze dvou důvodů. Jednak by ho nebyla schopna krmit živými myškami a jednak dává přednost přece jenom zvířatům, která projevují emoce. Proto má doma tři kočky.