Kaskadér Martin Hub: Podcenil jsem prevenci rakoviny, a to nikomu nedoporučuju

„Podcenil jsem prevenci, a to nikomu nedoporučuju,“ tvrdí tenhle chlap jak hora.

„Hrozící melanom se dnes díky moderním metodám dá diagnostikovat velmi snadno. Jen se musí zajít třeba s podezřelým mateřským znaménkem včas k lékaři.“

Martin Hub za léta před kamerou předvedl to nejlepší z české kaskadérské školy a není zvyklý se s tím, co cítí a prožívá, svěřovat. Veškeré obavy z diagnózy nemoci, která u něj přede dvěma lety propukla, očekávání chemoterapie, která následovala, i štěstí ze sdělení, že je vyléčen, vyjádřil ve výmluvných obrazech.

„Malovat, když jsem byl nemocný, pro mě byla skutečná úleva,“ prozrazuje.

Začínal jako sportovec. Na střední škole se věnoval fotbalu a házené, házel oštěpem, koulí a diskem, boxoval. Pak se seznámil se zakladatelem české kaskadérské školy Jaroslavem Tomsou. Zahořel pro film, v němž si poprvé zahrál v roce 1986. Bylo to ve snímku Polní mše a on tam hrál pistolníka ve střílecí scéně.

„V týmu kaskadérů Filmka pod vedením Ládi Lahody, ve kterém je sdruženo kolem stovky českých kaskadérů, jsem dodnes. Tehdy tam působilo i dost bývalých vrcholových sportovců. Jeden olympionik vedle druhého. Měl jsem se od nich co učit,“ vzpomíná.

Učil se pilně, protože za pár let se objevil v šesti dílech amerického seriálu Mladý Indiana Jones. V roce 1997 následoval hollywoodský trhák Titanic, kde se v jedné scéně sešel s Leonardem DiCapriem.

„Jako slovenský otec malého dítěte jsem se ho snažil zachránit v úzké lodní chodbě před náporem valící se vody. Samozřejmě jsem se ve filmu taky topil. DiCaprio působil jako milý chlap. Prohodili jsme spolu i pár slov. Krátce předtím navštívil filmový festival v Karlových Varech, takže Česko znal.“

Práce na podobných velkofilmech je podle něj zajímavá, ale vyčerpávající. Režisér Titanicu James Cameron točil i šestnáct hodin denně a záběry sledoval na dvanácti kamerách. Podobně náročné bylo i natáčení Gladiátora v roce 2000.

Bojoval v něm jako centurion i jako zápasník v aréně, vystřídal asi šest kostýmů.

Za svou kariéru hrál ve stovkách filmů a potkal se s mnoha slavnými režiséry, Steven Spielberg se mu dokonce přišel osobně představit a potřást rukou. V jeho filmu z roku 1998 Zachraňte vojína Ryana se objevil jako voják wehrmachtu.

Měl dvakrát naštípnutou páteř. A těch ran, co schytal! „Stane se to každému, že omylem trefí kolegu, i když nemá. Nepříjemný úraz se mi stal, když jsem letěl sedm metrů vzduchem. Odrazit jsem se měl na rampě a dopadnout do krabic. Jenže jsem je přeletěl.“

Každý kousek je podle něj jiný a také technika se od dob, kdy začínal, v mnohém změnila. Chladivé gely a speciální obleky umí dnes dobře snížit riziko, když kaskadér hoří. On sám hořel mockrát, padal z mostu a převracel se v autě. „Jasně že jo,“ odpovídá na otázku, jestli cítil strach. „To je normální pud sebezáchovy a kdo ho nemá, kecá.“

Pochvaluje si spolupráci s českými herci a režiséry. Naposledy předával své zkušenosti ve velkofilmu Petra Jákla Jan Žižka, kde, stejně jako v posledních letech nejčastěji, působil na pozici koordinátora kaskadérů.

„Jde o to, skloubit představy režiséra a producenta,“ říká skromně. „V zásadě je možné uskutečnit každý nápad, jen to někdy stojí moc peněz.“

Na film nedá dopustit, i když čas, který mu věnoval, byl značný. V době, kdy ještě nebyly notebooky ani mobilní telefony, stával i na druhém konci světa frontu s drobnými v kapse, aby se dovolal své rodině.

„Teď už odjet nemůžu, mám syna i dceru ve střídavé péči,“ prozrazuje. Atmosféru při natáčení však má stále rád. I vtípky, jimiž se herci častují.

„Naposledy mi Filip Blažek v seriálu Krejzovi zabrzdil kolečka na tiskárně, kterou jsem měl tlačit. Moc se bavil, když mi to šlo ztuha.“

Malířské tvorbě se začal věnovat intenzivněji asi před čtyřmi lety. „Vždy jsem si přál uspořádat si skutečnou výstavu mých obrazů. Nadělil jsem si ji k padesátinám. A ona kupodivu zaznamenala úspěch. To pro mě bylo velké povzbuzení.“

O dva roky později proseděl u malířského stojanu mnohem více času. Když se dozvěděl, že onemocněl jednou z nejagresivnějších forem kožního nádorového onemocnění, melanomem, neměl chuť to nikomu vykládat. Vzal štětec a svoje pocity přenesl na plátno. „Na počátku každého obrazu je intenzivní pocit. Bez něj by nevzniklo vůbec nic,“ upřesňuje.

Z choroby se naštěstí vyléčil, s malováním však nepřestal. Jeho obrazy teď pomáhají dalším pacientům se stejnou diagnózou. Výtěžek z jejich prodeje totiž putuje na výzkum léčby melanomu, záštitu nad projektem převzal známý dermatolog Petr Arenberger.