Kamila Magálová: Současná krize je zejména morální, pramení z nadbytku

„Beru od života vše, co mi přinese. A ne vždy je to příjemné. Ale jsem bojovnice, typická štírka, a vždy jdu dál. Každá situace v životě, i ta nepříjemná a negativní, mě pokaždé posílila. Pevně doufám, že mě posílí i tahle,“ říká a vítá mě v bývalém mysliveckém zámečku na kraji Bratislavy, který spolu se svým - dnes už bývalým - manželem Slavomírem rekonstruovali a vybudovali v něm luxusní hotel s golfovým hřištěm a jezdeckou školou se čtyřiceti koňmi. Sedáme si pod stinnou pergolu a herečka se uvolněně rozpovídá o svém životě.

„Nezoufám. Říkám si, co to je šedesátka? To přece není žádný věk!“ Při pohledu na upravenou, pohlednou a usmívající se ženu jí musím dát za pravdu. Slovenskou herečku Kamilu Magálovou si pamatujeme z mnoha českých inscenací.

V poslední době zaujala jako terapeutka Dita, která se po boku Karla Rodena objevuje v televizním seriálu Terapie. „Zpočátku jsem měla obavy, kdo na to bude koukat. Vždyť to jsou záběry na dvě k sobě hovořící hlavy. Taky text byl pro mě náročný, česky a navíc s odbornými termíny. Výsledek mě však mile překvapil.“

Letos v únoru jsme ji mohli vidět jako rozvedenou středoškolskou profesorku, kterou z rakoviny léčil svéráznými metodami samozvaný léčitel Pavel Liška v televizním filmu Zasaženi bleskem režiséra Jaroslava Brabce.

Jako Helena, žena mezi dvěma muži, se nyní vrací v Líbáš jako ďábel, pokračování romantické komedie Marie Poledňákové Líbáš jako bůh.

„U chlapů je normální, že kolem šedesátky chytnou druhou mízu a rozvedou se. U žen to tak nebývá. Ale já to beru tak, že všechno je, jak má být. Život jde dál,“ konstatuje.

Bezmála čtyřicetileté manželství herečky Kamily a podnikatele Slavomíra ztroskotalo letos začátkem roku. Její bývalý manžel měl od roku 2009 tajný poměr s o třicet let mladší ženou. Nevěra však po dvou letech vyšla najevo a následoval rozvod. „Po tak dlouhém soužití není rozvod jednoduchá věc, to je pravda,“ souhlasí. „Ale už jsem jinde. Zvykla jsem si. Co se děje na druhé straně, už neřeším.“

V podobné situaci se ocitla profesorka francouzštiny Helena, kterou si Kamila Magálová s gustem zahrála ve filmech Marie Poledňákové. „Nemohl to hrát nikdo jiný než já,“ usmívá se malinko tajemně. „To jsem po skončení natáčení s nadsázkou řekla i režisérce.“

Ta se zase nijak netajila tím, že právě Magálová je přesně tou herečkou, která odpovídá jejím představám o hlavní hrdince dvou crazy komedií. „Nevím, jestli mi tím paní režisérka neprokázala medvědí službu,“ obává se herečka.

Podivný vztahový čtyřúhelník filmu Líbáš jako bůh u diváků zabodoval. Přesto nikdo z protagonistů nečekal, že se natočí i pokračování. „Až na jedné tiskovce. Tam se Olda Kaiser zašklebil a prohlásil, že teď už zbývá natočit jenom, a teď cituji, pícháš jako ďábel. Zasmáli jsme se tomu, jenže… Marii Poledňákové zasvítily oči a za půl roku nám oznámila, že píše druhý díl. Jen jedno slovíčko v názvu změnila.“

Točilo se i v Maroku a tam to nebylo jednoduché. „Jižní národy mají na všechno dost času. Stalo se, že jsme měli točit scény na nádraží, ale do poslední chvíle jsme neměli vyřízené ani jedno povolení. To bylo o nervy,“ přibližuje herečka.

Vyčerpávající podle ní bylo natáčení nočních scén. „Když se točí pětkrát za sebou v noci, je to náročné. Jede se většinou od pěti odpoledne do pěti ráno. Tak okolo čtvrté jsem na sobě začínala pozorovat známky povolené psychiky. Byla to směs únavy, bezmoci a snad i šílenství,“ žertuje. Scéna, ve které prchá ona, Eva Holubová a kulhající Oldřich Kaiser v noční košili marockými uličkami a vybafne na ně Jiří Bartoška, se musela točit nejméně osmkrát.

„Vždycky, když se objevil Bartoška a Eva Holubová se ho lekla, jsem se rozesmála. Proklínala jsem se. Věděla jsem, že zdržuju ostatní lidi. Že se záběr opakuje kvůli mně. Ale nemohla jsem se ovládnout!“ Scéna se nakonec přece jen natočila. „Ale když jsem se viděla na plátně, bylo mi jasné, že mi opravdu ,šibalo‘. Tak snad to diváci nepoznají!“

Poctivě pilovala češtinu. „Připravovala jsem se pečlivě. Četla jsem si nahlas české knihy i noviny. Jistě, je pořád znát, že nejsem Češka. Ale paní režisérka na jazyku poměrně bazírovala.

Opravovala mi každé slovíčko, které se jí nezdálo. A víte, které mi šlo vyslovit nejhůř? Manželství. To mi nešlo přes jazyk,“ směje se. Možná je to příznačné…

„Roli Heleny miluju. Velmi jsem se do ní vžila. A je to něco jako filmová magie, že procházím podobným osudem jako ona,“ zamýšlí se. „Nevěřím na náhody. Všechno je ve hvězdách, těm věřím. Sice se nedá jenom sedět a čekat, co osud přinese, ale rámec našich životů je v těch hvězdách psaný.“

Snad i ona tam měla napsáno, že se stane herečkou. I když původně za tím byla jen snaha upoutat na sebe pozornost.

„Víte, když mi byly tři roky, moji rodiče se rozvedli. Tehdy to nebylo jako dnes, kdy se lidé rozvádějí zcela běžně. Tehdy to bylo velmi výjimečné. A já to nesla jako znamení hanby. Byla jsem takové ošklivé káčátko plné komplexů. Abych se vyrovnala spolužákům, různě jsem předváděla učitele. Když se nás asi ve čtvrté třídě ptali, čím bychom chtěli být, odpověděla jsem, že herečkou. Abych spolužáky a učitele zaujala. Jenže od té doby se to se mnou táhlo a učitelé na mě posměšně volali: K tabuli, herečko! A já se zase zatvrdila a umínila jsem si, že se tou herečkou stanu. Že jim to dokážu.“

Podařilo se jí to a po vystudování VŠMU v Bratislavě se stala jednou z nejoblíbenějších a nejobsazovanějších hereček. Od roku 1972 byla členkou Poetického souboru Nové scény a od roku 1982 působí na scéně Slovenského národního divadla. Přelomovou rolí podle jejích slov byla role Roxany v adaptaci klasické hry Cyrano z Bergeraku.

V prvním původním slovenském muzikálu z roku 1977 nazvaném Cyrano z předměstí zaujala jako Roxana s vlastní beatovou kapelou. V té roli si jí začali režiséři více všímat a další nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat.

„Tehdy jsme se dostala do povědomí lidí,“ vzpomíná. „Ale bylo to obrovské štěstí, že ta role přišla. Můžete mít stokrát talent, bez správné nabídky ve správnou chvíli je vám k ničemu.“

I když si potom už v žádném muzikálu nezahrála, zpěv a tanec má ráda. Dokonce se naučila zpívat falešně. To kvůli roli operní pěvkyně v inscenaci s názvem Je úžasná. „Jde o skutečný příběh bohaté Američanky Florence Jenkinsové, která žila ve 40. letech minulého století. Milovala operu, avšak nezazpívala dobře jediný tón. A tak pořádala novoroční plesy a tam zpívala operní árie. Ta role je pro mě dost těžká, protože já sluch mám a trvalo mi dlouho, než jsem se naučila zpívat falešně.“

Také k tanci má blízko. Uvažovala dokonce, že kývne na nabídku Let’s Dance, pořadu stejného formátu jako český StarDance aneb Když hvězdy tančí. „Je to bezvadné fyzické cvičení na zformování postavy. Ale nakonec jsem si to vždy rozmyslela, i když mě televize už dvakrát oslovila. Ten mediální tlak je obrovský, soutěžící se monitorují takřka nepřetržitě a o to jsem nestála.“

Zvýšenému zájmu médií však nakonec stejně neušla. V době rozvodu měla často v zádech paparazzi a ti se jí drží dodnes. „Sledují, jestli jedu z divadla domů, nebo někam jinam. Ale naučila jsem se s tím žít. Když ještě mrzlo, dokonce jsem těm nebožákům nabídla teplý čaj pro zahřátí. Však ono je to přejde, až se bude rozvádět zase někdo jiný,“ říká s nadhledem.

Ten prý získala zejména díky skromnému dětství. Pochází z chudých poměrů a maminka jí navíc zemřela, když jí bylo patnáct. Starost o ni i jejího bratra Mariana převzali prarodiče.

„Babička do práce nechodila. Živil nás všechny dědeček, i když velmi skromně. Velmi brzy jsem musela začít spoléhat sama na sebe. I když byli moji prarodiče fantastičtí, rozdíl generace způsobil, že jsem se babičce nemohla svěřovat se vším. Nemohla by mi poradit.“ Na svou babičku však dodnes s láskou vzpomíná, byla pro ni velkým vzorem. „Byla to noblesní, dokonale upravená dáma, která uměla skvěle vařit a péct. Kéž bych se jí podobala!“

Kuchyni si zamilovala i Kamila Magálová. „Svým vnoučatům peču dvakrát týdně a největší odměnou pro mě je, když jim chutná. Mojí nejstarší vnučce už je třináct a je to pro mě parťačka do diskusí. Všechna vnoučata si užívám. Jako matka jsem musela děti polaskat i poplácat po zadečku. Jako k babičce si ale ke mně přijdou jen odpočinout, pomazlit se a já je můžu rozmazlovat. Vychovávat je budou zase jejich tatínek a maminka.“

Nepřipadá jí správné, že dnes má osmileté dítě běžně mobil i počítač. „Kam až to půjde dál? Když si to budou moci rodiče dovolit, pořídí jim v patnácti helikoptéru? Myslím si, že současná krize je zejména morální. Pramení z nadbytku věcí a vymožeností, které máme běžně k dispozici.“

Posezení na terase hotelu Kamila, kterému propůjčila jméno a vtiskla tvář, je příjemné. Není však jasné, jak dlouho tu ještě herečka bude sedávat. Rozvod už sice má za sebou, majetkové vyrovnání však zatím neproběhlo. „Všude tu jsou mé mozoly a nápady. O ekonomiku jsem se nestarala, protože jí nerozumím. Teď se ukazuje, že to bylo špatně,“ zamýšlí se.

Ke koním ji to táhlo od dětství, kdy začala s kamarádkou chodit do jezdeckého oddílu. Proto tu vybudovala jezdeckou školu. Bavilo ji to a neměla z koní strach, takže dokonce závodně skákala parkur.

„Mívala jsem koně, jmenoval se Ferrari. To jméno bylo příznačné. Byl dokonalý ve své rychlosti. Jakmile jsem ho zpomalila, už mu to tak nešlo.“

Také golf, který se tu hraje, vyznává už třicet let. „Duch místa je můj. Můj bývalý manžel sem ale také vložil hodně práce. Když jsme to tu koupili, bylo to komunisty zničené sídlo. Tipovala jsem, že je to práce tak na deset let. Bývalý manžel si s tím poradil za tři roky.“

I když neví, jak majetkové vyrovnání dopadne, přesto doufá, že se dohodnou.

„Nikdo si nic do hrobu nevezme,“ připomíná. „Je pravda, že tady jsou moje mozoly, finance a jméno. A duše. Ale bůh ví, jak to dopadne. Já chci jen za dvaačtyřicet let soužití, z toho třicet osm jako manželé, mít slušnou střechu nad hlavou. Nebudu se hádat, zda mi patří polovina, či tři čtvrtiny. Chci mít hlavně klid.“

I když to vypadá, že si umí poradit s každou situací, přiznává, že i ona mívá občas strach. „Ze smrti ani ne. Tam musíme všichni. Ale z těžké nemoci nebo dlouhého umírání ano. Jistě, každý máme nějakou karmu, ale minulé životy už teď neovlivním. Jen doufám, že jsem v minulém životě nebyla taková mrcha, že bych za to teď sklidila něco nepříjemného. Že by mě osud nějak potrestal nebo mě stihla nějaká odveta!“

Díky seriálu Terapie, kde hraje jednu z hlavních rolí, uvažuje o tom, že by sama nějakou podstoupila. „Ne snad, že bych měla pocit, že něco nezvládám. Ale byla bych ráda, kdyby mi terapeut osvětlil mužské uvažování. V tom nemám jasno. My ženy přece jen přemýšlíme úplně jinak.“

Jako žena se řídí zejména vnitřním pocitem. „Na ten dám nejvíc. Zejména ve vztahových záležitostech. Dokáže mě zaujmout muž, kterého třeba potkám poprvé, ale něco mezi námi probleskne. Také miluju mužskou vůni, ne žádnou parfumerii. A oceňuju smysl pro humor. To je známka nadhledu. A samozřejmě že musí být galantní. Ženě dělá dobře, když cítí od muže ochranu. Když ví, že ji kdykoli může nosit na rukách. A že jí třikrát denně řekne, že ji má rád. Možná je to naivní, ale stejně si myslím, že by to tak mělo být. Protože my ženy si to zasloužíme.“