Kamil Střihavka: Zpátky bych nevzal ani vteřinu

Kamil Střihavka si také na konci letošního dubna splnil sen a uvedl na jeviště pražské Baráčnické rychty vlastní divadelní hru Tolik hlav. Tvrdí, že je to mezikrok k filmu. A také dokáže nahlas říct, že je šťastný.

Ano, vzpomínám si. On ale nebyl sám, byly tam s ním ještě nějaké další věštkyně.

Nebyl, protože o mně nevěděli a odhalili mě na základě nějakých informací, podobných těm ve společenské hře Já jsem. A asi i na základě nějakého věštění.

Vstup do toho muzikálu pro mě byl velmi zásadní, protože mě díky němu objevilo publikum, které mě do té doby neznalo. Předtím mě vnímali hlavně rockoví fanoušci, zpíval jsem v Motorbandu, BSP a No Guitars!.

Ale Jesus Christ Superstar mi otevřel dveře k novým fanouškům.

Moc, protože je to pro mě osudová záležitost. Hráli jsme ho čtyři roky a bylo to intenzivní a krásné. Byli jsme taková zvláštní komunita, velká skupina lidí, kteří se měli upřímně rádi. Představení pro nás nekončilo děkovačkou, ale až po živých diskusích, které v prostorách divadla Spirála na Výstavišti v Praze probíhaly do ranních hodin. Neustále jsme inscenaci rozebírali a snažili se ji vylepšit.

Když se v roce 1994 konala premiéra, tu a tam se ozvaly nějaké církevní skupiny. Bylo to ale o dost mírnější, než co zažili autoři Andrew Lloyd Webber a Tim Rice v jednasedmdesátém roce, když muzikál uváděli na Broadwayi. V ateistické České republice každý normálně uvažující člověk chápal, že se jedná o divadlo čili uměleckou licenci.

Spousta lidí si mě s tou postavou tak spojila, že byť mi bylo nějakých třicet let, dostával jsem stovky dopisů, ve kterých se mi svěřovali se svými osudy, trápeními a bolestmi. Prosili mě o pomoc i rady. Já si ale říkal, že jsem přece mladý kluk, který nemá právo mentorovat a nemá na to, aby někoho zachraňoval.

Jsem dost senzitivní člověk a o věcech často, mnohdy možná zbytečně dlouho a do hloubky, uvažuju. Když jsem přemýšlel o těch dopisech a prosbách, dospěl jsem k závěru, že nemůžu zachránit svět, ani jeho kousek.

Věděl jsem, že kdybych jednou zareagoval, dostal bych se do spirály, která je nekonečná. Nikdy jsem proto na žádný dopis neodepsal. Dodnes je mám ale schované.

Hudebně a pěvecky ne, na to jsme všichni byli velcí profesionálové, kteří jeli na sto procent. Jednou, někdy kolem sté reprízy, jsem byl v půli představení odnesen z pódia v bezvědomí poté, co jsem spadl ze šestimetrové výšky. Při árii V zahradě getsemanské jsem šel po schodech a myslel si, že to už mám takříkajíc našlapané. Přestal jsem se dívat pod nohy a sletěl jsem. Naštěstí pode mnou nikdo neseděl.

Udělal jsem si o železné zábradlí díru do levé tváře, po které mám jizvu. Probral jsem se už na stole v produkci a ze všeho nejdřív jsem vnímal, že celý můj hábit je od krve. Kolegové mi pak vyprávěli, že v sále bylo hrobové ticho a nikdo nevěděl, co se děje.

Humorné na tom bylo, že v ten den hrál v company můj alternant. Jakmile bylo jasné, že jsem mimo nebezpečí, převlékli ho a během deseti minut představení pokračovalo.

V době Jesus Christ Superstar jsem si nemyslel, že zůstanu u muzikálů. Má hudební kariéra byla postavena na tom, že budu točit desky a koncertovat. Nikdy jsem s tím ostatně nepřestal. Když pak Jesus po čtyřech letech skončil, byl jsem pevně rozhodnut, že nic podobného už absolvovat nechci.

Stalo, protože mi zavolal Petr Kratochvíl, majitel a producent pražského Divadla Ta Fantastika. Dal si se mnou schůzku, a jelikož jeho přesvědčovací schopnosti byly na vysoké úrovni, započal jsem krásnou desetiletou etapu v jeho divadle.

Od začátku v něm vznikal specifický a vyhraněný repertoár. Dramaturgie sice byla muzikálová, ale protože v něm pracovali ti nejlepší z nejlepších, začali jsme žánr posunovat malinko jinam. Nakonec jsem tam realizoval svou první divadelní ideu, muzikál Excalibur.

Bylo to mé dítě, vše jsem vymyslel, zrealizoval, jen jsem neměl odvahu ho napsat. Nadchnul jsem tedy pro to téma Michala Pavlíčka, který se stal autorem hudby. Texty napsal Vlasta Třešňák.

V první řadě únava. A také to, že úroveň českých muzikálových produkcí má sestupnou tendenci, takže když desetileté období v Ta Fantastice skončilo, neměl jsem motivaci pokračovat. Vzal jsem ještě nabídku na obnovenou premiéru Ježíše v Hudebním divadle Karlín, ale záhy jsem si uvědomil, že chci hlavně koncertovat s kapelou a natáčet desky.

Odmítal jsem tedy všechny nabídky. Některé byly finančně přitažlivé, ale pro mě je vždy rozhodující kumšt. Z tohoto pohledu nebyla žádná tak zajímavá, abych ji přijal.

Mám to pořád stejně. V první řadě mě zajímá hudba, potom text a vize. Teprve za tím jsou peníze. Na honoráře jsem se nikdy neptal. Navíc mi padla padesátka a já si uvědomil, že bych měl trochu ubrat a šetřit si energii na projekty, které pro mě mají hlubší význam.

Líbí se mi hudba, je muzikálově velkorysá. Protože jde o licenční titul, je to show se vším všudy. Těším se na to. Se vší vážností ale říkám, že je to poslední muzikálová role, kterou jsem vzal.

Je úplně jedno, v jaké zemi jste, protože v určitém období si tím projdou všichni muzikanti. Já to nejvíce zažíval na přelomu 80. a 90. let a byla to opravdu velká jízda se vším, co k tomu patří, a jak to lidé znají z knížek o slavných kapelách. To, co se traduje a co vypadá jako rockové klišé, se dělo, děje a bude dít.

Nejsem typ člověka, který by alibisticky říkal, že by něco udělal jinak. V určitém úseku lidského života se prostě děje to, co se dít má. Zpátky bych z toho nevzal ani vteřinu.

Když jsem si uvědomil, že mám na kahánku. Musel jsem zatáhnout za ruční brzdu a absolvoval jsem protialkoholní a protidrogové léčení. Bylo to v době, kdy se už Jesus Christ Superstar nehrál. Vystřízlivěl jsem a zjistil, že mám v Teplicích rodinu, dvě děti a osm let v mlze.

Každé tělo má limity, ať už psychické, nebo fyzické. Já je dlouho překračoval, takže to jednou bouchlo a dostal jsem poslední varování.

Bylo to díky odloučení. Rodina žila v Teplicích, já v Praze a domů jsem jezdíval na jeden dva dny v týdnu. Rozhodně to ale pro mou ženu a dcery nebylo lehké období, toho jsem si vědom. O tom je však život. S manželkou jsme třicet let a zažili jsme hezké i horší chvilky.

V době, kdy jsem ji ale potřeboval k tomu, abych se mohl vrátit do normálního života, mě opravdu podržela. Snažím se jí to vracet a myslím si, že do konce našich dnů budu mít co dělat, abych jí dal všechno zpátky.

Mladší Tereza hraje od svých šesti let divadlo, což je asi jediná věc, která s uměním vážně souvisí. Projevuje se i hudebně, hraje na piano, podle mého otcovského názoru také velmi hezky zpívá. Dělá to ale jenom jako koníčka.

Starší Eva vystudovala druhou vysokou školu a celou dobu se zajímá o dějiny umění a historii vůbec. Ráda navštěvuje divadla. Myslím si, že ke kumštu mají obě velmi blízko, ale aktivně nic neprovozují. Obě ovšem účinkují v mé inscenaci Tolik hlav, kterou hrajeme od konce dubna v pražské Baráčnické rychtě.

Nápad se v mé hlavě zrodil 8. prosince 1980, ve 23.33 hodin. Pamatuju si to přesně, protože ten den byl zavražděn John Lennon a opustila mě dívka. Tehdy se rozchody neřešily esemeskou. Věděla ale, v kolik hodin a kde mě potká, a tak se dostavila s jiným klukem, který si ji vedl kolem pasu. Napadlo mě, že bych jako začínající rozjitřený rocker měl napsat nějakou rockovou baladu.

Doma jsem ji pak opravdu složil. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že napíšu text, jsem místo toho začal psát synopsi příběhu. Dodnes mám ten autentický záznam schovaný. Samotnou hru jsem napsal před dvěma lety. Potom jsem se díky naší rodinné přítelkyni Darině Korandové, své režijní asistentce, krok po kroku učil, jak se dělá divadlo, a nakonec ji s herci nacvičil a uvedl.

Nevím. Nepamatuju si ani, jak se jmenovala. Je to už pětatřicet let. To představení vnímám mimo jiné jako dárek, jenž jsem si nadělil k padesátinám, které jsem oslavil v lednu.

Jan Zadražil, Jan Dolanský, Kristýna Leichtová a Zdena Hadrbolcová jsou sice herečtí profesionálové, ale na začátku naší spolupráce to vnímali tak, že mi plní sen. S tím do toho šli.

Já však ten příběh od začátku viděl jako film. Za těch pětatřicet let jsem neměl moc času se k němu vracet, protože jsem hodně pracoval. Jen někdy v 90. letech jsem zkusil oslovit pár producentů a režisérů, ale to téma nebylo aktuální, tak jsem neuspěl.

Samozřejmě. V hlavě ho už vlastně mám natočený. Vím přesně, kolik je v něm postav, znám jejich charakter, vím, v jakém prostředí se odehrává. Říkám si, že bych ten film rád natočil hlavně proto, abych dcerám ukázal dobu, ve které jsem vyrůstal.

Z devadesáti procent. Jsou v ní věci, které jsem zažil a které se mi honily hlavou, včetně emigrace. V 80. letech jsem o ní vážně přemýšlel, bylo to v době, kdy jsem se chystal na vojnu. Vlastně jsem se na ni už připravil, jenže mi nakonec došlo, že to nedokážu.

Představa, že opustím zemi, ve které jsem se narodil, v níž jsem cvrnkal kuličky a kde mám sourozence, rodiče, prarodiče i všechny přátele, mi najednou přišla naprosto cizí.

Mám jich dost, ale většinou jde o umělecké projekty. Protože se v životě řídím především intuicí, realizuji je tehdy, když dostanu impulz zvenku. Uvidíme, na kolik z nich ještě dojde.

Zrovna nedávno jsem si sedl doma na zahradě, dal jsem si skleničku vína a přemýšlel o spoustě věcí. Najednou jsem se přistihl, že mám na tváři takový ten přiblblý úsměv, a došel jsem k závěru, že jsem šťastný člověk.

Mám krásnou rodinu, zdravé a milé děti, skvělou ženu, má práce je mi celoživotním koníčkem a daří se mi plnit si sny. Jsem vnitřně naplněn a dokážu úplně klidně nahlas říct, že jsem šťastný.