Článek
Potkáváme se v suterénu jednoho žižkovského domu v Praze. Pět žen a jeden sympaťák. Příjmení Ochiai má po své manželce, s níž donedávna žil v Japonsku, než se s rodinou přesunuli do české metropole.
„Japonci by dvě různá příjmení nepochopili,“ vysvětluje. Od té doby vede kromě soukromých hodin japonštiny i pravidelné večerní, dálkové nebo korespondenční kurzy kaligrafie.
Dvě účastnice dálkového workshopu, kde jsem se ocitla náhodou jako záskok za kamarádku japanoložku, patří k pokročilým kaligrafičkám, další dáma je po absolvování korespondenčního kurzu na tom o dost lépe než já a přede mnou sedící dlouhovlasá slečna. Obě jsme dosud uměním asijského krasopisu nepolíbené.
Trénink základního tahu vyžadoval trpělivost.
René hned úvodem zdůrazňuje, že znalost japonštiny nebo čínštiny a tamních reálií není podmínkou. I když výhodou určitě je, pokud víte, jak určitý znak vznikl, co znamená a v čem je krásný nebo záludný. René vše vysvětluje srozumitelně. Jeho slovům rozumějí i naprostí kaligrafičtí neznabozi.
Píše celé tělo
Začínám prvním tahem, znakem číslo 1 – základním stavebním kamenem, který mi připomíná kost. Následuje jeden tah za druhým. Nejprve vodorovně, pak svisle. Než si osvojím nezvyklý, zdánlivě jednoduše vypadající pohyb ruky, padne několik nastříhaných zažloutlých novinových papírů, protože ten pravý japonský je pro začátečníky zbytečně drahým luxusem.
Jednotlivé znaky v japonské nebo čínské kaligrafii jsou podle Reného mnohem zajímavější než naše latinka, kde písmeno A je zkrátka A. „Kdežto v japonštině je to jiné. Například když vedle sebe dáte znak pro strom a člověka, znamená to odpočívat. Symbol ženy a dítěte dá dohromady ‚mít rád‘, naopak dvě ženy vedle sebe značí hádku,“ prozrazuje René. Poslední dobou se zabývá překladem zajímavých citátů do japonštiny a pak jejich kaligrafickým provedením.
„Nedávno mě zaujala myšlenka: Neříkejte mi, že se to nedá udělat, zatímco já to dělám,“ zmíní oblíbené motto.
René Ochiai s jedním ze svých krásně vyvedených svitků.
Při psaní kaligrafie je dobré zapojit celé tělo. Začátečníci si pomáhají tím, že tah štětcem vedou při výdechu, neopírají se zády o opěrku židle, druhou dlaní si přidržují okraj papíru a zároveň se od ní při každém tahu jakoby odpíchnou. Pokročilejší psavci umějí pracovat i se zápěstím nebo jemnocitem v prstech.
Nejlepším trikem, který mi pomohl dovést znak z roztřeseného stavu „nějak vám to tady tančí“ do rozumné formy, je nesledovat očima vznik celého tahu, ale dívat se až na jeho konec.
Důležitý je rovněž správný úchop štětce, aby mohly štětinky nasáklé antracitově nebo uhlově černou tuší po ploše papíru pérovat. René vzácné štětce sbírá dlouhodobě. Kromě obyčejných za pár stovek nám ukazuje skvosty z chlupů jezevce, ve sbírce má i z kozí bradky, kočičích chloupků, koňských žíní, štětce z roztřepeného bambusu, rákosu nebo jemných ptačích per…
Asi nejbizarnější je ovšem ten vyrobený z černých vlásků novorozenců, kterým první chmýří ostříhají rovnou v porodnici. Některé asijské rodiny tak miminkům nechají vyrobit kaligrafický štětec na památku. „A proč právě miminkovské vlásky?“ ptám se Reného. Působí to trochu zvráceně. „Protože předtím, než je poprvé ostříháte, mají kulaté konečky,“ přidá odůvodnění.
Cesta bojovníka
„Začínal jsem v základní škole s bojovým uměním aikido. Tehdy mě zajímalo všechno japonské, až se ze mě stal japanofil. Jednou jsem objevil kurz kaligrafie, který zdarma vedli rodiče žáků pražské japonské základní školy. Zalíbilo se mi to,“ vzpomíná na své začátky, kdy zkoušel jako většina začátečníků nejprve kaligraficky ztvárnit své vlastní jméno.
Naostro jsem na japonský papír napsala znak znamenající štěstí.
Z kaligrafie se nakonec stala celoživotní mise: „Našel jsem si učitele ve Švýcarsku. U něj jsem se asi deset let vzdělával korespondenčně. Dával mi nejrůznější témata a já jsem mu posílal své domácí úkoly. Jednou za rok pořádal stáž, tak jsem za ním jel do Ženevy. Potom jsem během ročního jazykového kurzu v Japonsku docházel každou sobotu k vyhlášenému učiteli kaligrafie,“ odhaluje René svou uměleckou cestu.
„Samotný proces vzniku jednoho znaku může trvat pár vteřin, ale než se člověk vycvičí k tomu, aby jednotlivé tahy dokázal napsat tak, jak mají vypadat i třeba s nějakým autorským rukopisem, to je otázka celoživotního tréninku. Těžké je si zapamatovat znaky o 20 až 25 tazích a znát postup, kde se přesně začíná a co překrývá jaký tah. Kupodivu nejsložitější je napsat ty základní tahy nějak zajímavě,“ připouští René.
Kaligraficky napsat jeden jediný „klikyhák“, třeba složený z pěti šesti tahů, je pro mě mnohem náročnější, než jsem si představovala. Stejně jako načrtnout prachobyčejnou „čáru“ hezky přirozeně. Skličující je, že už jako začátečník docela rychle svou chybu rozpoznáte. Takže nezbývá než se nerozčilovat, zachovat zenový klid a začít znovu.
Autorské razítko se používá místo klasického podpisu.
Už samotné namočení štětce je tvůrčí proces. Správně ho otřít a nestříkat tuš kolem. Pravé japonské tuši se říká sumi. Při výrobě schne do tuhého stavu, který může vypadat jako zdobený hokejový puk.
„Kvalitní tuš se vyrábí tak, že spálíte bambus nebo borovici. Během spalování se na pokličce zevnitř usazují saze. Ty se prosejí, aby byly jemné, a smíchají se s klihem. Výsledek na bázi gumy se vytvaruje buď do disku, nebo špalíku. A pak to dlouho schne. Čím starší, tím dražší a kvalitnější,“ vysvětluje.
Do tekutého stavu tuš přivede pomocí speciálního kamene suzuri. Přidá pár kapek vody a tuhý kotouč na něm rozetře. „Od instantní se taková tuš liší tím, že vydrží dlouho. Navíc kresba je voděodolná,“ zdůrazňuje René s tím, že začátečníkům úplně stačí ta nejlevnější.
Originální papír
Na závěr si mám vybrat jeden znak, který převedu na papír jemný jako hedvábí. Volím ten pro šiawase, tedy štěstí. René mi ho opraví červenou tuší. Spirálovitý šnek naznačuje správně provedenou část – čím větší spirála, tím lepší. Křížek naopak označuje chybu. Reného hodnocení mě potěšilo: „Váš znak dokážu přečíst, a to je nejdůležitější.“
Pravá tuš se připravuje třením tuhého materiálu o speciální kámen. Dávkování vody je individuální.
Na řadu přichází finální napsání znaku na pevnější čtvrtku papíru. Naostro to chce pořádné soustředění. Musím přiznat, že ten prázdný bílý papír je na rozdíl od kusu starých novin mnohem větší výzvou. Doufám, že to nezkazím.
„Na kaligrafii je super, že vidíte posun. Dělám ji 21 let, a když si vezmu nějaký svůj loňský výtvor a totéž téma napíšu letos, zase budu o kus dál. Je bezva, když víte, že se zlepšujete. Kaligrafie se nedá vyčerpat. Můžete střídat styly, navíc s každým štětcem se píše jinak,“ loučí se po první lekci René.