Článek
Syn hudebníka Janka Ledeckého tvoří v historickém centru Prahy. Stěny jeho studia jsou vymalované na černo, všude okolo ohromná sbírka postaviček superhrdinů a na bílém železném trámu se vyjímá řada puků jeho dědečka, hokejového reprezentanta Jana Klapáče.
Změnily se ve vaší rodině poměry od doby, kdy vaše o dva roky mladší sestra Ester grandiózně vyhrála dvě zlaté medaile na olympiádě v Pchjongčchangu?
My to asi tak nebereme. Když Esterka vyhrála, zvlášť nečekaně na lyžích, bylo to neskutečné. Navíc když vím, jak omezené měla možnosti trénovat. Takže kromě toho, že ji lidé pořád zastavují na ulici a chtějí se s ní fotit, se nic zvláštního neděje.
Je pravda, že trénuje mnohem víc než ostatní?
Nevím, jak to dělá, já bych tak dřít nedokázal. Má v sobě silný motor, že i její trenéři jí vyčítají nedostatečný odpočinek.
Své sestře Ester vytvořil osobitý vizuální styl.
Pro někoho je zkrátka odpočívání nejspíš ještě větší dřina než práce samotná.
Esterka říká, že neví, co má dělat, když má volno. Když nesportuje, netrénuje nebo netestuje vybavení a je v Praze, pořád mi volá, ať si jdeme třeba zahrát squash nebo zaběhat. Pohyb ji nabíjí.
Vy sám jste to mohl od útlého mládí pozorovat, protože jste spolu trénovali. Vybavujete si moment, kdy jste se rozhodl, že vaše životní cesta se bude ubírat jinudy než přes snowboardové závody?
Konkrétní zlomový moment si nepamatuju, ale vím, že jsem vždycky chtěl kreslit. Odmalička mě to bavilo. A když mi maminka koupila komiks Spider-Mana, úplně mě to chytlo.
Ještě v době, kdy jsem dělal přijímačky na střední umělecké školy, jsem jel závody na juniorské olympiádě. Moc dobře jsem se neumístil, asi už jsem měl hlavu někde jinde. Věděl jsem, že na takové škole už nebudu moci mít individuální plán ani čas na trénování.
Panovník Karel IV. jako komiksový superhrdina.
Domácí vyučování vám vyhovovalo?
Jo, vždycky jsme ho měli domluvené během zimní sezony, když jsme byli ve Špindlu. Měl jsem tak víc času jak na trénink, tak i na kreslení. Co taky dělat přes zimu v Praze?! Po zbytek roku jsme normálně chodili na pražskou základku, kde byli fakt dobří kámoši. Vzpomínám na krásné dětství.
Dokážete si představit, že byste i své vlastní děti vzdělával doma?
Zatím si nedokážu vůbec představit mít vlastní děti. Nepřemýšlím o tom. Jinak si dokážu představit spoustu věcí, ale tohle ne. Rodina je dost zásadní životní rozhodnutí.
Jak sestra komentovala, že jste přestal závodit?
Podle mě si toho ani nevšimla, protože my jsme závodili každý někde jinde. Navíc ona byla o moc lepší než já, i když jsem chvíli jako starší brácha měl navrch.
Nejdříve jsme dělali freestyle snowboarding (široká škála disciplín, triků a technik, jejichž smyslem je zpestřit jízdu na snowboardu – pozn. red.). Mám pocit, že jsem dokonce vyhrál juniorskou kategorii i Český pohár, ale nejsem si jistý.
Vy si to nepamatujete?
Ne. Z toho freestylu jsme s Ester měli hodně zranění. Já asi třikrát otřes mozku, oba jsme si zlomili zápěstí. Tak jsme se rozhodli změnit styl a raději jezdit „jen“ z kopce dolů.
Studio zdobí nejrůznější postavičky.
Máte podobně snížený pud sebezáchovy jako vaše sestra, která při závodech vypadá, že ji zatáčky vyloženě obtěžují?
Ono to tak může vypadat, ale Esterka jezdí mnohem opatrněji než většina ostatních holek. Jejím cílem je dojet a tu jízdu si chce užít.
Co vám sportovní zkušenost jako umělci dala?
Hlavně disciplínu, zvlášť proto, že jsem pánem svého času. Přes zimu se mi tvoří líp než v létě, kdy svítí sluníčko a je hezky. To chci být venku s kámoši a dát si večer pivo, jenže pak se mi moc dobře nekreslí.
Knihy pro podzimní a zimní trh se ale připravují hlavně přes léto. Proto bývá nejhektičtějším obdobím. Rád naopak pracuju, když je venku pošmourno. Nebo v noci. Mám klid a nikdo mě neruší, netelefonuje ani neposílá maily. Většinou si pustím nějakou audioknihu a lépe se soustředím.
Ukázka z Ledeckého nejnovější knihy Kapsy, v níž zpracoval Čapkovy Povídky z jedné kapsy/Povídky z druhé kapsy
Kromě toho, že se věnujete komiksové tvorbě, stále viditelněji spolupracujete na „vizuálu“ vlastní sestry. Navrhl jste jí závodní kombinézy a sportovní oblečení, polepy na auta, panenku Barbie, speciální tréninkový deník a další reklamní předměty.
Začalo to tím, že jsem udělal polepy na její sponzorské auto. Design vycházel z představy superhrdinky. Esterce se to líbilo natolik, že mě požádala, abych jí vytvořil závodní kombinézu, která bude vypadat jako kostým robotky.
Musím říct, že to není jednoduchá záležitost. Zvlášť lyžařská kombinéza je velká alchymie, protože se musí různě zapékat, aby měl materiál správnou propustnost vzduchu. Navíc má velice zvláštní střih, a já jsem chtěl, aby grafika přesně kopírovala anatomii těla. Což se mi s poslední verzí snad podařilo.
Slyšela jsem, že v té kombinéze má vaše sestra moc pěkný zadek.
(úsměv) To rád slyším. Opravdu jsem se snažil, aby jí ten závodnický oblek udělal co nejlepší postavu, protože spousta lyžařek jsou svalnaté atletky. Když kombinézu nenavrhnete správně, může postavě uškodit. Holka může vypadat tlustě, a přitom má jenom svaly.
Struktura motivu ukazuje silnou ženu. Z dálky váš design vypadá velmi technicky.
Chtěl jsem, aby to vypadalo docela drsně. Esterka má za sebou hodně zranění. První olympiádu jela s vyhřezlou ploténkou, před každou jízdou jí do páteře píchali něco proti bolesti. Nakonec závody dojela a byla šestá a sedmá, což bylo super.
Rozhodl jsem se kombinézu udělat, jako by byla Robocop, napůl poskládaná z mechanických součástek. Oblek má stříbrnozlatou patinu, vypadá trochu omšele a popraskaně, že už něco zažil. Ester se takový styl líbí.
Jako děti byli se sestrou nerozluční parťáci.
Měl jste úplně volnou ruku?
Měl, protože ona nemá čas do toho kecat. Furt někde lítá.
Nedávno jste představil komiksové zpracování povídek Karla Čapka, které jste s týmem spolupracovníků nazvali Kapsy. Bylo náročné pracovat s Čapkovým květnatým jazykem?
Na knize se podílelo několik výtvarníků, kteří komiks nikdy nedělali, jako třeba Petr Straník a Stan Solo. Straník dělal nejdelší z povídek, já jsem kreslil dvě a velkou pomocí byl Matyáš Namai, s nímž jsem spolupracoval na své dosud největší obrazové knize Karel IV.: Pán světa.
Martin Pospíšil dělal coloring a lettering, což jsou barvy a bubliny. Pro Kapsy jsem napsal všechny scénáře, a navíc jsem fungoval jako editor. Bylo docela náročné přijít na způsob, jak zachovat dobu a Čapkův jazyk a zároveň respektovat komiksová pravidla, aby se to dobře četlo.
Komiksová ilustrace je nejvyšší forma výtvarného umění. Musíte si vybrat nejpoutavější obraz, který pomůže převyprávět příběh, což vyžaduje velkou zkušenost a cit.
Myslím si, že i přes počáteční risk se nám podařilo původní dílo se ctí zpracovat. Bylo navíc hezké vidět nové umělecké přístupy. Taková spolupráce mě posouvá dál.
Obejdete se v dnešní době jako kreslíř bez moderní techniky?
Digitál je veliká pomoc, ale důvod, proč nekreslím digitálně, je, že bych si potom tolik nevážil samotného produktu. Ruční kresba má pro mě hodnotu – můžu si ji ohmatat. Není to digitální „něco“. A tím, že v grafických programech může člověk snadno zvolit krok zpět, tak nedává pozor a dělá chyby, protože je může snadno opravit.
Všem bych doporučil, že pokud chtějí urychlit svoji práci, musí pořádně zpomalit. Nakreslit jednu stránku komiksu mi zabere dva dny. První den dělám tužku, druhý inkoust, a pak to předávám do postprodukce.
Překvapilo mě, že trpíte zrakovým omezením. Jak se projevuje?
Mám barvoslepost na červenou a zelenou. Ta je nejběžnější. Hůř se mi rozeznává taky zelená s hnědou nebo modrá s fialovou. Zjistili to rodiče, když jsem jim ukazoval ilustrace zelených indiánů.
Ptali se mě: Proč je zelenej?! A já na to: Vždyť je opálenej! Jako malý jsem chtěl být pilotem, ale bohužel, jako barvoslepý letadla řídit nemůžu. Pro komiksového kreslíře, který kreslí černou linkou, je to ale v pohodě.
Medaile vyhrával na zasněžených kopcích.
Co děláte, když nepracujete na komiksu?
Stydím se tomu říkat práce. Jsou samozřejmě dny, kdy mám chuť si tužku vrazit do oka, jak mě úplně bolí něco vymýšlet. Je to náročné na hlavu, ale furt mě to baví, a to, co vytvořím, je pro mě odměna.
Kromě toho se věnuju hudbě. Mám blues-rockové trio Jonas & the Whale. Teď chystáme novou desku. Já skládám hudbu a texty píše John Riley, můj komiksový parťák.
Zdá se, že i vy jste velmi činorodý člověk.
Občas si od kreslení potřebuju odpočinout a přemýšlet o něčem jiném.
„Kafrá“ vám tatínek do muziky?
My spolu o hudbě mluvíme stále, a když chci slyšet názor, jdu za Jankem. To máme i v jiných věcech. Vážím si toho, že jsme jako rodina tak propojení.
Pravidelně vystupuje s kapelou Jonas the Whale. Hraje na kytaru, kterou si sám navrhl.
Jaká je vaše umělecká meta?
Pro mě komiks neznamená ani tak kreslit krásné obrázky, ale spíš dobře převyprávět příběh. A to podle mě u nás moc autorů neumí.
Chodí za mnou hodně lidí a říkají mi, že neumějí komiksy číst. Neví, jestli mají první číst bublinu, nebo se podívat na obrázek. To je práce výtvarníka, všechno nakreslit tak, aby se to dobře četlo a přirozeně vedlo oko po stránce, která by měla vypadat kompozičně hezky. S každým dalším komiksem se v tomhle zdokonaluju.
Komiksová ilustrace je nejvyšší forma výtvarného umění. Musíte si vybrat nejpoutavější obraz, který pomůže převyprávět příběh, což vyžaduje velkou zkušenost a cit. A obrovskou představivost, protože všechno dělám z hlavy, abych ušetřil čas.
Kdybych byl závislý na vizuálních podkladech, trávil bych většinu času hledáním, místo toho, abych tvořil.
Může se vám hodit na Zboží: