Článek
Poprvé hrajete detektiva, prý to byl váš dětský sen. Vzpomenete si ještě, kde se vzal?
Jako kluci jsme hráli takové ty klasické hry na lupiče a policajty, nebo na kovboje a indiány, tohle určitě všichni znají… Pokud jde ale o ty detektivy, tak s tím nejspíš souvisí britský seriál Profesionálové, na kterém jsem vyrůstal. Pamatuju si ho ještě jako školák, protože nějakou záhadou se u nás vysílal ještě za totality. To tedy pro mě byly velké vzory!
A když jsme natáčeli seriál Stíny v mlze, snažil jsem se jim v severomoravských podmínkách aspoň trošičku přiblížit. (směje se)
Kdy jste přečetl první detektivku?
Myslím, že tenhle žánr mám spojený spíš s Foglarem, to jsem totiž bral vážně jako reálnou věc, v podstatě jakousi detektivku. Přes foglarovky jsem se později dostal k jednomu z prvních příběhů Sherlocka Holmese, ale vůbec mě to nebavilo. Takže jsem se s tímhle géniem logického myšlení vypořádal velmi rychle tak, že jsem ho zahodil. Bylo to na mě tehdy brzo.
Baví vás tenhle žánr dnes?
Spíš mě míjí, ale existují v něm fantastické počiny, jako třeba americký seriál True detective nebo skandinávský Most, které mi samozřejmě neunikly. Ty jsou opravdu skvěle natočené, u těch si člověk jen přeje, aby se mu někdy něco takového taky povedlo.
Váš detektiv Martin Černý je docela ranař, dokonce jde kvůli vyšetřování boxovat do ringu. Zkusil jste si to někdy v minulosti, ještě než jste dostal tuhle roli?
Boxoval jsem v dětství, ještě v základní škole v Třebíči. Tehdy se tam zrovna znovu ustavil oddíl boxu.
Můj děda kdysi boxoval za Baťovu školu práce, a tak ho pomáhal zakládat. Vzpomínám si, jak za ním přišel jeden známý a prosil ho, ať s ním ten oddíl založí.
Pro kluka i pro chlapa je box dobrý sport, protože si vybije adrenalin, který potom nemá tendenci uplatňovat jinde
Později, v šesté nebo sedmé třídě, jsem nastoupil mezi starší dospívající kluky, kteří tam začínali mlátit do pytlů. Ale když jsem pak šel studovat konzervatoř do Brna, nechal jsem toho jako spousty jiných věcí, například sjíždění divoké vody. Mám za sebou dva žákovské zápasy.
Co je na boxu tak fajn?
Pro kluka i pro chlapa je box dobrý sport, protože si v něm vybije adrenalin, který potom nemá tendenci uplatňovat jinde. Je to vznešený šerm rukou! Ze všech bojových sportů, které jsou dnes módní, jako je třeba MMA, mám starý klasický box asi nejradši. Ani thajský box mě nechytil.
Boxovat se Jiří Vyorálek začal učit jako malý kluk díky svému dědovi. Po letech to využil v krimiseriálu Stíny v mlze.
Vyzkoušel jste si ho taky někdy?
Ne, vůbec, jen v rámci přípravy na natáčení seriálu Stíny v mlze, když jsme s kaskadéry chystali choreografii toho boxerského zápasu, vysvětlovali jsme si nějaké základní principy thaiboxu, trénovali nějaké kopy a údery. Zhruba tedy vím, jak se to dělá, ale v krvi to rozhodně nemám.
Jaký sport vás nejvíc baví? Vrátil jste se někdy na tu divokou vodu, o které jste se zmínil, nebo třeba lyžujete?
Snažím se lyžovat nebo i bruslit na krátkých lyžích z kopce, jak se ukáže v jednom dílu krimiseriálu Polda, který se točil teď na horách. Jako malý jsem zkoušel hokej, ale dost brzy mi došlo, že kolektivní sporty nebudou nic pro mě, a radši jsem šel cestou těch individuálních.
Vrhl jsem se na ten box a ještě na kajak. Na něm je skvělé, že je člověk zodpovědný jen sám za sebe, a co si sám pokazí, to si i sám vypije.
Na vodu jsem se po studiích postupně zase vrátil, ale už jsem nikde dlouho nebyl. Děti jsou ještě malé, takže se nedá vyjet někam na řeku, tam se týden veselit a mezitím občas i něco sjet. Takže se těším, až se to vrátí zpátky.
Detektiv Martin Černý, kterého hrajete, má dospívajícího syna a s ním jsou trochu trable. Kromě toho, že zkouší drogy, docela rebeluje proti autoritám…
Tak tohle mě čeká… Synovi je teprve pět let, ale už teď vidím, že to bude sice vztah postavený na velké lásce, ale zároveň i na velkém vymezování se.
Hynek Čermák: Ženská duše mě fascinuje
Je vám něčím podobný? Do takových střetů totiž většinou spadnou podobné povahy.
Vidím se v něm naprosto strašným způsobem. (směje se) Snažím se ho proto trochu navigovat – tudy tedy, hochu, ne, nebo dopadneš jako táta! – no ale bude to nadlouho.
Takže v pubertě jste byl taky pěkný rebel.
Shodou okolností vlastně moc ne, protože jsem v patnácti letech odešel z Třebíče na konzervatoř do Brna, a měl jsem tedy pro nějaké to zlobení docela volné pole. K žádným střetům a konfrontacím s tátou tak moc nedocházelo. Přesto rodičům hodně vděčím za to, že mě velmi pečlivě zdálky sledovali a přes všechny moje průsery mě vždycky podporovali.
Než jsem se v životě trochu chytl… což se stalo asi tak před rokem, a to se táta už ani nedožil. Moji rodiče tedy mají nad hlavou svatozář.
Nemá v lásce sociální sítě a před fotografy se s rodinou objevuje vzácně. Synovi je dnes už pět let.
Máte ještě dvouletou dceru, narodila se vlastně zároveň s příchodem pandemie koronaviru a následných lockdownů. Na rodinu jste měl v té době nejspíš víc času. Zvládl byste po této zkušenosti jít na rodičovskou dovolenou?
V podstatě na ní jsem a velmi dobře se mi na to zvykalo z toho hektického běhu, který byl předtím. Když jsem se od hlavy státu dozvěděl, že jsme jako herci zbyteční, smířil jsem se s tím, co si o mně myslí, zalezl jsem domů k dětem a začal se jim věnovat naplno. Dokonce jsem si na to tak moc zvykl, že se mi teď těžko dostává do pracovního rytmu. (směje se)
Ve skutečnosti je to teď se mnou tak, že raději oželím nějaký výdělek a uskromním se, abych mohl být s dětmi, dokud jsou malé.
Brzy vás uvidíme i v kinech – v komedii Střídavka, ve které se rozpadnou dva páry, ale snaží se spolu dál nějak vycházet a postarat se o děti ve střídavé péči. Jaký je chlap, kterého hrajete?
Takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Kutil. Dobrák.
Patříte mezi kutily i vy sám?
Kdysi jsem býval docela manuálně zručný, jenže všechno se musí trénovat. A když nedržíte vrtačku dlouho v ruce, tak to potom není žádná sláva. Všechno sice hrozně rád udělám nebo vyrobím, jenže ono to potom podle toho vypadá. Ale evidentně pořád spoustu věcí nestíhám. Například na chalupě mi už dlouho padá plot.
Jako hodinový manžel byste si tedy v době nouze nepřivydělal.
Já bych byl spíš tříhodinový. Ale úplně marnej nejsem! Během pandemie jsem třeba kácel stromy v lese, když se kolem Pokojovic, což je u nás u Třebíče, likvidovala kůrovcová kalamita. Tam jsem se docela vyřádil s motorovou pilou. Pomalu, postupným cvikem jsem se do toho dostal, nic mě nezabilo ani na mě nespadlo, takže úplně levej nejsem. (směje se)
S čím se ta vaše postava ve Střídavce nejvíc potýká?
On se ten chlapík ocitl v takovém nepříjemném soukolí… Bývalá manželka si dělá nároky, současná si dělá nároky, on se to pořád snaží nějak dobrácky vyřešit, ale tak úplně se mu to nevede… Ale nakonec to velmi dobře dopadne!
Jsem spíš chaotik, takže i pracovní diář raději nechávám na lidech, kteří dokážou udržovat systém
Vy byste takovou situaci taky řešil dobrácky? Ne že bych něco naznačovala nebo přivolávala, čistě teoreticky.
Jak chcete dobrácky řešit otázku osudových kleští? Člověk si myslí, že vydrží všechno, ale najednou zjistí, že je drcený jako ořech!
Pokud vím, všichni se pokusí situaci zvládat s pomocí striktního harmonogramu. Jenže jak asi většina lidí tuší, s dětmi se vždycky najde něco, co do plánů hodí vidle. Jste radši, když věci běží podle plánu, nebo jste spíš mistr životní improvizace?
Já jsem spíš chaotik, takže i pracovní diář radši nechávám na jiných lidech, kteří dokážou udržovat systém.
Mám přesněji řečeno agentku, která se mi stará o všechno, od smluv až po ten diář. Hlavně hlídá termíny, čímž z velké části předcházím tomu, abych na spoustě míst chyběl.
Kryštof Bartoš: Víc než orlické vraždy mě zajímaly zločiny bílých límečků
Máte v něm vyblokovaný čas pro rodinu a sám pro sebe, přes který nejede vlak, nebo to řešíte spíš podle toho, jak co život přinese?
No zasahuje do toho i manželka s rodinnými akcemi, protože má do pracovního diáře přístup…
Takže se ženské domluví bez vás?
Ne, to zase ne! (směje se) Jen když jsou dohodnuté větší rodinné akce, tak se to tam píše. Letos mám například pro rodinu vyblokované celé léto, protože žena bude končit rodičovskou dovolenou. Je to tedy poslední léto, kdy budeme mít víc času sami na sebe a na děti, takže si to chceme užít.
Doma se cítím všude tam, kde si můžu pověsit klobouk. Dnes už si připadám jako Nuselák
Máte silnější vztah k některé z her, které hrajete v Divadle Na zábradlí?
Pro mě jsou ohromně důležití Hamleti. Představení o hercích, divadle, o hereckých snech, o lidské ješitnosti, o strachu sám ze sebe, o přeceňování sebe sama. Prostě o věcech, které se v hereckém životě běžně řeší. Moc ho doporučuju!
S Ivanem Luptákem v představení Hamleti, které patří v repertoáru Divadla Na zábradlí k jeho nejoblíbenějším.
Ve vašem životě znamenal velký zlom seriál První republika. V době, kdy se začínal natáčet, jste se přesunul z Brna do Prahy a začal jste hrát právě v Divadle Na zábradlí. Už to bude brzy deset let. Jak moc jste se za tu dobu zabydlel v Praze?
Jedu tady už devátou sezonu… Já se cítím doma všude tam, kde si můžu pověsit klobouk. Připadám si už jako Nuselák, děti už jsou rozená Nuselčata, takže já tu doma už jsem. Otázka je jen, jestli už mě takhle berou starousedlíci. Já to zas až tak neřeším.
Postava Jaroslava Valenty z První republiky vás provázela několik let. Byla to velká a výrazná role. Neměl jste obavy, že vás to zařadí do nějaké herecké škatulky?
Možná i trošku jo… Popravdě jsem byl docela rád, že seriál skončil po třech sériích, i když se původně plánovala i čtvrtá. Celou dobu jsme byli blokovaní producenty, měli na nás jakousi opci, drželi nás tedy stranou od jiných prací. Nakonec se ale čtvrtá série netočila, takže mi mezitím utekla spousta pěkných projektů, které bych býval rád dělal.
Za sebe tedy můžu říct, že tři řady mi stačily… Taky už to přestávalo vypadat výpravně, což na tom seriálu bylo atraktivní. Spoustu vděčných diváků První republika ale měla a pořád má, takže to byla dobře odvedená práce.
Na Gottwalda se mě pořád někdo ptá, já na to říkám, že už se nevídáme a nevoláme si
Skutečný zlom pro mě ale představovala předchozí role Klementa Gottwalda v seriálu České století. Režisér Robert Sedláček si mě všiml a dal mi příležitost, za což mu dodnes děkuju. Gottwald mi v podstatě otevřel dveře k další práci. Dobré ohlasy na cyklus v České televizi mi pak přinesly roli v První republice.
Dlouhodobě hrajete i patologa v krimiseriálu Polda, zrovna natáčíte nové díly. Na kterou z těchto televizních postav diváci víc reagují?
Na Gottwalda se mě pořád někdo ptá, já na to říkám, že už se nevídáme a už si nevoláme. Člověka to dostihne kdekoli, například ve sprchách na koupališti. Ale typicky když jdu do hospody, tak chlapi zvou na panáka doktora Mráze, protože jim je ho líto. Asi mají pocit, že i já potřebuju nějak povzbudit a pomoct, když si ze mě ti zlí detektivové pořád dělají legraci.
Váš úspěch odstartoval po čtyřicítce. Pokud by měl s další životní dekádou přijít nějaký nový životní zlom, jak byste to vzal? Jste vždy připraven, nebo by teď mělo raději všechno zůstat tak, jak to je?
Člověk by měl být pořád připravený na všechno. Myslet si – tak teď mám hotovo a bude chvilku klid – to je většinou omyl. Osud totiž vzápětí přinese nějaké nové výzvy nebo průšvihy.
Nesmíme být v klidu ani chvilku, takový luxus si nemůžeme dovolit! Doufám, že jsem pořád ještě ve formě, a ať přijde cokoli, budu schopen reagovat.