Jaroslav Dušek: Každý může být životním učitelem každého

Asi by vám to líp řekla režisérka filmu, paní Marta Ferencová, ale ke mně se donesla tato verze: V neděli mi telefonovala Kateřina Špůrová, produkční tohoto filmu, kterou jsem slyšel prvně v životě, a oznámila mi, že mají problém. Jiří Bartoška je v nemocnici na operaci slepého střeva, kam ho odvezli namísto natáčení. A že tedy zítra na place místo něj někoho potřebují. Točilo se v Brně. Jednalo se o čtyři natáčecí dny a tvrdili, že chtějí mě. „Jak vás to napadlo, oslovit mě místo Bartošky?“ zeptal jsem se.

To ne. Doporučila mě Eva Holubová, která mi v tom filmu hrála partnerku. A taky Láďa Krapek, který má na starosti zastupování některých herců. Oba řekli, ať štáb zkusí oslovit mě.

Bylo to v době, kdy se příliš nehrálo, a já neměl moc co na práci. Tak jsem se zasmál a odpověděl, že když mě tedy doporučili dva blízcí lidé, sednu do auta a odjedu do Brna ještě ten den odpoledne.

Nečetl jsem ani scénář, který normálně čtu, abych věděl, do čeho jdu. Tohle jsem ale vzal jako covidovou neobvyklost a vyrazil. Když jsem večer dorazil do Brna, scénář jsem si přečetl, a zjistil jsem, že je hezký.

Nic jiného mi nezbylo. Oblékli mě, učesali a nalíčili. Modulovali mi i hlas. Nacvičoval jsem chůzi i další pohyby. Někteří členové štábu si mě dokonce pletli s Jiřím Bartoškou, i já jsem byl jednou či dvakrát zmatený při pohledu do zrcadla - taková je síla filmové fikce.

To záleží na tom, o jakých Vánocích je řeč. Komerční Vánoce mě opravdu nebaví. Z těch mám nejraději slogan Go, Ježíšku, go. S ním kdysi dávno přišel jeden mobilní operátor, a to se mi zdálo až příliš sportovní. Nakupovací mánie a divné výzdoby rád nemám.

Ale Vánoce ve smyslu slunovratu, tedy zrození nového slunce, které někteří překládají jako zrození Ježíše Krista, což může být jedno a totéž, ty se mi líbí. Že se čeká tři dny, jestli slunce opravdu potvrdí návrat. Potvrzuje se to až 24. prosince.

V Peru taky dávají Jezulátko do betléma až o půlnoci 24. prosince, do té doby je jeho místo prázdné. Teprve pak se symbolicky narodí. Takto pojaté Vánoce rád mám. I proto, že se v ten čas sejdeme jako rodina. A často se skutečně sejdeme všichni, včetně mých sedmi vnoučat.

Snaha o to je. Buď u syna v Jindřichovicích pod Smrkem, nebo u nás v Černošicích. Je to hezké a příjemné. Proto si tvořím pravidelně zimní volno od slunovratu do Tří králů.

Dárkem pro tento čas, a nejen pro něj, by měla být otevřenost našeho srdce. Vědci vědomému zapojení činnosti srdce do našeho myšlení říkají srdeční koherence.

Jde o stav, při kterém dochází k souladu mezi srdcem, mozkem a autonomním nervovým systémem. Dochází k pozitivním změnám na úrovni mentální, emoční, hormonální a fyzické.

Mysl sídlí v srdci, ve střevech a v mozku a tyto tři mysli spolu komunikují. A právě tato srdeční koherence může být naším dárkem od Ježíška, který může dostat pod stromeček kdokoli, protože jej v sobě může probudit každý z nás.

Myslím, že Ježíšek přeje každému, aby se mohl probouzet a rozvíjet a zbavit se úporných a nesmyslných myšlenek, které vedou do náruče antidepresiv či jiných medikamentů. Lidé si s množstvím myšlenek neporadí, srdce ano. A to je dobrý dárek Ježíškovi a od něj pro nás zase zpět.

Na tohle existuje mnoho pohledů. Mně je blízký ten, který zastávají některé domorodé komunity. Těší se na každé nové dítě, které se narodí. Vědí, že přinese něco pro celý kmen. Že přijde s nějakým darem a oni jsou zvědaví s jakým.

Traduje se, že u Aboriginců (australští domorodci) nějaká čtyřletá holčička ve svých snech, které vyprávěla ostatním, přinesla kmenu zpět určité zapomenuté vědění. Šamani jej rozpoznali. To je mi blízké.

Dítě přichází jako učitel radosti, zvídavosti, touhy a úžasu. Učí nás svou ještě nevymletou hlavou pozorovat věci a klást si otázky. Občerstvují nás a taky upozorňují, že bychom měli zvolnit a zpomalit.

Měli bychom se podívat, jestli musíme pořád šlapat na plyn v nekonečném soutěžení. Mohli bychom se začít víc se radovat ze samotné existence a ze symfonie života. Víc spolupracovat a být víc vzájemní.

Svět směřuje k rozdělení, podezírání, osočování a jednoznačným nálepkám, místo toho, aby byla pestrost zachována. Ať má každý svůj názor. Ať se navzájem obohacujeme rozmanitostí pohledů. Jinak si myslím, že každý může být učitelem každého. Mým učitelem může být strom. Nebo ptáček. Náš pes u nás doma je taky velký učitel.

Ukázal nám, jak regenerovat. Poté, co málem zemřel, si dal týdenní půst zcela bez léků. Manželka řekla, že už mu léky dál dávat nebude. Že to buď zvládne sám, nebo může umřít. Vždyť je mu třináct let a žil si hezký život.

No a on týden jen ležel, pil vodu, postil se, a pak vstal a chodí líp než před rokem k úžasu všech. Známí se diví, když ho vidí, že to snad není možné, vždyť sotva lezl! Sice i teď občas klopýtne, ale občas i poklusává. Je dojemné ho pozorovat a stal se velkou inspirací.

Jaký jsem dědeček, nevím, ale první tři děti mého syna mi říkaly děda netopýr, protože mě viděly viset hlavou dolů na trakčním lehátku. Moje vnoučata jsou stará šestnáct, čtrnáct, dvanáct, šest a čtyři roky, dále pak rok, a ještě máme devítiměsíčního. To je široká škála.

Všichni postupně přinášejí nové a nové zprávy a impulzy. Když jsou malí, přinesou radost, zvědavost a smích. Hlasy mají zvonivé, ty dětské hlásky jsou tak zvláštní.

Děti totiž tvoří zvuk nějak jinak, protože ještě nepotřebují artikulovat. Artikulace tón zastavuje, přesekává ho souhláskami. Později se pak mění tvorba hlasu a on už není tak zvonivý.

Děti umějí vydávat neuvěřitelné zvuky. Skoro to nejde napodobit, jejich hlasy jsou uvolněné a já je rád poslouchám. Přinášejí to znovu a znovu, jak se rodí další vnoučata. Každé má svůj způsob a mnohé přinášejí zvláštní energetickou hladinu, v níž je mi moc dobře.

Zvu si lidi, kteří neúnavně bádají. Nemusí to být exaktní vědci, ale důkladně dlouhodobě zkoumají nějakou oblast lidských schopností. Třeba komunikují se zvířaty. Vědci by protestovali, že jde o vědecký nesmysl, ale jsou lidé, co to umí.

Můj kamarád, který se věnuje domácím porodům, absolvoval kurz komunikace se zvířaty na Sumatře. A tam za ním přišli sloni. A prý na něho volali: „Sledujeme ty domácí porody, v tom pokračujte, to podporujeme!“ Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet.

Nevím, zda ji ovládá. Nicméně zažil situace, kdy srdce bylo otevřené a porozuměli. Není sám, takových lidí je víc. Jedna žena mluvila o svém zážitku s umírajícím koněm, který jí přišel oznámit, že umře. A žádal o přidělení mladého koně, aby ho mohl učit. Tak mu dali malého hřebečka, který se od něj nehnul. A starý mu předával zkušenosti. To je pro mnoho lidí nevědecké.

Nenazval bych to katastrofou. To zní příliš disharmonicky. Ale že slunce má ohromnou sílu a může změnit charakter života na této planetě, na to člověk nemusí být extra studovaný vědec, aby to pochopil.

Slunce má v zásobě možnosti, jak může vyřadit kompletně celou počítačovou síť. To by asi dokázalo. Vše ostatní, třeba vulkanické činnosti, tu bylo vždy, a nevidím důvod, proč by to zas nemělo nastat. Nenazval bych to katastrofou, ale změnou. Ta patří k životu, stejně jako bouřka, liják i sopka.

Však lidé žijí i na jejích úpatích, a ona se jednou za čas vylije, lidé utečou, někdo to nepřežije a zbytek se zase vrátí zpátky. Neodstěhuje se. To samé platí v místech, kde pravidelně řádí hurikány. Proč se ti lidé nepřemístí? Zřejmě ta výzva patří k životu.

V této existenci nemáme nic jistého. Planeta však pulsuje bohatěji, než my za svůj život zaregistrujeme. Katastrofa nemusí přijít naráz, ale skrývá se v procesu, který se jednoho dne zvrátí. Jen se zdá, že se děje skokově. Vše se však pomalu chystá.

Třeba vidíme, že ubývá spermií mužům. Něco to asi znamenaná a je to pro nás zpráva. Možná to souvisí s tím, že se děti do našeho světa nehodí, a tak ubývá spermií. Co my víme, jak naše těla snímají zprávy z prostoru? Když mozky snímají informace, že třeba není problém, když dítě odnosí někdo jiný než maminka, jak na to bude tělo reagovat?

Takový názor existuje. Co se zdá nepotřebné, tam tělo oslabí své funkce. Může se stát, že si dáme do mozku čip, a zvýšíme tak jeho výkonnost, ale nevíme, jaká bude odezva těla. Zda třeba nebude degenerovat. Tělo získá dojem, že jeho služby již nejsou třeba, a začne chřadnout. Katastrofa tak může nastat velmi plíživě, ale dlouho bude vypadat jako pomoc a podpora.

Ve společnosti pořad sílí péče, je lepší a lepší, a jak zareagují na tu péči těla, nevíme. Ví se ale, že například lyžařské helmy bezpečí nepomáhají, neboť lyžaři s helmou jezdí rychleji. Lyžaři v nich mají dojem, že o ně je postaráno. To je jedna z reakcí těla na domnělou péči.

Ano. Aborighinci taky nepsali proto, aby nepřišli o svou skvělou paměť. Dnes už si lidi nepamatují žádná telefonní čísla. Někdy ani to svoje. Já si jako kluk pamatoval asi padesát telefonních čísel. Dnes to není potřeba, což je na jednu stranu pomoc.

Ale když se spolehneme jen na ty pomocníky, tak nedej bože, aby s nimi bylo něco blbě. Co si pak počneme?! Plíživě se může stát, že lidi budou propojeni se stroji, na které začnou bezmezně spoléhat. Zdá se vám to nereálné? Neprobíhá to už?

Samozřejmě, že ano. Žijeme v čase velkých změn. Od jisté doby například děti přestaly přerůstat své rodiče. Dřív to tak bylo, a tento trend se změnil. I to může být zpráva, že jsme ve světě otazníků a že je dobré nepřestat klást otázky. Žijeme v době, kdy jsou odpovědi často předem jasné. Když někdo řekne něco jiného, je považován za nepřítele, a to je chorobný stav.

Myslím, že taková civilizace je paranoidní. Bojí se názoru, který je jiný než většinový. To je stav psychózy a svědčí o chorobě společnosti. „Myšlení bude opuštěno jako slepá ulička,“ říkal filozof Steiner. Je možné, že se jako lidstvo vrátíme k myšlení srdcem. K srdeční koherenci, o níž jsme hovořili. Když lidstvo přežilo desítky katastrof, jsou i naše těla připravena si s nimi poradit. To snad není nelogický závěr, co myslíte?