Japonky se bouří proti podpatkům

Autorka termínu, dvaatřicetiletá Jumi Išikawová, jej ale nemyslí jako legraci. K profesi herečky a spisovatelky na volné noze si totiž určitou dobu přivydělávala na půl úvazku v tokijském pohřebním ústavu nebo jako školitelka zaměstnanců v hotelích. Poté, co měla problémy stát nejméně osm hodin na podpatcích, musela tuto práci jednou provždy opustit.

Petici, kterou pod tímto názvem předložila tokijskému ministerstvu práce a sociálních věcí, na internetu podepsalo na 34 tisíc žen, dožadujících se zákona, který by zaměstnavatelům zakazoval nutit Japonky k nošení vysokých podpatků.

„Je to diskriminace a my ženy bychom si ji neměly nechat líbit,“ ujistila a připomněla, že šedesát procent Japonek je v zaměstnání nuceno dodržovat dress code, tedy vyžadované předepsané oblečení, a osmdesát procent přiznalo menší či větší zdravotní potíže.

Takumi Nemoto, ministr zdravotnictví a sociálních věcí, na názory japonských žen reagoval šalamounsky. Zdůraznil totiž, že nosit vysoké podpatky je na pracovišti nutné, vhodné a potřebné.

„Jsem přesvědčen, že obuv s vysokými podpatky zapadá do rámce toho, co se na pracovišti obecně uznává jako nezbytné a žádoucí,“ zdůraznil při rozpravě na toto téma v parlamentu.

Ale abychom mu nekřivdili, připomeňme, že Nemoto současně podtrhl, že jestliže zaměstnavatel nadále vyžaduje nosit takový typ obuvi ženu, která kvůli tomu předtím utrpěla zranění, nejde o nic jiného než o obtěžování.

„Toto je jen první krok. Od úředníků ale často slýchám, že bude obtížné takový krok prosadit, dokud se v naší zemi nezmění pracovní kultura. Vždyť i mnoho Japonek má za to, že vysoké podpatky se rovnají slušnému chování.

Myslím si, že vládě ani velkým firmám se do obdobné revoluce nechce. Jistá reklamní agentura mne dokonce přímo varovala, abych si zbytečně sama nezadělávala na problémy,“ tvrdí Išikawová, která při výšce 152 centimetrů při pohřbech musela stát na deseticentimetrových podpatcích.

V posledním císařství na světě, kde jsou role mužů a žen po staletí tradičně rozděleny, se vláda pokouší se střídavými úspěchy zlepšit pracovní postavení slabšího pohlaví. Proto ženy, které nejsou ochotny snášet bolest působenou podpatky, a přitom se povinně usmívat, si musejí hledat zaměstnavatele, kteří netrvají na tom, aby do práce nebo na pohovory při získávání pracovního místa chodily den co den v uvedeném druhu obuvi.

Přitom japonští muži si v kanceláři nebo továrně užívají všech výhod dokonale pohodlných bot. Na druhé straně ve většině firem musejí trávit pracovní dobu v tmavém obleku.

Šino Naitová z tokijského Japonského ústavu pro pracovní záležitosti a pro školení zaměstnanců pokládá pokračující požadavky nosit vysoké „kramfleky“ za obtěžování žen, i když zmiňovaný problém neřeší v zemi žádný zákon či jiná právní norma. „I ženy mají na pracovišti svá práva,“ říká s přesvědčením v hlase.

Masako Šinoharová, jež s úspěchem školí uchazeče o práci či nové zaměstnance pracovní etiketě, zdůrazňuje, že v zemi vycházejícího slunce požadují nošení vysokých podpatků i firmy, jejichž zaměstnanci vůbec nepřijdou do styku s veřejností.

„Není divu, že se to mnoha Japonkám nelíbí,“ připomíná. Přiznává ale, že v některých případech si ženy obouvají boty s podpatky vysokými pět až deset centimetrů samy, protože jim tak velí kulturní a společenské zvyklosti.

Nicméně tradice je tak zažitá, že tehdejší ministryně obrany Tomomi Inadová se při oficiální návštěvě americké letadlové lodi v roce 2016 procházela po palubě právě ve vysokých podpatcích.

Zaměstnankyně obchodní sítě oděvů pro kanceláře a obchod Aoki v Ósace potvrdila, že obuv bez podpatků zůstává u většiny japonských zaměstnavatelů, a především ve veřejné správě, nepřípustná. Onemocnění nohou či těhotenství přitom nehrají žádnou roli.

,,Dovolili mi nízkou obuv až tři měsíce před porodem,‘‘ posteskla si tato podporovatelka hnutí KuToo.