Janek Ledecký: Boží mlýny melou pomalu

Moji verzi Hamleta dosud zhlédlo 1 300 000 diváků po celém světě. Když jsme po pátém uvedení Hamleta v Koreji letěli s režisérem a autorem anglického libreta Robertem Johansonem do Ameriky, řekl mi, že když mi ten Shakespeare tak sedí, abych uvažoval o dalším titulu. Sám navrhl Othella. Když mi ale někdo řekl Othello, představil jsem si obtloustlého tenora, napatlaného krémem na boty… Začal jsem uvažovat, jak by to s ním dopadlo v současnosti a jak by vypadal příběh vyprávěný z Iagova pohledu.

Iago je původní Shakespearovo jméno a v titulu je proto, aby bylo jasné, že vyprávíme jinou verzi téhle nesmrtelné klasiky. Je to tak báječně napsané, že se příběh může odehrávat v době kamenné, v iglú na severním pólu, na palubě mezigalaktické vesmírné lodě. A bude fungovat.

Jediné, co se za těch dvacet tisíc let změnilo, jsou technologie. Všechny emoce a vášně, láska, nenávist, žárlivost, touha po moci zůstávají stejné.

Nijak jsem neměnil strukturu příběhu, zůstaly tam i všechny zásadní dialogy. Stejně jako u Shakespeara jsou hlavní mužské postavy vojáci, pouze je jejich vojenská mise nezavede z Benátek na Kypr, ale začínáme v Ženevě, kde se v mé představě lépe kují politické intriky, a přesuneme se na Střední východ.

Odlišnost našeho Othella je v tom, že je americký muslim, který má za sebou kariéru v armádě a teď velí operacím zvláštních jednotek. Z toho, že by byl černoch, už dneska poté, co byl Obama v USA dvakrát prezidentem, velký konflikt nevykřešete. Islám a Střední východ tomu dělá kolorit.

Postupoval jsem podobně jako u Hamleta, kde jsem si každou postavu spojil s určitým hudebním žánrem: Hamlet a Laertes jsou rockoví, Polonius je swingový, Gertruda popová, Ofélie poprocková, hrobník je bluesman.

Iago jako vypravěč má hodně bluesové a swingové muziky, Cassio je napsaný v rocku, v Othellovi zní výrazná inspirace orientální hudbou.

Asi rok jsem se probíral současnou arabskou muzikou.

Psaní, tvůrčí proces mě nesmírně baví, producentskou práci nesnáším, ale bez ní se to neobejde. Dneska zdaleka nestačí něco dobře napsat. Nejtěžší bylo odolat nabídkám producentů, kteří chtěli kompromis ve výpravě a kostýmech. Jako že to odehrajeme v džínách a košili. Podařilo se mi naštěstí domluvit koprodukci s bratislavskou Novou scénou a pražským Divadlem Hybernia. Díky tomu můžeme českému divákovi předvést velkolepou výpravu, jakou si Shakespeare zaslouží.

Chtěli jsme, aby divák Iagovi fandil. Proto se v té roli střídáme s Petrem Vondráčkem – oba jsme u diváka zapsaní jako klaďasové a sympaťáci. V první polovině děje to není problém, tam může mít divák radost, jak Iago roztáčí zápletky.

Jenže co v druhé polovině, kdy začnou padat mrtvoly? Co smrt nevinné Desdemony? Naštěstí je Iago tak vtipně napsaná figura a divák natolik zkažený, že mu prostě přestat fandit nedokáže.

Právě. A pokud boží mlýny melou, tak zatraceně pomalu.

To bych nezdůrazňoval. Když jsem dodělal gympl, měl jsem dvě varianty: vysoká, nebo vojna. Vysoká se jevila jako lepší alternativa a na právech nebyla matika.

Navíc jsem tehdy nevěřil tomu, že se někdy muzikou uživím. Moji idolové byli Ivan Hlas, bratři Tesaříkové. Ti tehdy myli výlohy, Ivan Hlas prodával v knihkupectví. Hudbu měli jako koníčka. Studium jsem dokončil, ale jako právník jsem nepracoval ani den. A doktorát jsem udělal rodičům pro radost.

Od dob Shakespeara se nezměnilo vůbec nic. Sice vlivem médií podléháme pocitu, že jsme korupci nebo tunelování vynalezli až my, ale ty existovaly ve starém Egyptě, Řecku, Římě. Byly součástí jakéhokoli rozvinutého státního zřízení.

Věřím. Fakt. Jen to někdy trvá zatraceně dlouho a mnohdy to semletí neproběhne úplně uspokojivým způsobem.

Ale to víte, že ano. Jen o tom nikoho neinformuju. (smích) Strašně si vážím, že dělám práci, která mě baví, a naštěstí baví i dostatečný počet lidí na to, aby mě to uživilo. Další štěstí mě potkalo v životní partnerce. Díky ní funguje naše rodina zcela nadstandardně.

Nepředbíhejte! Teprve se začínáme rozjíždět.

Tváří v tvář konkurenci v rodině nevím, zda o tom mám vůbec nahlas mluvit. (smích) V naší rodině vedou klouzavé disciplíny. Lyžování, snowboard, v létě windsurfing. Ten je teď ze všech disciplín, kterým se věnuji, na prvním místě. Celou výbavu si člověk sám odnese k vodě a během tří hodin může po vlnách najezdit osmdesát kilometrů. To se nedá s ničím srovnat.

Pořádně jsem s tím začal až tak před patnácti lety. Za větrem musíte někam vyjet, výbava je dost drahá, to bych si třeba ve dvaceti mohl těžko dovolit.

Windsurfing je hodně technicky těžká disciplína a naučit se surfovat tak, aby vám to dělalo radost, není jen tak. Už jsem se naučil odhadnout sílu větru a zvolit úměrně k tomu velikost plachty. Máte-li větší plachtu, než udržíte, můžete mít velký problém se vrátit na pevninu. Párkrát se mi to stalo, když jsem začínal.

Na právech jsem hrál ragby, a to je hodně kolektivní a kontaktní sport. Když jsem měl potřetí zlomené žebro, přešel jsem na softbal. Měl jsem hlavně strach o prsty: zlomený prst je něco, o čem se mezi ragbisty ani nemluví, ale pro kytaristu…

Jsem nadšený! V momentě, kdy přejedu hranice, stane se ze mě Ester’s daddy, protože Ester je v zahraničí daleko slavnější než tady. Opravdu není obvyklé být ve dvou odlišných disciplínách na absolutní špičce.

Od chvíle, kdy přede dvěma roky vstoupila do Světového poháru, bodovala v každém závodě, kterého se účastnila. Když jdeme třeba někde v Alpách na oběd, udělá se fronta fanoušků, kteří čekají, až Ester dojí, aby si došli pro podpis.

Když byly děti malé, přestěhovali jsme se do Špindlu, jinak by možná dělaly úplně jiné sporty. Jonáš, který je o rok a půl starší, začínal lyžovat, kdy jí byly teprve dva roky. Sundali jsme Jonáše z lyží, ve kterých zůstaly boty, a jen co jsme se otočili, Ester do těch jeho bot bleskově nastoupila a rozjela se. Naštěstí to byl jen malý kopeček.

Jednou jsme spolu jeli ve Špindlu po černé sjezdovce. Bylo jí pět. Najednou se mě zeptala, jestli chci něco vidět. A odpíchla se a sjela to šusem. Málem jsem se složil. Já to v životě šusem nesjel, a to lyžuju od tří let.

V tomhle směru na ni nejvíc působí její maminka, která je, jak se ukázalo, naprosto perfektní kouč. Od začátku s ní absolvuje tréninky i závody – a nebylo to vždy lehké, protože mnoho trenérů, s nimiž Ester spolupracovala, mělo se Zuzčinou autoritou problém. Výsledky ale ukazují, že postupovala správně.

A pokud jde o Ester, skromnějšího a pracovitějšího člověka jsem v téhle branži nepoznal. U ní je jediný problém – musíme dávat pozor, aby se nepřetrénovala. Ani v tréninku, ani v rychlosti totiž nezná žádnou stopku.

Stát se může všechno. Zatím má ale i v tomto ohledu štěstí.

Závodně krasobruslila, což bylo dané tím, že její tatínek byl náš hokejový reprezentant Jan Klapáč. Hrál v útoku s bratry Holíkovými a v roce 1969 byl v týmu, který porazil ve slavném zápase Rusy. Jezdila několik let v lední revue.

U státnic, je také doktorka práv. Vzhledem k tomu, že jsem už hodně zpíval se Žentourem a ona jezdila s lední revue, moc jsme se ve škole nepotkávali. Až u těch státnic.

Nemohli jsme se smířit s tím, že bychom děti svěřili systému, aniž bychom měli slovo v tom, kdo a jak je bude učit. Možná by jim někdo vzdělávání naprosto znechutil. Proto jsme se rozhodli vzít to do vlastních rukou.

Střídali jsme se u toho se ženou. Je pravda, že v matice jsem byl před dětmi tak o tři čtyři stránky. Individuální výuka je ale efektivnější a naše děti pak měly dost času, aby mohly dělat to, co je opravdu bavilo, třeba lyžovat a kreslit.

Na střední školu už pak chodily. Jonáš, který byl v juniorské reprezentaci, pak kvůli grafické škole nechal vrcholového snowboardingu. Ester absolvovala bez problémů individuálně gympl a teď podobně studuje i vysokou.

Všechno nasvědčuje tomu, že to byla dobrá cesta. Jsem si ale vědom, že většina rodičů nemá možnost, aby aspoň jeden z nich zůstal doma a vyučoval děti. Já třeba pracuju nejvíc doma, kde píšu a skládám.

Vidíte, já mám za to, že jsem vlastně flákač. Myslím třeba dobu se Žentourem. Měl jsem z každého dne urvat další tři hodiny a hrát na kytaru. Tak, jak na ni hraju teď, jsem mohl umět před dvaceti lety.

To je radost. S kamarádem Kubou Kohákem jsme absolvovali všechny řady a díky tomu se teď každý týden sejdeme. Doma se podívám na videa, podle kterých vznikala jednotlivá vystoupení, pak si tam jen sednu a užívám si báječný večer plný překvapení.

Nedávno jsem poprvé během show vstal a řekl, že to bylo dosud nejpůsobivější vystoupení. To když Berenika Kohoutová zazpívala písničku Jennifer Hudsonové. Předvedla něco fantastického. Naprostým zjevením je pro mě Jitka Boho. Nechápu, že jsme o ní nevěděli.

Začneme zkoušet na vánoční turné, během kterého mě čeká 24 koncertů. Ke své kapele přibírám Nosticovo smyčcové kvarteto. Hraju nové skladby i staré, k nimž samozřejmě patří dvanáct vánočních písní včetně Sliby se maj plnit o Vánocích. To, že si je diváci i po tolika letech přejí, považuji za velkou satisfakci.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: