Jana Švandová: Do třetice všeho dobrého

Šlo o výsledky lékařské prohlídky mého manžela, ale naštěstí je vše v pořádku. Nikdy ale nevíte, co se může stát, což je na druhou stranu asi dobře. Člověk by měl proto naplno prožít každý den.

To bylo, když jsem byla na operaci kyčelního kloubu, což bylo asi nejtěžší období v mém životě. Nevěděla jsem, jestli budu chodit a do toho jsem se rozváděla. Bylo to před sedmnácti lety. Skoro jsem si myslela, že je konec. Přišla jsem v té době i o spoustu práce, ale říkala jsem si, že když na sobě budu pracovat, zvládnout to musím.

Rekonvalescence opravdu vyžadovala svoje. Po operaci jsem byla v lázních, pak ještě v rehabilitačním centru a doléčila jsem se u moře. Odjížděla jsem s francouzskými holemi a vracela se už bez nich. Na jeviště jsem se opět postavila po třech měsících. Byl to okamžik, kdy jsem si sáhla na dno a musela bojovat.

A pak jsou vždycky těžké chvíle, když zemře někdo, koho máte rádi. Když mi umíral tatínek, předčasně jsem kvůli tomu vzdala i StarDance.

Ano, tančila jsem ve StarDance a umíral mi tatínek. Nechtěla jsem to říct veřejně, aby se toho nechytil bulvár, a tak jsem jen na kameru řekla, že divákům děkuju za podporu a za zaslané hlasy, ale že to vzdávám. Jejich podpora mě těšila, ale jinak jsem nemohla. Když víte, že vám odchází blízký člověk a vy s ním nemůžete být, protože musíte trénovat, moc dobře se vám netančí. Tak jsem tanec raději vzdala. Každá chvilka s ním mohla být poslední.

Takový není snad žádný. Co se týče herecké profese, potkalo mě pár hezkých příležitostí a na to jsem měla kliku. Přijde to, když jste ve správnou chvíli na správném místě. Stěžejní role jsem ale dostala na základě castingů, takže vždycky je také třeba něco pro to udělat.

Na podzim jsem dokončila televizní seriál V objetí režiséra Honzy Hřebejka, natočený pro HBO. Zahrála jsem si maminku Ani Geislerové, zkrachovalou herečku, která propadla alkoholu. Moje role byla docela náročná a věnovala jsem se jí naplno. Honza Hřebejk je, myslím, záruka (klepe na stůl – pozn. aut.), takže věřím, že výsledek bude dobrý. Dotočila jsem v listopadu a pak jsme s manželem odjeli na dovolenou na Seychely.

Jedno z těch nejhezčích. Ve filmu Angelina jsem hrála vyléčenou alkoholičku a taxikářku. Byla to žena, která hodně věcí v životě prohrála, ale nevzdala se. Příběh je o tom, že Charles jede z Francie do Prahy hledat svoji ženu, která sem odjela na prázdniny a ztratila se. On se tady přitom v taxíku seznámí se ženou, která mu při pátrání pomáhá a vznikne mezi nimi vztah. A to jsem byla já. Půlka filmu se tedy natáčela v Praze.

Dřív se tady hodně točily zahraniční filmy a naši herci tak dostávali zajímavé příležitosti. Většinou je předabovali, ale jinak s tím nebyl problém.

Výborný! Vladimír Poštulka mi říkal, že kdysi hrál v jednom francouzském filmu Emila Zátopka. Nechtěla jsem mu věřit, ale Aznavour mi to potvrdil, přitom se o tom moc neví.

Ne, ale když měl osmdesátiny, byla jsem v Paříži na jeho koncertě. Pozvali mě tam kamarádi, kteří věděli, že jsem s ním točila.

Na to rovněž ráda vzpomínám. Obsadili mě do role vězeňské dozorkyně a Annie hrála vězenkyni. Byla to velmi silná osobnost a v chování bezprostřední. Předtím jsem hrála také s Anouk Aimée a dalšími, protože francouzsky jsem docela uměla.

Jako mladé děvče jsem byla v angažmá v divadle v Českých Budějovicích, kde jsem dostala půlroční stipendium do divadla v Paříži. Denně jsem tam chodila také do školy a mladý člověk se řeč naučí rychle. Základy jsem navíc už měla, protože v roce 1968 jsem byla dva měsíce jako au pair v Belgii. Jakmile ale jazyk nepoužíváte, rychle zapomenete. Do Provence, do Cannes nebo do Paříže jezdím ráda pořád.

Osmadvacátého dubna nás čeká premiéra nové komedie Kvartet. Je o čtyřech operních zpěvácích, kteří se na stará kolena dostanou do luxusního domova důchodců. Už dříve mi o tom vyprávěla dcera našich známých, která žije v Anglii a podílela se na filmu natočeném právě podle této divadelní hry. Jako svůj debut ho režíroval Dustin Hoffman. A protože teď se většinou všechny divadelní inscenace hrají deset i více let, tak jsem si říkala, že do takového seniorského věku našich postav postupně hezky dozrajeme.

V Divadle Bez zábradlí účinkuji celkem v pěti inscenacích a hru Blbec k večeři máme na repertoáru už patnáct let. Samozřejmě je fajn, že je o ni stále zájem. Předtím jsem byla skoro dvacet let v angažmá v Činoherním klubu a krátce poté, co jsem odešla, mě Karel Heřmánek, který je můj spolužák z JAMU, oslovil, jestli bych nechtěla hrát u něj. V Divadle Bez zábradlí jsem tedy od začátku. Je to soukromé divadlo a herci jsou najímáni na jednotlivé inscenace, což mi vyhovuje. Je to svobodnější, když se herci role nelíbí, tak ji prostě nevezme.

Nejzásadnější zřejmě bude cesta do Pákistánu, kde žije můj syn Hubert se svou rodinou – manželkou a tříletou dcerkou Azárií. Proces získání víza do země je trochu zdlouhavý, tak doufám, že letos to vyjde. Trošku se bojím, protože to v Pákistánu může být nebezpečné, ale říkám si, že když tam jsou oni, můžu tam být taky. Jenom se asi neodvážíme cestovat někam mimo město. Syn žije v Islámábádu v diplomatické čtvrti.

Chtěla bych se za nimi podívat, protože mě zajímá, jak tam vlastně žijí. Přes Skype jsme ve spojení skoro každý den a díky tomu vidím, jak Azárka roste. Syn s ní mluví česky, přestože jeho žena je Angličanka, tak jsem ráda, že malá rozumí.

Pro mě to bylo moc zajímavé a poučné. Nikdy jsem se nesetkala s takovou bídou. Na mnoha místech měl člověk pocit, že se čas zastavil a že je najednou ve středověku. Byla jsem opravdu ráda, že jsem se narodila v Evropě. Povídání o Ugandě je na dlouhé vyprávění. Z Afriky jsme s manželem maniaci hlavně na Jihoafrickou republiku, konkrétně Kapsko čili Kapské Město a jeho okolí, kde jsme už byli asi desetkrát. Jezdíme tam hrát golf a máme i svá oblíbená místa. Této oblasti se říká Švýcarsko v Africe a při každé další návštěvě jsme překvapeni, jak zde stále ekonomicky rostou.

Teď pracuje pro jednu francouzskou organizaci, která pomáhá chudým například se zavedením vody a zvýšením hygieny. Předtím pracoval pro Člověka v tísni a pomáhal v zaplavených oblastech. Jeho žena Claire pracuje pro nizozemskou humanitární organizaci, která je zase zaměřena na dostupnost vzdělání.

Nejprve vystudoval obchodní akademii, ale pak se rozhodl jít na filozofickou fakultu na obor andragogika. Byla jsem zvědavá, co pak bude dělat. Jeho profesor mi už tenkrát říkal, že má silné humanitární sklony a že zřejmě právě to bude synova cesta.

Moji práci bere s respektem, i když o mně mluví jako o srandovní babičce. Když mi po premiéře, pokud na nějaké je, řekne „Matko, dobrý“, je to ta největší pochvala, jaké se mi může dostat. Sám k herectví nikdy neinklinoval.

Zrovna minulé Vánoce jsem prožila v poměrně charitativním duchu. Při akci našeho divadla pro handicapované děti jsme ve foyer prodávali jejich vánoční výrobky. Díky další velké charitě pro televizi Prima jsem pracovala v call centru při akci Pomoc dětem. A dovršením všeho byl můj duet s Vojtou Dykem na předvánočním charitativním bazaru Anny Geislerové a Táni Vilhelmové v Lucerně.

Vždycky jsem byla strašně zamilovaná a myslela si, že to je navěky. Jenže láska po nějaké době pomine a pak se z toho stane normální vztah s každodenními starostmi. Je důležité naučit se ve vztahu žít dál a to mám stejné jako jakákoliv jiná žena. V této fázi by to mělo být o přátelství, v němž si lidé věří a respektují se. Je těžké žít s muži, ale těžší je žít bez nich.

Není to jednoduché proto, že pak už na druhém vnímáte spíš chyby než to pozitivní. Prostě ho najednou vidíte úplně jinak, ne těma zamilovanýma očima.

Právě proto není nikdy při rozchodu chyba jen na jedné straně. Podílejí se na tom oba.

Někdy je rozvod bolestný, jako když vám někdo umírá. Většinou to bývá hodně emotivní, ale po letech trápení přejde a vidíte hlavně hezké chvíle.

Ne a to se ani nedělá, protože existuje určitá pověrčivost. Žádný lékař nikdy neoperuje nikoho z rodiny, maximálně vám léčí chřipku. Když už ale máte angínu, pošle vás ke kolegovi. Vždycky jsem si říkala, že si vezmu muže z jiné branže. S prvním manželem a tátou mého syna jsme se seznámili na plese a byli jsme spolu sedm let. Můj druhý manžel byl filmový producent a ten současný je developer a staví domy a byty. Říkám si: Do třetice všeho dobrého.

No comment. Když jsme v listopadu 1989 bojovali za to, aby odešli komunisti, měli jsme jinou představu. Někdy si říkám, jak bychom se asi dnes měli, kdyby všechny ty chybějící miliardy byly opravdu tam, kde být mají!

Prostě si na sebe musíte udělat čas, to je celé. Jsem už ve věku, kdy potřebuju odpočinek. Nedovedu si představit, že bych třeba tři měsíce dělala od rána do večera, to bych nevydržela, ale když si odpočinu, zase sílu naberu. A v době odpočinku mi dělá dobře zajít si na masáž nebo na kosmetiku. To by měla každá žena po čtyřicítce. Anebo chodím do posilovny, kde ale nejraději cvičím podle sebe.

V mládí jsem na kosmetiku nechodila, ani na to nebyly peníze, ale když se dalo, ušetřila jsem si na dobrý krém. Třeba jsem si místo šatiček raději koupila kvalitní krém v Tuzexu. Důležitý je také spánek – ten nenahradíte ničím. A samozřejmě nepít a nekouřit. Když je člověk zdravý, dá se hezky žít i v pozdějším věku, ale je třeba naučit se vážit si maličkostí.

Vznikly, když mi bylo sedmačtyřicet let. Fotili jsme v Brazílii, protože to bylo provázané s reklamou pro jednu cestovní kancelář. Je pravda, že se o těch fotografiích mluví dodnes, takže to znamená, že se nám s Vladimírem Kdovínem opravdu povedly. A přitom na nich nebylo skoro nic vidět.