Jan Mühlfeit: Každý by měl rozvíjet svůj přirozený talent

Celých 22 let pracoval v Microsoftu, z toho posledních sedm let na pozici prezidenta pro Evropu. Dnes o sobě říká, že je „globální stratég, kouč a mentor. Pomáhám jednotlivcům, organizacím a zemím na celém světě, aby odemkli svůj lidský potenciál“.

Talent Jana Mühlfeita bezpečně rozpoznal jeho tatínek. „Celou střední školu jsem hrál vrcholově tenis. Dělal jsem slaboproudou průmyslovku a v té době - v osmdesátých letech - se začaly objevovat počítače. Díky svým rodičům jsem měl vždycky velký vztah k technologiím, přesto jsem si v roce 1981 podal přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ale táta mi řekl: ‚hele tebe taky zajímají počítače a ty jednou změní svět‘. Byl opravdu osvícený. Kdyby mi to nařídil, tak bych to nikdy neudělal, ale protože mi dal možnost, šel jsem studovat na ČVUT, a tak jsem se dostal k počítačům,“ vypráví Jan Mühlfeit.

Ačkoli je vystudovaný softwarový inženýr, nikdy ho nebavilo prosedět celý den u počítače.

„Dva roky před revolucí a dva roky po ní jsem dělal na Ministerstvu vnitra. Nejprve u vědeckotechnické rozvědky, pak na ekonomické správě. Měl jsem na starosti nové technologie apod. Tam jsem se jako zákazník dostal k firmám, které je prodávaly. Díky tomu jsem dostal nabídku od společnosti Software602, kde jsem začal pracovat. A v lednu 1993 jsem dostal první nabídku od Microsoftu. Poprvé jsem ji odmítl. V létě se mi ozvali znovu, souhlasil jsem a v Microsoftu zůstal 22 let,“ vzpomíná.

Počítače ho bavily, ale ještě trochu víc ho začal zajímat marketing a osobní rozvoj.

Poprvé se s knihami na toto téma setkal, když pracoval v Softwaru602. V Microsoftu pak dostal možnost studovat několik týdnů na Harvardu a byl vybrán do programu benchmarking, kde studoval marketing například u věhlasného Philipa Kottlera, nebo kreativitu u Edwarda de Bono. S nimi je v kontaktu dodnes a přiznává, že mu to dalo strašně moc.

Jan Mühlfeit měl vždy pod sebou tým lidí. A zjistil, že to není o tom, jakou práci ti lidé dělají, ale právě o nich samých. „Když je šéf schopen najít to nejlepší, co v jeho podřízených je, tak, aby to byl jejich přirozený talent, dá se z dobrých lidí sestavit super hvězdný tým,“ říká k tomu.

Svou myšlenku vysvětluje na vítězství našich hokejistů v Naganu 1998. „Dominik Hašek mi jednou říkal, že nikdo nevěřil, že budou mezi prvními pěti, i když to byli dobří hráči. Ale Ivan Hlinka ty dobré hráče sestavil tak, že vznikly hvězdné pětky a od druhého zápasu věřili v to, v co věřil jejich trenér. Že to vyhrají a vyhráli! O tom to je. A také o tom, zažehnout v lidech potřebu být zvídaví v sebepoznání. Aby zjistili, jaké jsou jejich přednosti, slabiny, jak funguje jejich mozek, protože každý jsme jiný“.

Že jsme každý jiný, si Jan Mühlfeit uvědomil ve svých třiceti letech. „Do té doby jsem si myslel, že všichni lidé přemýšlejí stejně jako já. Nedělám si legraci. Náš mozek je schopný vnímat 40 bitů informací za sekundu. Okolo nás je jedenáct miliónů bitů. Každý filtr je unikátní a je nutné to rozlišovat.

Já byl unikátní v tom, že jsem se snažil poznat sebe a okamžitě jsem to přenášel na svoje lidi. Říkal jsem jim: ‚Buď víc tím, kým jsi‘. Je totiž důležité na lidech vypíchnout to nejlepší a poskládat je dohromady, ne je chtít měnit k obrazu svému. Musíte jim nabídnout vizi. Lídr zdravým způsobem nejdříve zblbne sám sebe a pak svůj tým. Opravdu. Takový je Bill Gates, takový byl třeba Ghándí.

Když to uděláte a lidé to pochopí, začnou v práci uplatňovat svůj talent a jde jim to líp. Tomu se říká flow (stav naprosto soustředěné motivace). Není to jednoduché, ale jde to. Znamená to, že se v přítomném okamžiku naprosto soustředí a nevnímají čas. Známe to například u malých dětí, které když něco baví, jsou naprosto pohlcené a nic jiného je v tu chvíli nezajímá. Vypíná se čas a interní kritik, který vám říká: to není možné,“ vysvětluje Jan Mühlfeit.

Podle něj, když jsme ve stavu flow, jsme o pět set procent produktivnější, děti se učí o čtyři sta procent lépe a o 450 procent jsou kreativnější.

Jan Mühlfeit se mj. věnuje odemykání potenciálu pro dospělé a spolu s Kateřinou Novotnou i pro děti. Je také mentálním koučem Českého olympijského teamu, spolupracuje s Českou lékařskou komorou a se svými přednáškami jezdí po celém světě.

K současné společnosti, která je nastavená na výkon, říká, že důležitá je pozitivní energie, ne drcení zaměstnanců. „Svět je nemocný odstraňováním slabin, což je nesmysl. Slabina vás nikdy nedostane do flow, tam, kde jsou lidé nejproduktivnější. Proč to tak je? Náš mozek, pokud je trénovaný, není orgánem, který nám umožňuje uspět, ale orgánem, který umožňuje přežití.

V Microsoftu jsem byl po současném ministru financí Ivanu Pilném tři roky šéfem v Československu a pak jsem vedl střední a východní Evropu. Byly desátým, jedenáctým ze třinácti regionů v Evropě. V momentě, kdy jsme to otočili a lidé začali stejnou práci dělat tím nejlepším způsobem, najednou byl náš tým čtyřikrát nejlepší na světě. I ve spokojenosti zákazníků a zaměstnanců. Protože, když děláte práci, která vás baví, šíříte pozitivní energii. A jste nejen úspěšný, ale i šťastný,“ říká.

Cestu Jana Mühlfeita za sebepoznáním provázely úspěchy a jeho obrovské nasazení. Až tak velké, že zapomněl odpočívat.

„Spoustu věcí jsem udělal dobře a bylo skvělé pracovat s Billem Gatesem, ale... Když máte to flow, tak se vám vylučuje pět nějakých chemikálií, na jejichž tvorbu je potřeba hodně energie. Abyste ji měli, musíte odpočívat. A já to nedokázal. Vydržel jsem to do padesátky, pak to bouchlo a skoro mě to stálo život.

Bohužel deprese byla tak velká, že jsem byl na šest měsíců vyřazený, tři měsíce v nemocnici a tři jsem se těšil, až umřu. A to se mi věnoval rodinný přítel psychiatr Cyril Höschl. Ale jak říkal Nietzsche: co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že je dobré o tom mluvit, i když mi hodně lidí říkalo, ať to nedělám. Prožil jsem si to na vlastní kůži a vím o čem mluvím.“

Dnes je Janu Mühlfeitovi 55 let, vypadá skvěle, šíří kolem sebe pozitivní energii. Jak říká, naučil se odpočívat, medituje, dělá jógu, taiči a další.

„Myslím si, že pořád podávám výkon, jako by mi bylo 40. Naučil jsem se líp zacházet sám se sebou. Mám toho hodně, ale nevisí nade mnou žádný Damoklův meč fiskálního měsíce, roku a tak. Baví mě to a jsem rád.”