Jan Komínek: Leze mi na nervy, když se mluví o tom, že jsme národ švejků

A cítím se v ní jako ryba ve vodě. Záchranář Ondra je naprostý klaďas. Záporáci jsou sice větší herecká výzva a jsou zábavnější, ale s Ondrou jsem naprosto spokojený. Věřím, že spolu máme hodně společného.

Je obětavý, slušný, se srdcem na pravém místě, lidé ho mají rádi. Doufám, že jsem si s ním i v tomhle směru podobný.

Určitě, vždyť to je člověk „z první linie“. Já jsem si ale obětavé práce záchranářů vážil vždycky. Jako všech, kdo nedbají jen na blaho svoje, ale i na blaho druhých. Taky se snažím být nápomocný a nebýt ten, kdo jen remcá a nic nedělá. Když přišla první vlna koronaviru, rozvážel jsem u nás na Praze 7 roušky a zdravotnický materiál.

Docela lituju, že jsme v rámci přípravy na roli neprošli nějakým záchranářským školením. Troufám si říct, že v krizových situacích umím jednat racionálně. Už od svých deseti let se věnuju military (trénink všestranné bojové způsobilosti), což je hodně zjednodušeně řečeno skauting se zbraní. Za tu dobu jsem se naučil vše, co je k první pomoci potřeba.

Můj pradědeček Alexandr Sahulka bojoval na Dukle, děda byl voják z povolání. Jako dítě jsem hrozně rád poslouchal příběhy z války, historky z vojny. Úcta k uniformě je ve mně od dětství a vlastenectví pro mě není prázdný pojem.

Vždycky jsem si vážil lidí, kteří dokázali obětavě pomáhat a bránit ostatní proti bezpráví. Nějakou extremistickou militantní ideologii však nevyznávám.

Povinná vojna by podle mě měla být aspoň na půl roku. Považuju za šílené, že v případě jakéhokoliv konfliktu tu máme statisíce zdravých mladých lidí, kteří vůbec nejsou připraveni bránit svoji vlast. Mohli bychom na to ošklivě dojet, něco by se s tím podle mě mělo dělat.

Problém taky je, že se na základní škole nelpí na studiu dějepisu 20. století. Kdyby to bylo jinak, pak by ti mladí možná neviděli povinnou vojnu jako nějakou trýzeň, ale jako něco povznášejícího.

Ne, patřím k naprosté menšině. Hrozně mi leze na nervy, když se mluví o tom, že jsme národ švejků. Přitom máme tolik hrdinů, na to, jak jsme malý národ, jsme toho v historii v tomto smyslu dokázali hodně. Bohužel to pak všechno vymýtil bolševik.

Dlouho jsem o armádě snil. Když jsem ve čtyřech letech hrál v první reklamě, neuvědomoval jsem si, že „točím reklamu“, bral jsem to spíš jako hru. Postupně přišly další, začal jsem dostávat role v seriálech a hraní se stalo součástí mého života, aniž bych o tom přemýšlel jako o profesi. Pořád jsem v tom ale pokračoval a jedu v tom dál.

Když jsem v deseti začal hrát v Horákových, neměl jsem tušení, jak se točí seriál, nevěděl jsem, jak na to. Dost to zadrhávalo. Bez maminky, která mi s učením pomáhala, bych asi pohořel. S každým natáčením se to zlepšovalo.

Poslední krizi jsem měl asi v patnácti na natáčení Ať žijí rytíři!. Dnes jsem už naštěstí, co se týče textů, bezproblémový.

Z odborných názvů, které ze sebe musím sypat, když někoho vezu na urgentní příjem, mívám dost zamotanou hlavu. Mám z toho trauma, ale všem okolo to pokaždé přijde zábavné.

Před kamerou to všechno vysolím a okamžitě vypustím z hlavy, abych tam měl prostor pro další „případ“. Učím se to memorovat jako básničku ve škole. Horší je, když na place dojde v textu k nějaké změně. Zatím to zvládám.

S oběma sestrami Černými se mi hraje moc dobře, obě jsou naprosté profesionálky, přestože toho nemají za sebou tolik. Ani jedna to se mnou neměla lehké, protože rád dělám na place fórky.

Náročné. I když jsme mladší, máme doma příbuzné, kteří jsou v rizikové skupině, všichni jsme velmi opatrní.

Pořád chodíme na testy. Přesto se stane, že se natáčení některých scén musí na určitou dobu zastavit, protože někdo musel do karantény. Včetně mě. Projekt se ale nesmí zastavit.

Studoval, ale nedostudoval. Byl jsem vyhozen týden před maturitou, protože jsem brojil proti komunistickému vedení školy.

Ne, pro mě je důležitější pocit, že jsem se zachoval správně. K čemu by mi byla maturita, kdybych měl ohnutou páteř? Nebyla to pro mě prohra, ale zkouška, kterou jsem prošel.

Spolupracuji se swingovým Orchestrem Karla Vlacha a netrpělivě čekám, až s nimi zase budu moct zkoušet. Zpívám tam s Rozárkou Havelkovou (dcera herce a swingaře Ondřeje Havelky). Swing miluju, stejně tak dobu první republiky. Svůj první a poslední koncert jsem měl předloni na Žofíně na jednom plese. Pak to přerušila korona.

Víte, hodně lidí si myslí, že hraní není žádná pořádná práce. Občas pomáhám tatínkovi, který má malou firmu na výškové práce. Opravuje fasády, střechy. Když potřebuje pomoct, přijdu. Nevisím sice na laně, ale zvládnu nýtování plechů, natírání fasády, zaslepování, izolace.

Musím říct, že jeden natáčecí den, kdy absolvuju deset obrazů, je mnohem víc vyčerpávající než den s tátou na střeše.

Svobodný, momentálně nezadaný. Z přítelkyň, které jsem dosud měl, zatím žádná nebyla z branže. Nic proti herečkám nemám, jen jsem se prostě dosud do žádné nezamiloval. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří se párují v branži, ale já k nim nikdy nepatřil.

Moc si vážím Lukáše Vaculíka, který mi v pohádce Pravý rytíř hrál otce. Je pro mě vzorem. Přirozeně mám při setkání s každou hereckou legendou určitou trému, je to i zdravé.

Zahrát si prince udělá radost každému herci. Pohádky mají diváci rádi, ať patří do jakékoli generace. A přenáší se to i na nás, kdo v nich hrajeme. Nedávno jsem v hustém provozu najel do špatného pruhu a potřeboval jsem se dostat zpátky. Jedna řidička mi udělala místo a poznamenala přitom: „No, když jste byl o Vánocích tím pohádkovým princem...”

Já moc na pohádkách nevyrůstal, u nás spíš frčely válečné filmy. Tři oříšky pro Popelku i Mrazíka jsem samozřejmě viděl. Byla to součást Vánoc.

Svěrákův Tmavomodrý svět, ten jsem obdivoval už jako kluk, osudy našich letců v Británii jsou obdivuhodné a smutné zároveň. Ze zahraničních to je drsný americký film Četa, který o vietnamské válce natočil Oliver Stone.

Oba filmy jsou hlavně o vztazích mezi vojáky, což mi často přijde zajímavější než bojové scény. Můj nejoblíbenější válečný seriál je Bratrstvo neohrožených o elitní americké jednotce za druhé světové války.

Myslím, že to bylo nefér, ale už se tím nezabývám. Takové věci jsou docela běžné, hercům se stává, že je vyberou do projektu a těsně před natáčením řeknou, že jsou moc vysocí/mladí/staří, a je po roli. Je to hodně stresující, když do poslední chvíle člověk neví, zda práci, na kterou udělal konkurz a počítá s ní, bude skutečně dělat.

Dělám tuhle profesi třiadvacet let, stresu jsem si zažil hodně. A to jsem měl štěstí, že nějakou práci vždycky mám, tak čtyřikrát se mi stalo, že jsem třeba půl roku nic neměl. Dodnes na to nerad vzpomínám. Beru to sportovně, říkám si, že vždycky můžu jít dělat k tatínkovi.

Nikdy bych o sobě netvrdil, že jsem umělec nebo že „dělám umění“, pokaždé se mi naježí chlupy, když to slyším.