Ivana Uhlířová: Nejsem a priori rebel, ale vadí mi klišé, kterými se společnost řídí

To jsem byla jen tři měsíce. Začátkem těhotenství jsem totiž přijala na tento leden a únor nabídku režírovat v Košicích. Nedovedla jsem si představit, jaké to s miminkem bude, tak jsem kývla.

Šlo o hru Martina Čičváka, v níž hraju v pražském Činoherním klubu. Jsem zvyklá pracovat v týmu se scenáristou a komiksovou hvězdou Vojtou Maškem – a tohle byla cesta do neznáma, mezi nové lidi. Musela jsem třeba najít opravdovou operní divu…

Ale nakonec jsme všechno zvládli, hodně mi pomohla dramaturgyně Eva Prchalová i můj muž Míra, který jel s námi.

No, byla jsem, pak jsem se rozvedla, a momentálně ještě nejsem. Míra se taky rozvedl. Jmenuje se krásně: Freund. Je vystudovaný zahradník a judaista, ale obchoduje s čajem, takže část práce může dělat přes počítač.

Poznali jsme se tak, že jsem deset let chodila do jedné čajovny kupovat čaj a ve snu by mě nenapadlo, že se potkávám s budoucím partnerem. Jednou jsem se ho zeptala, jak se má. Odpověděl, že ne moc dobře. Já ho na oplátku pozvala do divadla, začali jsme si povídat…

Netušila jsem, že to může přijít až přes určitého správného člověka, ke kterému patříte. Sama sobě jsem se dřív zdála divná, že nemám potřebu být matkou, u nás v Rýmařově mě považovali za odepsanou bezdětnou: Ta Ivana jen pořád někde lítá… 

A jestli mě to změnilo? Všichni mluví o hormonech a já vlastně nevím, co to je. Jistě, cítím najednou velkou zodpovědnost a na malé děti se dívám jako na zázrak. Moc si to užívám. Zároveň mi schází čas, na který jsem byla zvyklá, třeba knížku jsem vzala do ruky vzácně až teď při čekání na vás, vyšla jsem o hodinu dřív a četla i v chůzi.

Patřila jsem do komunity lidí, kteří děti nemají – a teď mám skoro pocit, že jsem je zradila. Schválně jsem si nechala svůj pohled ještě před dítětem, kdy jsem byla odsuzovaná těmi, kteří ho měli.

Běžné byly věty: Prosím tě, co ty můžeš vědět… Takže se snažím maminkovství nepropadnout přehnaně, je to hezké, ale Lota má přece už teď svůj život.

Jsem ročník 1980, vyrůstala jsem za komunismu, který se promítal i do školy a výchovy. Byla striktní, plná zákazů a mantinelů. Nemám z toho dobrý pocit. Na druhou stranu bezbřehá volnost taky není dobrá, výroky: Je to osobnost, nesmíme ho omezovat… nesnáším.

S dítětem máte šanci poskládat život znovu, uvědomit si, co lze udělat líp a čemu se vyhnout. O to vlastně jde. Věřím, že další generace se musí narodit a vyvinout chytřejší, jinak by bylo všechno zbytečné.

Ani ne, naši se rozvedli a maminka spíš jezdí za mnou do Prahy, aby mi pomohla s Lotou. Rýmařov je moje Achillova pata. Velká láska, ale i opak (německy Hassliebe).

Vyrůstala jsem jako jedináček mezi několika bratranci – polovičními bratry. Teď se tam zrovna zase chystáme, jenže doprava je děsně složitá. Naštěstí Míra řídí. Já nejsem řidič a nikdy nebudu. Nemám k tomu averzi, ale auto je mi úplně jedno, poznám ho možná podle barvy. A když nastane zácpa, odcházím do pole.

Vůbec. Babička porodila devět dětí, ale nikdo tímhle směrem nešel. Máma byla mistrová, táta automechanik. Vždycky jsem cítila, že jsem takové kukaččí vejce. Ale k herectví jsem přišla úplně náhodou. Tedy jestli náhoda existuje.

Chtěla jsem hlavně kreslit a malovat. Jenže výtvarný kroužek měl plno a o patro výš v dramaťáku bylo volno. Dětskou logikou, která mi v lecčems vydržela dodnes, jsem si řekla: Nevadí, aspoň budu chodit okolo.

Obojí mi šlo velmi snadno, a tak ve mě všichni vkládali naděje. Přitom jsem dlouho myslela, že si o mně nemůže nikdo nic myslet, že jsem jakoby bez vlastností. Byla jsem zkrátka mimoň s vlastním světem.

Dodnes nechápu, že jsem tak důležitou věc rozhodla zcela lehkovážně. Máma přišla s tím, že jedna holka chtěla jít na konzervatoř, ale nakonec tam nejde, tak jestli to nechci zkusit. V první chvíli jsem myslela, že jde o továrnu na konzervy. Kývla jsem a bylo mi to celkem jedno.

Samozřejmě jsem si ani nepřipravila žádný výstup. Komisi to nevadilo, brali mě za exota. Zadali mi scénku reklamy na rum a já plácla něco jako: Výborný rum – tuzemský rum z dovozu! A oni se smáli. Po maturitě tvrdili, že mě vzali pro speciální humor.

Když jsem později hrála v Dostojevského Idiotovi, připadala jsem si jako on – kníže Myškin. A stavěla jsem se za něj, že není idiot, rozuměla jsem mu.

Ještě ke škole: učil tam i Josef Janík, velká osobnost s vhledem a moudrostí, mistr. Dlouho jsem si pak myslela, že takoví jsou všichni režiséři. Nejsou. Hledal tehdy holku do inscenace v Divadle P. Bezruče.

Byla jsem neholka, nekluk, ale viděla jsem mockrát jeho věci, které mě fascinovaly, a ráda jsem o nich diskutovala, takže si vybral mě. Naučil mě přemýšlet a pracovat určitým způsobem, který jsem pak dlouho nenacházela. Díky němu jsem v šestnácti stála v Ostravě s platem a bytem a měla bezbřehou volnost.

Nikdy jsem nepřekročila jistou hranici, ale kdyby půlku z toho věděla máma… A žít tak jednou moje dcera, lehké spaní bych neměla.

Ano, nestačila mi. Je něčím nemilosrdná, ale je v ní hodně dobrého a já ji miluju. Jenže jsem tušila, že za kopci je další obzor, Janík do mě zasel obzory. Když jeho následovatel Ivan Krejčí odcházel do Karlových Varů, opět zapracovala moje logika: tam jsem nikdy nebyla, jdu taky.

Ve Varech jsem ale zjistila, že divadelní známosti pro pohodlný život se dělají po barech, na což jsem nebyla. Věřila jsem, že ten pomyslný žebřík, který si stloukáte, se nesmí narychlo uspěchat. Takže jsem po vypršení smlouvy skončila.

Měla jsem ráda své kolegy, ale byla jsem jiný živočišný druh. Ne herec, který chce svůj klid a jistotu. Potřebovala jsem se učit a jít dál.

Volila jsem přízemní práce, abych je kdykoliv mohla opustit a dělat zase to, co chci. Prodávala jsem v papírnictví, fungovala jako pokojská, jezdila uklízet do supermarketu.

Seděla jsem s kapucí na hlavě za řidičem a vrstevníci, kteří si jeli vydělat na hospodu nebo párty, mi přišli jako děti.

Kompromis není špatný, je i důsledek určitého zrání. Ale jde o to, jaký kompromis. S kým a proč. Když jsem pracovala v Praze jako servírka, potkala jsem Jardu Duška a udělala s ním v Divadle v Řeznické neuvěřitelné představení Král Ubu. Největší nesmysl, ale úžasný.

Moc mi ulevilo zjištění, že mě Jarda vnímá a rozumí mi. Pak se začaly hrnout další nabídky. Rubín, Divadlo Husa na provázku a Pařízkovo a Jařabovo divadlo Komedie, kde jsem prožila fajn osm let.

Hrát v němčině jsem si přála vždycky. Ještě jsem neřekla, že babička byla Němka a já v sobě měla ten jazyk schovaný. Jsem její podivná kopie, energií, vášní, gesty i vůlí, vždy všechno zvládla.

Němčina mi otevřela cestu k hraní ve Švýcarsku, Německu a Rakousku. Na jevišti se v ní dnes cítím dokonce líp než v češtině. Ta je pro mě motoráček, zatímco němčina rychlé auto. Na začátku byla nabídka Kamily Polívkové hrát v Curychu. Takže jsem v Praze po poledni odcházela ze zkoušky, že mám večer představení. Kolegové se divili a já dodala: ale v Curychu. Běžela jsem s plátěnou taškou na letiště a druhý den ráno se vracela. Byla to krásná závrať a škola.

Protože jsem se tu najednou ocitla ve vzduchoprázdnu, jako bych platila daň za účinkování venku. Hranice se v Česku berou pořád jako něco omezujícího, všechno za nimi je daleko.

Tak jsem z naštvanosti udělala vlastní specifické představení o konvencích Lidový kousek. A to odpálilo další věci s Vojtou Maškem: Mimo zápis ve Studiu Hrdinů a Černý med v Činoherním klubu. Což je představení, u kterého je třeba přemýšlet, trochu kafkovské, trochu absurdní, detektivní anekdota…

Asi ano, pokud to znamená, že mi dělá problém jít s davem. Nejsem a priori rebel, ale vadí mi klišé, kterými se společnost řídí. Být pěkně oblečený a pozdravit přece neznamená, že ten člověk je slušný.

Naopak jiný s natrženou košilí a hrubším slovníkem může být mnohem kvalitnější. Podobně dobrou herečku neudělají šikovně nafocené obrázky, když je prázdná jako plechovka od bonbonů.

Někdo vidí alternativnost v tom, že nejsem fanda techniky, používám starý mobil, píšu dopisy a nosím je do schránky. Mailovat jsem se musela naučit kvůli práci, ale texty potřebuju číst na papíře, jinak se mi nerozjede fantazie.

Nádherně. Jako když najdete na zaprášené cestě lesklý kamínek, který vyčistíte a zjistíte, že je to poklad. Tak je to vzácné. Byl to návrat k původním hodnotám od pana Janíka, bez okázalosti, vše zvláštně skromné i nekompromisní. Pan Švankmajer věděl přesně, co chce, a bylo nádherné to pozorovat. Obrovské štěstí.

Přesto miluju víc divadlo než film, je poctivější. U filmu jde hodně o fotogeničnost. Být dobrý filmový herec neznamená, že bude dobrý i v divadle, zatímco dobrý divadelní herec bývá dobrý i na plátně. Znám pár případů…

Dotočila jsem s Karlem Janákem pohádku Princezna a půl království. Měla jsem hodně práce v rozhlase, který zbožňuju, ač nejsem úplně rétorický typ. Budu režírovat v Nitře Bulgakova – je to ode mne asi trochu drzost. Do toho se objevila koprodukce s Berlínem…

Líbí se mi, že přestože je v mém prostředí nový, má ho moc rád. Miluje moje šílené cesty třeba do Brém nebo do Salzburku kvůli nějakému festivalu, nevadí mu různé úrovně ubytování.

Ideálně se doplňujeme, ke všemu je zrzavý a Lota po něm, takže se mi splnily představy. Mám ráda neobvyklé lidi a nekomfortní věci. Rodinné a partnerské vztahy jsou ale v životě nejtěžší, tím víc mě fascinuje naše současná symbióza. Přesvědčuje mě, že náhoda neexistuje, ve světě hmoty nemá prostor. Vše si krásně sedlo, zažívám zenový pokoj.

Záměrně si nechávám základní emoce, třeba těžce odpouštím, když je někdo špatný herec. Až mi to jednou bude jedno, bude mi jedno i to, co dělám. Je to můj motor.

Je to hezké, ale znamenalo by to zase další přestávku. Navíc mi už bude třicet devět… Asi ne. Rozhodně to není na pořadu dne.

Když vás něco baví, moc vás to neunavuje. Samozřejmě volíte i další věci, abyste přežila. Já zbožňuju čaj. Ani ne tu choreografii okolo, ale čaj jako komoditu, je to neuvěřitelná věda a nádhera. Kolik existuje chutí, přísad…

Miluju sednout si s šálkem za psací stůl, kde mám svá pera a barvy. Kreslím hlouposti pro Lotu a děti z okolí, obvykle od jedenácti večer do dvou v noci. Ráno pak vypadám šíleně. Ale nemůžu si to odpustit, je to můj výraz svobody.

Miluju taky jógu, kterou momentálně nestíhám. Asi vás překvapí, že ač jsem z Jeseníků, nelyžuju, odpuzují mě ty proudy lidí a balení na hory. Podobně obracím oči v sloup při představě cyklistického oblečku. Ale jen tak obyčejně jezdím na kole ráda.

Na dovolenou na jihu Itálie, pronajali jsme si na září starý dům, kam jezdí i jiní Češi, třeba výtvarník František Skála. Je tam nádherně, a když otevřete okenice, vidíte jen moře.

Může se vám hodit na Zboží.cz: