Ivana Andrlová: Čekám na role babiček a čarodějnic

Rozhodně mě nezrazovala, ať na konzervatoř nechodím. Vůbec s tátou netušili, do čeho jdu. Netušila jsem to ani já.

Jednoho dne jsem prostě odjela do Prahy dělat jakési zkoušky, které překvapivě dopadly napoprvé dobře. Máma věděla, že jsem zodpovědná, věřila mi. Nic jiného jí ani nezbývalo. Myslela si navíc, že se po škole vrátím do Chocně učit do lidušky. To jí nevyšlo. Mám pocit, že s tím, že jsem herečkou, se možná nikdy úplně nesmířila.

Nejčastěji zaznívalo, že nejsme s naší dcerou Míšou po večerech doma. Na tyhle výtky jsem jí většinou odpovídala: Vždyť lékaři a zdravotní sestry to mají podobné.

Před nástupem na konzervatoř, ještě na konci deváté třídy, jsem natočila jen Podnájemníky (1976 – pozn. red.). Odvysílali je až o Vánocích 25. prosince, to už jsem chodila do školy.

Pár týdnů nato se má herecká kariéra rozjela tak, že nebyl čas na rozmýšlení o tom, jestli to nejde moc rychle. Točila jsem skoro nepřetržitě šest let, kdy jsem chodila do školy.

Tenkrát jelo na Kavčích horách pět studií, která produkovala velké množství inscenací a pohádek, a já jsem se režisérům zrovna hodila.

Čas užít si mládí jsem si pochopitelně našla. Bydlela jsem na intru, rodiče žili v Chocni. Jsem odmalička zodpovědná, někdy až moc, takže jsem žádné velké průšvihy nedělala.

Ale jsem ráda, že jsem si svou slávu odžila v době, kdy nebyla bulvární média. Nikdo nesledoval mé přešlapy, nikdo je nehodnotil. Dnešním slavným kolegům vůbec nezávidím. Ten tlak na ně je obrovský.

Uvědomte si, že v Československu byl vlastně jen jeden televizní program, takže ty Podnájemníky o Vánocích 1976 viděl každý, kdo ten večer seděl před obrazovkou.

Za téhle situace jsem druhého ledna 1977 jela vlakem do Prahy do školy. Najednou jsem vnímala, že je cosi jinak. Lidé po mně pokukovali, ptali se mě, jestli nejsem ta herečka… Byl to zvláštní pocit. Časem jsem si zvykla. Sláva byla vlastně velmi příjemná.

Četla, ale přiznám se, že jsem na většinu neodpověděla. Ač jsem jinak velmi důsledná a precizní, nebylo to v mých silách. Byly jich vážně stovky a stovky. Chodily do České televize nebo na Barrandov, odkud mi je posílali.

Dodnes si cením toho, že každý z dopisů kdosi napsal, vložil ho do obálky, nalepil známku, došel s ním na poštu.

Rozdělila bych je na dvě poloviny. První byla milá a hezká, tu druhou psali úchylové. (smích) A to bez debat. Ale i ti lidé, kteří vám chtěli napsat něco hnusného, museli vyvinout alespoň kapku úsilí.

Teď podobné, často chaotické a zlé vzkazy zasílají anonymně do internetových diskusí. To je také důvod, proč takové věci nečtu a sociální sítě vůbec nepoužívám.

Většina se poztrácela při nejrůznějších životních peripetiích, při stěhování a tak. To mi připomíná jednu historku, která souvisí se zrychlováním světa kolem nás.

Nedávno jsme doma v Chocni našli krabici plnou podobných písemností. Uvnitř byl i telegram z Československé televize, kde stálo, že se omlouvají, že jsem nebyla do inscenace vybrána.

Chápete to? Pro produkci bylo samozřejmé dát mi vědět, že jsem nebyla obsazena. Dnes odcházíte z castingu a oni vám řeknou: Zavoláme. A už se nikdo nikdy neozve. V tomhle se doba změnila, vytratila se určitá pravidla.

Moje první princezna? Tak to byla Lenka v pohádce Princ a Večernice (1979 – pozn. red.). Byla i mou první filmovou rolí, předtím jsem dělala „jen“ televizi.

A poslední princezna? To je hodně dávno, dokonce tak, že vám neřeknu, která to byla. Vybavuji si, že se nějak nemohla vdát, že byla taková postarší. Prostě to byla princezna jaksi po sezoně.

Tak hlavně já se nikdy jako princezna necítila, ani jsem si na ně nikdy nehrála. Celé dětství jsem byla spíš kluk. Princeznovské role nebyly mou životní volbou. Když jsem z nich přirozeně odrostla, nelitovala jsem toho.

Spíš je problém, že mě někteří lidé chtějí jako princeznu stále vidět, což je nesmysl. Bude mi šedesát. Přeskočila jsem role maminek, tak teď čekám na babičky, královny a čarodějnice.

Nic, asi se mě neptejte proč. Já to nevím. Jinak dabingovou kariéru považuju za velmi krásné životní období. Pohybovala jsem se v něm od konzervatoře, kdy jsem – podobně jako jiní – nejdřív dostávala menší role, až pak teprve přišly ty větší. Takhle to má přesně být.

Vzhledem k tomu, že to zvládám už třicet let, tak se to asi dá. Jen je to rok od roku těžší a těžší. Tělo stávkuje. O dvouhodinové představení nejde, ale vezměte si, že občas jezdíme tři hodiny tam a tři hodiny zpátky. Dneska mám štěstí, čeká mě Rakovník, což je za rohem. (smích)

Zrovna v listopadu a prosinci jezdíme opravdu hodně. Ovšem denně nehraju. Většina herců v Divadelním souboru Háta, k němuž patřím, má totiž ve své roli alternaci. Každý má i jiné profesní a soukromé závazky. Vycházíme si vstříc. Funguje nám to. I díky tomu letos Háta slaví dvaadvacetiny.

Ta vlastně neexistuje. Někdy vyrážíme na několikadenní šňůru. Odehrajeme představení, přespíme v hotelu a jedeme dál. Cestujeme společně, v mikrobusu, do něhož si ráda sednu a nechám se vézt. Většinou jede ještě osobní auto, které řídí někdo z kluků, protože je nás v souboru moc.

Vidíte, tak tohle dělá většina kolegů, jenže já spát neumím. Občas mi to nejde ani v noci. Někdy mám pocit, že nespím nikdy. V mikrobusu sedím, koukám ven a můj mozek jede naplno. Řeším, co jsem měla udělat, neudělala a tak… Ani číst si dlouho nemohu, za jízdy se mi dělá špatně.

(smích) Obávám se, že neexistuje ani žádné menší město, kde jsme ještě nehráli. Jsem přesvědčená, že ani vám by města a městysy, kde jsme vystupovali, nic neřekly. Já na tom byla podobně, dokud jsme tam nehráli.

To ale není důležité. Hlavně že na nás diváci chodí. Kdybychom neměli vyprodáno, bylo by to hodně demotivující a smutné. I proto máme v repertoáru jen komedie. Některé hrajeme i třináct let. Lidi se chtějí odreagovat, pobavit se a zasmát v každé době.

Tak před dvaceti lety. Abyste mi rozuměla, neteskním rozhodně po starém režimu. Mluvím o technice a komunikaci mezi lidmi. Mám pocit, že když nenaskočíte včas, už to nedoženete. A to je můj případ.

Vezměte si, jak dlouho trvalo, než se z desek přešlo na kazety. A jak dlouho žila cédéčka, než je vytlačily technologie, jež vám ani nepojmenuju. Vůbec nechápu, kam ještě to může dojít. Bojím se toho, jak jednou budu komunikovat se svou vnučkou, která je ještě malilinkatá, ovšem svět kolem ní je určitě jiný, než ho znám já.

Na tablet má ještě čas, v lednu jí budou dva. Ale nevyhnu se tomu, protože její generace v takovém světě již vyrůstá. Vidím to na ní už teď. Jen jednou jsem jí neprozřetelně pustila v mobilu písničku. Od té doby, kdykoli ke mně přijde, už ve dveřích hledá mobil a dožaduje se, abych jí tu písničku pustila.

Ne, cíleně uklízím telefon ještě před jejím příchodem. To samozřejmě vede k tomu, že ho pak po jejím odchodu někde dlouho hledám…

Teď jedeme Modroočka, kterého miluje. Kdysi jsem v něm i hrála, takže si ho můžeme celého přezpívat, což děláme tisíckrát dokola…

Líbí se jí také Prasátko Pepa. A jiné pořady? Snažila jsem se najít něco hezkého na dětských kanálech v češtině. Ale moc mi to nejde. Programy jsou plné reklam na věci, které děti rozhodně nepotřebují.

Navíc tam běží seriály, v nichž hrají jakési uřvané postavičky, o nichž marně přemýšlíte, zda jsou to lidi, nebo zvířátka. Chybí v nich zcela realita. Nedivím se, že se pak děti právě v té realitě ztrácejí.

Žádného, tedy žádného živého. Nebylo to možné. S dcerou jsem byla od jejích šesti let sama. Byla jsem leckdy ráda, že najdu hlídání pro ni. Natož abych se starala o další živou bytost. Vždy jsem to uhrála na to, že je Míša alergik.

Ale těch plyšových jsme měly doma obrovské množství, ve všech velikostech. S nadsázkou říkávám: Nejlepší pes je ten, co se dá vyprat v pračce. Pozor! Tohle nesmíte říkat před pejskaři, jinak jste synem smrti…

Kdybyste se teď Míši zeptala, co chce k Vánocům nebo k narozeninám, bez rozmýšlení ve svých devětadvaceti letech řekne: psa. A to už je máma. Naštěstí má kamarádku, které občas jejího pejska hlídá, což všem vyhovuje.

Ne, s mou puntičkářskou povahou je to za trest. Dát si předsevzetí a potom ho nesplnit? To je horší než si ho nedat.

Co to je bilancovat? Jestli tím myslíte, že si říkám, to jsem udělala dobře, to blbě, tak k tomu žádné narozeniny nepotřebuju. To dělám denně. Třeba právě v tom mikrobusu, v němž jezdíme na představení. Stále se mi honí hlavou, co by bylo, kdyby. Nejsem si ale jistá, že bych ve svém životě něco udělala úplně jinak. Žádná kdyby totiž neexistují.

Asi ano. Například loni k narozeninám jsem si koupila plyšového Íjáčka, což je jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových postav, a pak ještě elektrický šroubovák.

Jednoduše. Obě věci byly nedaleko sebe v regálech. Jsem praktický člověk, šroubovák jsem v tu dobu potřebovala. A Íjáčka vlastně taky. Prostě se mi líbil. Měl na sobě roztomilý župan, šálu… Spí se mnou od té doby v posteli. Vnučka si ho ráda půjčuje, domů si ho ale odnést nesmí.

Ne, jsem letní typ. Miluju moře, teplo. Je to jediné místo, kde si odpočinu, kde umím vypnout. Byla by krása mít na stáří malý domek u moře. Jedla bych ryby, pila bych víno, poslouchala šplouchání moře. To by mě vážně bavilo.

Ještě bych dodala, že ten domek by měl stát někde, kde je čisto a kde není moc turistů. Pozor! O opuštěném ostrově nemluvím. Já mám lidi ráda.