Ivan Lupták: Nemám přítelkyni, ale mám přítele

Nevadí, jen se ptejte…

Že je to legrační. Nic takového se mi neděje, autoři si to cucají z prstu. Nedávno jsem se dočetl, že mám něco s Markétou Děrgelovou (herečkou a kolegyní ze seriálu Ordinace v růžové zahradě). Přinesu to na natáčení a zasmějeme se tomu. (odmlčí se) Nevím, do jaké míry ten rozhovor musí být o mém soukromí…

Já bych se o vztazích bavil asi nerad.

Ten zájem není zase tak velký, abych z toho musel být nešťastný. Stane se, že mě někdo na ulici osloví, chce se vyfotit nebo se jen tak dát do řeči. Rozumím tomu, že mají lidi radost ze setkání s někým, kdo se jim objevuje v obýváku prostřednictvím televize. Většinou to beru pozitivně a snažím se vyjít vstříc.

Samozřejmě že občas je člověk unavený, nemá zrovna na kontakt s cizími lidmi náladu. Jednou jsem šel v Olomouci po ulici, sluchátka na uších, když mě doběhla nějaká paní, zezadu mě chytla za batoh a stáhla silou k sobě. Takový situace nejsou úplně příjemný.

Ale některý jsou vtipný. Jedna paní se mě třeba udiveně ptala v metru: „Vy jezdíte metrem? To teda koukám…“ Asi předpokládala, že mám osobní helikoptéru. (směje se)

Je to takový lehčí, letní žánr, tolik se tam nesedřu. Aspoň ne tolik jako v některých kusech ve Studiu Hrdinů. Starci na chmelu mě baví, moje role je naštěstí z devadesáti devíti procent činoherní, takže moc nezpívám ani netancuju, což je pro diváky jedině dobře, ani jedno neovládám.

Pustil jsem si ten film záměrně až po první čtené zkoušce, předtím jsem ho sice znal, ale léta letoucí neviděl. Samozřejmě se mi hrozně líbil, je nepřekonatelnej.

Vyrovnat se herectví pana Pucholta je boj. Filmu a jeho době jsme chtěli zachovat určitou věrnost. K herectví pana Pucholta jsem proto asi trochu sklouznul, nedalo se tomu vyhnout.

Šedesátá léta jsem nezažil. Mluví se o nich jako o volnomyšlenkářské, otevřené době. Aspoň do srpna 1968, kdy sem vpadli Rusové. Z filmů té doby je ta atmosféra cítit i dneska. Navíc česká kultura, především film a divadlo, byly v té době ve skvělé kondici.

Bylo mi přesně čtyřiadvacet a bylo to pro mě naprosto neuvěřitelný. V životě mě nenapadlo, že bych mohl hned po škole dostat angažmá v tak prestižním divadle, byl jsem absolutně šťastnej.

Samozřejmě i to nejlepší divadlo mívá své potíže. Ze Zábradlí jsem po deseti letech odešel, ještě tam dohrávám v Hamletech a v Cizinci. Tyhle dvě inscenace jsem si nechal, protože jsem je měl nejradši.

Vlastně ano, ale strávil jsem tak pouze jednu sezonu, od té nadcházející nastupuju do Městských divadel pražských.

Jako první mě čeká dramatizace Petra Pana v režii Davida Drábka pro Divadlo ABC. Nikdy jsem nehrál pro dětské publikum, bude to pro mě novinka.

Ne, jedině když se šlo se školou, povinně jednou dvakrát za rok. Rodiče mě k divadlu nevedli, nechodilo se u nás ani na koncerty, do kina tak možná jednou za pět let.

Bylo to poměrně pozdě, někdy v osmnácti, ve třeťáku na střední škole, když jsme šli na Richarda III. do Městského divadla Kladno. Zasáhlo mě to.

Samotného mě to překvapovalo, ale ten pocit byl tak intenzivní… Věděl jsem, že kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to. Zatnul jsem zuby a šel si za svým, i když se to ve mně pralo. Večer jsem usínal s pocitem, že do toho musím jít, a ta představa mě naplňovala.

Ráno jsem se vzbudil s tím, že je to úplná blbost a že se při představě přijímaček na DAMU hrozně stydím. Přitom se říká: ráno moudřejší večera. Tady to neplatilo, večer vyhrál.

Nevím, co by mě jinak čekalo. Studoval jsem střední školu, která mě nebavila. Výpočetní techniku se zaměřením na podnikatelskou administrativu. Po základce jsem totiž nevěděl, co jít studovat, a na tuhle školu šel můj nejlepší kamarád, tak jsem se k němu trochu přifařil.

A taky mě bavily počítačový hry, myslel jsem, že k tomu má obor výpočetní technika blízko.

To zase ne. Tenkrát byla zaplaťpánbůh jiná doba. Moje dětství vypadalo jinak, než jak to pozoruju u dětí svých známých. Většinu dne jsme lítali venku s partou kamarádů ze sídliště na Kladně.

(chvíli váhá) Nejbližší mi byla inscenace Po Fredrikovi. Je to monodrama, které jsem udělal před devíti lety s Divadlem Letí. Text ke mně sám doplul. Tak strašně se mi líbil, že jsem se rozhodl chodit s ním po všech možnejch čertech, abych to mohl nazkoušet.

Hodinu a čtvrt sám na scéně, byla to nejtěžší a zároveň nejkrásnější práce, jakou jsem zažil.

Příběhem. Je o klukovi, který se od svého přítele nakazil virem HIV. Svůj příběh vypráví po smrti toho přítele, který se zasebevraždil. Vzpomíná na něj, na jejich vztah, vyrovnává se s tím, co se stalo, se ztrátou lásky i se svou vlastní smrtelnou nemocí.

V době, kdy tuhle hru Švéd Mattias Brunn psal, koncem devadesátých let, bylo onemocnění HIV žhavé téma. Ta inscenace fungovala i jako osvěta, hráli jsme ji pro školy, jezdili s ní po různých divadlech v republice.

(ticho) Asi o tom nechci mluvit… Ale jen abyste pochopila vy osobně… Nemám přítelkyni, ale mám přítele. Proto pro mě ta hra byla tak zásadní. Bylo mi třiadvacet, když jsem se k ní dostal. Hodně mě zasáhla.

Přítel toho kluka byl starší, já měl v té době taky staršího přítele, i další okolnosti byly podobné. Ale nevím, jestli tohle chci zmiňovat v novinách.

Tak to nechme otevřené. Já si to ještě promyslím. Moje okolí to o mně ví, ví to i rodina. Ale přiznat se k tomu veřejně…

Já s tím nemám problém, jen… (odmlčí se) Měla by být ta správná příležitost, ten správný rozhovor.

Dobře, rozmyslím si to.

Jo, věděli to už od školy.

Ne, to zase ne, přece jen Kladno je menší město a doba tenkrát taky byla jiná. Musel jsem si počkat až na vejšku. Tam jsem poznal velmi otevřené prostředí, záhy vyšlo najevo, jak to mám, a nikdo s tím neměl problém. Pak jsem to řekl i rodině. Toho se člověk vždycky bojí nejvíc…

Mám dva starší bráchy, ti se to dověděli jako první. Přiznal jsem se jim v opilosti, bez toho by se to asi neobešlo. (usmívá se) No a potom to ráno… Samozřejmě jsem měl trochu okno.

Věděl jsem, že jsem o tom začal mluvit, jenže pak střih a černo. Nepamatoval jsem si, co všechno se řešilo a jakým způsobem. Každopádně to bylo naprosto v pohodě, rodina to přijala dobře.

Říkáte jednadvacáté století, na to já moc nevěřím. Tak rychle se může stát něco, co společnost vrátí do minulosti…

Lidi jsou furt stejní, i v tom jednadvacátém století. Změní se režim a určité skupiny půjdou jako první. (Rozhovor přeruší příchod fotografa.)

Tak já se vyfotím a pak si můžeme ještě povídat. Focení je vyčerpávající. Člověk při tom vydá spoustu vnitřní energie. Obdivuju modelky, že to vydrží. Kamarád mi dělal fotky do portfolia, nějak se do toho opřel, trvalo to asi pět hodin.

Přišel jsem odpoledne domů, lehnul si a spal do druhýho dne do rána, jak jsem z toho byl vyšťavenej. Ale vznikly hezký fotky. Asi šest. (Směje se a odchází za fotografem. Vrací se po dvaceti minutách focení.)

Ano, a u toho, že v něm sice žijeme, ale rázem může být všechno jinak. Netýká se to jen společnosti, její vyspělosti a nálad, ale i techniky. Může přijít black out a rázem se octneme ve středověku. Nebo cokoli jiného, co náš svět rychle změní.

Třeba. Vždycky jsem si myslel, že uzavření hranic je něco, co už se nemůže stát. A vidíte, koronavirus ukázal, že se dají zavřít během pár hodin. (odmlčí se)

Máte na krku křížek… Jak se díváte na to, že by stejnopohlavní páry měly právo uzavírat manželství?

Já sám po tom nijak neprahnu. Nesouhlasím ale s nařčením, že chceme zničit tradiční rodinu. Někdo slovíčkaří, že manželství patří jen muži a ženě. Dobře, neříkejme tomu tedy manželství, ať se to jmenuje jinak. Jde o to, mít stejná práva.

Přijde mi nelogické, že když spolu dva kluci nebo dvě holky vychovávají dítě jednoho z nich a něco se jednomu z partnerů stane, ten druhý nemá k dítěti žádná práva. To je přece strašný.

Zatím asi ne.

Těžko říct. Mám kamarádku, která je lesba. Je to moje spolužačka z DAMU. Už na škole jsme si slíbili, že si spolu jednou uděláme dítě. Teď jí začínají tikat biologické hodiny, navíc má vážný vztah, s partnerkou už by dítě chtěly.

Upřímně jsem se zamýšlel nad tím, jestli do toho jít. A došel jsem k závěru, že ne. Necítím potřebu šířit své geny dál. Třeba to, že jsem na kluky, má svůj důvod. Možná je to tak právě proto, že děti mít nemám.

Navíc si nejsem jistý, jestli chci do světa, který mi připadá nepřehledný a vlastně nebezpečný, ať už politicky, společensky, nebo z hlediska klimatické změny, přivést nového člověka. Třeba to ještě přehodnotím, život je plný zvratů.

Jo, mám k tomu sklony. V mých představách bývá realita horší, než ve skutečnosti je. Když se moje představy nenaplní, můžu být jedině mile překvapen. Anebo říct: No jo, já věděl, že to tak dopadne! (usmívá se)

Vzít si dítě z dětského domova mi přijde jako hrozně fajn nápad. Možná by mi to bylo milejší než mít svoje vlastní. Postarat se o někoho, kdo už tu je a pomoc potřebuje.

To ani ne. Kvůli čemu trochu váhám, je moje účinkování v Ordinaci v růžové zahradě. Hraju tam postavu milovníka a diváci si herce s postavou rádi ztotožňují. Jak říkám, čekám na ten správný okamžik, na ten správný rozhovor.

Důvodů bylo víc, ale především jsem to vnímal jako dobrou cestu, jak dát o sobě světu vědět. Takový seriál vás dostane do povědomí lidí. Jak říká jeden můj divadelní kolega: „Nejhorší herec je neznámej herec.“

Představte si, že přijdete třeba na úřad, kde máte uvést povolání, řeknete herec a paní za přepážkou se na vás tázavě podívá, protože vás nezná. Člověku je to v tu chvíli trochu nepříjemný.

Ordinace je pro mě dobrá i z hlediska profesní zkušenosti. Hraju v ní tři roky, točí se pravidelně několikrát do týdne, člověk se tím před kamerou pořádně otrká, získá sebejistotu.

Symbolem mého zestárnutí je mimo jiné to, že jsem si pořídil chalupu. Dělám tam kutilské práce, i když jsem úplně levej, kladívkem jsem schopnej se přizabít, všechno se teprve učím.

Můj přítel je velmi šikovnej, vyrůstal na venkově, stará se i o zahradu, zatímco já chodím a koukám a raduju se z toho, jak to máme hezký.

Na chalupě jsme strávili tři měsíce v době pandemie, stihnul jsem tam udělat dost věcí, brousil jsem podlahy, vymaloval. A taky jsem poprvé v životě viděl pořádně jaro, opravdu si to užíval, pozoroval, co kdy a jak kvete a odkvétá.

Kdykoli mám volno, vyrazím tam, zatopím v krbu, sedím si v houpacím křesle, koukám do ohně, je to neuvěřitelně krásný. Otevřely se mi tím dveře do úplně jiné dimenze.

To si netroufám říct. Život vás během chvilky dokáže dostat úplně jinam. Před třemi lety se mi všechno otočilo, musel jsem si zpřeházet priority. Měl jsem moc práce, do toho nějaké večírky, zkolaboval jsem. Donutilo mě to změnit životosprávu. Večírky jsem vyškrtnul, alkohol úplně vyloučil.

Od té doby nerad říkám i takové to „zítra se uvidíme“. Vím, že zítřek vůbec nemusí bejt. Přál bych si, aby všechno zůstalo tak, jak je teď. Člověk má být vděčný za to, co má.

Může se vám hodit na Firmy.cz: