Iva Pazderková: Celý život jsem svůj největší soupeř

Cvičila jsem i dřív, ale pořád jsem nebyla ve formě, v jaké jsem chtěla být, a pořád jsem měla tisíc výmluv. U Vaška jsem ale najednou zblízka viděla, co to vyžaduje za neuvěřitelnou disciplínu a odhodlání, a chtěla jsem zjistit, jestli něco takového taky dokážu.

Miluju výzvy. Vašek mě inspiruje v mnoha ohledech, on je totiž příkladem člověka, který si navzdory všemu dokáže jít za svými sny. I když ho v nich okolí nepodpoří nebo ho od nich i zrazuje, což je bohužel vlastnost mnoha lidí. Na nic z toho se neohlíží.

Ale když zapomenu text, dokážu se z toho nějak vylhat. Kdežto na pódiu během soutěže bikini fitness ten sval buď máte, nebo nemáte. Disciplína v posilovně je potřeba na vyšší úrovni.

Zvlášť v mém věku, vždyť už mi bylo čtyřicet, a to už se svaly nebudují tak snadno. Ale když potom člověk stojí na pódiu mezi těmi skvělými závodnicemi, ví, že to za to stálo.

Začala jsem se mít víc ráda. Za to, že jsem tohle dokázala. Ale poprvé v životě jsem taky najednou litovala věcí, které jsem v minulosti neudělala, protože jsem pochybovala o svých schopnostech a nevěřila jsem si.

Ano, teď sama v sebe mnohem víc věřím, můžu o tom mluvit a sdílet to – a třeba tím i někomu pomoct. Když mi někdo napíše na Instagram, že jsem ho inspirovala, povzbudila, mám z toho vždycky obrovskou radost.

Pokud se člověk chce udržovat v kondici, chce být šťastný a dovoluje-li mu to jeho zdraví, tak ta změna podle mě musí probíhat postupně a je na celý život. I já jsem musela tohle nejdřív pochopit.

Především si myslím, že v roce 2022 je opravdu absurdní, že někdo chce někomu diktovat, jak by měl vypadat nebo co se mu má líbit.

Speciálně my ženy jsme velmi často posuzovány a poučovány o tom, co je „krása“ a co už ne. A absurdní je, že ve velké míře tyhle nesmysly přicházejí i od žen. Ty se často bojí, což je strašně srandovní, zvedat váhy, aby jim moc nenarostly svaly.

Rozhodně z toho nemusejí mít obavy, nabrat svaly trvá roky, vyžaduje to obrovskou dřinu, speciální stravovací režim a disciplínu. Já třeba už rok a půl makám na svém zadku a za tu dobu mi narostl asi o dva centimetry…

Jak už jsem říkala, není to lehké, zvlášť po čtyřicítce. Ale nejde jen o svaly a vzhled. Mít sílu je paráda! Člověku to přináší svobodu, soběstačnost, teď i do budoucna. Silovým cvičením si navíc zpevňujeme kosti.

Myslím si opak, podle mě by takovou možnost využilo devadesát procent lidí. Tedy příležitost si na pár týdnů hrát na to, že přežíváte na tropickém ostrově, a vyzkoušet si přitom vlastní fyzické i psychické limity.

Na první pohled to zní hlavně zábavně, ale vzhledem k veliké náročnosti dostanete šanci vystoupit ze svojí komfortní zóny. A to je dobré – protože tak může podle mě člověk růst. Lépe potom chápe ostatní, rozvíjí svoji empatii a méně soudí a odsuzuje.

Ano. Prostě se třeba automaticky rozdělíte o jídlo, protože jste zažila skutečný hlad. Když víte, jaké to je, nemít nic, ani střechu nad hlavou, ochotněji se pak rozdělíte i o to málo, co máte.

My se tady ve střední Evropě máme velmi dobře. Sedíme doma na gauči, píšeme hejty na sociální sítě, k tomu jíme něco, co kvůli nám jelo přes půl světa, a při tom všem si o sobě ještě myslíme, jak dobří jsme lidé.

No nejsme. Nemůžeme být. Samozřejmě to trochu zveličuji, ale právě tohle je jeden z důvodů, proč jsem přesvědčená, že je dobré občas posunout své hranice a vystoupit ze své komfortní zóny.

Každé ráno si například dávám úplně ledovou sprchu. Nejde jen o otužování, ale i o to, že člověk začíná den něčím, co se mu opravdu nechce, ale ví, že když to udělá a překoná se, bude mu dobře po všech stránkách. Takový každodenní ranní malý úspěch člověka moc hezky nastartuje.

Měla jsem v plánu trénovat výbušnou, dynamickou sílu, ale nakonec jsem to bohužel nestihla kvůli covidu, který jsem chytla pár týdnů před odletem.

Kdyby jen to! (směje se) Po příletu do Dominikánské republiky jsem se – ne vlastní vinou – „otrávila“ lepkem a po pár dnech většina z nás chytila omikron. Začátek soutěže pro mě tedy byl docela náročný, ale já se tomu nakonec jen smála.

Vůbec ne. Když nemáte co jíst, nic komplikovaného na celiakii není. Musím se vyhýbat lepku a my byli v džungli, kde se daly sbírat pouze kokosy. U pobřeží nebyly téměř žádné ryby, sbírali jsme jen mořské řasy. K tomu jsme měli maličký příděl rýže.

V džungli sice byla spousta ptáků, ale lovit jsme je nemohli, protože jsou chráněni. Žije tam mnoho endemických druhů. Nesmírně krásných.

Ano, ale ne tak, jak si to člověk představuje na dovolené. Přes den vás zaměstná spousta základních věcí. Musíte sehnat jídlo, materiál na oheň, provést osobní hygienu, jak jen to je v těch podmínkách nejlíp možné… A tak dále. Pořád je tam co dělat. Ale zároveň je dobré pořád něco dělat, protože máte hlad, a ten se pak líp snáší.

Ne, pro mě to bylo úplně nové. Stála jsem tam a viděla jsem naprosto přesně, kde všude se můžu zrakvit. Měla jsem chvílemi opravdu strach o sebe a svoje zdraví, jsem trochu Kalamity Jane, tak je zázrak, že jsem to přežila jen s drobnými úrazy. Ale nesmírně mě to všechno bavilo.

Já jsem celý život svůj největší soupeř. Když se mi něco nedaří, dostanu na sebe hrozný vztek. Takže pár takových momentů mě samozřejmě potkalo i tam. Mrzelo mě, když jsem nepřinesla kmeni body, ale celkově to bylo úžasný! Mám teď i inspiraci na tréninky, zařadím si do nich pár novinek.

To určitě ne. Na to, abych se dostala ke svému fyzickému limitu, bylo pro mě dvacet dní málo. Samozřejmě to neznamená, že to nebylo těžké. Bylo. Dost.

Ale na rovinu: všichni jsme taky věděli, že z toho ostrova jednou odejdeme a najíme se, takže z toho úhlu pohledu jsme vlastně byli jako parta děcek, která si jdou hrát na to, že bojují o přežití.

Ano. Navíc jsem tam byla snad nejšťastnější v životě. Nejradši bych tam zůstala aspoň půl roku. Třeba jen na těch kokosech a trošce rýže a i se všemi těmi parkurovými soutěžemi.

Ne, proč by ji měli mít? V čem?

To myslím není vůbec nijak opodstatněný pohled. Ženy jsou často vybaveny na zvládání bolesti a tvrdých podmínek naopak o něco lépe. A pokud jde zrovna o tuhle disciplínu, kterou jste zmínila, někteří mohutnější kluci siláci měli naopak problém se pod tu síť vůbec vejít.

Konfrontace s civilizací je pro mě teď trochu náročná, protože jsem zase obklopená spoustou věcí, bez kterých se tu člověk běžně neobejde. V džungli vám mobil, módní hadříky a neustálá znalost konkrétního času nechybí. Nic takového tam pochopitelně nepotřebujete. Tady se bez množství věcí zkrátka neobejdu a zase si na to zvykám. Jak se říká, moje duše mě ještě nedohnala.

Nepodívám. Já jsem tam byla, zažila jsem to, tak se na to už nějak nepotřebuju koukat. Možná se ale časem podívám na nějaký sestřih, abych viděla, co dělali kamarádi, potom když jsem odjela.

Pro televizi pracuji roky a myslím, že vím, jak to bude sestříhané. Nemůže to být komplexní. Je to reality show, musí vzbuzovat emoce. Proto se spíš těším, až se všichni nakonec sejdeme.

To už jsem po návratu taky slyšela a pobavilo mě to. (směje se) Je to opravdu legrační. Ale asi to nakonec chápu. Jste tam pod tlakem v soutěži, která je postavená na nějakých taktikách, a najednou vám do týmu přesunou herečku z druhého týmu. Potom asi i někoho může napadnout, že bych mohla být „dvojitý agent“.

Ale jestli si někdo myslí, že můžu během takovéhle soutěže nonstop hrát, je to pro mě jako pro herečku vlastně obrovská poklona!

Samozřejmě mě napadlo, že by se to mohlo stát, ale úplně stejně jsem myslela na svoje špatné koleno, kde mám pochroumané vazy, nebo že bych se mohla zranit. To je totéž.

Vrátila jsem se s natrženým ramenem, pohmožděnou kyčlí a zlomeným palcem na noze, ale pokud jde o paniku, žádná se nekonala. Hlava i koleno vydržely. Ale on ani nebyl důvod mít obavy. Jsem roky bez ní. A umím se sebou pracovat.

Ne, objevil se jen přirozený pud sebezáchovy. Ale v takovýchto podmínkách může ataka přijít, i když panickou poruchou netrpíte.

Teď zpětně mě dokonce napadá, že mi panika vlastně ani přijít nemohla, protože jsem byla celou dobu plná endorfinů. Psychicky jsem tam zažívala štěstí a klid.

Asi ano. Možná v mém případě ty pocity vycházely spíš z toho, že jsem od dětství nezažila už nikdy v životě takový pocit svobody jako právě tam.

Jenže mezi tím vším člověk zažívá ty krásné okamžiky, kdy v noci leží, dívá se na hvězdy a poslouchá zvuky z džungle, což je tedy někdy neskutečný randál, úplný techno…

Nebo sedíte, jediné, co máte, je hlad, moskyti vás žerou tak, že si chcete utrhnout obě nohy rozškrábané do krve, přitom koukáte na západ slunce jako z pohlednic…

A jste šťastná. V takových chvílích prostě jen jste. To je celé.