Irena Obermannová: Ženy mají výraznější přechody než muži

Doufám, že se nerozbrečím, protože smutek cítím stále. Tohle je navždy, protože jsem přestala být dcerou. Což mi dochází až teď, neboť po úmrtí člověk nejdřív řeší praktické věci kolem pohřbu, ztráta samotná dolehne až později.

Někdy mám až takový dávný dětský pocit a zoufale se ptám, kde je moje maminka. Po padesáti pěti letech, co jsem na světě, jsem ještě nezažila, že bych to nevěděla. Najednou jsem tu bez ní. Ale těší mě, že maminka se ještě na tomhle světě potkala na dvacet dní s naším chlapečkem, synem mé dcery Rozárky, na kterého se moc těšila. Už asi tři roky opakovala svým vnučkám, že by si moc přála pravnouče. Pospěšte si, já tu nebudu věčně, říkala jim.

Moc si ho neužila, ale naštěstí byla až do konce při smyslech a zdravá, takže ho velmi intenzivně vnímala a přivítala. Zastavilo se jí srdce. Moje maminka byla dobrá duše. Pro mě ta nejlepší.

Výrazná žena. Silná, velká osobnost, nevšedně krásná, takže měla celý život problémy s chlapy. Ale narodila se do doby, kdy za krásnou považována nebyla.

Jsem smíšená s tátou, rysy, které mám po ní, táta tak nějak zmírnil. Maminka byla výraznější než já, a hlavně měla nádherné židovské oči. Byla Židovka, ale neměla na to papíry. Narodila se v Budapešti jako nalezenec.

Je to takový náš romantický rodinný příběh, už se nikdy nedozvíme, co se skutečně stalo. Otec neznámý, matka zemřela při porodu. Jako kojence ji odvezli do bydliště matky, do Mukačeva, do sirotčince. Tam zůstala dva roky, než si ji vzala moje babička neboli žena, která nemohla mít děti. Bydleli s manželem ve Valašském Meziříčí a chtěli si osvojit dítě. Ale ne z Čech, přáli si, aby bylo zdaleka. Někdo jim doporučil sirotčinec v Mukačevu. Rozjeli se tam a ředitel jim nabídl tu nejzanedbanější a nejhubenější holčičku, za kterou prý ručí. Zřejmě o jejím původu něco věděl.

Ano. Ale je to pro mě natolik srdeční záležitost, že nevím, jak na něj. Zmínky o tom mám v knížkách často. Rozárka, maminka našeho Samuela, je režisérka dokumentárních filmů a chtěla se pustit do pátrání.

Nic moc se ale zjistit nedalo, tak maminku aspoň donutila udělat si test DNA. Ten vyšel velmi zajímavě. Vyplynulo z něj, že málokdo má tak jasný židovský původ jako ona. A že pochází z oblasti Palestiny. Rozárka se smála, že jsme tedy Palestinci, což tedy fakt nejsme. Aniž by to maminka o sobě věděla, celý život měla židovské přátele. Oni to nějak poznají. Ještě před testem DNA ji zvali do židovské obce, aby konvertovala, což odmítla.

Nicméně s testem DNA šla za rabínem Sidonem. Sdělil jí, že oni tuto metodu neuznávají, asi je na ně moc moderní. Nicméně maminka vypadala jako celá židovská obec, takže žádné papíry nepotřebovala. A na pražské židovské obci se k ní zachovali moc hezky.

Když u ní doma hořelo, což bylo asi před třemi lety, načas bydlela u mě. Bylo to pro ni náročné, protože já třeba nemám televizi. Bývala bych ji koupila, ale ona potřebovala svůj vlastní svět, svůj prostor.

Pražská židovská obec jí nabídla byt v penziónu pro starší lidi. Přestože neměla ty papíry. Po rekonstrukci jejího bytu se rozhodla, že už tam zůstane, byla tam pečovatelská služba, vařili jí i nakupovali, prali.

U dvou silných osobností je vždy vztah nějakým způsobem komplikovaný, natož pak mezi matkou a dcerou. Ale vzájemná láska všechny hroty obrušovala. Když jsme se pohádaly, do druhého dne to bylo v pořádku. Byla jsem její jediné dítě.

Od táty mám bratra, ale ten se mnou nevyrůstal, brala jsem ho jako svátečního brášku, je starší o deset let a žil se svojí maminkou. Takže říkám, že jsem mámin jedináček, byly jsme na sebe hodně navázané.

Samotnou mě to překvapuje, jak významná. Nenapadlo by mě, jak intenzivně to budu prožívat a že mi bude náš chlapeček tak blízký. Že mi s ním bude blaženě. Když ho hlídám, cítím jenom štěstí. Asi proto, že on je spokojené miminko.

Rozárka má štěstí, protože on se jen směje a velmi málo pláče. Možná to souvisí s tím, že měla přirozený porod. Docela tomu věřím. Dvě hodiny po porodu šla dcera domů, rodila ambulantně, hned mohla normálně sedět. Samíčka vzali do nosítka, odvezli domů a tam uspořádali slavnost. Rozárka jen zářila a já pochopila, že o porodu nevím vůbec nic, protože jsem rodila pod tlumicími prášky.

Klidně to nazvěte matriarchátem. Někdy říkám, že jsem měla holky se svojí mámou. Nemám nic proti klasickým rodinám, pokud někomu vyhovují a pokud fungují. Mně to nebylo dopřáno, ale nakonec to bylo dobře. Moje dcery jsme vychovávaly s mámou. Byla velmi netypická babička, měla ale mnoho opravdu geniálních výchovných postupů. Uměla odkrývat v dětech talenty.

To ona přišla na to, že já bych měla být spisovatelkou. Ona rozpoznala, že Rozárka má talent na šachy. Na to bych já v životě nepřišla. Naučila ji je hrát ve dvou letech. Ve čtyřech ji vzala na Hrad, kde mají velké šachy. Rozárka si s nimi nadšeně hrála a najednou zvolala: Rošáda! a udělala ji. V tu chvíli k mámě přistoupil pán a ptal se, jestli to dítě skutečně umí šachy. Máma odpověděla, že ano, že spolu hrají, ale ona že hraje dost blbě. Pán řekl, že zná skvělého dětského šachového trenéra, který si pak vzal Rozárku pod svá ochranná křídla. Tak se stalo, že moje dítě hrálo šachy a v deseti letech bylo mistryní Čech.

Věděla jsem dlouho, že se tohle objeví v nějaké knížce. Jen jsem nevěděla jak.

Znávala jsem Davídka Navaru, nejlepšího českého šachistu, který nemá diagnostikovaného aspergera, ale některé projevy jako záchvaty vzteku, kdy smetl šachy a odešel, měl.

Nerada bych se ho dotkla, i Rozárka byla docela komplikované dítě. Měla několik zvláštních projevů, ale aspergera nemá. Natočila o Davidovi dokument, jmenuje se Velmistr a získal různá ocenění v kategorii studentských filmů. Ten dokument mám ráda, je v něm zachyceno, jaký má David třeba zvláštní způsob mluvy. A vůbec je tam ukázaný i z jiného úhlu než jako šachista. Hlavně jako křehký člověk.

Inspirovala jsem se tím a pak jsem pochopila, že moje postava má celkem ukázkový Aspergerův syndrom. Nechtěla jsem, aby to v knížce bylo řečeno, jen se píše, že hlavní hrdinka dochází k psychologovi, kterému říká psychopat.

Alice Šíma je Češka, ale vyrůstala v cizině, tak proto. Ještě to umocňuje její řekněme jinakost. Maminka Alice byla modelka, což ode mě byla schválnost, protože mě bavilo, že se modelce narodí takové dítě. Pohrávala jsem si s představou, že je taky krásná, ale s krásou se potýká a moc neví, co s ní.

Mělo to různé peripetie a vývoj, ale konečnou verzi příběhu jsem napsala za čtyři měsíce. Psala jsem od rána do noci, jako ještě nikdy. Dostala jsem se do zvláštního hypnotického stavu. Byla to taková klatba. Něco jako pobyt ve tmě. Zavřela jsem samu sebe do kriminálu a jen jsem psala.

Je to přechodová fáze. Jenže moderní společnost zapomněla vykonávat iniciační obřady, které vstup do jiného životního období usnadňují. Napsala jsem o přechodových fázích v životě ženy knížku, která se jmenuje První věci. Jsou to povídky, které mají stejnou hlavní hrdinku, Ofélii. Ano, podle Shakespeara. Ofélie pro mě znamená archetyp ženy, symboliku ženství. Něžná, křehká, zamilovaná, zraněná, zblázněná, stará Ofélie.

Ženy mají výraznější přechody než muži. Mají je výrazněji spojeny s fyzičnem oproti mužům, proto někdy říkám, že jsou méněcenní. V té knížce je povídka o první menstruaci, o ztrátě panenství, o těhotenství a porodu. Tu bych teď napsala jinak, když jsem viděla svoji Rozárku. Chybí tam svatba, protože ta mě nezajímá, zapomněla jsem nějak na ni, asi ji neumím. Knížka končí povídkou o stáří. A samozřejmě tam je i žena – padesátka. Tentokrát ne trapná, tentokrát chlapa rovnou zavraždí. Už se s ničím nepáře.

Ovlivňují naši emocionalitu, naše duše. Já teď tu svou mám hodně silnou, užívám si ji. Je to zvláštní stav, spojení bolesti s radostí, smrti i narození. Hodně o těchto věcech přemýšlím. Odkud se vzal Samuel? Kam odešla maminka?

Současně intenzivně vnímám, že život hrozně letí. Chci ho plně prožívat. I když je to zprofanované, ale vážím si každého okamžiku a za ty hezké děkuji. Padesátka je pro ženu magický věk. Ženy se stávají čarodějnicemi, což bylo dřív míněno pejorativně, protože to vymysleli muži. Ale ono to pejorativní není. Být čarodějnicí je nádherné. Ženám se tříbí intuice i jejich nadpřirozené schopnosti. I o tom je v Padesátkách jeden díl. V padesáti jsou ženy nejsilnější, co kdy byly, a pokud jsou správně nasměrované, mohou věci kolem sebe ovlivňovat svou myslí.

Je velký rozdíl v tom, jak vypadaly naše maminky a jak vypadají ženy dnes nejen v padesáti, ale i v šedesáti, sedmdesáti i později, pokud vzpomenu na operní pěvkyni Soňu Červenou.

Lidský věk v novém tisíciletí zaznamenává velké změny. Je to jistě způsobeno i lékařskou péčí, ale nejen tou. Lidi vypadají jinak, chovají se jinak a my ženy máme štěstí, že od padesáti žijeme druhý život. Ten mají samozřejmě k dispozici i muži, ale ti ho často promarní tou svojí trapnou druhou mízou. Udělají si nové dítě a pak chodí usoužení, utahaní, protože jejich mladé ženy nejsou už naštěstí tak hodné, jako jsme bývaly my. Najednou musejí vstávat na kojení a ještě vydělávat. Z duše jim to přeju.

U žen je druhá míza jiná, protože k tomu taky byly od přírody uzpůsobeny. K jasnozřivosti. Muži jen opakují stejný model, ale ženy pro sebe musejí vynalézat nové cesty.

Miluju je. Jsou to pomalí troubové, tak jim říkám ve své Příručce pro neposlušné ženy. Tam jsem to ještě myslela ironicky. Dnes je za to mám ráda. Ráda je hýčkám, objímám a všechno jim odpouštím.

Skoro všechno kromě nudy, malichernosti a zapšklosti. Pokud mě nechají být, jaká jsem. Což pro ně leckdy také není snadné. A proč by mělo být?