Hradní paní aneb Když se plní dětské sny

V čele českých panství stálo žen odjakživa poskrovnu. Až na výjimky bylo jejich hlavním úkolem porodit manželovi následníka, starat se o chod domácnosti, případně svého chotě vhodně reprezentovat a projevovat křesťanské dobrodiní. A dnes? O co jde v životě současných „hradních paní“ v Česku?

Abych na tu otázku odpověděla, vypravila jsem se za nejmladší kastelánkou v republice, která na svěřeném hradě nejen pracuje, ale i celoročně bydlí. Okouzlila mě i dáma, která čtvrtstoletí doslova dýchá pro jednu zříceninu, a do třetice vám nabízím příběh majitelky hned dvou známých českých zámků a jednoho hradu…

Ivana Matyková střeží přes 24 let hrad Lichnici, pomyslnou bránu Železných hor. No, hrad, vlastně je to od konce třicetileté války zřícenina. Když ovšem po setkání s touto charismatickou dámou Lichnici opouštím, mám pocit, že jsem poznala největší historický poklad v zemi.

V bleskovém telefonátu stihla takřka nepřetržitě zaneprázdněná kastelánka zmínit, že manžel o ní kvůli jejímu nadšení pro zříceninu mluví jako o „bláznivé ženské“. Ovšem ve výletnických diskusích se to pro změnu hemží chválou na „princeznu z Lichnice“.

Podle šipek se vydávám ku hradu, vybudovanému na skále ve 2. polovině 13. století. Měl prý trojúhelníkový půdorys a mohutnou okrouhlou věž. Procházím bytelnou bránou a v rozlehlém „interiéru“ to voní schnoucím senem a mateřídouškou. Vetřu se mezi hlouček turistů hltajících výklad. V popředí stojí menší žena s pronikavě modrýma očima a podle reakcí výletníků je jasné, že oplývá i neuvěřitelnou schopností zaujmout.

„Vítám vás u nás na Lichnici,“ seznamujeme se letmo. Pokračuje ve výkladu: „Roku 1370 zde dlouhodobě pobýval Karel IV. a vydával z hradu důležitá rozhodnutí…“ Kdo by to dnes řekl? pomyslím si a čekám, až kastelánka vyšle skupinku výletníků s baterkami do sklepení pod hradem.

S Lichnicí je Ivana Matyková propojena od narození. Vyrůstala v domě v podhradí. Jejich sklep dokonce sousedil s tím hradním. „Tenkrát jsem hrad víc než jako památku vnímala spíš jako objekt dobývání, hrála jsem si tam s ostatními dětmi, opalovaly jsme se,“ popisuje svůj druhý domov, na nějž teď pohlíží jako na český Stonehenge.

Magickou energii Lichnice vypozorovala sama na sobě: „Z člověka tady spadnou veškeré starosti. Jako kdyby je předal éteru. Třeba když se pohádám s manželem, přijdu sem na hrad a za hodinu mu volám a posílám pusinky. Člověk musí brát život pozitivně. Brát z něho to pěkné.“

Mimochodem, s manželem jsou spolu už třicet let. Možná proto, že je úplně jiný než ona – sportovně založený, působil v české reprezentaci v orientačním běhu. Paní kastelánka se pustila do běhání až nedávno, když ji po Lichnici začala prohánět její tříletá vnučka.

Nečekejte, že tato žena, která k Lichnici patří stejně jako třeba legenda o zazděné paní Kateřině, snila od dětství o nějaké kariéře kastelánky. Po studiích ekonomiky se vdala a porodila prvního ze dvou synů. Na hradě tak maximálně drncala kočárek, jak říká.

Její budoucnost zásadně ovlivnila až návštěva kadeřnictví, kde se doslechla o brigádě průvodkyně na Lichnici. „Nad manželským ložem i nad sporákem jsem vyvěsila černý prapor a studovala historii,“ vypráví se smíchem, jak se učila i během přivýdělku k mateřské na nočních směnách v hotelové recepci.

A tak dnes celoročně bdí nad milovanou zříceninou. Letos v březnu přesně po čtyřiadvacáté vymetla z hradu pavouky, vyhnala myši a vlastnoručně štětkou a vápnem bělila stěny sýpky, jediné dochované místnosti. Má tady ale i další poklady, jak vyzdvihuje. Třeba čtyřicetihlavé hejno šesti druhů netopýrů, které zimuje v místním sklepení, nebo desítky trampů, mířící sem k tradičnímu nocování pod širákem už v únoru.

K jejím kastelánským radostem a úspěchům patří vedle známých kulturních akcí i takové události, jako je prosazení mobilní toalety. „Celé území Lichnice je národní přírodní rezervací. Když se místní vzácné rostliny, zvyklé na zvláštní složení půdy, pohnojí něčím jiným, začnou je vytlačovat kopřivy,“ objasňuje stručně důležitost novodobých „výsernic“, jak se hradním toaletám běžně říkalo ve středověku.

Optimismus neztrácí tato žena ani při bránění hradu před vandaly. „To, co je dole v podhradí, tady na Lichnici chybí,“ konstatuje s úsměvem. Pravda také je, že pod vedením paní Matykové a s podporou sponzorských darů i města Třemošná se dnes Lichnice chlubí každoročními opravami.

Je krátce po poledni, je čas se rozloučit. Paní kastelánka si dá pro ni zřejmě typickou pauzu – kolem hradu je čerstvě posekáno a seno čeká na obracení.

„Jé, já bych zapomněla. Upekla jsem pro vás placku,“ překvapuje mne nadýchanou bublaninou, kterou vyčarovala snad už za kuropění. Jako bonus ochutnávám domácí likér z černého bezu a kávy…

Iva Bártová je nejmladší kastelánkou v republice, přitom ještě studuje České vysoké učení technické v Praze. Historie ji ale okouzlila dávno – turisty provádí po památkách už deset let, tedy od svých patnácti. Na hrad Grabštejn, odlehlé panství ze 13. století ležící na ostrohu údolí Lužické Nisy v severočeském pohraničí, se odstěhovala před půldruhým rokem, kdy uspěla v konkurzu.

Slečna kastelánka oblečená v puntíkatých letních šatech, dlouhých kalhotách a teplém šedém saku nás čeká za silnou zdí vstupní brány. Na nádvoří pálí slunce, v malé místnosti s klenutým nízkým stropem, kde usedáme, je něco kolem 15 °C. V rohu stojí stařičká, ale funkční kamna. Škoda že se v nich topí jen v zimě, říkám si po chvíli s husí kůží po těle.

Ve středověku zastával funkci kastelána královský úředník. Spravoval hrad i okolní kraj. „Oficiálně vlastně nejsem kastelánka, ale vedoucí správy státního hradu,“ upřesňuje Iva Bártová s úsměvem a vzápětí boří všechny mé romantické představy o její práci. Jako správkyně památkových objektů totiž především kontroluje stav budov, plánuje a objednává drobné opravy, organizuje prohlídkové trasy, zajišťuje kulturní akce, schvaluje uvolňování peněz z rozpočtu nebo se stará o personální obsazení. „Provázení je pro nás kastelány takovou třešničkou na dortu.“

„Nejvíc práce je mimo sezónu,“ zmiňuje další kastelánské „lahůdky“, jako jsou třeba kontroly kotlů, odklízení sněhu nebo broušení a natírání podlah. „A generální úklid po zimě je velkou akcí. Kdo má ruce a nohy, pomáhá. Musíme například umýt všechna okna, jichž jsou desítky,“ popisuje svůj život na Grabštejně.

Při poutavé prohlídce hradu sem tam něco zaskřípe nebo zašustí. Vzpomenu si, jak kastelánka zmiňovala, že na noc zůstávají v celém komplexu pouze čtyři lidé. Společnost jim dělá meluzína a černobílý kocour, který ale zrovna celý minulý týden proháněl kočky někde v okolí. „Zamkneme bránu a nikdo se sem nedostane,“ prohodí s klidem slečna Iva a na důkaz své jistoty zacinká svazkem klíčů.

Z jedné strany lze hrad dobývat zdoláním strmého kopce, z té druhé nejspíš nijak. Za plotem totiž působí ústřední výcvikové zařízení psovodů a služebních psů Armády ČR. Docházím k uspokojivému závěru, že příjemná kastelánka je na hradě v bezpečí. Hned mi však dochází, že nejen v bezpečí, ale také v izolaci od okolního světa.

„Vždyť vy se tady nemáte šanci seznámit,“ vypustím spontánně a slečna Iva se rozesměje. „No, to tedy nemám.“ S takovou odpovědí se jen tak nesmiřuji. Může se kastelánka zamilovat třeba během prohlídky? „On ale během výkladu není čas na poohlížení se po mužích. Musím se soustředit především na to, co říkám a jestli tím lidi nenudím,“ vrací mne opět na zem.

Vím, že se této chytré slečny se smyslem pro humor nedotknu ani poslední praktickou otázkou: Jak tedy jednou vyřeší přirozenou touhu po dětech? „Víte, já už dítě mám,“ překvapuje. „Grabštejn je takové jedno velké dítě, o které musíte nepřetržitě pečovat. A vdávat se můžu i s dítětem,“ shrnuje vtipně svůj život, v němž nijak nepostrádá ani televizor.

Obývá místnost ve druhém poschodí hradu. Podobnou té, v níž jsme začínaly náš rozhovor. „Nežiju ale úplně historicky. Přiznám se, že jsem si to tam vylepšila drobnostmi z Ikey. Moc toho nepotřebuji. Předtím jsem bydlela na koleji,“ říká skromně a já jí věřím, že je na letitém panství spokojená.

„Staré stavby mají svého genia loci. Když mám chvilku, ráda si to tady procházím a nasávám tu zvláštní atmosféru, pozoruji všechny architektonické detaily…“

Za deset let působení na českých hradech a zámcích (Humprecht, Červená Lhota a další) nahlížela do života nejrůznějších aristokratů. V jaké době by sama chtěla žít? „Tak to jste mne zaskočila,“ odmlčí se a po krátké pauze odpovídá zasněně. „Asi v renesanci, kdy zde žil Jiří Mehl a během velkolepé přestavby přemýšlel, co, kde a jak udělat. Tvrdí se, že tady měl velkou knihovnu a observatoř. Byl to takový Rudolf II. zdejšího panství. Zajímalo by mne, co je na tom všem pravdy.“

Chtěla by takový hrad vlastnit? „Pokud bych k němu dostala dostatek služebnictva a lidí, co by se o budovu starali, tak ano. Kdybych ho ale měla obývat sama s rodinou, nechtěla bych ho ani za nic. Když vidím, co všechno musí zvládnout paní uklízečka…“

Parkujeme na nádvoří zámku v Lobči vedle luxusního traktoru. Rozlehlému selskému dvoru dominuje červenou fasádou zářící křídlo zámečku. Volám zámecké paní a představuji si, jak se vrací na statném oři z ranní projížďky. Nic takového se ale nekoná. Ochotný muž v montérkách mne směruje do obyčejné kanceláře v patře. „Dobrý den, Zuzana Pavlíková-Šimonková,“ vítá nás podáním ruky s pevným stiskem energická a pohledná blondýnka s vlasy staženými do culíku.

S fotografem a místním hlídačem – fenkou Jack Russell teriéra Dášenkou – usedáme do zelené sedačky z počátku 90. let. Ze zdi nás pozoruje vycpaná hlava daňka, z velkého portrétu hledí asi padesátiletý elegán. Nelze přehlédnout jeho podobu s paní Zuzanou. „To je můj prapradědeček,“ představuje nám Josefa Šimonka. Byl prezidentem Škodových závodů v Plzni. To on koupil počátkem minulého století tři významné nemovitosti, které prapravnučce Zuzaně od základu převrátily život.

Změny přišly po roce 1990, kdy byl komunisty zabraný a devastovaný majetek vrácen její rodině. Zuzaně Pavlíkové-Šimonkové bylo šestnáct let a „měla o životě jasno“. Toužila se stát historičkou. „Karlova univerzita otevírala obor s předměty Proměna estetického ideálu či Dějiny válek. To bylo něco pro mě. Během restituce se ale ukázalo, že bude třeba, aby se někdo o vrácený majetek postaral.“ Kdo asi, když je paní Zuzana jedináček jednoho z hlavních dědiců?

Po dvou semestrech opustila školu snů a přešla k praktičtějšímu oboru – ekonomii na zemědělské univerzitě v Praze. „Byla jsem velký pragocentrik. Myslela jsem si, že bez města nedokážu žít,“ uvádí k následnému stěhování na venkov do tehdy oprýskané Lobče. Člověk míní, život mění.

Dneska si „městská slečinka“ neumí představit život v Praze. „Jsem tady opravdu ráda. Lesnictví a zemědělství navíc nejde dělat na dálku,“ hodnotí manažersky současnost vedoucí divize turistiky a nemovitostí ve firmě otce. Právě výnosy ze zemědělské divize (700 hektarů) a té lesnické (2000 hektarů) dotují obnovu restituovaných staveb, včetně přilehlých parků, několika rybníků, bažantnice atd.

Idylické představy o znovu získaných panstvích rozbíjí v mžiku. „Když jsem poprvé spatřila zchátralou Housku, říkala jsem si, proč zrovna my.“ Ani Stránov nebyl v nejlepší kondici – až do roku 2004 tu fungoval dětský domov. Ač si je paní Zuzana vědoma faktu, že správa takového majetku nikdy nekončí, má stále nové plány. Už rozjela vinný sklep, touží po vybudování skleníku…

„Naštěstí mám muže, který mne prací nenechá úplně pohltit. Na dovolenou prostě jet musím. Mám přece rodinu a dvě děti,“ vypráví s láskou a úctou o dvou školácích, synovi a dcerce, a manželovi Tomášovi. Představte si, že se znali už na základní škole. „No a na střední jsme se vídali zase. Je stavař, asi před dvěma lety začal pracovat tady s námi. Myslím, že to pro něho není jednoduché, protože já jsem ředitelka vesmíru,“ prohodí s upřímností sobě vlastní činorodá „princezna z Lobče“, jak jí říkají kamarádi, a která je kromě jiného i místopředsedkyní Svazu pěstitelů cukrovky Čech.

Nedávno složila myslivecké zkoušky. „A byla jsem si prvně v lese sednout na kazatelně. Viděla jsem nádherného jelena i stádo pětadvaceti prasat. Z těch jsem zase takovou radost neměla, protože jsme seděli vedle mého pole a je jasné, že tam z něj po jejich návštěvě moc nezbyde,“ mluví z ní zemědělec i myslivec zároveň.

Při loučení na dvoře si neodpustím dodat, že bych tu čekala trochu jiné vozidlo než velký traktor. To ji rozesměje. „V luxusních vozech nejezdím, ale když si sednete do takového traktoru nebo kombajnu, to je luxus,“ nedá dopustit na svůj miliónový vozový park. Z úcty k prapradědečkovi jinak celá rodina jezdí ve škodovkách, jejich zálibou jsou krásní veteráni, s nimiž zde Zuzana s manželem Tomášem pravidelně pořádají Veteránská rojení.